ECLI:CZ:NSS:2011:8.ANS.2.2011:61
sp. zn. 8 Ans 2/2011 - 61
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: L. C., zastoupený
Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, za účasti: Ministerstvo vnitra, se
sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti Policie České
republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Brno, Inspektorátu cizinecké policie
Brno, o kasační stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2010, čj. 36 A
32/2010 – 26,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1. Žalobce se žalobou, podanou dne 29. 12. 2009 u Krajského soudu v Brně, domáhal
uložení povinnosti Policii České republiky, Oblastnímu ředitelství služby cizinecké policie Brno,
Inspektorátu cizinecké policie Brno vydat rozhodnutí o žádosti žalobce o povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem studia, podané u zastupitelského úřadu České republiky
v Hanoji a vedené u něj pod čj. CPBR-17093/CI-2009-064064, do tří dnů od právní moci
rozsudku a nahradit žalobci náklady řízení.
2. Podáním ze dne 5. 2. 2010 vzal žalobce žalobu zpět s tím, že správní orgán vydal dne
3. 2. 2010 rozhodnutí, jehož se žalobce žalobou domáhal. Učinil tak formou vylepení štítku
s povolením dlouhodobého pobytu do cestovního dokladu žalobce. Současně žalobce navrhl,
aby krajský soud uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení, neboť žaloba byla
podána důvodně.
II.
3. Krajský soud usnesením ze dne 31. 8. 2010, čj. 36 A 32/2010 - 26, zastavil řízení
(výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
4. Ve vztahu k výroku o zastavení řízení krajský soud uvedl, že nepochyboval o projevu vůle
žalobce, jímž byla žaloba vzata zpět, a byl tímto úkonem vázán.
5. Ve výroku o nákladech řízení krajský soud ve smyslu §60 odst. 7 s. ř. s. shledal důvody
hodné zvláštního zřetele pro to, aby žalobci nepřiznal náhradu nákladů řízení, jež by mu dle §60
odst. 3 věty druhé s. ř. s. jinak náležela. Odvolal se přitom na závěry vyslovené Nejvyšším
správním soudem v rozsudku ze dne 25. 6. 2008, čj. 1 Ans 4/2008 - 62, a Ústavním soudem
v nálezech ze dne 8. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 439/06, a ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 828/06.
Krajský soud zjistil, že žádost žalobce byla postoupena Policii ČR Oblastnímu ředitelství služby
cizinecké policie Brno, Inspektorátu cizinecké policie Brno dne 9. 9. 2009, přičemž do podání
žaloby dne 29. 12. 2009 muselo být žalobci zřejmé, že správní orgán nebyl nečinný, neboť činil
úkony zachycené ve správním spisu. Zástupci žalobce bylo dne 16. 12. 2009 zasláno oznámení
o možnosti seznámit se s podklady pro rozhodnutí, a to do pěti dnů od doručení oznámení
(dne 23. 12. 2009). Žalobce přitom prakticky v této lhůtě podal žalobu na nečinnost. Z časového
sledu úkonů krajskému soudu vyplynulo, že žaloba byla podána účelově a žalobci muselo být
zřejmé, že správní orgán i vzhledem k činěným procesním úkonům o žádosti žalobce rozhodne.
Prováděl-li úkony za účelem vydání rozhodnutí, krajský soud nepovažoval za možné hovořit
o nečinnosti jako takové a shledal důvody k aplikaci §60 odst. 7 s. ř. s.
6. K námitce žalobce, že soud ve věci rozhodl již dne 16. 2. 2010, krajský soud doplnil,
že se jednalo pouze o koncept usnesení, připravený vyšší soudní úřednicí a zařazený na čísle listu
14 spisu. Usnesení mohlo nabýt účinnosti až rozhodnutím senátu, které by bylo zaznamenané
v protokolu o hlasování. Ten však neexistuje. Usnesení pak neobsahuje ani podpis předsedy
senátu. Nelze dovodit, že by usnesení bylo dne 16. 2. 2010 účinně vydáno.
III.
7. Žalobce (stěžovatel) brojil proti usnesení krajského soudu kasační stížností z důvodu
podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy pro nezákonnost rozhodnutí o zastavení řízení.
8. Stěžovatel popsal, proč považoval žalobu za důvodnou. Správní orgán byl povinen
rozhodnout o žádosti do 29. 9. 2009, tedy do 60 dnů ode dne podání žádosti zastupitelskému
úřadu. Stěžovatel se obrátil na nadřízený správní orgán žalované s žádostí o opatření proti
nečinnosti podle §80 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „správní řád“). Vzhledem k tomu, že ani ten neučinil žádné kroky ve smyslu §80 odst. 4
správního řádu, podal stěžovatel dne 29. 12. 2009 žalobu na ochranu proti nečinnosti.
9. Dále stěžovatel uvedl, že po zpětvzetí žaloby podáním ze dne 5. 2. 2010 nahlédl v březnu
2010 do spisového materiálu. Z něj zjistil, že dne 16. 2. 2010 se konalo neveřejné zasedání senátu
a bylo rozhodnuto o zastavení řízení o žalobě a o povinnosti žalované nahradit žalobci k rukám
jeho právního zástupce na náhradě nákladů řízení částku 8 640 Kč do tří dnů ode dne nabytí
právní moci rozhodnutí. Tato skutečnost plyne dle stěžovatele z listiny založené ve spisu,
jež je označena jako „usnesení“ a opatřena otiskem razítka se slovem „originál“, který
je přeškrtnutý a vedle otisku razítka je ručně napsáno „koncept“. Stěžovateli nebylo zřejmé, proč
soud vydal dvojí usnesení s odlišnými závěry co do důvodnosti podané žaloby. Stěžovatel
se po zjištění, že krajský soud vydal usnesení, které změnil na údajný koncept, obrátil na tento
soud. Žádal, aby soud zajistil stěžovateli jeho práva vyplývající z článku 38 Listiny základních práv
a svobod (dále jen „Listina“), pokud by měl v úmyslu jakkoliv zohlednit vyjádření žalované.
Stěžovatel tvrdil, že žalovaná podala vyjádření dne 26. 8. 2010 a krajský soud z něj vyšel, aniž
by dal jeho přijetí stěžovateli najevo a aniž by mu umožnil seznámit se s ním a vyjádřit se k němu.
Takový postup představuje porušení článku 38 odst. 2 Listiny a §36 odst. 1 s. ř. s. Krajský soud
nebyl za této situace oprávněn rozhodnout o zastavení řízení a výrok I. napadeného usnesení
je nezákonný.
10. Stěžovatel rovněž obhajoval důvodnost žaloby [body 2 a 3 části IV. kasační stížnosti]
a brojil proti závěru krajského soudu o účelovosti jejího podání.
11. Konečně stěžovatel [v části V. kasační stížnosti] připomněl, že nešlo o ojedinělý případ.
Krajský soud ve dvaceti šesti z celkem padesáti tří skutkově shodných případů přiznal
při zastavení řízení žalobcům právo na náhradu nákladů řízení.
IV.
12. Správní orgán ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své vyjádření k žalobě ze dne
25. 8. 2010.
V.
13. Nejvyšší správní soud se před jejím věcným posouzením zabýval přípustností kasační
stížnosti.
14. Stěžovatel tvrdil, že napadl usnesení krajského soudu v celém jeho rozsahu.
15. Nejvyšší správní soud však neshledal námitky, formálně brojící proti výroku o zastavení
řízení, přípustnými. Výrok o zastavení řízení vycházel ze zcela jednoznačného zpětvzetí žaloby
stěžovatelem. Nejvyšší správní soud neměl nejmenších pochyb o tom, že stěžovatel
prostřednictvím kasační stížnosti fakticky neusiluje o změnu tohoto výroku, resp. dosažení jiného
výroku. Stěžovatel totiž zpětvzetím žaloby nemohl zamýšlet nic jiného než dosáhnout právě
výroku o zastavení řízení. Za situace, kdy skutečným úmyslem stěžovatele není a z povahy věci
ani nemůže být jiný výrok, jímž by krajský soud právně konformně reagoval na zpětvzetí žaloby,
brojí námitky proti výroku o zastavení řízení fakticky jen proti důvodům tohoto rozhodnutí, resp.
s ním souvisejícímu procesnímu postupu krajského soudu. Takové stížní námitky jsou však podle
§104 odst. 2 s. ř. s. nepřípustné. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost v této části odmítl
podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §104 odst. 2 a §120 s. ř. s.
16. Při posuzování přípustnosti kasační stížnosti ve zbývající části Nejvyšší správní
soud přihlédl i k závěrům, obsaženým v usnesení rozšířeného senátu ze dne 1. 6. 2010,
čj. 7 Afs 1/2007 - 64, č. 2116/2010 Sb. NSS. V něm se rozšířený senát zabýval aplikací §104
odst. 2 s. ř. s. na případy, kdy je kasační stížností napaden mimo výroku o nákladech řízení
rovněž výrok ve věci samé. Rozlišil přitom situace, kdy kasační stížnosti napadá pouze výrok
o nákladech řízení, od případů, kdy napadá i jiné výroky. V prvním případě je podle rozšířeného
senátu třeba kasační stížnost pro nepřípustnost odmítnout, byť by bylo rozhodnutí krajského
soudu o nákladech řízení věcně nesprávné, ve druhém případě je kasační stížnost přípustná.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ovšem doplnil, že přijatý výklad vylučuje
z přezkumu nejen kasační stížnosti, směřující toliko proti výroku o nákladech řízení, ale i ty, které
obsahují námitky proti výroku o věci samé, ale ty jsou z hlediska ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s.
nepřípustné. Podle názoru rozšířeného senátu zákonodárce nemínil absolutně a bezvýjimečně
vyloučit přezkum výroku o nákladech řízení, ale hodlal jej umožnit tam, kdy Nejvyšší správní
soud věcně přezkoumává výrok o věci samé.
17. Nepřípustnost stížních námitek směřujících do výroku o zastavení řízení pak v souladu
se závěry vyslovenými v usnesení rozšířeného senátu vylučuje, aby se Nejvyšší správní soud
zabýval námitkami brojícími proti výroku o nákladech řízení. I v této části proto bylo třeba
kasační stížnost odmítnout podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §104 odst. 2 a §120 s. ř. s.
18. O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 3 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s., podle nějž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 28. února 2011
JUDr. Jan Passer
předseda senátu