ECLI:CZ:NSS:2011:7.AS.43.2011:77
sp. zn. 7 As 43/2011 - 77
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: Severočeské
vodovody a kanalizace, a. s., se sídlem Přítkovská 1689, Teplice, proti žalovanému:
Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2010,
č. j. 10 Ca 269/2009 – 29,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2010, č. j. 10 Ca 269/2009 – 29,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 8. 2010, č. j. 10 Ca 269/2009 – 29, zamítl
žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva životního
prostředí (dále jen „ministerstvo“) ze dne 23. 6. 2009, č. j. 530/389/09/Se, kterým bylo
zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí České inspekce životního prostředí (dále
jen „ČIŽP“) ze dne 16. 6. 2004, č. j. 4/OV/5046/Br., jímž byla stěžovateli stanovena záloha
na poplatek za odběr podzemní vody pro rok 2004 ze zdroje Bukov ve výši 827 456 Kč podle
§88 odst. 7 a 8 zákona č. 254/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vodní zákon“).
Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že stěžovatel užívá vody
odebírané z vodního zdroje Bukov pro hromadné zásobování pitnou vodou. Okresní úřad Ústí
nad Labem mu povolil rozhodnutím ze dne 10. 12. 2002, č. j. RŽP 3552/235/H-188/02/Hůi,
odběr podzemních vod (pro hromadné zásobování pitnou vodou) podle ust. §8 vodního zákona.
Tímto rozhodnutím změnil své původní rozhodnutí ze dne 19. 12. 2000,
č. j. RŽP/5716/25/H-177/00/Rc, kterým byl povolen odběr podzemních vod podle ust. §8
odst. 1 písm. b) zákona č. 138/1973 Sb ., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „starý vodní
zákon“). Zdroj, z něhož jsou stěžovatelem vody odebírány, je pramenní jímkou. Podle vyjádření
báňského úřadu nebyla v lokalitě Bukov povolena hornická činnost. Režim nakládání s těmito
vodami byl podle právní úpravy obsažené ve starém vodním zákoně povolen podle §8 odst. 1
písm. b), tj. jako odběr podzemních vod. Nikoli tedy ve zvláštním režimu výs lovně zakotveném
pro důlní vody. Ustanovení §127 odst. 8 (následně po změně vodního zákona odst. 7) vodního
zákona se proto nemohlo vztahovat na odběr z tohoto vodního zdroje prováděného
stěžovatelem. Jím navozovaná právní otázka, zda důlní vody jsou těmi to jen po dobu,
kdy jich důlní organizace při hornické činnosti využívá, nebo po celou dobu jejich existence
v důlním prostoru, tedy i po ukončení hornické činnosti, se podle městského soudu míjí nejen
s faktickým stavem v dané věci, ale i s právní úpravou horního a vodního zákona. Tyto zákony
stanoví, jakému režimu důlní vody při provádění hornické činnosti důlní organizací podléhají
a jakému režimu podléhají při jiném účelu jejich využívání, přičemž důlní vody nejsou
považovány za vody povrchové nebo podzemní podle vodního zákona. Městský soud neshledal
důvodnou námitku stěžovatele, že se ministerstvo nevypořádalo dostatečně s pojmem důlní vody,
a jeho závěr, že se na stěžovatele nevztahuje ustanovení §127 o dst. 7 vodního zákona, tudíž
je povinen podrobit se poplatkové povinnosti, neshledal v rozporu se zákonem.
Stěžovatel v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě uplatnil důvody podle ust. §103
odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. V kasační stížnosti namítal, že řízení před správním orgánem trpí
vadami, neboť skutková podstata, z níž ministerstvo ve svém rozhodnutí vycházelo, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu. Při jejím zjišťování byl navíc porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto
důvodně vytýkanou vadu měl městský soud napadené správní rozhodnutí zrušit. V projednávané
věci se totiž postoj ČIŽP vyznačuje zásadní odlišností v přístupu k projednávaným věcem svojí
podstatou identickým. Hrubě tak odporuje základnímu prin cipu právního státu. Rozhodnutí
ČIŽP a ministerstva jsou jedinečná a zcela odlišná od běžné rozhodovac í činnosti. Stěžovatel
odkázal na rozhodnutí ministerstva ze dne 17. 9. 2004, č. j. 542/866/04/07/547/547, kdy podle
jeho názoru ve zcela meritorně totožné věci zaujalo ministerstvo zcela odlišný názor. V průběhu
správního řízení ministerstvo opustilo svoji prvotní argumentaci, z níž dovozovalo oprávněnost
svého rozhodnutí, a nahradilo ji argumentací novou, čímž původní prvoinstanční rozhodnutí
ztratilo své věcné zdůvodnění, na němž bylo založeno. Je nepřípustné, aby napadené rozhodnutí
bylo v rozporu se závazným právním názorem soudu nahrazeno zdůvodněním odlišným
od rozhodnutí předchozího. Obsah vydaného rozhodnutí neodpovídá obsahu žádosti –
poplatkovému hlášení pro stanovení výše záloh poplatku za odebrané množství podzemní vody
ze dne 22. 4. 2004, č. j. 11/300/04/Vo. Žádost obsahovala v části „ostatní doplňující údaje“
poznámku, že vody jímané ze zdroje Bukov jsou vodami důlními ve smyslu ust. §40 odst. 1
zákona č. 44/1988 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „horní zákon“). Dále stěžovatel
namítal nezákonnost rozsudku městského soudu spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky, neboť při svém rozhodování se opřel pouze o rozhodnutí Okresního úřadu v Ústí
nad Labem ze dne 19. 12. 2000 a rozhodnutí navazující v tom smyslu, že těmito rozhodnutími
byl povolen odběr podzemních vod podle ust. §8 odst. 1 písm. b) starého vodního zákona,
nikoliv nakládání s vodami podle písm. e) citovaného ustanovení. Za nedůvodný považuje
stěžovatel názor městského soudu, že k využívání důlní vody je vyžadováno povolení
vodohospodářského orgánu. Ust. §127 odst. 7 vodního zákona stanoví toto povolení do
31. 12. 2004 ze zákona a je zcela nerozhodná skutečnost, zda takové povolení bylo vydáno
či ne. Na základě výše uvedeného zůstává nadále nevyřešena otázka charakteru důlních vod jako
předpokladu posouzení aplikace ust. §127 odst. 7 vodního zákona, a tedy i poplatkové
povinnosti stěžovatele. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud
rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázalo na své rozhodnutí a spisový
materiál a navrhlo, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v souladu s ust.
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel, přičemž neshledal
vady uvedené v odstavci 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úře dní
povinnosti.
Spornou právní otázkou v posuzované věci je, zda mohla být stěžovateli určena záloha
za odběr podzemní vody pro rok 2004 ze zdroje Bukov podle §88 odst. 7 a 8 vodního zákona
nebo zda se na tento zdroj vztahovalo ustanovení §127 odst. 7 ( před 22. 1. 2004 odst. 8)
citovaného zákona.
Podle ust. §127 odst. 7 vodního zákona odběry podzemních, popřípadě povrchových
vod, které jsou vodami důlními, se považují ode dne účinnosti tohoto zákona za povolené; toto
povolení platí do 31. 12. 2004, pokud nebude jejich další odběr povolen podle §8. Ve shora
uvedené době se na tyto odběry nevztahuje ustanovení o poplatcích podle hlavy X tohoto
zákona.
Podle ust. §2 starého vodního zákona jsou povrchovými vodami vody přirozeně
se vyskytující na zemském povrchu; podzemními vodami jsou vody v zemských dutinách
a zvodnělých vrstvách zemských. Práva k těmto vodám upravuj e tento zákon. Za povrchové
ani podzemní vody se nepovažují přírodní léčivé vody a přirozeně se vyskytující minerální stolní
vody, jakož i vody, které jsou podle horních předpisů vyhrazenými nerosty a vodami důlními
(dále jen "zvláštní vody"). Na zvláštní vody se vztahuje tento zákon, jen pokud tak výslovně
stanoví.
Podle ust. §4 odst. 2 vodního zákona se důlní vody pro účely tohoto zákona považují
za vody povrchové, popřípadě podzemní a tento zákon se na ně vztahuje, pokud zvláštní zákon
nestanoví jinak (v poznámce pod čarou je odkaz na horní zákon).
Podle ust. §40 odst. 1 horního zákona jsou důlními vodami všechny podzemní,
povrchové a srážkové vody, které vnikly do hlubinných nebo povrchových důlních prostorů
bez ohledu na to, zda se tak stalo průsakem nebo gravitací z nadloží, podloží nebo boku nebo
prostým vtékáním srážkové vody, a to až do jejich spojení s jinými stálými povrchovými nebo
podzemními vodami. Podle odst. 3 citovaného ustanovení upravují jiné předpisy použití důlních
vod k jiným účelům než podle §40 odst. 2 písm. a) a b) horního zákona (bezplatné užívání
organizací ve smyslu ust. §5a horního zákona při hornické činnosti, bezúplatné užívání
na základě povolení vodohospodářského orgánu jako náhradního zdroje pro potřebu těch, kteří
byli poškozeni ztrátou vody vyvolanou činností organizace). Výslovný odkaz zde směřuje na §7
starého vodního zákona, podle kterého užívání důlních vod pro vlastní potřebu důlních
organizací nevyžadovalo povolení ani souhlasu vodohospodářského orgánu. Pokud však důlní
organizace nepotřebovaly důlní vody k vlastnímu provozu, byly povinny umožnit odběr nebo jiné
užívání pro ně nepotřebného množství vody těm, jimž k tomu dal vodohospodářský orgán
povolení podle §8 odst. 1 písm. e) starého vodního zákona.
V režimu starého vodního zákona bylo tedy možné rozlišit tři kategorie povolení
k odběru vody: podle §8 odst. 1 písm. a) k odběru povrchových vod a k jinému jejich užívání,
pokud nešlo o jejich užívání podle §5 až 7 ; podle §8 odst. 1 písm. b) k odběru podzemních
vod a k jinému jejich užívání a podle §8 odst. 1 písm. e) k odběru nebo užívání důlních vod,
které důlní organizace nepotřebují k vlastnímu provozu. Nový vodní zákon však přinesl změnu
v tom, že k odběru vod je obecně vždy třeba povolení a navíc vymezil už pouze jen dvě kategorie
povolení k odběru vody: podle §8 odst. 1 písm. a) b od 1. k odběru povrchové vody a podle
§8 odst. 1 písm. b) bod 1. k odběru podzemní vody.
Přechodné ustanovení §127 odst. 7 vodního zákona tak reaguje na situaci,
kdy by najednou s nabytím účinnosti vodního zákona nebylo možno nadále odebírat důlní vody,
k jejichž odběru nebylo třeba povolení. Proto zákonodárce konstruuje obecnou, byť časově
omezenou, fikci jejich povolení. Ustanovení §127 odst. 7 věta první zákona o vodách navíc svojí
dikcí neodkazuje na pojmosloví či právní režim předchozí, vodním zákonem zrušené, právní
úpravy. Uvedená věta naopak v obecné m kontextu používá pojmosloví zákona o vodách
a je formulována v přítomném čase: „Odběry podzemních, popřípadě povrchových vod, které
jsou vodami důlními, se považují ode dne účinnosti tohoto zákona za povolené.“ Pro svou
obecnou formulaci tak toto ustanovení dopadá na mnohem širší okruh případů, než možná
zákonodárce zamýšlel. S ohledem na dikci, která však byla zvolena, ovšem nutno dospět k závěru,
že na základě ust. §127 odst. 7 zákona o vodách je nutno všechny odběry důlních
vod bez ohledu na to, kým a za jakým účelem byly prováděny , považovat za povolené, a to od
1. 1. 2002 (nabytí účinnosti vodního zákona) až do 31. 12. 2004. I v případě zániku platnosti
individuálního povolení k odběru důlních vod vydaného podle §8 odst. 1 p ísm. e) starého
vodního zákona do 31. 12. 2004, lze dovodit existenci povolení odběrů důlní vody na základě
§127 odst. 7 vodního zákona až do tohoto dne. To za předpokladu, že materiálně byly
prováděny odběry takového typu vody, která měla znaky důlní vod y ve smyslu §40 odst. 1
horního zákona, aniž by byla třeba existence jakéhokoli rozhodnutí nebo právního titulu, který
by tyto vody „úředně“ jako vody důlní klasifikoval. Povaha odebíraných vod, tedy že se musí
jednat o vody důlní, je jedinou podmínkou pro povolení odběru a zároveň pro osvobození
od poplatkové povinnosti za odběr vody.
Z obsahu správního spisu vyplynulo, že v době nabytí účinnosti vodního zákona svědčilo
stěžovateli právo odběru podzemních vod ze zdroje Bukov, a to na základě povolení vydaného
podle §8 odst. 1 písm. b) starého vodního zákona Okresním úřadem Ústí nad Labem dne
19. 12. 2000, pod č. j. RŽP/5716/25/H-177/00/Rc. Toto rozhodnutí bylo změněno
rozhodnutím téhož orgánu ze dne 10. 12. 2002, č. j. RŽP 3552/235/H-188/02/Hůi. Této změně
předcházela žádost stěžovatele ze dne 26. 9. 2002 o projednání povolení změny rozhodnutí
o odběru podzemních vod z více zdrojů, mezi nimi i ze zdroje Bukov. Vodoprávní úřad neshledal
důvody, které by bránily žádosti stěžovatele vyhovět, a závazně stano vil upravené hodnoty
odběru podzemních vod. Ministerstvo v napadeném rozhodnutí uvádí, že orgánem příslušným
k určení právní povahy, ať podzemních či povrchových, vod je podle vodního zákona
vodoprávní úřad a dovozuje, že rozhodnutími Okresního úřadu Ústí nad Labem, který
rozhodoval o povolení k odběru podzemních vod jako příslušný vodoprávní úřad podle
ust. §106 vodního zákona, byla určena právní povaha odebíraných vod. K odběru důlních
vod by podle názoru ministerstva bylo třeba povolení vydaného podle §8 odst. 1 písm. e) starého
vodního zákona, přičemž z rozhodnutí ze dne 19. 12. 2000 nevyplývá, že by mezi
vodohospodářským orgánem a příslušným báňským úřadem došlo k dohodě, jak je k vydání
povolení k odběru důlních vod třeba. Jelikož byl stěžovatel držitelem povolení k odběru
podzemních vod již za účinnosti starého vodního zákona, nevztahuje se na něj přechodné
ustanovení §127 odst. 7 vodního zákona.
I když tedy ministerstvo ve svém rozhodnutí v určité míře zvažovalo skutečnosti důležité
pro posouzení, zda vody čerpané ze zdroje Bukov mají charakter důlních vod , otázkou zůstává
dostatečnost takového posouzení, resp. zda charakter čerpaných vod lze dostatečně určit pouze
na základě výše uvedených rozhodnutí vodoprávního úřadu povolujících čerpání vod.
Podle ust. §88 vodního zákona oprávněný, který má povolení k odběru podzemní vody
podle §8 odst. 1 písm. b) bod 1 nebo §8 odst. 2 , je za podmínek stanovených tímto zákonem
povinen platit za skutečné množství odebrané podzemní vody podle účelu odběru vod y.
Podle ust. §127 odst. 1 vodního zákona práva a povinnosti založené dosavadními
právními předpisy zůstávají zachovány, nestanoví-li tento zákon jinak. Proto lze považovat
stěžovatele za oprávněného, který má povolení k odběru podzemní vody ve smyslu ust. §88
vodního zákona. Podle odst. 5 citovaného ustanovení je tedy stěžovatel povinen p ro stanovení
výše záloh poplatku pro následující kalendářní rok zpracovat poplatkové hlášení, ve kterém sdělí
svoje identifikační údaje podle právního předpisu upravujícího správu daní a poplatků a uvede
skutečnosti rozhodné k výpočtu zálohy, zejména údaje o povoleném množství odběru
podzemních vod v členění podle odběrů podzemních vod podle jednotlivých povolení a účelu
jejich použití. Tuto povinnost stěžovatel splnil podáním poplatkového hlášení pro stanovení výše
záloh poplatku za odebrané množství vody ze dne 22. 4. 2004. Poté, co poznámkou u údajů
o množství odběru vody jasně projevil své přesvědčení, že ze zdroje Bukov odebral pouze důlní
vody ve smyslu §40 odst. 1 horního zákona, musela ČIŽP pro určení přesné výše poplatku zjistit,
jaké bylo stěžovatelem skutečné množství odebrané podzemní vody. V případě, že by se ve zdroji
Bukov nacházely důlní vody, pak by odebrané množství podzemních vod, které nejsou vodami
důlními, a podléhají tedy poplatkové povinnosti, bylo nulové. Závěr, že rozhodnutí o povolení
odběru podzemních vod určuje charakter, a tím i množství, skutečně odebírané vody, nemůže
obstát. Nejedná se totiž o rozhodnutí statusové v tom smyslu, že by závazně i pro účely
budoucích právních úprav určovalo, o zdroj jaké vody se jedná, a že tedy v konkrétním případě
nejde o důlní vodu. V případě stěžovatele tak rozhodnutí Okresního úřadu Ústí nad Labem
ze dne 19. 12. 2000 označené jako „Povolení k odběru podzemních vod – Soubor VII,
rozhodnutí“ ve výroku pouze povoluje odběr podzemních vod za podmínek nejvyššího
povoleného odběru, užívání vody pro pitné účely, měření odebíraného množství, kontroly
množství odebírané vody provozovatelem a zdravotní nezávadnosti vod využívaných
k zásobování pitnou vodou. Ani z odůvodnění tohoto rozhodnutí nevyplývá, že by se správní
orgán zabýval povahou vod v jednotlivých zdrojích či o ní rozhodoval. Pokud tedy bylo
stěžovateli vydáno rozhodnutí o povolení odběru podzemní vody ze zdroje Bukov podle
§8 odst. 1 písm. b) starého vodního zákona, pak by se ani v případě, že by tento zdroj obsahoval
vody důlní, na povaze povolení nic neměnilo. Stěžovatel by byl nadále oprávněn odebírat
ze zdroje Bukov podzemní vody, jen by množství, za jehož odběr by bylo možno v období
od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2004 uplatnit poplatkovou povinnost, bylo nulové.
Pro posouzení osvobození od poplatkové povinnosti za odběr podzemních vod podle
ust. §127 odst. 7 vodního zákona si proto správní orgán (případně i v součinnosti s Českým
báňským úřadem) vždy opatří takové podklady, z nichž bude možné usuzovat na skutečný
(materiální) charakter odebírané vody, bez ohledu na povahu povolení, na základě kterého byla
před účinností vodního zákona čerpána. Rozhodnutí o povolení odběru vody podle ust. §8
starého vodního zákona či §8 vodního zákona může být jedním z podkladů rozhodnutí.
Výjimečně by mohlo být i podklade m jediným, a sice tehdy, pokud by se skutečným charakterem
čerpaných vod dostatečně důkladně a za vypořádání všech případných nejasných a sporných
otázek zabývalo i z hledisek rozhodných pro podřazení těchto vod pod ust. §127 odst. 7 vodního
zákona a pokud by jiné nejasnosti o charakteru vod již v řízení o poplatku nevyvstaly. Tak tomu
však v projednávané věci není. Nelze dokonce ani vyloučit, že tyto podklady neměla ČIŽP
ani ministerstvo v době jejich rozhodování k dispozici.
Z obsahu správního spisu vyplývá, že ministerstvo nařídilo ústní jednání na 3. 8. 2004,
kdy byla stěžovateli dána možnost prokázat, že se v případě vod odebíraných ze zdroje Bukov
jedná o vody důlní. Této možnosti stěžovatel nevyužil. To však samo o sobě nemůže vést
k rozhodnutí pro něj nepříznivému, neboť v řízení o poplatku podle hlavy X vodního zákona
nemá důkazní břemeno stěžovatel. Podle ust. §3 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „správní řád“) postupuje správní orgán, nevyplývá-li ze zákona něco jiného,
tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který
je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v §2. Z poplatkových ani jiných
ustanovení vodního zákona ani jiného zákona nic jiného oproti obecnému pravidlu upravenému
v §3 správního řádu nevyplývá. Bylo tedy na ministerstvu, aby si ujasnilo, co je třeba chápat
pod pojmem „důlní prostor“, zejména zda může být určitá lokalita důlním prostorem i tehdy,
není-li v ní povolena hornická činnost, např. proto, že tato činnost již byla v minulosti skončena.
Taková situace nastala v daném případě, jak je uve deno ve vyjádření Obvodního báňského úřadu
v Mostě (v daném prostoru Bukov nebyla povolena hornická činnost, a tím v dané lokalitě
ani v současné době hornická činnost neprobíhá), na něž se ministerstvo odvolává
ve svém rozhodnutí ze dne 18. 10. 2004, které bylo následně k žalobě zrušeno městským soudem.
V závislosti na výsledku této úvahy pak bylo třeba, a by ministerstvo provedlo důkazy za účelem
zjištění, zda lokalita Bukov, z níž je čerpána předmětná voda, je ve výše uvedeném smyslu důlním
prostorem. Na základě toho pak lze učinit závěr, zda se jednalo o důlní vodu. Součástí tohoto
úsudku mělo být v závislosti na obsahu zjištěných skutečností o konkrétním geologickém
charakteru, místních hydrologických poměrech a technickém stavu případných důlních prosto r
i to, zda u těchto vod nedošlo k jejich spojení s jinými stálými povrchovými nebo podzemními
vodami (§40 odst. 1 horního zákona), což by vedlo k tomu, že by pozbyly charakter vod důlních.
Výše uvedená skutková zjištění i právní úvahy však v napadeném správním rozhodnutí absentují,
protože ministerstvo nesprávně usoudilo, že je činit nemusí, neboť charakter vody ze zdroje
Bukov je pro poplatkové účely dostatečně určen rozhodnutím o povolení čerpání podzemních
vod vydaným podle starého vodního zákona.
Krajský soud pak výše uvedený nesprávný právní závěr, a z něho plynoucí nesprávný
postup při zjišťování skutkového stavu, aproboval. Kasační stížnost je tak důvodná, a proto
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu podle §110 odst. 1 věty prvé s. ř. s.
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s.,
podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání,
když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je tento vázán právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. května 2011
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu