ECLI:CZ:NSS:2011:7.AZS.43.2011:63
sp. zn. 7 Azs 43/2011 - 63
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky, JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Jana
Passera v právní věci žalobce: E. B., zastoupený Mgr. Ivo Chmelařem, advokátem se sídlem
Dlouhá 13, Litoměřice, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3,
Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
26. 1. 2011, č. j. 63 Az 43/2019 – 20,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému advokátovi stěžovatele Mgr. Ivo Chmelařovi se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 2400 Kč. Tato částka bude jmenovanému vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 1. 2011, č. j. 63 Az 43/2019 – 20, zamítl
žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí žalovaného (dále
jen „ministerstvo“) ze dne 15. 8. 2009, č. j. OAM-4789/VL-18-08-2009, kterým byla
stěžovatelova žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle
ust. §16 odst. 1 písm. f) zákona č. 352/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen
„zákon o azylu“).
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a
s. ř. s. zabýval tím, zda svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud
by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Kasační stížnost ve věcech azylu může být přijata k věcnému projednání jen tehdy,
jestliže přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu
soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému správního soudnictví. K tomu
dochází v případě, že důvodem podání kasační stížnosti je „(…) natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné
vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoz natelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního
případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních
veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací č innosti soudů.“
(Viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 41, dostupný
na www.nssoud.cz.) Takovým případem může být podle citovaného rozsudku také situace,
kdy krajský soud nerespektoval ustálenou judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto
nerespektování nebude docházet i v budoucnu, či hrubě pochybil při výkladu hmotného
či procesního práva. Je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního
charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Pro vyhodnocení žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné je rozhodný zejména obsah
tvrzení stěžovatele v žádosti o mezinárodní ochranu a v následném pohovoru. Úkolem
ministerstva není a ani nemůže být domýšlení důvodů, jež žadatel neuvedl. Tento závěr vyplývá
z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 - 59,
publ. pod č. 181/2004 Sb. NSS, podle kterého „[s] právní orgán má povinnost zjišťovat skut ečnosti
rozhodné pro udělení azylu podle §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, jen tehdy, jestliže žadatel o udělení
azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené. V opačném případě žádost jako zjevně
nedůvodnou podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) [pozn. NSS: dnes upraveno v písm. f) zákona o azylu]
téhož zákona zamítne.“
Z obsahu správního spisu, především ze žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní
ochrany a také z protokolu o pohovoru, je podle Nejvyššího správního soudu patrné, že těžištěm
problémů stěžovatele bylo zejména jeho finanční strádání v zemi původu a že žádost o udělení
mezinárodní ochrany je pak vedena v první řadě snahou zlegalizovat svůj pobyt v České republice
za účelem nalezení práce. Tomuto závěru nasvědčuje i skutečnost, že stěžovatel přicestoval
do České republiky již 13. 10. 2008 a o udělení mezinárodní ochranu zažádal o více než devět
měsíců později. Snaha legalizovat pobyt na území České republiky přitom není zákonným
důvodem pro udělení mezinárodní ochrany podle ust. §12 zákona o azylu. V tomto směru lze
odkázat např. na rozsudek ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 Azs 138/2004 – 44, www.nssoud.cz. Jednání
soukromých osob, jak jej popsal stěžovatel v kasační stížnosti, tedy že by se mělo jednat o mstu,
která je hlavním důvodem odchodu stěžovatele ze země původu, neodpovídá tvrzením
stěžovatele ve správním řízením, tedy ani skutkovým okolnostem, z nichž vycházelo ministerstvo
při svém rozhodování a které následně shodně zhodnotil krajský soud.
Stěžovatel v kasační stížnosti neuvedl žádné důvody, pro které by měla být jeho kasační
stížnosti posouzena jako přijatelná. Obava z ohrožení života v zemi původu není ještě sama
o sobě důvodem pro udělení azylu v jiné zemi. Ve smyslu ust . §12 zákona o azylu musí být
prokázáno, že jde o obavu z pronásledování proto, že žadatel má určité politické přesvědčení,
vyznává určitou víru, patří k určité národnosti, rase, určité sociální skupině či pohlaví
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2006, č. j. 4 Azs 46/2005 – 80,
ze dne 20. 3. 2005, č. j. 4 Azs 271/2004 - 58, publ. pod č. 1347/2007 Sb. NSS , ze dne 10. 1. 2007,
č. j. 6 Azs 80/2006 - 64; ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 Azs 81/2006 – 85, a ze dne 18. 7. 2007,
č. j. 9 Azs 33/2007 - 78, všechny dostupné na www.nssoud.cz). Jak uvedl Nejvyšší správní soud
např. v rozsudku ze dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005 – 54, www.nssoud.cz, „obecné tvrzení
stěžovatele o obavách z pronásledování či n ebezpečí, které mu hrozí v zemi původu, bez prokázání existence
takového nebezpečí, za situace, kdy se stěžovatel v zemi původu neobrátil se svými problémy na příslušné orgány,
nelze podřadit pod zákonem vymezené důvody udělení azylu.“ Vyhrožování, či útoky ze strany
soukromých osob nelze podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu považovat
za pronásledování ve smyslu zákona o azylu, jestliže ze zpráv, které byly podkladem
pro rozhodnutí správního orgánu, vyplývá, že politický systém v zemi původu dává občanům
možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti nebyly v řízení
vyvráceny (viz např. rozsudek ze dne 18. 12. 2003, č. j. 4 Azs 38/2003 – 36, nebo rozsudek
ze dne 27. 2. 2006, č. j. 4 Azs 182/2005 – 60, oba dostupné na www.nssoud.cz).
K námitkám, že si ministerstvo neobstaralo potřebné informace o situaci v zemi původu
stěžovatele, Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že žadatel o mezinárodní ochranu musí v žádosti
uvést skutečnosti, z nichž dovozuje, že se nachází v postave ní, pro něž mu svědčí některý
z důvodů pro její udělení (např. rozsudek ze dne 27. 3. 2008, č. j. 4 Azs 103/2007 – 63,
www.nssoud.cz), a musí rovněž unést důkazní břemeno stran důvodů, které se týkají výlučně jeho
osoby (např. rozsudek ze dne 29. 5. 2009, č. j. 4 Azs 83/2008 – 69, www.nssoud.cz). Ministerstvo
pak logicky při posouzení žádosti včetně případného zjišťování obecné situace v zemi původu
žadatele vychází z jím uvedených skutečností a důvodů. V d ané věci však stěžovatel odůvodnil
svou žádost problémy se soukromými osobami, které však nesouvisely se žádným z důvodů
pro udělení kterékoliv z forem mezinárodní ochrany. K námitce stěžovatele, že se ministerstvo
náležitě nezabývalo dostupností ochrany ze strany státních orgánů , je třeba v prvé řadě uvést,
že se stěžovatel nikdy se svými problémy s vydíráním soukromými osobami na mongolské státní
orgány neobrátil, takže nemůže azylově relevantně tvrdit, že by toto jednání tolerovaly či nebyly
schopné jí zajistit účinnou ochranu. Rovněž netvrdil, že mongolské policejní či jiné státní orgány
nejsou schopny či ochotny ochranu poskytnout. Ministerstvo proto nepochybilo,
když nezjišťovalo podrobnosti o současné situaci v Mongolsku, neboť by takový postup byl
nadbytečný. Názor, že povinnost správního orgánu zjistit úplně a přesně skutečný stav věci je
limitována tvrzeními žadatele o azyl, Nejvyšší správní soud dále vyjádřil např. v rozsudku
ze dne 26. 2. 2004, č. j. 5 Azs 50/2003 - 47, nebo v rozsudku ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 5 Azs 24/2003 - 42, oba www.nssoud.cz. Poukázat lze rovněž na rozsudek
ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 - 59, ve kterém Nejvyšší správní soud vyslovil, že „ správní
orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle §12 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvod y v tomto ustanovení uvedené.
V opačném případě žádost jako zjevně nedůvodnou podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) (nyní se jedná
o §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu – pozn. NSS) téhož zákona zamítne. Nedojde-li k zamítnutí
žádosti ve lhůtě 30 dnů od zahájení správního řízení, vydá správní orgán negativní rozhodnutí dle §12 citovaného
zákona; to však neznamená, že by sp rávnímu orgánu za této situace vznikla povinnost domýšlet právně relevantní
důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a činit posléze k těmto důvodům příslušná skutková zjištění.
Povinnost zjistit skutečný stav věci dle ustanovení §32 spr. ř. má sprá vní orgán pouze v rozsahu důvodů,
které žadatel v průběhu správního řízení uvedl.“ Nejvyšší správní soud dále také již opakovaně
judikoval, že: „[n]euvádí-li žadatel o azyl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování
z důvodů uvedených v §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., jde o žádost
zjevně nedůvodnou, kterou lze zamítnout podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azy lu při dodržení lhůty uvedené
v §16 odst. 2 tohoto zákona“, viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 5 Azs 27/2003 - 48, či dále že „[z]amítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné [§16
zákona o azylu], znamená, že neprobíhá dokazování ke zjištění existence důvodů pro ud ělení azylu podle §12
zákona o azylu“, viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2004,
č. j. 4 Azs 35/2003 - 48, oba rozsudky na www.nssoud.cz.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky obsažené v kasační
stížnosti. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Proto byla shledána
nepřijatelnou a byla podle §104a s. ř. s. odmítnuta.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 3 větu první ve spojení s §120
s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační
stížnost odmítnuta.
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti usta noven zástupcem advokát
a podle ust. §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokáta včetně hotových výdajů
stát. Podle ust. §7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/19 96 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, náleží ustanovenému zástupci odměna za jeden úkon právní služby
(doplnění kasační stížnosti) ve výši 2100 Kč a dále podle ust. §13 odst. 3 citované vyhlášky
náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč, celkem tedy částka 2400 Kč. Zástupce stěžovatele
požadoval také odměnu za převzetí a konzultaci. Podle ust. §11 odst. 1 písm. a) citované
vyhlášky náleží odměna za převzetí a přípravu zastoupení, je -li právní služba poskytována
na základě smlouvy, zatímco je-li klientovi zástupce ustanoven, jak tomu bylo v daném případě,
náleží podle ust. §11 odst. 1 písm. b) citované vyhlášky odměna jen tehdy, byla -li uskutečněna
první porada s klientem. Z obsahu spisu však nijak nevyplývá, že k této poradě došlo.
Proto Nejvyšší správní soud odměnu za takový právní úkon zástupci stěžovatele nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. prosince 2011
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu