ECLI:CZ:NSS:2011:8.AFS.76.2009:109
sp. zn. 8 Afs 76/2009 - 109
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: V. K., zastoupeného
JUDr. Koljou Kubíčkem, advokátem se sídlem Urbánkova 3360, Praha 4, proti žalovanému:
Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, proti rozhodnutím žalovaného ze dne
2. 5. 2007, čj. 16/34761/2007/1503 a čj. 16/34762/2007/1504, o kasačních stížnostech žalobce
proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2009, čj. 10 Ca 202/2007 - 50
a čj. 10 Ca 203/2007 - 50,
takto:
I. V řízení se pokračuje .
II. Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2009, čj. 10 Ca 202/2007 - 50,
a čj. 10 Ca 203/2007 - 50, se zrušují a věci se vrací tomuto soudu
k dalším řízením.
Odůvodnění:
I.
1. Žalovaný rozhodnutími ze dne 2. 5. 2007, čj. 16/34761/2007/1503
a čj. 16/34762/2007/1504, zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutím Magistrátu hlavního
města Prahy ze dne 9. 2. 2007, čj. MHMP-310203/2006/DOP-T/Dc,
a čj. MHMP-305895/2006/DOP-T/Dc, kterými magistrát uložil žalobci za porušení §15 odst. 1
písm. f) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění účinném do 31. 12. 2007 (dále jen „zákon
o cenách“), v obou případech pokutu ve výši 100 000 Kč a povinnost nahradit náklady správního
řízení ve výši 1000 Kč.
II.
2. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobami u Městského soudu v Praze,
který je rozsudky ze dne 28. 4. 2009, čj. 10 Ca 202/2007 - 50, a čj. 10 Ca 203/2007 - 50, zamítl.
3. Městský soud neshledal důvodnou námitku, že žalobce neporušil informační povinnost
dle §15 odst. 1 písm. f) ve spojení s §13 odst. 2 zákona o cenách. Uvedl, že z daného ustanovení
nevyplývá pouze povinnost informaci o ceně uvést, ale rovněž povinnost uvést takovou
informaci pravdivě a zejména v souladu s cenovým předpisem, v daném případě v souladu
s vyhláškou rady hlavního města Prahy č. 24/2000 Sb. hl. m. Prahy, o maximálních cenách
osobní taxislužby, ve znění účinném do 31. 12. 2006 (dále jen „vyhláška hl. m. Prahy“).
4. K námitce zpochybňující zákonnost, resp. ústavnost regulované ceny, která nekryje
ekonomicky oprávněné náklady a přiměřený zisk, městský soud odkázal na výklad provedený
k této otázce Nejvyšším správním soudem. Podle něj je základním východiskem otázka
aplikovatelnosti §2 vyhlášky č. 580/1990 Sb., kterou se provádí zákon o cenách, ve znění
účinném do 20. 12. 2009 (dále jen „prováděcí vyhláška“), na provozovatele taxislužby v hlavním
městě Praze. Z citovaného ustanovení vyplývá, že vyšší než maximálně stanovenou cenu
lze sjednat pro zboží, které se od druhu daného zboží liší pouze některými určenými
podmínkami. Z čl. 3 odst. 1 vyhlášky hl. m. Prahy je však zřejmé, že prostor pro využití odlišně
určených podmínek je minimalizován, neboť maximální ceny taxislužby platí pro jízdy
uskutečněné na území hlavního města Prahy veškerými vozidly taxislužby bez ohledu na obsah
válců a počet přepravovaných osob. Městský soud uvedl, že žalobcem označené odlišné
podmínky (náklady na pořízení vozidla, údržba, náhradní díly apod.) jsou naopak shodné
pro všechny provozovatele taxislužby.
5. Ohledně žalobní námitky spočívající v tvrzené protiústavnosti regulace cen taxislužby
v hlavním městě Praze, a to z dův odu chybějící podmínky ohrožení trhu účinky omezení
hospodářské soutěže, městský soud konstatoval, že k takto obecně uvedené námitce neshledal
ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) nesoulad aplikovaných
právních předpisů s Ústavou ani rozpor vyhlášky hl. m. Prahy se zákonem o cenách.
6. Dále městský soud považoval za nepodstatnou námitku, že se možnost regulace cen
taxislužby vztahuje pouze na jízdy započaté i ukončené na území hlavního města Prahy,
a že proto provedenou „statickou“ kontrolou nemohlo být shledáno porušení vyhlášky
hl. m. Prahy. Uvedl, že porušení povinnosti je shledáváno v porušení informační povinnosti,
nikoliv v tom, že za uvedené ceny byla uskutečněna jízda. Není tedy podstatné ani to, zda byl
žalobci vydán průkaz o způsobilosti jiným než pražským dopravním úřadem či zda někdy nabízí
služby i v jiných obcích. Konstatoval, že dle §14 odst. 2 vyhlášky č. 478/2000 Sb.,
kterou se provádí zákon o silniční dopravě, ve znění účinném do 31. 12. 2007, má informace
umístěná na dveřích vozidla taxislužby obsahovat aktuální nabídku ceny za přepravní služby
vždy právě na území obce, ve které je dopravní služba nabízena.
7. Pokud jde o námitku nevyřízení podání žalobce, kterými v průběhu správních řízení
namítl podjatost kontrolního pracovníka, městský soud uvedl, že tyto námitky nebyly uplatněny
jako řádné odvolací důvody. Podotkl, že o podaných námitkách podjatosti kontrolního
pracovníka je třeba v souladu s §10 zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění účinném
do 31. 12. 2010 (dále jen „zákon o státní kontrole“), rozhodnout vedoucím kontrolního orgánu
v průběhu prováděné kontroly, a že námitky podjatosti byl žalobce povinen vznést,
jakmile se o skutečnostech nasvědčujících podjatost pracovníka dozvěděl. Pokud tedy byly
námitky uplatněny až v průběhu následně zahájených správních řízeních, pak již nelze
o vyloučení kontrolního pracovníka rozhodnout samostatným rozhodnutím, ale pouze
se přezkoumá, zda důvody pro vyloučení kontrolního pracovníka mohly mít případně vliv
na průběh a závěry provedených kontrol. Vzhledem k tomu nelze podle městského soudu
spatřovat pochybení v tom, že nebylo rozhodnuto o těchto (opožděně) podaných námitkách.
K samotné podstatě námitky podjatosti, jež je založena pouze na důvodech, že dotyčný
pracovník prováděl u žalobce kontrolu velmi často, městský soud konstatoval, že tato skutečnost
sama o sobě bez dalšího nemůže vést k závěru o záměrném jednání či šikanózním postupu.
Námitku podjatosti totiž není možné založit jen na subjektivním pohledu kontrolované osoby,
aniž by takový závěr nevyplýval z objektivně existujících a prokázaných skutečností. Soud
proto shledal uplatněné námitky účelovými a neopodstatněnými.
8. K žalobní námitce poukazující na nedostatečné odůvodnění uložení povinnosti hradit
náklady správního řízení městský soud uvedl, že z §79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní
řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), jednoznačně plyne, že správní orgán
uloží povinnost nahradit náklady řízení účastníkovi vždy, pokud bylo takové řízení vyvoláno
porušením povinnosti tímto účastníkem. Od tohoto postupu se lze odchýlit pouze tak,
že v případech hodných zvláštního zřetele správní orgán může snížit k žádosti účastníka
výši paušální částky náhrady nákladů. Žalobce však o snížení nepožádal, a pokud mu tedy byla
uložena pokuta za porušení jeho právní povinnosti, správní orgán ohledně rozhodnutí
o nákladech řízení neměl ani jinou možnost. Soud proto shledal stanovení povinnosti v souladu
se zákonem, a konstatoval, že výše pokuty odpovídá právní úpravě.
9. Městský soud dále nepřisvědčil tvrzené nepřezkoumatelnosti rozhodnutí v části
odůvodňující výši uložené pokuty. Konstatoval, že žalobce v odvoláních tuto vadu rozhodnutí
nenamítl a pouze poukázal na nepřiměřeně vysokou a likvidační výši pokuty. Dle názoru soudu
se žalovaný s odvolacími námitkami ohledně pokuty vypořádal dostatečně, neboť z jeho
rozhodnutí je zřejmé, proč uložil pokutu ve výši při samotné dolní hranici zákonného rozpětí
a z čeho při určení výše pokuty vycházel. Vzhledem k tomu, že žalobce v odvoláních tvrzenou
nepřezkoumatelnost nenamítl, pak nemůže žalobní námitky stavět na tom, že se odvolací orgán
s touto okolností nijak nevypořádal. Výši pokut navíc městský soud shledal za dostatečně
odůvodněnou již v rozhodnutích správního orgánu prvního stupně.
10. Pokud jde o moderaci uložených sankcí, městský soud uvedl, že obligatorní podmínkou
pro takový postup soudu je zjištění, že trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši. Tato úvaha
musí vycházet z posouzení k tomu se vztahujících a podstatných skutečností. Těmi mohou být
například majetkové či osobní poměry. Je však třeba, aby žalobce takové skutečnosti tvrdil
a prokázal. V posuzovaných věcech však žalobce pouze obecně uváděl, že by výše pokuty měla
být stanovena tak, aby umožnila zohlednit majetkové a osobní poměry, a aby neměla likvidační
charakter. Městský soud proto shledal napadená rozhodnutí v této části v souladu se zákonem
a dále uvedl, že výše pokut byla stanovena v rámci zákonného rozpětí, při jeho dolní hranici
a správním orgánem bylo přihlédnuto k závažnosti deliktu, jakož i k následkům,
které toto jednání způsobuje. Likvidační výši uložených sankcí soud nespatřil i s odkazem
na okolnost, že postih musí mít sílu odradit od nezákonného postupu i jiné případné nositele
stejných zákonných povinností, a uvedl, že finanční postih musí být v majetkové sféře delikventa
znatelný. Nadto soud dospěl k závěru, že pokud žalobce spatřuje likvidační účinek nikoli
v pokutě samotné, ale v tom, že mu bylo za opakované porušování týchž zákonných povinností
uloženo pokut více, nemůže být taková skutečnost důvodem k moderaci uložené sankce.
III.
11. Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudkům městského soudu kasačními stížnostmi,
jejichž důvody podřadil §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
12. Stěžovatel namítl, že správní řízení byla stižena závažnou procesní vadou, která měla vliv
na zákonnost napadených rozhodnutí žalovaného. Uvedl, že správní orgán prvního stupně
se nijak nevypořádal s námitkou podjatosti důvodně vznesenou stěžovatelem v podání ze dne
26. 1. 2007, kterým reagoval na oznámení správního orgánu o ukončení dokazování. Námitkou
podjatosti se správní orgán nijak nezabýval, navíc v odůvodnění jeho rozhodnutí je nepravdivě
uvedeno, že se stěžovatel k danému oznámení nevyjádřil. Stěžovatel proto dovodil, že tím bylo
porušeno jeho právo na spravedlivý proces a uvedl, že jeho procesní práva byla porušena
takovým způsobem, že to mohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí. K závěru soudu, že námitka
podjatosti nebyla vznesena v odvolání, stěžovatel odkázal na usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2008, čj. 7 Afs 54/2007 - 62 (uveřejněné
pod č. 1742/2009 Sb. NSS) s tím, že v žalobách byl oprávněn uvést všechny důvody,
pro které považuje napadená rozhodnutí za nezákonná. Stěžovatel konečně uvedl, že trvá
na původní námitce podjatosti kontrolního pracovníka, kterou odůvodnil skutečností, že tento
pracovník vykonával u stěžovatele kontroly opakovaně v krátkém časovém období, což svědčí
o jeho šikanózním přístupu a zneužívání svěřené pravomoci.
13. Další stížní námitka potom spočívala v tvrzení, že stěžovatel neporušil §15 odst. 1
písm. f) ve spojení s §13 odst. 2 zákona o cenách, přičemž zdůraznil, že byl oprávněn v souladu
s §2 prováděcí vyhlášky navýšit úředně stanovenou maximální cenu taxislužby, protože v jeho
případě existují odlišné určené podmínky, neboť tuto službu poskytuje zejména náročnějším
zákazníkům, a je tak nucen poskytovat kvalitnější, a tedy i nákladnější služby.
14. K regulaci ceny taxislužby na území hlavního města Prahy dále stěžovatel namítl,
že zde není splněna podmínka ohrožení trhu účinky omezení hospodářské soutěže,
a proto považuje cenovou regulaci za protiústavní.
15. Stěžovatel dále brojil proti rozsudkům městského soudu tvrzením, že povinnost
stanovenou v §13 odst. 2 zákona o cenách splnil, neboť informace o ceně taxislužby byla
viditelně umístěna na dveřích vozidla i ve vnitřním ceníku. Smyslem předmětného ustanovení
je zajistit, aby byl zákazník informován o nabízených cenách, tedy o cenách, za které bude služba
poskytnuta. Naopak smyslem daného ustanovení není porovnávat takovou informaci s vyhláškou
hl. m. Prahy. Výklad učiněný městským soudem v napadených rozsudcích považuje stěžovatel
za nepřípustně extenzivní.
16. Stěžovatel také namítl, že správní orgán dostatečně neodůvodnil uložení povinnosti
náhrady nákladů správního řízení, když pouze odkázal na příslušné zákonné ustanovení.
Dále také vyjádřil svůj nesouhlas s tím, že předmětná správní řízení vyvolal, neboť nejednal
v rozporu s právními předpisy.
17. Obdobně stěžovatel zopakoval žalobní námitky, že správní orgány řádně neodůvodnily
výši uložené pokuty, když uvedly jen výčet obecných okolností, ke kterým v této věci přihlížely.
Z takového odůvodnění tedy není možno zjistit, proč byla uložena pokuta právě ve výši
100 000 Kč ani jak určité skutečnosti, ke kterým bylo údajně přihlíženo, ovlivnily výši pokuty.
18. Ke stanovené výši pokut stěžovatel dále uvedl, že při jejich určení nelze striktně vycházet
z plného zákonného rozpětí, neboť to je určeno provozovatelům bez ohledu na to, zda se jedná
o podnikající fyzické osoby, či obchodní společnosti. Uložená pokuta má podle názoru
stěžovatele ve vztahu k jeho osobě likvidační charakter. Její výše je nepřiměřená i s ohledem
na skutečnost, že cenu stanovil stěžovatel v dobré víře, navíc ani nedošlo k poškození žádného
cestujícího na ceně. Dále odkázal na nález Ústavního soudu ČR ze dne 13. 8. 2002,
sp. zn. Pl. ÚS 3/02, který uvádí, že výše pokuty musí být nastavena tak, aby umožňovala
zohlednit majetkové a osobní poměry a neměla pro delikventa likvidační účinek. Stěžovatel
uzavřel, že městský soud v napadených rozsudcích nedostatečně odůvodnil, proč uloženou
pokutu přiměřeně nesnížil, případně od ní úplně neupustil.
IV.
19. Žalovaný navrhl zamítnutí kasačních stížností.
20. K otázce tvrzeného nevypořádání námitek podjatosti, vznesených v průběhu správního
řízení, žalovaný poznamenal, že tento nedostatek nebyl uplatněn v odvolacím řízení, a navíc
námitka podjatosti nebyla obsažena v dodatku k protokolu č. 2 ze dne 15. 11. 2006, jak žalobce
uvádí v žalobě, nýbrž byla vznesena až ve vyjádření k oznámení o ukončení dokazování ze dne
26. 1. 2007, tedy až po ukončení kontroly, v průběhu správního řízení. K tomu žalovaný
dále uvedl, že se jednalo o námitku nekonkrétní.
21. K možnosti navýšení úředně stanovené maximální ceny taxislužby žalovaný konstatoval,
že s ohledem na znění vyhlášky hl. m. Prahy platí maximální ceny pro veškerá vozidla taxislužby,
a není tedy ponechán žádný prostor k tomu, aby určité okolnosti jako odlišné vybavení vozu,
náklady na provoz apod. mohly vést k navýšení ceny za poskytnuté služby.
22. Žalovaný nepřisvědčil stížní námitce, podle které stěžovatel neporušil povinnost označit
zboží platnou cenou, neboť dle jeho názoru nebyl zákazník tímto způsobem seznámen s cenou
platnou, ale s cenou v rozporu s cenovými předpisy.
23. K námitce nedostatečného odůvodnění uložené povinnosti hradit náklady správního
řízení žalovaný podotkl, že výše těchto nákladů je řádně odůvodněna v rozhodnutí orgánu
prvního stupně s tím, že částka se ukládá účastníkovi, který řízení vyvolal porušením své právní
povinnosti, kdy správní orgán je povinen náhradu nákladů v takovém případě uložit, a navíc
její výše je dána platnou vyhláškou.
24. Závěr o nezákonnosti, resp. neústavnosti regulace cen taxislužby na území hlavního
města Prahy žalovaný odmítl s odkazem na skutečnost, že v daném případě se jedná o lokální trh,
kde si poskytovatelé této služby jen velmi omezeně konkurují, neboť jde službu poskytovanou
obvykle bezprostředně a pohotově zpravidla bez předchozí objednávky, kdy zákazník nemá
možnost si vybírat z více nabídek.
25. Ohledně námitky nedostatečného odůvodnění výše uložené pokuty žalovaný závěrem
konstatoval, že výše pokut byla řádně a dostatečně odůvodněna v rozhodnutích správního orgánu
prvního stupně, přičemž správnost těchto závěrů žalovaný následně svými rozhodnutími
potvrdil. Dále žalovaný podotkl, že uložená výše pokut odpovídá zákonným kritériím, stěžovateli
bylo již dříve uloženo za obdobná porušení cenových předpisů několik pokut, a šlo
tedy o vědomé a opakované protiprávní jednání. Výši uložených pokut proto žalovaný s ohledem
na konkrétní případ označil za přiměřenou.
V.1
26. Nejvyšší správní soud při předběžném posouzení věci dospěl k závěru, že kasační
stížnosti směřují proti rozsudkům Městského soudu v Praze, které spolu skutkově a právně
souvisejí, proto je výrokem I. usnesení ze dne 4. 1. 2010, čj. 8 Afs 76/2009 - 100, spojil
ke společnému projednání a rozhodnutí (§39 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.).
V.2
27. Osmý senát usnesením ze dne 30. 12. 2009, čj. 8 Afs 48/2009 - 70 (dostupné
na www.nssoud.cz) předložil rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu k posouzení
otázku, zda lze jednání, kdy poskytovatel služby informuje zákazníky o vyšší než úředně
stanovené maximální ceně nabízené služby, postihnout jako správní delikt podle §15 odst. 1
písm. f) zákona o cenách. Jelikož je posouzení dané právní otázky předmětem stížních námitek
i v této věci, soud nemohl o podaných kasačních stížnostech meritorně rozhodnout,
a proto v souladu s §48 odst. 2 písm. f) s. ř. s. rozhodl výrokem II. usnesení
čj. 8 Afs 76/2009 - 100 o přerušení řízení, a to do pravomocného rozhodnutí rozšířeného senátu
ve věci vedené pod sp. zn. 8 Afs 48/2009.
28. Rozšířený senát rozhodl usnesením ze dne 22. 3. 2011, čj. 8 Afs 48/2009 - 80 (dostupné
na www.nssoud.cz), osmý senát proto v nyní posuzované věci rozhodl výrokem I. tohoto
rozsudku o pokračování v řízení (§48 odst. 4 s. ř. s.).
V.3
29. Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasačních stížností v mezích jejich rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadená rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
30. Kasační stížnosti jsou důvodné.
31. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval stížní námitkou, podle které se správní orgán
prvního stupně nijak nevypořádal s námitkou podjatosti vznesenou stěžovatelem v podání ze dne
26. 1. 2007, a zatížil tak správní řízení závažnou procesní vadou, která měla vliv na zákonnost
napadených rozhodnutí, a městský soud měl proto napadená rozhodnutí zrušit.
32. Nejvyšší správní soud stěžovateli přisvědčil, že v obecné rovině nebrání uplatnění určité
námitky v žalobě pouhá skutečnost, že tato námitka nebyla uplatněna v rámci odvolacího řízení.
I v takovém případě je totiž soud povinen se odpovídajícím žalobním bodem zabývat a posoudit
jeho důvodnost (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 8. 2008, čj. 7 Afs 54/2007 - 62, č. 1742/2009 Sb. NSS). V posuzované věci jde nicméně
o námitku podjatosti, pro niž platí jistá specifická pravidla daná právě charakterem této námitky.
Pro uplatnění takových námitek proto zákon především stanoví určité procesní lhůty. Současně
přitom tyto námitky váže na kvalifikované důvody. Účelem právní úpravy vyloučení podjatých
úředních osob v oblasti cenové kontroly je tedy zabránit tomu, aby se osoby, u nichž
jsou pochybnosti o nepodjatosti založeny na důležitých konkretizovaných důvodech, vůbec
podílely na příslušné kontrole. Z tohoto důvodu by měly být takové námitky vyřízeny
již v průběhu prováděné kontroly, nikoliv až v průběhu následně zahájeného správního řízení.
33. Zdejší soud ze správních spisů zjistil, že v posuzované věci stěžovatel uplatnil námitky
podjatosti teprve v průběhu správního řízení. V rozporu se zákonem je přitom neuplatnil hned,
jakmile se o předmětných skutečnostech dozvěděl. Pokud totiž stěžovatel spatřuje podjatost
kontrolního pracovníka v tom, že prováděl kontroly u stěžovatele velmi často, přičemž zmínil
kontroly uskutečněné např. dne 11. 8. 2006, 16. 8. 2006 a 25. 8. 2006, Nejvyšší správní soud
z uvedeného dovodil, že důvody, pro které spatřuje podjatost kontrolního pracovníka, byly
stěžovateli známy nejpozději právě koncem srpna roku 2006. Nadto je třeba zdůraznit,
že stěžovatelem uváděné okolnosti by ani nemohly založit pochybnost o podjatosti kontrolního
pracovníka, neboť častá frekvence kontroly nemůže v žádném případě sama o sobě znamenat,
že pracovník je v dané věci podjatý. Nejvyšší správní soud tedy i přes to, že se správní orgán
prvního stupně nijak nevypořádal se vznesenou námitkou podjatosti, dospěl k závěru, že v dané
situaci nemohla mít tato vada žádný vliv na zákonnost napadených rozhodnutí. Žalovaný správní
orgán pak nepochybil, pokud se s danou námitkou v žalobami napadených rozhodnutích
nevypořádal, neboť tato námitka nebyla v odvolacích řízení stěžovatelem uplatněna. Nejvyšší
správní soud se proto zcela ztotožnil se závěry městského soudu o účelovosti
a neopodstatněnosti těchto námitek.
34. Nejvyšší správní soud se dále zabýval otázkou, zda byl stěžovatel oprávněn navýšit
úředně stanovenou maximální cenu taxislužby, přičemž vycházel z následujících úvah. Oprávnění
prodávajícího navýšit úředně stanovenou cenu je obecně vázáno na předpoklad,
že se jím nabízené zboží liší od zboží, jehož cena je regulována, některými určenými podmínkami.
Vyhláška hl. m. Prahy však maximální cenu jednoznačně stanoví tak, že se uplatní pro taxislužbu
uskutečněnou veškerými vozidly bez ohledu na obsah válců či počet přepravovaných osob,
z čehož vyplývá záměr regulovat cenu taxislužby univerzálně pro všechny případy realizace
tohoto druhu osobní přepravy na území dané obce. Nejvyšší správní soud konstatuje,
že stěžovatelem nabízená služba se nijak neodlišuje od předmětu regulace vyhlášky hl. m. Prahy,
stěžovatel právě naopak provozuje přesně tu službu, jejíž cena je úředně regulována. Závěr
městského soudu je v tomto ohledu proto třeba považovat za zcela správný. Je-li z vyhlášky
hl. m. Prahy zřejmé, že univerzálně pro všechny případy postihuje regulací ceny taxislužby
provozované na území hlavního města Prahy, je tím nutně ipso facto omezena i možnost aplikace
ustanovení §2 odst. 1 prováděcí vyhlášky. Ke stejnému závěru přitom dospěl Nejvyšší správní
soud i v rozsudku ze dne 22. 10. 2009, čj. 9 As 97/2008 - 78 (dostupný na www.nssoud.cz),
dle kterého „(u)stanovení §2 vyhlášky č. 580/1990 Sb. tak není možno na výši ceny účtovanou stěžovatelem
použít, neboť neexistují žádné relevantní podmínky, které by službu poskytovanou stěžovatelem odlišily od osobní
taxislužby na území hlavního města Prahy, která regulaci podléhá. Maximální cena je závazná pro všechny
poskytovatele dotčené služby bez rozdílu. Argumentace stěžovatele, že jeho zákazníky tvoří zejména zahraniční
klientela a podnikatelé, kteří mají vysoké nároky na „jakost“ poskytované služby, je tak zcela nepřípadná.“
Zdejší soud na tomto místě pro stručnost na citovaný rozsudek odkazuje.
35. Obiter dictum Nejvyšší správní soud podotýká, že jen obtížně se lze dovolávat odlišných
určených podmínek, nebyly-li žádné specifické podmínky vyhláškou hl. m. Prahy určeny.
Pokud by hlavní město Praha regulovalo obecně závaznou vyhláškou maximální cenu taxislužby
tak, že by byla konkrétně určena jakost služby, k níž se regulovaná cena vztahuje, mohl
by se stěžovatel dovolat aplikace §2 odst. 1 prováděcí vyhlášky. Nabízená služba by v takovém
případě musela vykazovat znaky vyšší než určené jakosti taxislužby. Vyhláška hl. m. Prahy
však možnost danou ustanovením §5 odst. 5 zákona o cenách nevyužívá, tj. neomezuje aplikaci
úředně stanovené maximální ceny dalšími věcnými podmínkami.
36. K obdobným závěrům přitom Nejvyšší správní soud dospěl i v odůvodnění rozsudků
ze dne 30. 10. 2009, čj. 2 Afs 90/2009 - 68, a ze dne 5. 11. 2009, čj. 1 Afs 60/2009 - 119 (oba
dostupné na www.nssoud.cz), na která zdejší soud odkazuje. Námitce stěžovatele, že byl
oprávněn úředně stanovenou maximální cenu navýšit, tak Nejvyšší správní soud nemohl
s ohledem na shora uvedené přisvědčit.
37. Stěžovatel rovněž namítl neústavnost regulace cen taxislužby na území hlavního města
Prahy s tím, že podle jeho názoru není splněna podmínka ohrožení trhu účinky omezení
hospodářské soutěže dle §1 odst. 6 písm. a) zákona o cenách. I touto otázkou se již v minulosti
Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací praxi zabýval, přičemž odpovídající námitky posoudil
na obdobném skutkovém půdorysu jako nedůvodné. Ve shora uvedených rozsudcích
čj. 2 Afs 90/2009 - 68 a čj. 1 Afs 60/2009 - 119 i s odkazem na praxi Ústavního soudu dovodil,
že regulace cen taxislužby na území hlavního města Prahy není v rozporu s citovaným
ustanovením zákona o cenách, nijak neodporuje ústavnímu pořádku, ale naopak žádoucím
způsobem reflektuje společenskou situaci a brání negativním jevům, jež jsou s provozováním
této služby spojeny. I na tomto místě Nejvyšší správní soud neshledal důvod
se již od vyslovených závěrů odchýlit, proto na argumentačně bohaté odůvodnění shora
uvedených rozhodnutí pro stručnost odkazuje.
38. Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou, že stěžovatel neporušil povinnost
stanovenou v §13 odst. 2 zákona o cenách, neboť zákazníky řádně informoval o ceně platné
v okamžiku nabídky, a není tedy podstatné, zda tato cena byla v souladu s cenovými předpisy.
Rozšířený senát v již uvedené věci sp. zn. 8 Afs 48/2009 ve vztahu ke sporné právní otázce
uzavřel, že „Výrazem „cena platná v okamžiku nabídky“ v §13 odst. 2 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách,
ve znění účinném do 17. 11. 2009, se rozumí cena prodávajícím aktuálně požadovaná; skutečnost, zda jde o cenu
dovolenou právními předpisy o regulaci cen, není pro posouzení, zda prodávající splnil své povinnosti
podle uvedeného ustanovení, rozhodná.“ Na odůvodnění předmětného usnesení rozšířeného senátu
Nejvyšší správní soud na tomto místě v plném rozsahu odkazuje.
39. Osmý senát je právním názorem vysloveným v uvedeném rozhodnutí rozšířeného senátu
vázán. V posuzované věci je přitom mezi účastníky nesporné, že stěžovatel své potenciální
zákazníky řádně informoval o ceně, za kterou taxislužbu fakticky poskytoval, neboť umístil
na dveře vozidla taxislužby dobře viditelné informace o aktuálně nabízené ceně. Stejně
tak je na základě shora provedeného výkladu (bod 34 - 36) o nepřípustnosti navýšení ceny
taxislužby nesporné, že by stěžovatel postupoval protiprávně, pokud by poskytl na území
hlavního města Prahy taxislužbu za vyšší než úředně stanovenou maximální cenu. V posuzované
věci se nicméně cenové orgány omezily pouze na tzv. statickou kontrolu řádného plnění
informační povinnosti dle §13 odst. 2 zákona o cenách. S ohledem na právní závěry obsažené
v usnesení rozšířeného senátu pak tedy Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel nemohl
tuto informační povinnost porušit tím, že označil zboží aktuálně nabízenou cenou, jež však není
v souladu s ustanoveními o regulaci cen. Jak již vyplývá z výše uvedeného, smyslem předmětného
ustanovení je zajistit spotřebitelům informace, za jakých cenových podmínek jim bude služba
poskytnuta. Je jim tak umožněno, aby získanou informaci mohli vzít v úvahu a na jejím základě
učinili spotřebitelské rozhodnutí. Skutečnost, že stěžovatel označil vozidlo taxislužby cenou
jsoucí v rozporu s cenovými předpisy, tak nemohla bez dalšího založit jeho odpovědnost
za delikt podle §15 odst. 1 písm. f) zákona o cenách. Městský soud proto pochybil, posoudil-li
předmětnou právní otázku odlišně. Zdejšímu soudu tak nezbylo než napadené rozsudky
pro nezákonnost zrušit.
40. Stížní námitku ohledně nedostatečného odůvodnění rozhodnutí o povinnosti stěžovatele
uhradit náklady správního řízení Nejvyšší správní soud důvodnou neshledal. V situaci,
kdy správní orgán dospěl v řízení k závěru, že stěžovatel porušil svým jednáním právní předpisy,
postupoval při rozhodování o nákladech řízení v souladu s §79 odst. 5 správního řádu,
dle kterého má uložit povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou účastníkovi, který řízení
vyvolal porušením své právní povinnosti. Cenový orgán své rozhodnutí opřel o odpovídající
ustanovení správního řádu a neopomněl odkázat i na právní předpis upravující výši paušální
náhrady nákladů řízení. Odůvodnění rozhodnutí o povinnosti nahradit náklady správního řízení
je proto dostatečné. Odpovídající závěry městského soudu v této věci zcela obstojí. Nepožádal-li
stěžovatel, jak ostatně uvedl i městský soud v napadených rozsudcích, o snížení paušální částky,
nebylo rozumného důvodu se touto otázkou zabývat. Rozhodnutí správního úřadu je v tomto
ohledu nutno považovat za dostatečně odůvodněné (srov. obdobně bod 31 odůvodnění shora
uvedeného rozsudku čj. 2 Afs 90/2009 - 68).
41. Pokud jde o stížní námitky vztahující se k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správních
orgánů o výši uložené pokuty, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že správní orgán prvního
stupně odůvodnil své rozhodnutí dostatečně, neboť je z něj patrné, jaké konkrétní okolnosti
ovlivnily výši uložené pokuty, jakým způsobem se úřad vypořádal se stanovením dané částky
i o jaká kritéria svoji správní úvahu opřel. Zdejší soud se proto ztotožnil s odpovídajícími závěry
městského soudu a námitku stěžovatele neshledal důvodnou. Ohledně rozhodnutí odvolacího
správního orgánu pak Nejvyšší správní soud pouze stručně přisvědčil městskému soudu,
že pokud žalobce v odvoláních nepřezkoumatelnost rozhodnutí orgánu první instance nenamítal,
nemůže žalobu stavět na tom, že odvolací orgán se s tímto aspektem nevypořádal.
42. Dále stěžovatel vzhledem k uložené pokutě namítl, že má vůči němu likvidační charakter.
Nejvyšší správní soud se na tomto místě zcela ztotožnil s právními závěry vyslovenými městským
soudem, neboť rovněž shledal uloženou pokutu přiměřenou danému případu. Lze shrnout,
že nenabídl-li stěžovatel žádné konkrétní důvody, pro které by bylo možné o případných
„likvidačních“ důsledcích uložené pokuty uvažovat, a omezil se pouze na obecná konstatování,
závěry městského soudu v tomto směru plně obstojí. Nadto je tomu tak v případě, kdy tvrzený
likvidační charakter stěžovatel neváže striktně k sankcím uloženým v předmětných správních
řízeních, ale namítá, že sankce obdobné povahy a výše mu byly uloženy z důvodu
jeho opětovného deliktního jednání vícekrát. K poznámce stěžovatele, že při určení výše pokuty
nelze striktně vycházet z plného zákonného rozpětí, zdejší soud podotýká, že správní úřad uložil
pokutu při samotné dolní hranici zákonných mezí. Nejvyšší správní soud nad rámec uvedeného
zdůrazňuje, že je žádoucí, aby sankce ukládaná za takové protiprávní jednání, ke kterému navíc
stěžovatel přistupuje vědomě a opakovaně, se citelně projevila v jeho majetkové sféře.
Je tomu tak nejen z důvodů individuální, ale i generální prevence. S ohledem na výše uvedené
je potom zřejmé, že zdejší soud nemohl přisvědčit ani poslední stížní námitce
nepřezkoumatelnosti rozsudků městského soudu v části týkající se zamítnutí návrhu na moderaci
uložených sankcí. Nejvyšší správní soud naopak konstatuje, že i s tímto žalobním bodem
se městský soud řádně vypořádal a patřičně své závěry odůvodnil.
43. S ohledem na výše uvedené tedy Nejvyšší správní soud shledal rozsudky městského soudu
nezákonnými, a proto je zrušil a věc i vrátil městskému soudu k dalším řízením (§110 odst. 1
s. ř. s.). V nich městský soud rozhodne vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním
soudem v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.). V nových rozhodnutích městský soud rozhodne
rovněž o náhradě nákladů řízení o této kasační stížnosti (110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 12. dubna 2011
JUDr. Jan Passer
předseda senátu