ECLI:CZ:NSS:2011:7.AS.103.2011:54
sp. zn. 7 As 103/2011 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobců: a) A. U. O., b)
nezl. B. U. O., zastoupen žalobkyní a) jako zákonnou zástupkyní, zastoupeni Mgr. Lumírem
Veselým, advokátem se sídlem Belgická 38, Praha 2, proti žalovanému: Policie České republiky,
Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení o kasační stížnosti
žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2011, č. j. 6 A 122/2011 – 20,
takto:
I. Kasační stížnost žalobkyně a) proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
27. 5. 2011, č. j. 6 A 122/2011 - 20, se odmítá.
II. Kasační stížnost žalobce b) proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
27. 5. 2011, č. j. 6 A 122/2011 - 20, se odmítá.
III. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2011, č. j. 6 A 122/2011 - 20, s e
zrušuje ve výrocích II. a III., a věc se v rozsahu tohoto zrušení vrací
tomuto soudu k dalšímu řízení.
IV. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2011, č. j. 6 A 122/2011 - 20, s e
zrušuje ve výroku I. a žaloba žalobkyně a) proti rozhodnutí žalovaného ze dne
15. 4. 2011, č. j. CPR-1060-16/PŘ-2011-004112, se odmítá.
V. V řízení o kasační stížnosti žalobkyně a) nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení.
VI. V řízení o žalobě žalobkyně a) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
řízení.
VII. Ustanovenému zástupci žalobkyně a), advokátovi Mgr. Lumíru Veselému, s e
nepřiznává odměna za zastupování žalobkyně a).
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobci a) A. U. O. a b) nezl. B. U. O. domáhají u
Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu
v Praze ze dne 27. 5. 2011, č. j. 6 A 122/2011 - 20, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) napadeným rozsudkem zamítl žalobu
žalobkyně a) (výrok I.) a odmítl žalobu žalobce b) (výrok II.) s tím, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Oba žalobci se žalobou domáhali zrušení
rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 4. 2011, č. j. CPR-1060-16/PŘ-2011-004112, kterým byla
žalobkyně a) podle ust. §124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 4. 2011 (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“), zajištěna za účelem správního vyhoštění s tím, že doba trvání zajištění byla
stanovena na 70 dnů. Městský soud dospěl k závěru, že žalobce b) je osobou zjevně
neoprávněnou k podání žaloby proti rozhodnutí o zajištění žalobkyně a), neboť vůči němu toto
rozhodnutí nesměřuje a v jeho důsledku mu nevznikají, nemění se a nezanikají práva
či povinnosti. Na tom nic nemění ani to, že se jedná o matku a syna a syn fakticky sdílí osud
své matky tím, že s ní pobývá v zařízení pro zajištění cizinců v postavení „ubytovaného cizince“
podle §140 zákona o pobytu cizinců. Pokud by měl zajištěn jiný způsob ubytování, mohl by
se souhlasem matky pobývat mimo zařízení. Žalobkyně a) namítala pouze to, že nezletilý syn
nebyl účastníkem správního řízení a žalovaný dostatečně nezohlednil zájem tohoto dítěte.
K těmto námitkám městský soud uvedl, že účastníkem řízení je cizinec, který je zajišťován.
Rozhodnutím o zajištění vznikají práva a povinnosti pouze tomuto cizinci. Jeho děti nelze
považovat ani za osoby dotčené podle §27 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť zajištěním rodičů dětem nevzniká povinnost
rodiče do příslušného zařízení následovat. Čl. 3 Úmluvy o právech dítěte (publikováno
pod č. 104/1991 Sb.) sice stanoví, že zájem dítěte musí být předním hlediskem, avšak musí se tak
dít při činnosti týkající se dětí. V daném případě rozhodování o zajištění žalobkyně a) nelze
podřadit pod činnost týkající se dětí. Zájem takových dětí je zákonem naopak respektován tím,
že děti mohou pobývat s rodiči v příslušné části zařízení pro zajištění jako „ubytovaní cizinci“.
Městský soud proto žalobu žalobkyně a) jako nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podali žalobci a) a b) v zákonné lhůtě kasační
stížnost, kterou výslovně opřeli o ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a e) s. ř. s.
Žalobci namítli, že odmítnutím žaloby žalobce b) došlo k porušení čl. 36 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod a čl. 5 odst. 4 Evropské úmluvy o lidských právech. V důsledku
rozhodnutí žalovaného bylo zasaženo do subjektivních práv žalobkyně, ale též nezl. žalobce b).
Městský soud se mýlí, pokud tvrdí, že faktická situace nezl. žalobce b) není pro posouzení věci
právně významná. Není to rozhodnutí správního orgánu, co určuje, kdo je a kdo není zbaven
svobody, ale naopak konkrétní situace jednotlivce a povaha opatření, která jsou vůči němu
uplatňována. Konkrétní situace obou žalobců se však v ničem podstatném neliší. Jestliže není
pochyb o tom, že žalobkyně a) je zbavena osobní svobody, totéž tvrzení a fortiori musí platit
i ve vztahu k jejímu synovi. Možnost, že by nezl. žalobce b) mohl být ubytován mimo zařízení
pro zajištění cizinců, se jeví jako zjevně nerealizovatelná a čistě hypotetická. Je třeba zohlednit
jeho nízký věk, absenci druhého z rodičů a absenci příbuzných na území České republiky.
Rozhodnutím o zajištění žalobkyně a) bylo zasaženo i do práva nezl. žalobce b) na osobní
svobodu a práva na svobodu pohybu. Dále došlo k porušení čl. 3 Úmluvy o právech dítěte,
podle kterého zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí.
Žalobou napadené rozhodnutí se přitom žalobce b) přímo dotýká. Uvedené ustanovení zakládá
povinnost zohlednit zájem dítěte v každém řízení, které se jej týká a vydat na konci takového
řízení rozhodnutí, které je s nejlepším zájmem dítěte v souladu. Ani jedna z těchto povinností
nebyla žalovaným ani městským soudem splněna. Se žalobcem b) nebylo ve správním řízení
vůbec jednáno jako s účastníkem řízení, nedošlo ke zjišťování jeho zvláštních potřeb, žalovaný
nezhodnotil, zda požadavky vyplývající z nízkého věku žalobce b) lze v zařízení pro zajištění
cizinců uspokojit. Nepřiznání postavení účastníka řízení žalobci b) je navíc v rozporu s §27
odst. 2 správního řádu. Bylo povinností správního orgánu zjistit a posoudit, zda zajištění
žalobkyně a) není s nejlepším zájmem dítěte v rozporu. Této povinnosti odpovídá právo žalobce
b) se k otázce svého nejlepšího zájmu vyjádřit a být slyšen. V souladu s nejlepším zájmem dítěte
bylo také povinností městského soudu zabývat se žalobou žalobce b) meritorně. Zbavení
svobody dětí musí být aplikováno vždy jen jako „krajní opatření“ [čl. 37 písm. b) Úmluvy
o právech dítěte, publikováno pod č. 104/1991 Sb.] a nesmí vést k porušování ostatních práv
zaručených Úmluvou o právech dítěte. Tak tomu ale v případě zajištění (umístění
do zajišťovacího zařízení pro cizince) nezl. žalobce b) není. Složení stravy a způsob jejího
podávání v zařízení Bělá-Jezová není z hlediska potřeb malých dětí vyhovující, není zde
dostatečně zajištěn plnohodnotný spánek dítěte a dostupnost zdravotní péče je na velmi nízké
úrovni. Žalobci z uvedených důvodů navrhli, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
městského soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil, pouze soudu sdělil, že žalobkyně a) byla
společně se svým synem dne 22. 06. 2011 propuštěná ze zařízení pro zajištění cizinců Bělá Jezová
a předána pracovníkům Ministerstva vnitra České republiky.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnili žalobci
v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že z podnětu kasační stížnosti žalobce b) je třeba
výrok II. a III. napadeného rozsudku městského soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu
v rozsahu tohoto zrušení k dalšímu řízení. Zároveň Nejvyšší správní soud shledal, že kasační
stížnost žalobkyně a) proti výroku II. napadeného rozsudku i kasační stížnost žalobce b)
proti výroku I. napadeného rozsudku je potřeba odmítnout jako podané osobami zjevně k tomu
neoprávněnými. Vedle toho Nejvyšší správní soud sám shledal vadu uvedenou v ust. §109
odst. 3 s. ř. s., pro kterou musel přistoupit ke zrušení výroku I. napadeného rozsudku a zároveň
k odmítnutí žaloby žalobkyně a).
Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda oba žalobci byli oprávnění podat
kasační stížnost proti všem výrokům napadeného rozsudku.
Podle ust. §102 věty prvé s. ř. s. k asační stížnost je opravným prostředkem
proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví, jímž se účastník řízení,
z něhož toto rozhodnutí vzešlo, nebo osoba zúčastněná na řízení (dále jen ‚žalobce‘) domáhá
zrušení soudního rozhodnutí.
Podle ust. §33 odst. 1 s. ř. s. účastníky řízení jsou navrhovatel (žalobce) a odpůrce
(žalovaný) nebo ti, o nichž to stanoví tento zákon; odpůrcem (žalovaným) je ten, o němž to
stanoví zákon.
Podle ust. §33 odst. 8 s. ř. s. podá-li více osob společný návrh, jedná v řízení každý sám
za sebe a s účinky jen pro svou osobu.
Podle ust. §34 odst. 1 s. ř. s. osobami zúčastněnými na řízení jsou osoby, které byly
přímo dotčeny ve svých právech a povinnostech vydáním napadeného rozhodnutí nebo tím,
že rozhodnutí nebylo vydáno, a ty, které mohou být přímo dotčeny jeho zrušením nebo vydáním
podle návrhu výroku rozhodnutí soudu, nejsou-li účastníky a výslovně oznámily, že budou
v řízení práva osob zúčastněných na řízení uplatňovat.
Proti rozhodnutí krajského (městského) soudu jsou tedy oprávněni podat kasační stížnost
účastníci řízení a osoby zúčastněné na řízení. Pokud je přitom společně projednáno více žalob,
ať již podaných samostatně a soudem spojených ke společnému projednání, nebo podaných
formou společného návrhu, a o těchto žalobách je rozhodnuto samostatnými výroky, je nutno
účastenství posuzovat ve vztahu ke každému z výroků samostatně. Jak vyplývá z ust. §33 odst. 8
s. ř. s., i když podají dva žalobci společnou žalobu, jedná každý z nich samostatně – každý je sám
účastníkem na straně žalující ve věci své žaloby. Skutečnost, že se jedná o společnou žalobu
nebo že byly dvě samostatné žaloby spojeny ke společnému projednání, nezakládá účastenství
jednoho žalobce ve vztahu k žalobě druhého žalobce. Obě žaloby mohou být vyloučeny
k samostatnému projednání, kde bude jednáno na straně žalující pouze s osobou, která žalobu
podala.
Napadený rozsudek výrokem I. zamítl žalobu žalobkyně a) a výrokem II. odmítl žalobu
žalobce b). O obou žalobách tak bylo rozhodnuto samostatnými výroky, přičemž na žalobkyni a)
nelze nahlížet jako na žalobkyni ve vztahu k žalobě žalobce b) a naopak.
Ani s jedním ze žalobců přitom nebylo jednáno jako s osobou zúčastněnou na řízení
o žalobě druhého žalobce. Osoba zúčastněná na řízení o žalobě proti rozhodnutí správního
orgánu totiž musí podle ust. §34 odst. 1 s. ř. s. splnit dva předpoklady – 1) musí být přímo
dotčena ve svých právech a povinnostech vydáním napadeného rozhodnutí nebo jeho možným
zrušením soudem a 2) musí výslovně oznámit, že bude v řízení práva osoby zúčastněné na řízení
uplatňovat. Ani jeden ze žalobců však výslovně neoznámil, že bude v řízení o žalobě druhého
žalobce uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení.
Žalobkyně a) tedy nebyla účastníkem řízení o žalobě žalobce b) ani osobou zúčastněnou
na tomto řízení. Zjevně tudíž nebyla podle ust. §102 věty prvé s. ř. s. oprávněna podat kasační
stížnost proti výroku II. napadeného rozsudku, kterým byla tato žaloba odmítnuta. Nejvyšší
správní soud proto přistoupil k odmítnutí kasační stížnosti žalobkyně a) proti výroku II.
napadeného rozsudku podle ust. §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
Podobně žalobce b) nebyl účastníkem řízení o žalobě žalobkyně a) ani osobou
zúčastněnou na tomto řízení. Zjevně tedy nebyl podle ust. §102 věty prvé s. ř. s. oprávněn podat
kasační stížnost proti výroku I. napadeného rozsudku, kterým byla tato žaloba zamítnuta. Kasační
stížnosti žalobce b) proti výroku I. napadeného rozsudku proto musela být také odmítnuta
podle ust. §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud tak mohl přistoupit k přezkumu výroku II. napadeného
rozhodnutí, a to pouze na základě kasační stížnosti žalobce b). V kasační stížnosti je ve vztahu
k tomuto výroku namítáno, že žalobou napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do práva žalobce
b) na osobní svobodu a práva na svobodu pohybu. Zároveň došlo k porušení čl. 3 Úmluvy
o právech dítěte. Nebyla splněna podmínka souladu s nejlepším zájmem dítěte a se žalobcem b)
nebylo ve správním řízení vůbec jednáno jako s účastníkem řízení v rozporu s §27 odst. 2
správního řádu. Povinnosti posoudit nejlepší zájem dítěte odpovídá právo dítěte se k otázce
svého nejlepšího zájmu vyjádřit a být slyšen.
Lze proto shrnout, že podle žalobce b) bylo žalobou napadeným rozhodnutím zasaženo
do jeho práv, a to do práva na osobní svobodu, práva, aby bylo rozhodnutí v souladu s jeho
nejlepším zájmem a tento zájem byl v řízení zkoumán, a práva účastnit se řízení (resp. být slyšen).
Žalobce b) tak měl být aktivně legitimován k podání žaloby proti takovému rozhodnutí.
Tato námitka je důvodná.
Podle ust. §65 odst. 1 s. ř. s., kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo
nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu,
jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, (dále jen
"rozhodnutí"), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho
nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.
Jak přitom uvedl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, „[a]ktivní žalobní legitimace
v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (§65 a n. s. ř. s.) bude dána vždy tehdy, pokud s ohledem na
tvrzení žalobce není možné zjevně a jednoznačně konstatovat, že k zásahu do jeho právní sféry v žádném případě
dojít nemohlo.“ (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2008,
č. j. 8 As 47/2005 - 86, č. 906/2006 Sb. NSS, dostupné na www.nssoud.cz)
Žalobce b) by tak mohl být osobou zjevně neoprávněnou k podání žaloby pouze tehdy,
pokud by jeho tvrzení o dotčení na jeho právech byla zjevně neopodstatněná. Nejvyšší správní
soud však, na rozdíl od městského soudu, shledal, že některá tvrzení žalobce b) o dotčení na jeho
právech jsou opodstatněná.
V prvé řadě je však nutno odmítnout tvrzení, že žalobou napadeným rozhodnutím byl
žalobce b) zbaven osobní svobody. Tímto rozhodnutím, jak výslovně vyplývá z jeho výroku, byla
totiž zajištěna za účelem vyhoštění toliko žalobkyně a). Na žalobce b) v důsledku zajištění jeho
matky dopadá pouze ust. §140 zákona o pobytu cizinců, podle něhož je provozovatel zařízení
pro zajištění cizinců oprávněn ubytovat v části s mírným režimem cizince, vůči kterému má
zajištěný cizinec vyživovací povinnost nebo jej má v péči, nelze-li zajistit péči o něj jiným
způsobem. Pokud k ubytování dojde, pobývá tento cizinec v zařízení v režimu ubytovaného
cizince. Zákon také výslovně uvádí, že je-li ubytovaný cizinec schopen uvědomit si omezení
spojená s pobytem v zařízení, přihlíží se k jeho projevu vůle. Může přitom zařízení opustit, má-li
zajištěnu péči jiným způsobem. Jde-li o nezletilého nebo osobu zbavenou způsobilosti k právním
úkonům, může opustit zařízení jen po písemném souhlasu zákonného zástupce. Ubytování
žalobce b) tedy v žádném případě nebylo nevyhnutelným důsledkem zajištění jeho matky
a výrazně záviselo na její vůli, resp. vůli jeho zákonných zástupců. Přes nízký věk žalobce b) může
být jeho péče zajištěna i jinak, než pobytem v zařízení spolu s matkou. Je však také na ní, aby ona
sama zvážila, která z variant bude v souladu s nejlepším zájmem jejího dítěte. Pokud faktické
okolností vedou k závěru, že pobyt dítěte v zařízení s jeho matkou je v jeho nejlepším zájmu,
nejedná se o důsledek přímo vyplývající z rozhodnutí o zajištění matky. Umístění nezletilého
do zařízení pro pobyt cizinců je primárně výsledkem rozhodnutí jeho zákonných zástupců, byť je
nutnost tohoto rozhodování vyvolána změnou faktického stavu, spočívající v omezení osobní
svobody osoby, která má nezletilého v péči. Rozhodnutím o zajištění žalobkyně a) tedy nedošlo
k omezení osobní svobody ani práva volného pohybu žalobce b).
Žalobce b) však měl podle ust. §27 odst. 2 správního řádu právo účastnit se správního
řízení, z něhož žalobou napadené rozhodnutí vzešlo, neboť mohl být tímto rozhodnutím přímo
dotčen na svém právu na rodinný život. Právě na právu účastnit se správního řízení i na právu
na rodinný život mohl být žalobce b) žalobou napadeným rozhodnutím zkrácen, v důsledku
čehož byl také aktivně legitimován k podání žaloby proti tomuto rozhodnutí.
Podle ust. §27 odst. 2 správního řádu jsou účastníky též další dotčené osoby
(vedle účastníků podle odstavce prvního), pokud mohou být rozhodnutím přímo dotčeny
na svých právech nebo povinnostech.
Podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikována
pod č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“) má každý právo na respektování svého soukromého
a rodinného života, obydlí a korespondence. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva
zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti
v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení
nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.
Jakkoli není pojem rodinného života Úmluvou definován, je vykládán poměrně
extenzivně, vždy s důrazem na fungující (reálný) rodinný život [srov. např. rozsudky Evropského
soudu pro lidská práva ze dne 28. 5. 1985 ve věci Abdulaziz, Cabales a Balkandali proti Spojenému
království (stížnosti č. 9214/80, 9473/81 a 9474/81) a ze dne 13. 6. 1979 ve věci Marckx proti Belgii
(stížnost č. 6833/74)]. Vztahem zakládajícím rodinný život je bezesporu vztah matky a jejího
dítěte, o které matka také fakticky pečuje. Situace, kdy je omezena osobní svoboda matky a dítě
může být nadále v její péči pouze v podmínkách, které nepředstavují plnohodnotný rodinný život
(zde v zařízení pro zajištění cizinců jako ubytovaný cizinec), je tímto zasaženo do práva dítěte
na rodinný život.
Jak vyplývá z čl. 8 odst. 2 Úmluvy, existence zásahu do rodinného života automaticky
neznamená porušení Úmluvy, nicméně tato skutečnost není rozhodující pro posouzení
účastenství ve správním řízení. Správní řád v ust. §27 odst. 2 přiznává účastenství ve správním
řízení všem, kdo mohou být rozhodnutím přímo dotčeny ve svých právech nebo povinnostech,
bez ohledu na to, zda půjde o dotčení právem aprobované či nikoliv. Otázka splnění požadavků
čl. 8 odst. 2 Úmluvy, tj. požadavku souladu se zákonem, nezbytnosti a přiměřenosti, je
až předmětem meritorního posouzení ve správním rozhodnutí.
Při posuzování souladu zásahu do rodinného života dítěte s čl. 8 odst. 2 Úmluvy pak musí
být zároveň respektován čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Podle tohoto ustanovení musí být zájem
dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými
nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány.
Okruh činností týkajících se dětí je pro účely tohoto ustanovení nutno vykládat široce s tím,
že budou zahrnovat nejen řízení, které se přímo týká dítěte, nýbrž také řízení, jimiž je dítě
nepřímo ovlivňováno (srov. materiál Výboru pro práva dítěte: Committee on the Rights of the
Child. General Comment No. 5 (2003) : General measures of implementation of the Convention
on the Rights of the Child. CRC/GC/2003/5, dostupný
z http://www2.ohchr.org/english/bodies/crc/comments.htm). Nutnost respektovat zájem
dítěte při posuzování nezbytnosti a přiměřenosti zásahu do jeho rodinného života potvrzuje také
judikatura Evropského soudu pro lidská práva [viz např. rozsudek ze dne 13. 7. 2000 ve věci
Elsholz proti Německu (stížnost č. 25735/94)].
Výše uvedené ale neznamená, že správní orgán musí přijmout rozhodnutí, které bude
v souladu s nejlepším zájmem dítěte, jak tvrdí stěžovatel b). Zájem dítěte je zde sice předním
hlediskem, nikoliv však jediným. Omezení osobní svobody osoby pečující o nezletilé dítě nebude
zpravidla odpovídat nejlepšímu zájmu tohoto dítěte, ale bude-li splňovat kritéria čl. 8 odst. 2
Úmluvy a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, bude možné k němu přistoupit.
Lze proto shrnout, že žalobou napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do právní sféry
žalobce b), mohl jím (resp. jemu předcházejícím postupem správního orgánu) být zkrácen
na svém právu na rodinný život a právu být účastníkem správního řízení, a nebyl proto osobou
zjevně neoprávněnou k podání žaloby proti tomuto rozhodnutí. Městský soud pochybil,
pokud jeho žalobu odmítl podle ust. §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Výrok II. napadeného rozsudku
bylo proto nutné na základě kasační stížnosti žalobce b) zrušit. Zároveň musel být zrušen výrok
III. napadeného rozsudku, který je na výroku druhém závislý.
Nad rámec výše uvedeného lze pro srovnání poukázat také na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 11. 2009, č. j. 5 As 95/2008 - 73 (dostupný z www.nssoud.cz),
v němž bylo připuštěno účastenství nezletilého dítěte ve správním řízení o zrušení platnosti
rozhodnutí o správním vyhoštění jeho otce podle ust. §122 odst. 6 zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů. I v tomto případě totiž Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že by nezletilé dítě
v tomto případě mohlo být vyhoštěním svého otce přímo dotčeno.
Než Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení důvodnosti kasační stížnosti
žalobkyně a) proti výrokům I. a III. napadeného rozsudku, shledal, že řízení před městským
soudem bylo ve vztahu k žalobě žalobkyně a) stiženo vadou, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí ve věci ve smyslu ust. §109 odst. 3, věta za středníkem s. ř. s. Žaloba
žalobkyně a) totiž neměla být vůbec meritorně projednána.
Jak vyplývá z ustálené judikatury, žalobce může v řízení o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu účinně namítat jen tu nezákonnost rozhodnutí, kterou byl zkrácen na svých
právech, přičemž zkrácením na právech je pak nutno rozumět nejen zkrácení na právech
hmotných, ale i na právech procesních. Žalobce se tedy může domoci ochrany jen proti porušení
těch vlastních práv, na nichž byl vydaným rozhodnutím sám zkrácen, nikoliv porušení práv
jiného subjektu. (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 7 A 139/2001 - 67, č. 379/2004 Sb. NSS, ze dne 28. 1. 2009, č. j. 8 As 52/2008 - 92, ze dne
29. 8. 2008, č. j. 5 As 10/2008 - 103, nebo ze dne 19. 8. 2011, č. j. 5 As 58/2011 - 141, všechny
dostupné z www.nssoud.cz). Všechny žalobní body však směřovaly k porušení práv nezletilého
dítěte žalobkyně a), konkrétně práv žalobce b). V žalobě bylo namítáno, že nebyl zkoumán zájem
žalobce b), nebylo vydáno rozhodnutí, které je v souladu s nejlepším zájmem žalobce b),
a že se žalobcem b) nebylo jednáno jako s účastníkem řízení. Jelikož žalobci v žalobě nevymezili,
který z nich uplatňuje tu kterou žalobní námitku, je nutno všechny tyto námitky považovat
za uplatněné jak žalobkyní a), tak žalobcem b). Za této situace sice žalobkyně a) uplatnila žalobní
námitky, ovšem žádná z nich nebyla přípustná, neboť jimi žalobkyně a) nenamítala porušení
svých práv, nýbrž práv jiného subjektu – žalobce b). Žalobkyně a) se pochopitelně může domáhat
ochrany práv žalobce b), ovšem ne vlastním jménem, nýbrž jménem tohoto dítěte jako jeho
zákonná zástupkyně.
V řízení o žalobě žalobkyně a) tedy nebylo veřejných subjektivních práv žalobkyně a),
jejichž porušení by bylo namítáno a kterým by tak městský soud mohl poskytnout ochranu.
V důsledku toho nebyla splněna jiná podmínka řízení a tento nedostatek byl neodstranitelný.
Za daného stavu městský soud pochybil, pokud žalobu žalobkyně a) meritorně projednal.
Pro tuto vadu Nejvyšší správní soud výrok I. napadeného rozsudku zrušil. Protože pak v řízení
před městským soudem byly dány důvody pro odmítnutí žaloby, Nejvyšší správní soud současně
se zrušením výroku I. rozsudku městského soudu sám žalobu odmítl (§110 odst. 1, věta
za středníkem ve spojení s ust. §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.). V důsledku odmítnutí žaloby
žalobkyně a) se již Nejvyšší správní soud nemohl zabývat kasačními námitkami žalobkyně a).
Zrušení výroku I. napadeného rozsudku však také zakládá další důvod pro zrušení na něm
závislého výroku o nákladech řízení (výrok III. napadeného rozsudku); ten je zároveň rušen
na základě kasační stížnosti žalobce b).
Lze proto shrnout, že Nejvyšší správní soud nejprve odmítl kasační stížnost žalobkyně a)
proti výroku II. rozsudku a kasační stížnosti žalobce b) proti výroku I. napadeného rozsudku,
neboť byly podány osobami k tomu zjevně neoprávněnými. Zároveň posoudil kasační stížnost
žalobce b) proti výrokům II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2011,
č. j. 6 A 122/2011 - 20, jako opodstatněnou, a proto napadené rozhodnutí v tomto rozsahu
podle ustanovení §110 odst. 1 věta prvá před středníkem s. ř. s. zrušil, a věc vrátil městskému
soudu k dalšímu řízení. A na závěr Nejvyšší správní soud také zrušil výrok I. napadeného
rozsudku pro existenci vady řízení ve smyslu ust. §109 odst. 3, věta za středníkem s. ř. s.
a v souladu s ust. §110 odst. 1, věta za středníkem s. ř. s. žalobu žalobkyně a) odmítl.
Kasační soud ve věci rozhodl v souladu s ustanovením §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti žalobce a) rozhodne městský soud v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Protože však bude na základě výroku III. tohoto rozsudku před městským soudem
vedeno pouze řízení o žalobě žalobce b), jehož účastníky budou toliko žalobce b) a žalovaný,
rozhodl kasační soud o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti žalobkyně a) a zároveň
přistoupil podle ust. §110 odst. 2, věty druhé s. ř. s. také k rozhodnutí o nákladech řízení
o žalobě žalobkyně a), neboť bylo společně se zrušením výroku I. napadeného rozsudku
rozhodnuto i o odmítnutí žaloby žalobkyně a). Vzhledem k tomu, že byla žaloba žalobkyně a)
odmítnuta, bylo o nákladech řízení o žalobě žalobkyně a) i o kasační stížnosti žalobkyně a)
rozhodnuto v souladu s ust. §60 odst. 3 s. ř. s. výroky V. a VI. tohoto rozsudku tak, že v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně a) i v řízení o žalobě žalobkyně a) nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší správní soud rozhodl také o odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného
zástupce žalobkyně a), advokáta Mgr. Lumíra Veselého, a to tak, že tomuto zástupci nepřiznal
odměnu ani náhradu hotových výdajů za zastupování žalobkyně a), neboť ten podle obsahu
soudního spisu v řízení o kasační stížnosti neučinil žádný úkon právní služby ani mu nevznikly
žádné jiné náklady spojené se zastupováním žalobkyně a).
Podle §110 odst. 3 s. ř. s., zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
(Městského soudu v Praze) a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud (Městský soud
v Praze) vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím
rozhodnutí.
V dalším řízení bude na městském soudu, aby žalobu žalobce b) věcně projednal
a zohlednil při tom výše učiněné závěry. Na místě přitom bude také postup podle ust. §34
odst. 2, věty čtvrté s. ř. s. Žalobkyně a) totiž přichází v úvahu jako osoba zúčastněná na řízení
o žalobě žalobce b), neboť byla žalobou napadeným rozhodnutím přímo dotčena ve svých
právech a povinnostech.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné
V Brně dne 30. září 2011
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu