ECLI:CZ:NSS:2011:7.AZS.1.2011:72
sp. zn. 7 Azs 1/2011 - 72
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Milady Tomkové
a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce: D. D., zastoupený JUDr. Janou Kuřátkovou,
advokátkou se sídlem Polní 92, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad
Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 3. 9. 2010, č. j. 56 Az 71/2010 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokátky JUDr. Jany Kuřátkové se u r č u je částkou 5 760 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 9. 2010, č. j. 56 Az 71/2010 – 31 zamítl žalobu
podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále
jen „ministerstvo“) ze dne 24. 5. 2010, č. j. OAM-122/LE-PA03-PA03-2010, kterým bylo
rozhodnuto, že žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle ust. §10a
písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“) a řízení
o udělení mezinárodní ochrany bylo zastaveno podle ust. §25 písm. i) zákona o azylu.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ust. §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem, byl do s. ř. s. zaveden zákonem
č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem
omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto
důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování
o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému
správního soudnictví. S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických
a právnických osob je vhodné připomenout, že stěžovateli byla soudní procesní ochrana
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto
nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že kasační stížnost
se týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost
v judikatuře může vyvstat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační
stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad
určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. V této
souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního
charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu, aby uvedl, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že ministerstvo i krajský soud vycházely pouze
ze zjištění aktuálních v období podání první žádosti o udělení mezinárodní ochrany, že krajský
soud neposoudil jeho tvrzení ohledně snížené schopnosti mongolských státních orgánů
zabezpečit ochranu před věřiteli a nezohlednil ani zprávu ze země původu uvedenou v příloze
k žalobě. Dále namítal, že ministerstvo stejně jako krajský soud dostatečně neposoudily možnost
udělení azylu z humanitárních důvodů, když v České republice žije stěžovatelova manželka.
Stěžovatel rovněž projevil nesouhlas s nepodloženým tvrzením krajského soudu, že mu nic
nebrání realizovat svůj rodinný život v Mongolsku. V této souvislosti Nejvyšší správní soud
odkazuje na právní názor vyslovený v rozsudku ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 – 65,
v němž bylo vysloveno, že „Hlavním smyslem a účelem možnosti podat opakovanou žádost
o udělení mezinárodní ochrany je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti,
které by mohly ovlivnit hmotněprávní postavení žadatele a které nemohl uplatnit vlastní vinou
během předchozího pravomocně ukončeného řízení. Při opakovaném podání žádosti o udělení
mezinárodní ochrany je proto nutno důsledně dbát na splnění těchto podmínek, které mají
na straně jedné garantovat určitou přidanou hodnotu této nové žádosti, jenž může vést k jinému
rozhodnutí než u žádosti předchozí, a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo k účelovému
podávaní opakovaných žádostí.“ V rozsudku ze dne 30. 6. 2009, č. j. 4 Azs 23/2009 - 64 Nejvyšší
správní soud uvedl, že „Podává-li žadatel o mezinárodní ochranu opakovanou žádost, stanoví
zákon č. 283/1991 Sb., o azylu, pro věcné posouzení žádosti podmínku tvrzení nových
skutečností či zjištění. Je tedy povinností žadatele, aby takovéto nové skutečnosti či zjištění
správnímu orgánu v nové žádosti uvedl. V opačném případě je nucen správní orgán na základě
§10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, posoudit žádost jako nepřípustnou.“
Nejvyšší správní soud poukazuje na skutečnost, že stěžovatel žádal o udělení mezinárodní
ochrany opakovaně. V průběhu prvního správního řízení uvedl, že odešel z vlasti do zahraničí
za výdělkem poté, co nebyl schopen vrátit peníze lidem, kterým sliboval prostřednictvím jedné
ženy zajistit práci v Jižní Koreji. V České republice si chtěl tímto způsobem legalizovat pobyt,
protože se nechtěl vrátit do Mongolska, kde by mohl mít potíže se svými věřiteli a s osobami
blízkými falešné zprostředkovatelce práce. Tato první žádost o udělení mezinárodní ochrany byla
dne 26. 4. 2010 zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle ust. §16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu.
Dne 17. 5. 2010 podal stěžovatel druhou žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou
odůvodnil shodným způsobem jako v předchozím případě. Neuvedl tedy žádné nové skutečnosti
nebo zjištění, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení
mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení ve věci mezinárodní ochrany.
Závěr ministerstva i krajského soudu o nepřípustnosti stěžovatelovi žádosti o udělení
mezinárodní ochrany je tak v souladu se zákonem.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na stížní námitky uplatněné v kasační stížnosti. Také Nejvyšší správní soud
neshledal žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto
okolností kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Nejvyšší správní soud proto shledal kasační stížnost stěžovatele nepřijatelnou a z tohoto
důvodu ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. §60 odst. 3 věta první za použití §120 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
Stěžovateli byla pro řízení o kasační stížnosti soudem ustanovena zástupkyní advokátka
a podle ust. §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokátky včetně hotových
výdajů stát. Podle ust. §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
náleží advokátovi odměna za dva úkony právní služby (písemné podání soudu ve věci
a prostudování spisu) 2x 2100 Kč (§11 odst. 1 písm. d) a f) ve spojení s odst. 3 citované
vyhlášky) a náhrada hotových výdajů 2x 300 Kč (§13 odst. 3 citované vyhlášky), zvýšená o daň
z přidané hodnoty ve výši 20 % ve výši 960 Kč, celkem tedy 5760 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2011
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu