ECLI:CZ:NSS:2011:7.AS.28.2011:65
sp. zn. 7 As 28/2011 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: Z. M., zastoupen
Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem Malá 6, Plzeň, proti žalovanému: Krajský úřad
Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 1. 2011, č. j. 57 Ca 61/2009 – 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
částku 2880 Kč, a to k rukám jeho zástupce do patnácti dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne ze dne 25. 1. 2011, č. j. 57Ca 61/2009 - 30,
bylo zrušeno rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje (dále jen „stěžovatel“), ze dne
24. 7. 2009, č. j. DSH/9290/09, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce (dále jen „účastník
řízení“) a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Kralovice, odboru dopravy ze dne 12. 5. 2009,
č. j. OD11952/09-254/2009-SouM, jímž byly zamítnuty námitky účastníka řízení jako
neodůvodněné a proveden záznam bodů v registru řidičů ke dni 25. 2. 2009, kterým účastník řízení
jako řidič dosáhl 12 bodů. Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že mezi účastníky
je sporným, zda správní orgán provedl záznam v registru řidičů v souladu s rozhodnutím vydaným
v přestupkovém řízení, protože podle účastníka řízení měly být v registru řidičů zaznamenány
4 body za jeden přestupek, zatímco podle stěžovatele se jednalo o 7 přestupků a za každý měly
být body zaznamenány samostatně do stanovené výše 12 bodů. Krajský soud odkázal
na prejudikaturu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2010,
č. j. l As 16/2010 - 105, dostupný na www.nssoud.cz, v němž navázal na rozsudek ze dne
6. 8. 2009, č. j. 9 As 96/2008 – 44, dostupný na www.nssoud.cz) s tím, že se s ní ztotožňuje.
Z citované prejudikatury vyplývá, že správní orgán rozhodující v řízení o námitkách proti
provedenému záznamu bodů v registru řidičů podle zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“) je oprávněn zkoumat, zda existuje způsobilý
podklad pro záznam, tj. pravomocné správní rozhodnutí či rozhodnutí soudu, ve smyslu §123b
odst. 1 a 2 zákona o silničním provozu, zda záznam v registru řidičů byl proveden zcela v souladu
s tímto způsobilým podkladem a zda počet připsaných bodů odpovídá v příloze k zákonu
o silničním provozu obsaženému bodovému hodnocení jednání. Správní orgán v tomto řízení však
zásadně nepřezkoumává správnost a zákonnost aktů orgánů veřejné moci, na základě kterých
byl záznam proveden, neboť na tyto akty je třeba nahlížet jako na správné a zákonné, a to až do
okamžiku, než je příslušný orgán veřejné moci zákonem předvídaným postupem prohlásí
za nezákonné a zruší je. Uvedené závěry potvrdil Nejvyšší správní soud také rozsudkem ze dne
24. 8. 2010, č. j. 5 As 39/2010 – 76, publ. pod č. 2145/2010 Sb. NSS a na www.nssoud.cz.
V daném případě byla účastníku řízení uložena sankce za přestupek rozhodnutím městského úřadu
ze dne 29. 1. 2009, č. j. OD-2627/09-1750/2008-Cer. Pro posouzení, zda mohlo toto rozhodnutí
odůvodnit záznam 12 bodů i do registru řidičů je rozhodující jeho výrok, neboť z něj vyplývají
právní účinky rozhodnutí. Jen výrok rozhodnutí je schopen zasáhnout práva a povinnosti
účastníků a nabýt právní moci a vykonatelnosti (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 13. 10. 2010, č. j. 1 As 16/2010 – 105, dostupný na www.nssoud.cz). Ve výroku rozhodnutí
vydaného v přestupkovém řízení je uvedeno, že účastník řízení je vinen ze spáchání přestupku
na úseku dopravy a silničního hospodářství podle §23 odst. 1 písm. h) zákona č. 200/1990 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), kterého se dopustil tím, že porušil
čl. 7 Nařízení Evropského parlamentu a rady (ES) č. 561/2006 o harmonizaci některých předpisů
v sociální oblasti týkajících se silniční dopravy a o změně nařízení Rady (EHS) č. 3821/85 a (ES)
č. 2135/98 a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 3820/85, když jako řidič nákladního vozidla tov.
zn. DAF, SPZ x, o celkové hmotnosti vyšší než 3,5 tuny s přípojným vozidlem užitého
pro podnikání v nákladní dopravě nedodržel bezpečností přestávku. Uvedeno je sedm dat,
konkrétní časové rozpětí a doba, po které následovala přestávka v řízení. Ve výroku je popsáno
spáchání přestupku podle stejného ustanovení tím, že účastník řízení nedodržel denní dobu
odpočinku a dále tím, že nevedl řádně záznam o době řízení a bezpečnostních přestávkách.
Ve výroku je rovněž uvedeno, že se proto účastníkovi řízení ve smyslu §23 odst. 2 za použití
§12 odst. 1 zákona o přestupcích ukládá pokuta 5000 Kč a je rozhodnuto o povinnosti k náhradě
nákladů řízení a stanovena splatnost jednotlivých částek. Z výroku napadeného rozhodnutí
tak nevyplývá, že by se účastník řízení dopustil svým jednáním více přestupků. Tato skutečnost
není ani zřejmá z odůvodnění rozhodnutí. Účastníku řízení proto měl být zaznamenán v registrů
řidičů podle §123a zákona o silničním provozu počet bodů uvedený v příloze k tomuto zákonu
za překročení nejdelší přípustné doby řízení nebo nedodržení stanovené bezpečnostní přestávky
v řízení vozidla podle zvláštních právních předpisů, tj. 4 body.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost ve smyslu ust.
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., v níž namítal, že krajský soud zatížil řízení takovou vadou, že mohla
mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Dne 24. 8. 2009 byla stěžovateli doručena
výzva krajského soudu k předložení správních spisů a zároveň k vyjádření k podané žalobě.
Stěžovatel tuto výzvu splnil a k věci se vyjádřil. Dne 25. 1. 2011 byl stěžovateli doručen rozsudek,
kterým krajský soud rozhodl ve výroku II. tak, že se stěžovateli ukládá povinnost zaplatit náklady
řízení ve výši 13 424 Kč. V odůvodnění rozsudku krajský soud na str. 2 dole odkazuje na repliku
účastníka řízení a dále uvádí, že částka nákladů řízení byla stanovena za 4 úkony právní služby, a
to za převzetí věci, podání žaloby, podání repliky a doplnění repliky. Stěžovatel se tak teprve
z rozsudku dozvěděl, že účastník řízení učinil v soudním řízení dva úkony, o kterých nebyl vůbec
vyrozuměn a k nimž se nemohl vyjádřit. Navíc při nahlédnutí do spisu dne 28. 1. 2011 zjistil,
že účastník řízení ještě doplnil svá podání o předložení internetového článku. Krajský soud
tak porušil ust. §123 o. s. ř., z něhož jednoznačně vyplývá, že účastník řízení má právo vyjádřit
se ke všem prováděným důkazům. Toto však nelze omezovat pouze na provádění dokazování,
ale tato zásada se vztahuje i na jiné návrhy v řízení a vyjádření účastníků řízení. Vzhledem k tomu,
že v daném případě nebylo nařízeno ústní jednání, měla tato práva být realizována zasláním
písemných podání žalobce stěžovateli v postavení žalovaného. Krajský soud tímto postupem
porušil i obecné právní zásady, podle kterých jsou účastníci řízení oprávněni vyjádřit se ke všem
skutečnostem, a rovněž právo stěžovatele na to, aby v řízení měl poslední slovo. Stěžovatel také
považuje za nepřípustné, aby byl povinen uhradit náklady za podání, se kterými v průběhu řízení
před soudem nebyl seznámen. Dále poukázal na to, že náhrada nákladů má být ukládána pouze
za náklady, které byly důvodně vynaloženy. V daném případě však lze o této skutečnosti důvodně
pochybovat. Stěžovatel souhlasí s tím, že za důvodně vynaložené náklady lze považovat převzetí
věci a podání žaloby. Účastník řízení totiž ve stanovisku ze dne 5. 11. 2009 jen zopakoval
své námitky ze žaloby a v doplnění stanoviska poukázal na televizní reportáž. Tyto náklady nelze
považovat za účelně vynaložené. Vzhledem k uvedenému stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní
soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, eventuelně kasační stížnost
zamítl a uložil stěžovateli povinnost zaplatit náklady řízení ve výši 7712 Kč do 30 dnů od právní
moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. Martina Vovsíka.
Účastník řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že krajský soud měl stěžovateli
příslušná podání zaslat a umožnit mu se k nim vyjádřit. Toto případné pochybení však nemá žádný
vliv na věcnou správnost napadeného rozsudku. Podaná kasační stížnost pak činí dojem,
že skutečným důvodem jejího podání není nesouhlas s rozhodnutím ve věcí samé, nýbrž s výší
přiznaných nákladů řízení. S ohledem na uvedené účastník řízení navrhl, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti,
a přitom neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Ve vztahu k namítané vadě řízení před krajským soudem ve smyslu ust. §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. je nutné posoudit, zda stěžovatelem vytýkané pochybení krajského soudu
je takového charakteru, že mohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé.
Obecně je nutno považovat za zásadní procesní vadu, opomene-li soud zaslat dalším
účastníkům či osobám zúčastněným na řízení podání, vyjádření či jinou písemnost účastníka nebo
osoby zúčastněné na řízení tak, aby se tyto další osoby k nim mohly vyjádřit. Takové opomenutí
totiž bude zpravidla znamenat podstatný zásah do zásady rovnosti účastníků řízení. Podle
judikatury Ústavního soudu (viz nález ze dne 13. 11. 2003, III. ÚS 202/03, publ. po č. 134/2003 Sb. ÚS a na http://nalus.usoud.cz) je totiž „jedním ze základních principů, jimiž je soudní řízení ovládáno,
princip rovnosti účastníků, který vyjadřuje skutečnost, že účastníci řízení (strany) musí stát před soudem v rovném
postavení, aniž by byla jedna nebo druhá strana jakkoli procesně zvýhodněna. K provedení tohoto principu
se ukládá soudu povinnost, aby oběma stranám sporu zajistil stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Obdobně
chápe princip rovnosti stran Evropský soud pro lidská práva, který používá v této souvislosti pojem "rovnost
zbraní". Podle konstantní judikatury tohoto soudu princip rovnosti zbraní, jako jeden z prvků širšího pojetí
spravedlivého procesu, vyžaduje, aby každé procesní straně byla dána přiměřená možnost přednést svou záležitost
za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana“. Tato zásada
nachází pro účely řízení ve správním soudnictví své vyjádření v §36 odst. 1 s. ř. s., podle něhož
mají účastníci v řízení rovné postavení a soud je povinen poskytnout jim stejné možnosti
k uplatnění jejich práv a poskytnout jim poučení o jejich procesních právech a povinnostech
v rozsahu nezbytném pro to, aby v řízení neutrpěli újmu.
Ustanovení §123 o. s. ř., kterého se dovolával stěžovatel, a podle něhož mají účastníci
právo vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke všem důkazům, které byly provedeny, je ve správním
soudnictví sice ve smyslu §64 s. ř. s. rovněž přiměřeně použitelné, a to s ohledem na absenci
výslovné odlišné úpravy, ovšem pravidlo z něho plynoucí je ve své podstatě obsaženo již v §36
odst. 1 první část druhé věty s. ř. s. Na daný případ však nedopadá, protože podání účastníka řízení
neobsahovala návrhy na provedení důkazů, nýbrž pouze jeho právní argumentaci a upozornění
na judikaturu Krajského soudu v Ústí nad Labem, která mohla být podle účastníka řízení
pro projednávanou věc relevantní. Zásada zachování rovnosti musí být v konkrétním případě
naplňována s ohledem na jeho povahu a specifika. Ve správním soudnictví v případech, kdy se za
použití §51 s. ř. s. rozhoduje bez jednání, se styk mezi účastníky řízení, osobami zúčastněnými
na řízení a soudem uskutečňuje prostřednictvím písemných podání či sdělení. Svými podáními
či sděleními tyto subjekty reagují na určitá dřívější podání či sdělení, jindy jimi do řízení vnáší nové
argumenty, ať už skutková tvrzení či důkazní návrhy. Vždy je nezbytné, aby soud všem
účastníkům řízení i osobám zúčastněným na řízení umožnil zasláním stejnopisu jemu došlého
podání či sdělení na ně reagovat. Systém soudnictví totiž vyžaduje, aby těm, o jejichž právech
či povinnostech je rozhodováno, byl zajištěn přiměřený procesní komfort, jehož konkrétní podoba
závisí na povaze příslušného typu řízení. Po účastnících řízení a osobách zúčastněných na řízení
lze požadovat patřičnou procesní aktivitu, přiměřenou pečlivost a spolupráci při plnění jejich
procesních povinností, ale nelze po nich žádat, aby neustále ověřovali, zda v jejich případě nenastal
v řízení nějaký vývoj, např. že jiný účastník či osoba zúčastněná na řízení zašle soudu určité podání
či sdělení, na který by měli reagovat. Naopak, mají právo předpokládat, že nastane-li taková situace,
budou o ní soudem informováni. Jistě si lze představit i excesy spočívající ve zneužívání práva
vyjadřovat se v rámci řízení, například situaci, kdy účastník řízení bude soudu pravidelně v krátkých
intervalech zasílat podání, na která vyžaduje reakci soudu či dalších účastníků řízené nebo osob
zúčastněných na řízení, přičemž se ve skutečnosti jen snaží oddálit rozhodnutí soudu bez toho,
aby jeho podání obsahovala nové argumenty či nová skutková tvrzení nebo důkazní návrhy.
U takových excesů lze však v míře odpovídající povaze zneužití práva zásadu rovnosti modifikovat
v zájmu naplnění skutečného smyslu a účelu řízení a rozhodnout ve věci i bez toho,
aby na příslušné podání účastníka bylo umožněno dalším účastníkům reagovat.
Účastník řízení zaslal krajskému soudu po podání žaloby, která byla stěžovateli doručena,
také další tři podání. Jednak stanovisko k vyjádření stěžovatele, v němž komplexně reagoval
na úvahy stěžovatele o uplatnitelnosti či neuplatnitelnosti absorpční zásady v případě záznamu
bodů do registru řidičů. Takové podání obsahující relevantní právní argumentaci vztahující
se k předchozí argumentaci stěžovatele a snažící se ji vyvrátit, tedy mělo být nepochybně
stěžovateli zasláno. Stejně tak mu měla být zaslána i další dvě podání, v nichž účastník řízení
upozorňoval na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem k právní otázce, v němž se tento
soud zabýval skutkově i právně obdobnou věcí. Přinejmenším první z nich mu mělo být v každém
případě zasláno. Takto by se totiž vzhledem k tomu, že šlo o zcela nové rozhodnutí krajského
soudu k otázce, která – alespoň podle obsahu dosavadních vyjádření obou účastníků, v nichž
se na žádnou relevantní judikaturu neodkazuje – nebyla v té době správními soudy řešena, mohl
stěžovatel dozvědět, že v rozhodné právní otázce byl zaujat správními soudy určitý právní názor.
Nezaslání druhého z uvedených podání upozorňujícího na článek o daném rozsudku na všeobecně
známém internetovém serveru, lze považovat za výrazně menší pochybení, neboť toto sdělení
ve své podstatě jen opakuje informaci ze sdělení předchozího. Krajský soud tedy v každém případě
závažně pochybil, pokud stěžovateli uvedená tři podání, či přinejmenším první dvě z nich, nezaslal.
Stěžovatel tak neměl informaci o tom, že účastník řízení v reakci na jeho vyjádření k žalobě
prohlubuje svoji dřívější argumentaci, resp. upozorněním na judikát správního soudu rozšiřuje
svou argumentaci. V daném případě však uvedené závažné procesní pochybení krajského soudu,
jakkoli nebylo v průběhu řízení napraveno, nemělo ve výsledku vliv na zákonnost jeho rozhodnutí
o věci samé. Krajský soud totiž poté, co mu účastník řízení dne 17. 2. 2010 doručil poslední
ze svých podání, již ve věci nečinil žádné další úkony a zhruba jedenáct měsíců poté (25. 1. 2011)
ve věci rozhodl. Své rozhodnutí argumentačně opřel o tři rozsudky Nejvyššího správního soudu
(ze dne 6. 8. 2009, č. j. 9 As 96/2008 - 44, ze dne 24. 8. 2010, č. j. 5 As 39/2010 – 76, a ze dne
13. 10. 2010, č. j. 1 As 16/2010 - 105), přičemž klíčový byl poslední z nich, shodou okolností
reagující na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, na který poukazoval účastník řízení
ve svých podáních, jak ostatně v odůvodnění zmiňuje i krajský soud). Znamená to tedy, že krajský
soud své právní úvahy opřel téměř výlučně o argumentaci nezávislou na tom, co účastník řízení
sdělil soudu ve svých podáních, jež nebyla zaslána stěžovateli. Skutečnost, že stěžovateli byla vzata
možnost se k podáním účastník řízení vyjádřit, tedy neměla žádný vliv na zákonnost napadeného
rozsudku.
Přesto, že krajský soud zásadně pochybil, pokud nezaslal podání účastníka řízení
stěžovateli, a tím se dopustil závažné vady řízení, nemohla mít tato vada vzhledem ke konkrétním
specifickým okolnostem daného případu, vliv na zákonnost jeho rozhodnutí. Kasační stížnost
ve věci samé proto není důvodná, neboť stížní důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. nebyl
naplněn.
Důvodná není ani stížní námitka směřující do výroku o nákladech řízení. Jak podání
účastníka řízení reagující na vyjádření stěžovatele k žalobě, tak podání upozorňující na judikaturu
Krajského soudu v Ústí nad Labem byla vzhledem k předmětu řízení a době, kdy byla učiněna,
racionálním a účelným krokem. V případě reakce na vyjádření stěžovatele se jednalo o obsahově
relevantní a patřičně komplexní právní argumentaci, kterou rozhodně nelze považovat za obsahově
bezvýznamné a triviální sdělení. Ani v případě prvního podání týkajícího se judikátu Krajského
soudu v Ústí nad Labem nešlo o jen „technické“ podání, nýbrž o podnět k tomu, aby se krajský
soud zabýval novou judikaturou, kterou účastník řízení z důvodů, které ve svém podání navíc
ozřejmil, považoval za relevantní pro jeho věc. Jinak tomu bylo u druhého podání týkající
se judikátu Krajského soudu v Ústí nad Labem, neboť u něho šlo právě již jen o „technické“
doplnění podání předchozího, nepřinášející žádné podstatné nové informace či argumenty. Proto
krajský soud zcela správně usoudil, že zatímco první dvě podání mají být považována za účelně
učiněné úkony právní služby, za něž náleží zástupci účastníka řízení odměna a náhrada hotových
výdajů, třetí podání takto neklasifikoval. Proto tedy zcela správně posoudil právní otázku, jaká
podání mají být důvodem pro přiznání odměny a náhrady hotových výdajů zástupce účastníka
řízení.
Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle ust. §110
odst. 1 s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje
Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho
nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věty první ve spojení s §120
s. ř. s., podle něhož, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který
ve věci úspěch neměl. V tomto řízení měl plný úspěch účastník řízení, a proto má právo
na náhradu nákladů, které mu vznikly v souvislosti s právním zastoupením. Náklady řízení sestávají
z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření ke kasační stížnosti) a náhradě
hotových výdajů, tedy ve výši 1 x 2100 Kč a 1 x 300 Kč (§7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1
písm. d), §13 odst. 3 podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Protože
zástupce účastníka řízení je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšuje se jeho
odměna o částku odpovídající této dani, kterou je povinen odvést podle zákona č. 235/2004 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, tj. o 480 Kč. Celková částka odměny tedy činí 2880 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. června 2011
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu