ECLI:CZ:NSS:2011:7.AS.94.2010:231
sp. zn. 7 As 94/2010 - 231
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobců: a) M. A. K., b)
THE FELIX KOHN TRUST, ustavený dne 10. 6. 1999, registrovaný v rejstříku federálního
Ministerstva financí, Department of th Treasury Internal Revenue Service Cincinnati, OH 45999
pod č. (EIN) 35-6807929, oba zastoupeni Vratislavem Pěchotou Jr., Esq. advokátem se sídlem 14
Penn Plaza, 225 West 34th St. Suite #1800, New York , N.Y. 10122, USA, proti žalovanému:
Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo nám. 3/5, Brno, v řízení o kasační
stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 8. 2010, č. j. 29 Ca
147/2008 – 146,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobci M. A. K. a THE FELIX KOHN TRUST
domáhají u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 9. 8. 2010, č. j. 29 Ca 147/2008 - 146, a věc vrácena tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Původní žalobce F. K. se před Krajským soudem v Brně ( dále také „krajský soud“)
domáhal žalobou zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru právního
a organizačního, ze dne 23. 5. 2008, č. j. JMK 69925/2008, sp.zn. S-JMK 49567/2006 OPO.
Usnesením ze dne 19. 4. 2010, č. j. 29 Ca 147/2008 - 127, rozhodl krajský soud tak, že v řízení
o žalobě bude namísto F. K. pokračováno s žalobci M. A. K. a THE FELIX KOHN TRUST.
Napadeným rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto odvolání F. K. proti rozhodnutí Magistrátu
města Brna, odboru vnitřních věcí ze dne 9. 3. 2006, č. j. OVV/RSOM/466/2005 (dále jen
„prvostupňové rozhodnutí“), a toto rozhodnutí potvrzeno. Prvostupňovým správním
rozhodnutím nebylo vyhověno žádosti F. K. o vydání potvrzení o nepřetržitém trvání a
kontinuitě státního občanství České republiky podle §20 a §24 zákona č. 40/1993 Sb., o
nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o státním občanství“). Krajský soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl.
Krajský soud v napadeném rozsudku vyšel z toho, že při posuzování existence státního
občanství je nutno postupovat podle předpisů platných v době, kdy mělo dojít k nabytí nebo
pozbytí státního občanství. Jelikož Úmluva o naturalisaci mezi Československem a Spojenými
státy, publikovaná pod č. 169/1929 Sb. (dále jen „Úmluva“), byla až do dne 20. 8. 1997 platnou
součástí tuzemského právního řádu, F. K. (dále jen „právní předchůdce stěžovatelů“) nabytím
státního občanství USA naturalizací dne 24. 9. 1982 ztratil čs. státní občanství (Nejvyšší sp rávní
soud zde poznamenává, že ve shodě s odůvodněním napadeného rozsudku bude užito zkratky
„čs.“ pro adjektiva „československé“ či „české“ pro účely označení státního občanství).
K pozbytí jeho čs. občanství nedošlo před naturalizací, přičemž opětovně nabyl čs. občanství
až dne 20. 10. 1999 na základě prohlášení o státním občanství České republiky. Skutečnost,
že na něj bylo nahlíženo jako na nepřítele režimu, ani to, že se sám v době naturalizace
nepovažoval za občana, nemůže mít vliv na otázku faktické existence či neexistence státního
občanství. I přes specifika doby po roce 1948 mohlo dojít ke ztrátě občanství pouze ze zákonem
vymezených důvodů. Předchozím nabytím státního občanství Velké Británie právní předchůdce
stěžovatelů nepozbyl čs. občanství a skutečnost, že byl v době naturalizace nejen čs. občanem,
ale také občanem dalšího státu, neměla na ztrátu čs. občanství na základě Úmluvy vliv. Správní
orgány správně aplikovaly Úmluvu přes postoj USA k ní. Stejně tak správně nerozlišovaly mezi
pojmy „příslušník“ a „občan“. Článek II. Úmluvy neumožňuje žalovanému, popř. krajskému
soudu udělit výjimku z aplikace Úmluvy. Na uvedené závěry nemá vliv ani skutečnost, že orgány
USA v době naturalizace nevěděly, že právní předchůdce stěžovatelů je čs. občanem. Sp rávní
orgány nepostupovaly ani v rozporu s ustanoveními Ústavy a Listiny základních práv a svobod.
Nedošlo ani k diskriminaci právního předchůdce stěžovatelů oproti jeho sourozencům, neboť
u nich byla dána odlišná skutková situace. Úmluva o ochraně lidskýc h práv a základních svobod
ani jiné mezinárodní smlouvy nepamatují na jeho situaci a ne umožňují zhojit ztrátu jeho
čs. občanství. Nabytím občanství Velké Británie nemohlo dojít ke ztrátě čs. občanství. Otázka
občanství Velké Británie v době naturalizace v USA nemá v souzené věci žádného vlivu. Článek
17 Evropské úmluvy o státním občanství na situaci nedopadá. K námitce nemožnosti aplikace
Úmluvy v důsledku judikatury Nejvyššího soudu USA a nenaplnění principu reciprocity krajský
soud uvedl, že Úmluva byla platnou součástí tuzemského právního řádu, přičemž státu nelze
upřít právo uplatňovat důsledky sjednané smlouvy i v případě, že druhá smluvní strana některé
závazky ze smlouvy pro ni plynoucí neuplatňuje. Na aplikaci Úmluvy nemají vliv ani tvrzená
nutnost aplikace Vídeňské úmluvy o smluvním právu a Vídeň ské úmluvy o sukcesi státu,
ani závěry obsažené v předkládací zprávě Vlády České republiky ze dne 21. 8. 1996, připojené
ke sdělení MZV č. 229/1997 Sb. Krajský soud proto uzavřel, že žaloba je nedůvodná.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podali žalobci jako stěžovatelé (dále
jen „stěžovatelé“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou výslovně opřeli o ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Stěžovatelé namítli, že krajský soud nevzal dostatečně v úvahu faktické pronásledování
právního předchůdce stěžovatelů totalitním režimem a neposoudil zdrcující dopad aplikace
předpisů platných v době dřívější do práv stěžovatelů v době nynější. Rozsudek krajského soudu
dostatečně nerozebírá problematiku neaplikovatelnosti Úmluvy na situaci právního předchůdce
stěžovatelů. Úmluva se netýká „státních občanů“, ale „příslušníků“ a odstavec II. z ní specificky
vyjímá osoby, které jsou stíhány/trestány za expatriaci. V rozsudku bylo také opomenuto, zdali
deklarované přerušení státního občanství bylo důsledkem politické perzekuce a jestli ho i tento
fakt kvalifikuje k vyjmutí z aplikace Úmluvy. Z pohledu mezinárodního práva nebyl příslušníkem
ani občanem ČSSR z důvodu jeho příslušnosti ke Spojenému království a jeho perzekuci
v Československu. Úmluva používá slovo „příslušník“ jedenáctkrát a slovo „občan“ ani jednou,
což podporuje názor, že dohoda mínila řešit otázku rakousko-uherských navrátilců, ne občanů
nového čs. státu. Vypuzení z ČSR a z toho plynoucí nabytí další státní příslušnosti nelze
považovat za projev vlastní vůle – stalo se tak z existenční nevyhnutelnosti. Persekuce totalitním
režimem mu nemůže být přičítána k tíži. Kontinuitu jeho občanství je nutno vykládat ve smyslu
zákona č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu. V rozhodném období nebyl
ze strany ČSSR dodržován čl. II Úmluvy. Právní předchůdce stěžo vatelů byl stíhán a trestán
pro expatriaci ČSR. Nerespektování jedné části Úmluvy znemožňuje aplikabilitu Úmluvy jako
celku v tomto případě. Právní předchůdce stěžovatelů má nárok na udělení výjimky z aplikace
Úmluvy. Použití standardního formalistického přístupu k posouzení aplikace Úmluvy na něj musí
být balancováno s ohledem na negativní dopad na dnešní stěžovatele. Stěžovatelé proto navrhli,
aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnili
stěžovatelé v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
Veškeré stížní námitky směřují k interpretaci a aplikovatelnosti Úmluvy v konkrétní
situaci právního předchůdce stěžovatelů. Rozhodující pro posuzovanou věc jsou přitom články
I. a II. Úmluvy.
Článek I. Úmluvy zní:
„O příslušnících Spojených Států, kteří byli anebo budou naturalisováni na území československém bude
se míti ve Spojených Státech za to, že ztratili svou dřívější příslušnost a stali se příslušníky Československa.
Navzájem o příslušnících Československa, kteří byli anebo budou naturalisováni na území Spojených
Států, bude se míti v Československu za to, že ztratili svou dřívější příslušnost a stali se příslušníky Spojených
států.
Předcházející ustanovení tohoto článku nebudou platiti pro příslušníka jedné z obou zemí, který dosáhne
naturalisace v druhé zemi v době, kdy jeho země vede válku.
Slovem "příslušník" ve smyslu, v jakém je ho použito v této úmluvě, označuje se osoba, která jest
příslušníkem Spojených Států nebo Československa podle zákonů tam platných.
Slovo "naturalisovaný" vztahuje se k naturalisaci osoby starší jedenadvace ti let, která jí byla udělena
k její vlastní žádosti za jejího trvalého pobytu v zemi naturalisační, a k naturalisaci osoby mladší jedenadvaceti
let nabyté naturalisací jednoho z rodičů v předpokladu, že tato osoba nabyla trvalého bydliště v zemi
naturalisační.“
Článek II. Úmluvy zní:
„Příslušníci jednoho z obou smluvních států, naturalisovaní podle us tanovení článku I., nebudou
při návratu svém na území země, jejímiž byli dříve příslušníky, stíháni ani trestán i pro expatriaci nebo proto,
že před svou naturalisací neuposlechli povolání k voje nské službě, které jim bylo doručeno do pěti let, která
předcházejí jejich naturalisaci.“
Nejdříve je potřeba se zabývat výkladem pojmu „příslušník“, užitého v Úmluvě.
Stěžovatel totiž namítá, že tento pojem není zaměnitelný s pojmem „občan“. S touto námitkou
se již podrobně zabýval krajský soud ve svém rozsudku na straně 16 a 17. S odkazem
na odbornou literaturu a judikaturu (Hendrych, D. Právnický slovník. 2. rozšířené vydání.
C. H. Beck: Praha, 2003, s. 978; Filip, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Masarykova
univerzita: Brno, 1997, s. 16 a násl.; n ález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 1994,
sp. zn. Pl. ÚS 9/94) zdůvodnil, co je myšleno občanstvím a příslušností a jaký je mezi nimi vztah.
S hodnocením krajského soudu se Nejvyšší správní soud zcela ztotožňuje. Nejvyšší správní soud
taktéž chápe státní občanství, jako časově trvalý, místně neomeze ný právní vztah fyzické osoby
a státu, který je proti vůli fyzické osoby zpravidla nezrušitelný, na jehož základě vznikají jeho
subjektům vzájemná práva a povinnosti. Stejně tak má za to, že pojem příslušník je obecně
pojmem širším, když může zahrnovat i právnické osoby (zpravidla právnické osoby, které mají
na území daného státu sídlo). Je-li pak užito pojmů „příslušník“ nebo „příslušnost“
v ustanoveních, která z povahy věci dopadají pouze na fyzické osoby, jsou tyto pojmy synonymy
k pojmům „občan“ a „občanství“. A tak je tomu i v případě Úmluvy, z jejichž ustanovení
je patrné, že směřuje výlučně vůči fyzickým osobám.
Stěžovatelé dále poukazují na to, že Úmluva původně měla řešit důchodové, daňové
a branné otázky bývalých občanů Rakousko - Uherska, kteří národnostně nebo územně příslušely
k čs. národu, aniž by měly čs. občanství. Bylo tedy podle stěžovatelů záměrně použito pojmu
„příslušník“, který nelze zaměňovat s pojmem „občan“. Nejvyšší správní soud však
poznamenává, že i kdyby byly v tehdejší době zahrnovány pod pojem „občan“ či „příslušník“
i osoby, jejichž občanství nebylo formálně stvrzeno, pořád by se jednalo o pojmy vzájemně
zaměnitelné. Z naturalizační listiny obsažené ve správním spise je zřejmé, že USA udělovaly
na základě naturalizace osobám občanství (nikoliv příslušnost). Naturalizační listina užívá pojmů
„citizenship“ a „citizen“ (tedy „občanství“ a „občan“). Úmluva však naproti tomu hovoří o tom,
že se naturalizované osoby stávají příslušníky USA. Je tedy zřejmé, že smluvní s trany měly
v úmyslu v Úmluvě upravit důsledky nabývání občanství naturalizací v druhém smluvním státě
s tím, že záměrem bylo také zabránit vzniku dvojího státního občanství. Pojmy „příslušnost“
a „příslušník“ byly proto v textu Úmluvy od počátku použity jako synonyma k pojmům
„občanství“ a „občan“.
Uvedené závěry potvrzuje i přístup Ústavního soudu, který používá pojmy „příslušník“
a „občan“, resp. „příslušnost“ a „občanství“, v případě Úmluvy jako synonyma. Lze cit ovat
z jeho usnesení ze dne 25. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3359/09 (dostupné na http://nalus.usoud.cz):
„V této době byla v platnosti Úmluva o naturalisaci mezi Československem a Spojenými státy americkými,
vyhlášená ve Sbírce zákonů pod č. 169/1929 Sb., podle které platilo, že pokud občan (příslu šník) jedné smluvní
strany získá občanství (příslušnost) druhé smluvní strany, pozbývá občanství (příslušnost) původní.“ A podobně
chápe zaměnitelnost těchto pojmů Ústavní soud i v jiných souvislostech (viz usnesení ze dne
9. 11. 2006, sp. zn. II.ÚS 434/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Nejvyšší správní soud
má proto za to, že krajský soud nepochybil, když pojmy „příslušník“ a „příslušnost“ interpretoval
jako pojmy „občan“ a „občanství“.
Jak vyplývá z obsahu správního spisu, právní předchůdce stěžovatelů byl ke dni
24. 9. 1982 čs. občanem, který nabyl na vlastní žádost naturalizací občanství USA. Tím byly
splněny všechny podmínky čl. I Úmluvy, a právní předchůdce stěžovatelů proto pozbyl
čs. občanství k tomuto datu. Skutečnost, že byl také občanem Spojeného království, nemá
na tento závěr vliv (obdobně viz již krajským soudem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 3. 7. 1998, sp. zn. 23 Cdo 140/98, publikováno pod Rc 410/1999). Jak podrobně
zdůvodnil krajský soud, z provedeného dokazování nevyplývá, že by nabytím občanství
Spojeného království, nebo v důsledku jiné skutečnosti (například v důsledku perzekuce ze strany
čs. státu) pozbyl právní předchůdce stěžovatelů před 24. 9. 1982 čs. občanství. Je nutno přisvědčit
názoru krajského soudu, že i přes specifika doby po roce 1948 mohlo ke ztrátě čs. občanství dojít
pouze ze zákonem (potažmo mezinárodními smlouvami) stanovených důvodů. A tyto důvody
se v případě právního předchůdce stěžovatele dostavily až 24. 9. 1982, kdy nabyl občanství
USA naturalizací na vlastní žádost.
Stěžovatelé dále namítají, že čl. I Úmluvy neměl být na jejich právního předchůdce
aplikován, protože v dané době nebyl respektován čl. II Úmluvy a on sám byl stíhán a trestán
pro expatriaci. V prvé řadě je však nutno poznamenat, že čl. II Úmluvy nezakazuje obecně
smluvním stranám stíhat a trestat osoby pro expatriaci. Stanoví pouze, že osoby, které byly
naturalizovány podle čl. I nebudou stíhány ani trestány pro expatriaci po návratu na území státu,
jehož byly původně, před naturalizací, občany. To není případ právního předchůdce stěžovatelů,
který byl podle svých tvrzení stíhán a trestán, či obecně perzeku ován, před naturalizací v USA.
Na jeho situaci proto čl. II Úmluvy vůbec nedopadá. Ani není zře jmé, že by obecně ze strany
čs. státu docházelo ke stíhání a trestání pro expatriaci osob, které nabyly občanstv í
USA naturalizací v souladu s čl. I Úmluvy a poté se vrátily na územ í čs. státu. I v případě,
že by tomu tak bylo, nevyplývá ze samotné Úmluvy ani jiného pravidla obsaženého
v mezinárodním či vnitrostátním právu, že by případné nedodržení čl. II Úmluvy mohlo
mít za následek neaplikabilitu čl. I Úmluvy nebo Úmluvy jako celku. Ústavní soud i obecné soudy
opakovaně vyslovily, že Úmluva byla součástí tuzemsk ého právního řádu až do dne 20. 8. 1997,
kdy smluvní strany sjednaly ukončení její platnosti (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
26. 9. 2000, sp. zn. 24 Cdo 1271/2000, dostupný na www.nsoud.cz , a ze dne 3. 7. 1998,
sp. zn. 23 Cdo 140/98, publikovaný pod Rc 410/1999, rozsudek Vr chního soudu v Praze
ze dne 19. 2. 1999, č. j. 5 A 114/96 - 34, publikovaný pod SJS 887/2001, a řadu rozhodnutí
Ústavního soudu [všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz], a sice nález ze dne 18. 5. 1999,
sp. zn. II. ÚS 307/97, a dále usnesení ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. II. ÚS 218/99, ze dne 3. 8. 2000,
sp. zn. II. ÚS 257/99, ze dne 17 . 6. 1999, sp. zn. III. ÚS 119/99, a ze dne 10. 4. 2001,
sp. zn. II. ÚS 66/99). Zcela jistě si přitom byly vědomy nelegitimity komunistického režimu
i protizákonné činnosti jejich představitelů (uvedené judikatuře předchází stěžovateli připomínaný
zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu, i navazující nález Ústavního
soudu ze dne 21. 12. 1993, sp. zn. Pl. ÚS 19/93, dostupný na http://nalus.usoud.cz). I nyní
má proto Nejvyšší správní soud za to, že povaha komunistického režimu a jednání jeho
představitelů, včetně perzekuce mnohých osob a porušování lidských práv, nemohly
mít za následek nemožnost aplikace čl. I Úmluvy, a to obecně, ani v konkrétním případě
právního předchůdce stěžovatelů. Úmluva ani jiná právní norma obsažená v českém právním
řádu přitom neumožňují ani udělení individuální výjimky, jak žádají stěžovatelé. Čl. I Úmluvy
proto na situaci právního předchůdce žalobců v době naturalizace v USA dopadal. Není pravdou,
jak uvádějí stěžovatelé, že „odstavec II. Úmluvy z ní specificky vyjímá osoby, které jsou stíháni/trestáni
za expatriaci.“ Žádné takové pravidlo není v Úmluvě obsaženo.
Stěžovatelé dodávají, že vynětí jejich právního předchůdce z aplikace Úmluvy, by bylo
„v souladu s obecnými principy právního státu, zásadami výjimek bilaterálních smluv, obyčejem mezinárodního
práva, normami smluvními, konceptem legitimního očekávání, doktrínou státoprávního vztahu, neretroaktivitou
sankcí, nepřípustností zneužívání dvojstranných smluv, neohrozitelnosti získaných práv, nedotknutelností
občanství, právní jistotou a dalšími právy. Na opačné straně negativní rozhodnut í by bylo v kolizi s obecnými
a ústavními principy právního státu, úmysly zákonodárců, respe ktováním mezinárodního práva/obecných
norem/obyčejů (např. reciprocity dohod), specifickým účelem dané dohody, zákazem retroaktivity sankcí, zákazem
odebrání získaných majetkových práv, doktrínou ústavně zaručeného dědictví, zákazem zbavování občanství proti
vlastní vůli a dalšími právy.“ Nezbývá však než zopakovat, že žádné ustanovení Úmluvy, ani žádná
jiná právní norma obsažená v českém právním řádu nestanoví možnost udělení výjimky
z čl. I Úmluvy. Nejvyšší správní soud není legislativním orgánem, který b y mohl toto právo
založit, a to ani z důvodů, že by to snad mělo být v souladu s určitými principy, jejichž konkrétní
dopad na posuzovanou situaci stěžovatelé v kasační stížnosti nijak nespecifikují.
Stěžovatelé v souvislosti s perzekucí jejich právního předchůdce a jeho vypuzením
do zahraničí uplatňují také další stížní bod. Rozvíjí úvahu, že v důsledku perzekuce a vypuzení
nelze nabytí dalšího občanství považovat za projev vlastní vůle právního předchůdce stěžovatelů.
Nutno však poznamenat, že touto argumentací stěžovatelé předkládají zcela nový důvod, který
nebyl uplatněn v řízení o žalobě. Před krajským soudem totiž bylo argumentováno tím,
že v důsledku perzekuce nemohl být právní předchůdce stěžovatelů považován za čs. příslušníka.
A s tímto žalobním tvrzením se krajský soud také řádně v ypořádal. Pravidlo o ztrátě
čs. občanství, obsažené v čl. I Úmluvy, má dvě základní podmínky: 1. existenci čs. občanství
(příslušnosti), 2. nabytí občanství (příslušnosti) USA na vlastní žádost naturalizací. Zatímco
v žalobě bylo skutkovým tvrzením o perzekuci právního předchůdce stěžovatelů rozporováno
splnění první podmínky, nyní je rozporováno splnění druhé podmínky. Uvedený stížní
bod je tedy založen na právních důvodech, které nebyly uplatněny v řízení před krajským
soudem. Krajský soud se skutečně dopodrobna vypořádal se všemi žalobními námitkami a nelze
mu nyní vytýkat, že se nevypořádal s tvrzeními, které před ním nebyly vůbec vysloveny, když
se nejedná o skutečnosti, k nimiž soud přihlíží ex offo. Stěžovatelům, resp. jejich právnímu
předchůdci, naopak objektivně nic nebránilo v uplatnění takové námitky. Na základě zásady
vigilantibus iura scripta sunt lze proto po stěžovatelích spravedlivě žádat, aby nesli nepříznivé
následky spojené s neuplatněním uvedeného stíž ního důvodu již v řízení o žalobě (k tomu srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006 - 155, publikován
pod č. 1743/2009 Sb.NSS, či rozsudek Nejvyš šího správního soudu ze dne 22. 9. 2004,
č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, publikován pod č. 419/2004 Sb.NSS, oba dostupné z www.nssoud.cz).
Předložená argumentace přitom není důvodem pro zrušení napadeného rozsudku, ke kterému
by Nejvyšší správní soud musel přihlédnout i bez námitky stěžovatelů ve smyslu §109 odst. 3
s. ř. s.
Stěžovatelé na závěr poukazují na uplatněné restituční nároky a poznamenávají, že použití
standardního formalistického přístupu k posouzení aplikace Úmluvy na právního předchůdce
stěžovatelů musí být balancováno s ohledem na negativní dopad na dnešní stěžovatele. K tomu
je nutno uvést, že restituční nároky nejsou předmětem tohoto řízení a Nejvyšší správní soud
navíc není povolán k tomu, aby o nich rozhodoval. Nemůže předjímat výsledek uplatnění
restitučních nároků, a nemůže proto ani své úvahy při posuzování ex istence státního občanství
účelově směřovat k tomu, aby byli stěžovatelé v konečném důsledku při uplatňování restitučních
nároků úspěšní.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je nedůvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní
soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první s. ř. s. ve
spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatelé ve věci úspěch neměli, a nemají proto právo
na náhradu nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému pak podle obsahu spisu žádné náklady
v řízení o kasační stížnosti před soudem nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2011
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu