ECLI:CZ:NSS:2011:7.AS.112.2010:101
sp. zn. 7 As 112/2010 - 101
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: Ing. T. K.,
proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad
Labem, za účasti osoby zúčastněné na řízení: J. T., zastoupen JUDr. Petrem Moravcem,
advokátem se sídlem Dlouhá 16, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 5. 2010, č. j. 15 Ca 261/2008 – 71,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 31. 5. 2010, č. j. 15 Ca 261/2008 – 71,
zrušil jak rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje (dále jen „stěžovatel“) ze dne 1. 9. 2008,
č. j. 293/UPS/2008-3, ev. č. 143815/2008/Doč, tak i rozhodnutí Magistrátu města Teplice
ze dne 6. 5. 2008, č. j. ÚP 020053/2008/Křá. Prvním z uvedených rozhodnutí bylo zamítnuto
jako nepřípustné odvolání žalobce (dále jen „účastník řízení“) proti druhému z uvedených
rozhodnutí, kterým byla osobě zúčastněné na řízení uložena povinnost provést před vydáním
kolaudačního rozhodnutí na stavbu „OBI – Market Teplice – Trnovany, Teplice Trnovany“ (dále
jen „stavba“) zkušební provoz a stanoveny podmínky pro jeho provedení. Důvodem
nepřípustnosti odvolání bylo to, že odvolatel nebyl účastníkem správního řízení. Krajský soud
v odůvodnění rozsudku uvedl, že nezbytnou podmínkou pro řádné stanovení okruhu účastníků
řízení o povolení zkušebního provozu stavby je správné určení právního předpisu, který
se na toto řízení vztahuje. Podle ust. §190 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „stavební zákon“) se u staveb pravomocně povolených přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona provede kolaudační řízení podle dosavadních právních předpisů.
Protože předmětná stavba byla povolena před 1. 1. 2007, kdy stavební zákon nabyl účinnosti,
musí být kolaudační řízení vedeno podle zákona č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „starý stavební zákon“). Nadpis „Kolaudace staveb“ uvedený nad §76 starého
stavebního zákona se vztahuje na všechna ustanovení §76 až §84 starého stavebního zákona.
Pod pojem kolaudace staveb z hlediska systematického výkladu je tedy nutno zahrnovat i řízení
o povolení k předčasnému užívání stavby a řízení o povolení k prozatímnímu užívání stavby
ke zkušebnímu provozu. Smyslem a účelem prozatímního užívání stavby ke zkušebnímu provozu
podle §84 starého stavebního zákona je ověření jejích funkčních parametrů, zejména v režimu
blížícím se předpokládanému trvalému provozu, a tím zís kání informací pro rozhodnutí
o kolaudaci stavby. Vzhledem k úzké vazbě řízení o povolení zkušebního provozu na kolaudaci
staveb a odlišnou právní úpravu tohoto institutu ve starém a v novém stavebním zákoně, je zcela
proti smyslu právní úpravy, aby řízení o povolení zkušebního provozu bylo vedeno podle
stavebního zákona a řízení, v jehož rámci by se měly vyhodnocovat výsledky zkušebního
provozu, bylo vedeno podle úpravy obsažené ve starém stavebním zákoně. Vzhledem k tomu,
že žádost o zkušební provoz stavby byla posuzována podle ust. §124 stavebního zákona, bylo
řízení vedeno podle nesprávné právní úpravy, což má za důsledek nezákonnost rozhodnutí
správních orgánů. V ust. §84 starého stavebního zákona, které upravuje řízení o prozatímním
užívání stavby ke zkušebnímu provozu, není nijak vymezen okruh účastníků řízení. Krajský soud
odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2004, č. j. 7 As 29/2003 – 78,
publ. pod č. 943/2006 Sb. NSS, www.nssou d.cz, podle kterého je prozatímní užívání stavby
v případech, kde je ho třeba, integrální součástí kolaudačního řízení. Okruh účastníků řízení
o prozatímním užívání stavby je proto shodný s okruhem účastníků kolaudačního řízení
vymezeným v §78 odst. 1, příp. odst. 2, starého stavebního zákona. Krajský soud se neztotožnil
s názorem správních orgánů, že v etapě provádění stavby nelze za stavebníka označovat žadatele
o stavební povolení, pokud není zároveň objednatelem stavby. Pokud stavebník, který obdržel
stavební povolení od svého záměru realizovat stavbu upustí, přestává být stavebníkem, neboť
stavební povolení je svojí podstatou rozhodnutím „in rem“, které se neváže k určité osobě,
ale k určité věci. Záměr upustit od realizace předmětné stavby však nelze dovozovat
z jednostranného prohlášení ostatních stavebníků a ze skutečnosti, že smlouvu o dílo na realizaci
předmětné stavby podepsal pouze jeden ze žadatelů o stavební povolení, bez jakéhokoliv projevu
vůle dotčeného dosavadního stavebníka. Mezi stavebníky může existovat dohoda o způsobu
financování a realizaci jednotlivých fází výstavby apod.
Stěžovatel v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě uplatnil důvody podle ust. §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. Dokončení správních řízení zahájených před účinností nové úpravy
je podle jeho názoru žádoucí pro naplnění principu právní jistoty. Zároveň však musí
být legitimní důvody pro podřízení osob, které shodně projeví vůli nabýt práva užívat stavbu,
rozdílným právním normám. Takové důvody jsou dány pouze v případě kolaudačního řízení,
ne však v případě řízení ve věci zkušebního provozu. Výklad krajského soudu tudíž není
v souladu se smyslem právní úpravy přechodných ustanovení ve stavebním zákoně. Podle platné
právní úpravy již neprobíhá kolaudační řízení, proto musel zákonodárce logicky zachovat tento
režim stavby pravomocně povolené za platnosti starého stavebního zákona. Stavební zákon
vymezil skupinu staveb, které sice jsou natolik „závažné“, že vyžadují stavební povolení,
ale nejsou podmíněny kolaudačním souhlasem. Kontrolu stavebního úřadu nad touto skupinou
staveb zabezpečuje stavební zákon v ust. §133 ve vazbě na podmínky stavebního povolení a plán
kontrolních prohlídek stavby. Provedení kolaudačního řízení podle starého stavebního zákona
je tak u staveb povolených v režimu tohoto právního předpisu nezbytné k ochraně veřejného
zájmu. V případě povolení zkušebního provozu, předčasného užívání stavby či změny stavby
před dokončením, které nutně nemusí předcházet povolení užívání stavby, je shodně podle obou
zákonů vedeno správní řízení. Podle stěžovatele není důvod pro to, aby tato správní řízení byla
vedena podle starého stavebního zákona, a zákonodárce tedy skutečně stanovil jeho aplikaci
pouze pro kolaudační řízení. Pojem kolaudační řízení je shodný s terminologií starého stavebního
zákona. S výkladem krajského soudu, že lze ust. §190 odst. 5 s tavebního zákona vztáhnout
i na jiná správní řízení, vyslovil stěžovatel nesouhlas. Pokud je v tomto ustanovení uvedeno
„kolaudační řízení“ a nikoliv „Kolaudace stav eb“ jako nadpis skupiny paragrafů, jedná se o záměr
zákonodárce. Provedení řízení ve věci zkušebního provozu podle ustanovení stavebního zákona
a kolaudačního řízení podle ustanovení starého stavebního zákona není v rozporu s rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2004, č. j. 7 As 29/2003 – 78, protože nenarušuje
vazby mezi zkušebním provozem a kolaudací stavby, a při kolaudaci je možno plnohodnotně
vycházet z výsledků zkušebního provozu. Stěžovatel dále namítal, že nedošlo k chybnému určení
okruhu účastníků řízení o povolení zkušebního provozu. Podle ust. §2 odst. 2 písm. c)
stavebního zákona je stavebníkem osoba, která stavbu provádí, pokud nejde o stavebního
podnikatele realizujícího stavbu v rámci své podnikatelské činnosti; stavebníkem se rozumí
též investor a objednatel stavby. V daném případě, byť o stavební povolení žádali J. T., L. T. a
účastník řízení, následně právo vyplývající ze stavebního povolení, tj. právo realizovat stavbu,
využila pouze osoba zúčastněná na řízení. Tuto skutečnost dokladuje výpis z katastru
nemovitostí, kde je uveden jediný vlastník rozes tavěné stavby, a dále dohodou o předčasném
užívání a zkušebním provozu uzavřenou se zhotovitelem stavby. Tento výpis z katastru
nemovitostí je dostatečným právním podkladem pro stanovení subjektu, který je ve smyslu §124
odst. 1 stavebního zákona stavebníkem, jenž má právo žádat o povolení zkušebního provozu.
V etapě provádění stavby nelze za stavebníka označovat žadatele o stavební povolení, pokud není
zároveň objednatelem stavby. V etapě provádění stavby je tak adresátem práv a povinností ze
stavebního povolení osoba mající ke stavbě jakožto dílu vztah objednatele (a zhotovitele).
Případné dohody či neshody mezi žadateli o stavební povolení ohledně financování a objednání
stavby nejsou pro stavební úřad pro určení osoby stavebníka – objednatele stavby relevantní.
Stavební úřad musí v tomto vycházet z doložené smlouvy o dílo na provedení stavby. Stěžovatel
proto nesouhlasí s právním názorem krajského soudu, že stavební úřad má zjišťovat, zda účastník
řízení jako stavebník skutečně pojal záměr upustit od realizace předmětné stavby či nikoliv. Proto
navrhl, aby Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů napadený rozsudek krajského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v podané kasační stížnosti, a přitom
sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Z obsahu správního spisu vyplynulo, že účastník řízení spolu s J. T. a L. T., jako
spoluvlastníci pozemků, na kterých nyní stojí předmětná stavba, požádali o vydání stavebního
povolení. To bylo vydáno rozhodnutím Městského úřadu v Teplicích, odbor územního plánování
a architektury dne 29. 1. 2001, č. j. ÚP 1409/2001 - 330/Cj/. V jedné z podmínek pro provedení
stavby bylo stavebníkovi uloženo po dokončení stavby požádat o povolení k prozatímnímu
užívání stavby ke zkušebnímu provozu. Dne 6. 2. 2008 podala osoba zúčastněná na řízení žádost
o vydání povolení k provedení zkušebního provozu s tím, že je stavebníkem a zároveň i
vlastníkem stavby. Rozhodnutím Magistrátu města Teplice, odbor územního plánov ání a
stavebního řádu ze dne 6. 5. 2008, č. j. ÚP 020053/2008/Křá, byla osobě zúčastněné na řízení
uložena povinnost provést před vydáním kolaudačního rozhodnutí zkušební provoz stavby a
současně byly stanoveny podmínky pro provedení zkušebního provozu.
Nejvyšší správní soud se již v rozsudku ze dne 9. 12. 2004, č. j. 7 As 29/2003 – 78, publ.
pod č. 943/2006 Sb. NSS, www.nssoud.cz, zabýval vztahem kolaudačního řízení a řízení
o prozatímním užívání stavby ke zkušebnímu provozu vedených podle starého stavebního
zákona a vyslovil názor, že „Další otázkou, kterou je třeba stran účastenství ekologických občanských
sdružení v řízení podle §84 stavebního zákona zodpovědět, je posouzení vztahu ř ízení podle tohoto ustanovení
k „obecnému“ kolaudačnímu řízení. Podle §84 stavebního zákona „u staveb právnických osob nebo fyzických
osob podnikajících podle zvláštních předpisů, kde komplexní vyzkoušení přechází plynule do zkušebního provozu,
může být zkušební provoz zahájen se souhlasem stavebního úřadu před vydáním kolaudačního rozhodnutí. Je -li
pro posouzení způsobilosti stavby k užívání třeba zhodnotit průběh zkušebního provozu nebo jeho časového úseku,
rozhodne stavební úřad v dohodě s dotčenými orgány státní správy o prozatímním užívání stavby ke zkušebnímu
provozu a stanoví pro něj podmínky. Po uko nčení a vyhodnocení zkušebního provozu nebo jeho časového úseku
vydá stavební úřad na návrh stavebníka nebo uživatele stavby kolaudační rozhodnu tí.“ Z citovaného ustanovení
je zřejmé, že řízení o prozatímním užívání stavby ke zkušebnímu provozu připadá v úvahu jen u některých
staveb, a to v závislosti na jejich povaze. Smyslem a účelem prozatímního užívání stavby ke zkušebnímu provozu
je ověření jejích funkčních parametrů, zejména v režimu blížícím se předpokládanému trvalému provozu,
a tím získání informací pro rozhodnutí o kolaudaci stavby. Prozatímní užívání stavby ke zkušebnímu provozu
je tedy v případech, kde je ho třeba, integrální součástí kolaudačního řízení a předpokladem řádného prozkoumání
skutečností podle §81 stavebního zákona. Prozatímní užívá ní stavby ke zkušebnímu provozu proto nelze
vyčleňovat z kolaudačního řízení, takže nelze ani mít za to, že by okruh účastníků řízení o prozatímním užívání
stavby ke zkušebnímu provozu měl být jiný než jak je definován v §78 odst. 1 (příp. odst. 2) stavebního
zákona.“
Dále Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 4. 2005, č. j. 3 As 44/2004 - 123, publ.
pod č. 620/2005 Sb. NSS , www.nssoud.cz, vyslovil, že „Řízení o povolení předčasného užívání stavby
je upraveno v §83 StavZ, které je součástí oddílu, jež upravuje kolaudační řízení jako celek. Okruh účastníků
kolaudačního řízení je stanoven v §78 odst. 1 StavZ. Toto ustanovení obsahuje speciální úpravu okruhu
účastníků, jež vylučuje aplikaci obecné právní úpravy obsažené v §14 odst. 1 SŘ. Vztah speci ality §78 odst. 1
StavZ k §14 odst. 1 SŘ potvrdil i Ústavní soud ve svém nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 2/99, zveřejněném
pod č. 95/2000 Sb. (zveřejněno též jako nález č. 42 ve svazku 17 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Nejvyšší správní soud se zabýval vztahem řízení o povolení prozatímního užívání stavby ke zkušebnímu
provozu podle §84 StavZ a kolaudačního řízení ve svém rozhodnutí č. j. 7 As 29/2003 – 78, ze dne
9. 12. 2004. Závěry tam přijaté pak lze aplikovat i na vztah řízení o povolení předčasného užívání stavby podle
§83 StavZ a kolaudačního řízení. Stejně jako prozatímní užívání stavby k e zkušebnímu provozu podle
§84 StavZ, nelze ani povolení předčasného užívání stavby před jejím dokončením podle §83 StavZ vyčleňovat
z režimu kolaudačního řízení. Okruh účastníků řízení o povolení předběžného užívání stavby před jejím
dokončením je tak rovněž definován v §78 odst. 1 StavZ. V takovém případě se pro potřeby řízení o povolení
předčasného užívání stavby neaplikuje obecná definice účastníků správního řízení obsažená v §14 odst. 1 SŘ.
Jestliže použití definice okruhu účastníků řízení podle §78 odst. 1 StavZ i pro řízení o žádosti o povolení
předčasného užívání stavby vyplývá z logické vazby takového řízení na kolaudační řízení, jakož i ze systematiky
stavebního zákona (obě ustanovení jsou obsažena v části druhé, oddílu sedmém stavebního zákona), pak aplikaci
§78 odst. 1 StavZ nelze považovat za nepřípustnou analogii, ale naopak za jedině možné řešení otázky
účastenství v řízení. Cit. ustanovení přitom vymezuje okruh účastníků kolaudačního řízení taxativně, a to užším
způsobem, než je podáváno v §59 odst. 1 a 2 StavZ pro účely stavebního řízen í. Důvodem je tu skutečnost,
že samotný vznik stavby, která byla ve stavebním řízení řádně projedná na a v souladu s podmínkami stavebního
povolení provedena, se již zpravidla nemůže dotknout práv a právem chráněných zájmů dalších osob, typicky
vlastníků sousedních pozemků. To platí i ve vztahu k rozhodování o povolení předčasného užívání pravomocně
povolené stavby.“
S ohledem na právní názor vyslovený v citovaných rozsudcích, že řízení o prozatímním
užívání stavby ke zkušebnímu provozu je integrální součástí kolaudačního řízení a nelze
jej vyčlenit z režimu kolaudačního řízení, lze pro danou věc učinit několik dílčích závěrů. Pokud
tedy §190 odst. 5 stavebního zákona stanoví, že u staveb pravomocně povolených př ede dnem
nabytí jeho účinnosti se provede kolaudační řízení podle dosavadních právních předpisů, provede
se podle starého stavebního zákona rovněž řízení o prozatímní užívání stavby ke zkušebnímu
provozu. Správní orgány tedy pochybily, protože postupovaly v řízení o prozatímní užívání
stavby ke zkušebnímu provozu podle nesprávného právního předpisu.
Stanoví-li stavební zákon rozdílně od předchozí úpravy okruh účastníků řízení
o předčasném užívání stavby ke zkušebním provozu, pak nelze již z tohoto důvodu tvrdit,
že se jedná o totožné řízení s tím, které bylo pod shodným názvem upraveno ve starém
stavebním zákoně, a že je tedy možné výsledky t ěchto řízení zaměňovat pro účely kolaudačního
řízení. Pro naplnění principu právní jistoty, kterého se stěžovatel dovolává, je žádoucí zachování
účasti v řízení o předčasném užívání stavby ke zkušebním provozu těch osob, které by byly
účastníky řízení podle úpravy ve starém stavebním zákoně, i po změně okruhu účastníků řízení
přijetím nové právní úpravy.
Vzhledem k tomu, že správní orgány měly v řízení o prozatímním užívání stavby
ke zkušebnímu provozu postupovat podle starého stavebního zákona, bylo třeba vymezit okruh
účastníků v souladu s ust. §78 odst. 1 citovaného zákona, podle kterého jimi jsou stavebník,
vlastník stavby, uživatel (provozovatel), je-li v době zahájení řízení znám, a vlastník pozemku,
na kterém je kolaudovaná stavba umístěna, pokud j eho právo může být kolaudačním
rozhodnutím přímo dotčeno. Podle ust. §139 písm. d) starého stavebního zákona se stavebníkem
rozumí též investor a objednatel. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem krajského soudu,
že z uvedeného ustanovení vyplývá, že stavebníkem je především osoba, která podala žádost
o stavební povolení. Výtka krajského soudu, že se ani jeden správní orgán nezabýval otázkou
výběru právní úpravy, ovšem není na místě. Podle ust. §68 odst. 2 věta prvá správního řádu
se ve výrokové části uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle
nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle §27 odst. 1. Podle odst. 3 citovaného
ustanovení se v odůvodnění uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho
vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů,
a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich
vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Těmto zákonným požadavkům napadené rozhodnutí
stěžovatele vyhovělo a z citovaných ustanovení nelze dovodit povinnost správního orgánů
zdůvodnit, proč určitá právní úprava nebyla použita, nenamítají -li to účastníci řízení.
Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že bylo-li stavební povolení
vydáno více subjektům a stavbu realizoval pouze některý z nich, nelze ostatní subjekty považovat
za stavebníky. Vydáním stavebního povolení vzniká stavebníkovi (všem stavebníkům) veřejné
subjektivní právo na provedení povolené stavby. Ze skutečnosti, že se následně všechny tyto
subjekty nepodílí na realizaci stavby, nelze dovozovat zánik prá va ze stavebního povolení
ani u jednoho z nich. Kdyby tomu tak bylo, byla by zároveň připuštěna možnost, aby svým
jednáním některý ze stavebníků de facto zrušil rozhodnutí stavebního úřadu, tedy rozhodoval
o veřejných subjektivních právech ostatních stavebníků. Pokud stavebníci, kterým bylo vydáno
stavební povolení, nepostupují při realizaci stavby ve shodě, je právo stavebníka, či stavebník ů,
kteří se na provádění stavby nepodílejí, oslabeno. Nezaniká však. Není například vyloučena
situace, kdy stavebník, který se stavbou započne, od její realizace upustí. Pak nelze bránit
ostatním stavebníkům a neumožnit jim realizaci stavby. Jak správně uv ádí krajský soud, mezi
stavebníky může existovat dohoda o způsobu financování a realizaci jednotlivých fází stavby
apod. Stavební úřad dovodil z předloženého výpisu z katastru nemovitostí, že osoba zúčastněná
na řízení je jediným vlastníkem stavby, a ze sm louvy o dílo uzavřené mezi ním a zhotovitelem
stavby, že je jediným objednatelem stavby. Nicméně tyto skutečnosti nemohou samy o sobě
způsobit zánik práva účastníka řízení realizovat stavbu, neboť toto právo zanikne teprve
dokončením stavby, případně jinými způsoby (vzdáním se práva realizovat stavbu, jeho
převodem či přechodem na jinou osobu aj.). Má-li správní orgán za to, že právo realizovat stavbu
na základě stavebního povolení některému subjektu zaniklo, musí tuto skutečnost prokázat, tedy
i například zjišťovat, zda tato osoba skutečně od realizace stavby upustila.
Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.). O kasační stížnosti rozhodl
bez jednání, protože mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který
ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal,
protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a úspěšnému účastníkovi řízení žádné náklady s tímto
řízením nevznikly.
Osoba zúčastněná na řízení má podle ustanovení §60 odst. 5 ve spojení s §120 s. ř. s.
právo na náhradu jen těch nákladů, které ji vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou
ji soud uložil a z důvodů hodných zvláštního zřetele ji může soud na návrh přiznat právo
na náhradu dalších nákladů řízení. V daném řízení osoba zúčastněná na řízení neplnila žádné
povinnosti, které by jí soud uložil a nenavrhla, aby jí bylo přiznáno právo na náhradu dalších
nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. února 2011
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu