ECLI:CZ:NSS:2011:8.AFS.3.2011:67
sp. zn. 8 Afs 3/2011 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: Z. P., zastoupeného
JUDr. Dušanem Divišem, advokátem se sídlem Ulrichovo nám. 737, Hradec Králové, proti
žalovanému: Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem Velká Hradební 61, Ústí nad
Labem, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 3. 2010, čj. 1158/10-1100-500593, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne
27. 10. 2010, čj. 59 Af 9/2010 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1. Rozhodnutím ze dne 11. 3. 2010, čj. 1158/10-1100-500593, žalovaný zamítl odvolání
žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu v Jilemnici ze dne 4. 5. 2009,
čj. 21241/09/259970607673, kterým správce daně doměřil žalobci daň z příjmů fyzických osob
za zdaňovací období roku 2007 ve výši 788 844 Kč.
II.
2. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem,
který ji rozsudkem ze dne 27. 10. 2010, čj. 59 Af 9/2010 - 32, zamítl.
3. Krajský soud nepřisvědčil námitce zpochybňující zákonnost rozhodnutí žalovaného,
který nevzal za prokázané darování, resp. postoupení pohledávek před přerušením podnikatelské
činnosti žalobce. Krajský soud shrnul principy rozložení důkazního břemene v daňovém řízení
a uvedl, že se žalobce v posuzované věci snažil prokázat jiné skutečnosti, než které uvedl
v daňovém přiznání. Sporné pohledávky v přiznáních k dani z příjmů fyzických osob za roky
2004 - 2007 totiž uvedl s tím, že k žádnému jejich vyřazení z titulu darování či postoupení
nedošlo. Přerušil-li žalobce od 31. 3. 2007 podnikatelskou činnost a do lhůty pro podání
daňového přiznání jí neobnovil, byl podle §23 odst. 8 písm. b) bodu 2 zákona č. 586/1992 Sb.,
o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“), povinen
upravit základ daně o výši pohledávek vykazovaných k tomuto datu. Krajský soud zmínil,
že žalobce nejprve existenci sporných pohledávek nezpochybnil, ale poté dva měsíce po zahájení
daňové kontroly přišel s tvrzením o darování pohledávek svým rodičům, dokládaným fotokopií
darovací smlouvy ze dne 10. 1. 2007. V rámci odvolání pak žalobce upravil svá tvrzení tak, že část
pohledávek postoupil již v roce 2004 tchánovi, což dokládal fotokopií smlouvy ze dne
30. 12. 2004, a tvrdil, že rodičům tedy daroval jen zbývající část pohledávek.
4. Krajský soud považoval za důležité, že správní orgány umožnily žalobci řádně prokázat
tvrzení o darování, resp. postoupení pohledávek. Žalobce, který v průběhu řízení několikrát
změnil svá skutková tvrzení, ovšem darování, resp. postoupení pohledávek jednoznačným
a transparentním způsobem podle krajského soudu neprokázal. Neuvedl a neprokázal veškeré
okolnosti týkající se údajného převodu pohledávek, které by byly v souladu s ostatními zjištěnými
údaji a vytvářely by přehledný a důvěryhodný obraz o celé transakci. Naopak žalovaný
podle krajského soudu v napadeném rozhodnutí přesvědčivě vysvětlil, proč nepovažoval důkazní
prostředky předložené žalobcem za věrohodné a upozornil i na rozpory ve svědeckých
výpovědích a na nestálost tvrzení žalobce. Krajský soud shledal napadené rozhodnutí řádně
odůvodněným, jeho závěry jsou logické a jsou odrazem provedeného dokazování. Soud
se pak ztotožnil se závěry žalovaného o neprokázaném darování, resp. o postoupení pohledávek
před přerušením podnikatelské činnosti žalobce.
5. Dále krajský soud uzavřel, že žalobce nesplnil podmínky pro uplatnění výdajů ve smyslu
§24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, protože zůstatková cena automobilů prodaných dne
1. 8. 2004 společnosti DELTA Plecháč, s. r. o. ve výši 939 551,30 Kč mohla být jako výdaj
dle §24 odst. 2 písm. b) zákona o daních z příjmů uplatněna jen v příslušném zdaňovacím
období, tedy v roce prodeje. Žalobce se nemohl s úspěchem domáhat uplatnění tohoto výdaje
v roce 2007, protože se nejednalo o výdaj za zdaňovací období roku 2007.
III.
6. Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností z důvodu
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy pro nesprávné posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení, a z důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tedy že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, je v rozporu se spisy a krajský
soud měl pro tuto důvodně vytýkanou vadu zrušit napadené rozhodnutí.
7. Krajský soud podle stěžovatele nesprávně posoudil přenesení důkazního břemene.
Stěžovatel byl přesvědčen, že se mu podařilo prokázat darování, resp. postoupení pohledávek.
Tvrdil, že k úplatnému postoupení či darování pohledávek dochází samotným uzavřením
smlouvy. Stěžovatel předložil tyto smlouvy k důkazu a neexistoval jiný důkaz, který by měl
předložit. V tomto ohledu stěžovatel zpochybnil závěr krajského soudu, podle kterého
neprokázal „veškeré“ okolnosti týkající se převodu pohledávek.
8. Stěžovatel tvrdil, že ve smyslu §31 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), měl správce daně poté,
kdy stěžovatel předložil postupní smlouvy, dokázat skutečnosti vyvracející jejich věrohodnost
či průkaznost. Zpochybnění jejich obsahu nestačilo. Ani jeden z provedených důkazů ovšem
podle stěžovatele nevyvrátil věrohodnost obsahu postupních smluv.
9. Dále stěžovatel namítl, že správní orgán i krajský soud vyšly ze skutkové podstaty,
která je v rozporu se spisem. Závěr, že nedošlo k darování, resp. úplatnému postoupení
pohledávek, je v rozporu s provedenými důkazy.
10. Stěžovatel zpochybnil i to, jak správní orgán a krajský soud posoudily okamžik, kdy mohl
stěžovatel uplatnit výdaje ve výši 939 551,30 Kč. Uvedl, že k daňově uplatnitelným výdajům
spočívajícím v zůstatkové ceně prodaného hmotného investičního majetku má přímý vztah
příjem z prodeje tohoto majetku. Stěžovatel trval na tom, že pokud fyzická osoba takový majetek
prodá, má možnost uplatnit hodnotu zůstatkových cen jako výdaj ve zdaňovacím období,
ve kterém je evidován příjem z tohoto prodeje.
IV.
11. Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
V.
12. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
13. Kasační stížnost není důvodná.
14. Nejvyšší správní soud především nepřisvědčil stížním námitkám, zpochybňujícím závěry
krajského soudu o neunesení důkazního břemene stěžovatelem. Správní soudy se opakovaně
vyjádřily k rozložení důkazního břemene v daňovém řízení. Podle ustálené rozhodovací praxe
stíhá v daňovém řízení daňový subjekt důkazní břemeno ohledně skutečností, které je povinen
uvést v daňovém přiznání nebo k jejichž prokázání byl v průběhu daňového řízení správcem
daně vyzván (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2005,
čj. 1 Afs 54/2004 - 125, č. 1022/2007 Sb. NSS). Daňový subjekt je odpovědný za to,
že jím předložené důkazní prostředky prokážou jeho tvrzení (srov. rozsudek Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 25. 4. 2003, čj. 31 Ca 62/2002 - 25, č. 94/2004 Sb. NSS).
15. Prokázání toho, že se obchodní transakce uskutečnila, je prvotně dokladovou záležitostí,
ale současně je třeba respektovat soulad skutečného stavu se stavem formálně právním.
Ani doklady se všemi požadovanými náležitostmi tak nemohou být použity jako důkaz
o uskutečnění transakce, pokud není prokázáno, že k jejímu uskutečnění fakticky došlo. Důkazní
břemeno vzniká na straně daňového subjektu tehdy, když správce daně vyjádří relevantní
pochybnosti o tvrzení daňového subjektu. Ten je pak povinen prokázat tvrzené skutečnosti.
16. Závěry krajského soudu v posuzované věci nijak nevybočily z nastíněné rozhodovací
praxe. Krajský soud z této praxe správně vyšel a přisvědčil správním orgánům v závěru
o neunesení důkazního břemene stěžovatelem. Nejvyšší správní soud nesouhlasil se stěžovatelem,
že by v daňovém řízení prokázal jím tvrzené skutečnosti, konkrétně darování, resp. postoupení
pohledávek za společností DELTA Plecháč, s. r. o. Žalovaný v napadeném rozhodnutí svůj závěr
podrobně a přesvědčivě odůvodnil. Nejvyšší správní soud jeho důvody, podobně jako krajský
soud, sdílí a v podrobnostech na ně na tomto místě pro stručnost odkazuje.
17. Zpochybnil-li stěžovatel způsob, jakým se krajský soud vypořádal s přenesením
důkazního břemene, pak zdejší soud zdůrazňuje, že správní orgány nabyly v daňovém řízení
důvodné pochybnosti o skutečném průběhu transakcí, popsaných stěžovatelem. Správní orgány
opřely pochybnosti o hodnocení provedených důkazních prostředků jednotlivě i v jejich
vzájemné souvislosti, jak je precizně popsáno v rozhodnutí žalovaného a v rozsudku krajského
soudu. Nejvyšší správní soud nesouhlasil se stěžovatelem, že pro přenesení důkazního břemene
zpět na stěžovatele nestačilo zpochybnit odpovídajícím způsobem jeho tvrzení opírající
se o dokládané kopie darovací, resp. postupní smlouvy. Pochybnosti správních orgánů byly
opodstatněné a vycházely ze správného vyhodnocení důkazních prostředků provedených
správcem daně, resp. žalovaným. Zjištění získaná jejich prostřednictvím byla způsobilá vyvolat
stav objektivní nejistoty o rozhodné skutečnosti tvrzené stěžovatelem, tj. o darování,
resp. postoupení pohledávek.
18. Nejvyšší správní soud proto nemohl nic vytknout závěru krajského soudu o přenesení
důkazního břemene zpět na stěžovatele. Stěžovatel nevyvrátil pochybnosti správních orgánů,
ač na něm ve smyslu §31 odst. 9 daňového řádu (opětovně) spočívalo důkazní břemeno. Stížní
námitky proto nebyly důvodné. Důvody, jež v této souvislosti správce daně, žalovaný a krajský
soud uvedli na podporu svých závěrů o neunesení důkazního břemene stěžovatelem, plně obstojí.
19. Z výše popsaných závěrů je zřejmé, že Nejvyšší správní soud nesdílel stanovisko
stěžovatele, podle nějž důkazní prostředky provedené v daňovém řízení prokázaly darování,
resp. postoupení pohledávek způsobem, který stěžovatel tvrdil. Proto tento soud nepřisvědčil
ani námitce, že správní orgán i krajský soud vyšly ze skutkové podstaty, která je v rozporu
se spisem.
20. Namítl-li stěžovatel, že byl v daném zdaňovacím období oprávněn uplatnit výdaje ve výši
939 551,30 Kč, odpovídající zůstatkové ceně prodaného hmotného investičního majetku,
tato námitka nepředstavuje odpovídající reakci na precizní vypořádání žalobního bodu krajským
soudem. Zatímco krajský soud podrobně zdůvodnil, proč nebylo možno v roce 2007 uplatnit
zůstatkovou cenu jako výdaj podle §24 odst. 2 písm. b) zákona o daních z příjmů, stěžovatel
setrval pouze u obecně vyjádřeného nesouhlasu bez věcné argumentace. Pokud stěžovatel
nedostál požadavku řádného formulování stížní námitky, vyplývajícímu z dispoziční zásady
ovládající tento typ soudního řízení, nemohl ve vztahu k dané otázce účinně iniciovat přezkum
napadeného rozsudku krajského soudu.
21. Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek krajského soudu nezákonným,
proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
22. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti (§60 odst. 1 a contrario za použití §120 s. ř. s.). Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s.), soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu náklady řízení nad rámec běžné úřední
činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 28. února 2011
JUDr. Jan Passer
předseda senátu