ECLI:CZ:NSS:2011:7.AZS.31.2011:100
sp. zn. 7 Azs 31/2011 - 100
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimk y, JUDr. Milady Tomkové
a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce: G. J., zastoupený Mgr. Janem Urbanem,
advokátem se sídlem Heyrovského 1178, Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 2. 2011, č. j. 28 Az 38/2010 – 43,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokáta Mgr. Jana Urbana se u r č u je částkou 2400 Kč. Tato částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 9. 2. 2011, č. j. 28 Az 38/2010 - 43,
zamítl žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra
(dále jen „ministerstvo“) ze dne 12. 7. 2010, č. j. OAM-65/VL-18-HA08-2009, kterým nebyla
stěžovateli udělena mezinárodní ochrana podle ust. §12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel
v zákonné lhůtě kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ust. §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnos ti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní p ojem, byl do s. ř. s. zaveden zákonem
č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem
omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto
důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování
o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému
správního soudnictví. S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických
a právnických osob je vhodné připomenout, že stěžovateli byla soudní procesní ochrana
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené pr ávní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jedna t v případě, že kasační stížnost
se týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost
v judikatuře může vyvstat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační
stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad
určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. V této
souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního
charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu, aby uvedl, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítal nesprávnost závěru krajského soudu
o nevěrohodnosti a účelovosti jeho příběhu, neboť rozpory v jeho tvrzeních nelze označit
za natolik zásadní, aby mohly být považovány za důkaz o nevěrohodnosti celého jeho příběhu.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne ze dne 14. 5. 2008, č. j. 7 Azs 25/2008 – 105, uvedl,
že „K tomu, aby mohlo ministerstvo posoudit, zda žadatel o udělení mezinárodní ochrany splňuje některou
z podmínek uvedených v §12 zákona o azylu, je nutné, aby žadatel srozumitelně a dostatečně určitě tvrdil
skutečnosti, ve kterých spatřuje existenci některé z podmínek pro udělení azylu. Těmito tvrzeními je pak
ministerstvo povinno se náležitě vypořádat a posoudit, zda tvrzení žadatele odůvodňují či neodůvodňují udělení
azylu. Ministerstvo je zpravidla povinno porovnat tvrzené skutečnosti s informacemi o zemi původu,
které si před vydáním rozhodnutí obstará. Naproti tomu v případě, že žadatel svoji povinnost tvrzení nesplní,
a to buď tak, že vůbec netvrdí žádné skutečnosti, nebo že na podkladě jeho neurčitých nebo rozporuplných
skutečností nelze zjistit, jaké jsou skutečné důvody jeho odchodu ze země původu, resp. důvody žádosti o udělení
mezinárodní ochrany, nemůže ministerstvo v takovém případě shledat existenci podmínek pro udělení azylu.
Ministerstvo totiž za takové situace nemůže posoudit, zda tvrzení žadatele odůvodňují či neodůvodňují přiznání
azylu, neboť zde nejsou srozumitelná a určitá tvrzení, která by správní orgán mohl ve smyslu jednotlivých
podmínek pro udělení azylu posuzovat a případně porovnávat s informacemi o zemi původu. Jsou-li tvrzení
rozporná, nelze učinit jednoznačný závěr o tom, která z rozporných tvrzení by měl správní orgán ve vztahu
k jednotlivým podmínkám pro udělení azylu považovat za důvody, ve kterýc h žadatel spatřuje podmínky
pro udělení azylu. Nevěrohodnost tvrzení na podkladě uvádění rozporuplných tvrzení znemožňuje správnímu
orgánu shledat u žadatele podmínky pro udělení azylu. Jelikož zpravidla není v možnostech žadatele v řízení
o udělení mezinárodní ochrany prokázat svá tvrzení jiným způsobem než svou výp ovědí, je srovnání jím uváděných
skutečností zásadním kritériem pro posouzení jejich věrohodnosti. Pokud se ve výpovědích žadatele vyskytuje
značné množství rozporů, které není schopen zdůvodnit, nelze ministerstvu vytýkat, že k nim přistupuje s určitou
mírou pochybností.“ V této souvislosti odkazuje Nejvyšší správní soud i na rozsudek
ze dne 18. 1. 2006, č. j. 6 Azs 386/2004 – 40, v němž vyslovil, že „Jelikož často není v možnostech
žadatele o azyl prokázat svá tvrzení jiným způsobem než vlastní věrohodnou výpovědí, je srovnání skutečností jím
uvedeným v žádosti o azyl, vlastnoručně psaném prohlášení a v pohovoru významným měřítkem jeho věrohodnosti.“
V daném případě krajský soud posuzoval příběh stěžovatele z hlediska, zda jej lze považovat
za pravděpodobný a přesvědčivý. Proto se zaměřil na porovnání informací týkajících se uvěznění,
průběhu pobytu ve vězení a okolností propuštění, které stěžovatel uváděl v žádosti o udělení
mezinárodní ochrany a posléze v pohovoru. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku
podrobně popsal zjištěné rozpory, z nichž dovodil nevěrohodnost stěžovatelových tvrzení,
a tím i jeho příběhu. Tvrdil-li stěžovatel, že tyto rozpory lze přičítat možným nepřesnostem
překladu jeho žádosti o udělení mezinárodní ochra ny a jeho výpovědi při pohovoru, popřípadě
také době, která uplynula od událostí, které popisoval, pak lze odkázat na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 1. 2009, č. j. 2 Azs 91/2008 - 66, ve kterém bylo uvedeno, že v řízení
o žalobě a následně v řízení o kasační stížnosti nelze účinně zpochybnit kvalitu tlumočení
pohovorů v řízení o udělení mezinárodní ochrany za situace, kdy byl pohovor veden v jazyce,
jejž si žadatel o mezinárodní ochranu sám zvolil, svým podpisem potvrdil, že souhlasí s obsahem
protokolu, a ani při napadení správního rozhodnutí založeného na těchto pohovorech neuváděl
a neuvádí konkrétní body, které byly podle něj přetlumočeny chybně. V daném případě byl
pohovor veden v jazyce mongolském a stěžovatel předmětný protokol o pohovoru bez výhrad
podepsal. Podle názoru Nejvyššího správního soudu se navíc jedná o rozpory, které nemohly
vzniknout v důsledku nepřesného překladu, a ani uplynutím času od popisované události,
např. uváděl-li v žádosti, že byl propuštěn na kauci, zatímco při pohovoru uvedl, že byl propuštěn
ze zdravotních důvodů.
Stěžovatel dále namítal, že krajský soud řádně nepřezkoumal závěry ministerstva pokud
jde o jeho vyšetřování pro trestný čin vraždy v zemi původu, a to zejména z hlediska možného
naplnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany podle ust. §14a zákona o azylu. Jak vyplývá
z citovaných judikátů Nejvyššího správního soudu má ministerstvo ve věcech mezinárodní
ochrany odpovědnost za náležité zjištění reálií o zemi původu, ale žadatel o udělení mezinárodní
ochrany musí tvrdit věrohodné relevantní skutečnosti, které se týkají jeho osoby. V daném
případě se jak ministerstvo, tak i krajský soud z abývaly tím, zda stěžovatel splňuje podmínky
pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu ust. §14a zákona o azylu a vzhledem k tomu,
že shodně posoudily jeho tvrzení jako nevěrohodná, je negativní závěr o tom, že mu nehrozí
vážná újma spočívající v uložení nebo vykonání trestu smrti odůvodněný a v souladu se zákonem.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na stížní námitky uvedené v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele.
Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost stěžovatele odmítl jako
nepřijatelnou (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 věty první za použití
§120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh
odmítnut.
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti soudem ustanoven zástupcem advokát
a podle ust. §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokáta včetně hotových výdajů
stát. Podle ust. §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, náleží
advokátovi odměna za jeden úkon právní služby (písemné podání soudu ve věci) 2100 Kč
(§11 odst. 1 písm. d) citované vyhlášky) a náhrada hotových výdajů 300 Kč (§13 odst. 3 citované
vyhlášky), celkem tedy 2400 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. září 2011
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu