ECLI:CZ:NSS:2011:8.AS.24.2010:112
sp. zn. 8 As 24/2010 - 112
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobkyně: Ing. N. Č., zastoupené
JUDr. Petrem Vrchlabským, advokátem se sídlem Smetanovo nám. 2, Ostrava, proti žalovanému:
Zeměměřický a katastrální inspektorát v Opavě, se sídlem Praskova 194/11, Opava, za účasti
osob zúčastněných na řízení: 1) J. B., 2) L. B., oba zastoupeni Ka. V., obecnou zmocněnkyní, 3)
R. Č., 4) K. V., zastoupen Ka. V., obecnou zmocněnkyní, 5) Ka. V., zastoupená JUDr. Alenou
Porostlou, advokátkou se sídlem Prostorná 4, Ostrava - Mariánské Hory, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 17. 3. 2009, čj. ZKI-O-8/49/2009/10, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2009, čj. 22 Ca 164/2009 - 60,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
IV. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Zeměměřický a katastrální inspektorát v Opavě svým rozhodnutím ze dne 17. 3. 2009,
čj. ZKI-O-8/49/2009/10, zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Katastrálního úřadu
pro Moravskoslezský kraj, Katastrálního pracoviště Ostrava, ze dne 10. 12. 2008,
čj. OR-258/2008-807/44, vydaného ve věci opravy chyby podle §8 odst. 5 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon). Správní orgán prvého stupně
rozhodl, že zobrazení hranice mezi parcelou parc. č. 3973/1 na straně jedné a parcelami
parc. č. 3974/1, 3975/1 a 3975/2 na straně druhé v k. ú. Pustkovec zůstane v souboru
geodetických informací vyznačeno podle výsledků místního šetření z roku 1971 a následného
technickohospodářského mapování z let 1972 - 1974. V souboru popisných informací zůstaly
uvedené parcely beze změny.
Proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně žalobou u Krajského soudu v Ostravě
(dále jen „krajský soud“). Zdůraznila, že správní orgán odmítl provést zajištění vytyčení východní
hranice původní parcely č. 826 a svolání ústního jednání spojeného s místním šetřením,
čímž jí bylo znemožněno prokázat svá tvrzení a vyvrátit nepravdivá tvrzení žalovaného. V polním
náčrtu č. 92 je sice předmětná hranice zakreslena jako sporná, ovšem v jiné poloze než odpovídá
tehdejšímu zakreslení v platných mapách. Na základě toho se nově zakreslená sporná hranice
eviduje jako součást sousedního pozemku. Rozpor mezi zakreslením sporné hranice při místním
šetření v roce 1971 a zakreslením v polním náčrtu č. 92 v roce 1972 není otázkou přesnosti,
nýbrž se jedná o svévolně nově vytvořený stav. I podle tehdejších předpisů platila zásada,
že v případě, kdy při obnově operátu dojde ke sporu, kudy probíhá hranice, musí být zakreslena
podle toho, jak je zakreslena v operátu před takovýmto mapováním (s vyznačením, že je sporná).
V dnešním operátu katastru nemovitostí je chyba, která vznikla tehdejším nesprávným
a protizákonným postupem, a proto je povinností správního orgánu tuto chybu odstranit.
Pro podporu svého nároku na opravu polohy sporné hranice tak, aby odpovídala pravidlům
pro zakreslení sporné hranice při obnově operátu, žalobkyně dokládala, jak vypadal průběh
hranice před obnovou operátu, a tyto v žalobě zrekapitulovala.
Krajský soud rozsudkem ze dne 21. 10. 2009, čj. 22 Ca 164/2009 - 60, žalobu zamítl.
S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu čj. 1 As 46/2008 - 134, konstatoval,
že k opravě chyby v katastru nemovitostí podle §8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona
spočívající v nesprávně zakreslené vlastnické hranici může katastrální úřad přistoupit jen tehdy,
byla-li hranice zakreslena v důsledku zřejmého omylu pracovníka katastru v rozporu
s podkladovou listinou a současně vlastníci hraničících pozemků průběh hranice nezpochybňují
a v minulosti jej neměnili. Uvedené podmínky musí být splněny kumulativně. Pokud by byl
průběh hranice mezi vlastníky sporný, je o něm s konečnou platností oprávněn rozhodnout
jen soud v nalézacím řízení k návrhu některého z vlastníků; katastrální úřad v takovém případě
opravu chyby provést nemůže. Krajský soud nepřisvědčil žalobkyni, že dle zápisu ze dne
3. 10. 1962, který je navíc dle soudu zcela neurčitý, byl průběh předmětné hranice dotčených
pozemků nesporný, přičemž sama v podané žalobě uvádí, že již v době nového mapování,
které bylo zahájeno v roce 1971, byla předmětná pozemková hranice sporná. Sporný stav nadále
přetrvává, neboť k vytyčení sporné hranice (části dané body č. 92-162, 92-202 a 92-210) došlo
v červnu 1992, ale žalobkyně s výsledky vytyčení hranice mezi pozemky parc. č. 3973/1 a 3975/2
nesouhlasila. Náčrty místního šetření č. 19 a č. 20, jakož i měřický náčrt č. 92, byly vyhotovovány
ručně a zobrazení hranic pozemků a obvodů budov bylo provedeno jen přibližně. Soud
se ztotožnil s názorem žalovaného, že s ohledem na tento způsob vyhotovování náčrtů nelze
ve srovnání s nyní uplatňovanými způsoby zhotovování daných náčrtů hovořit o přesnosti
a z případných rozdílů zobrazení v náčrtech místního šetření, náčrtech měření a obnovené mapě
evidence nemovitostí bez dalšího dovozovat, že hranice v obnoveném operátu evidence
nemovitostí (a nyní v katastru nemovitostí) byla zobrazena chybně.
Dle krajského soudu je podstatné, že tehdejší vlastníci sousedních pozemků před místním
šetřením v roce 1971 neoznačili trvalým způsobem lomové body hranice, a proto také ani sporná
hranice již v této době nemohla být v terénu řádně vyšetřena a zaměřena. Geometrickým plánem
z července 1962 byl vytyčen jen jeden bod hranice pozemku parc. č. 826 (bod ležící na trojmezí
pozemků parc. č. 826, st. 38 a 831/2), ale další hranice pozemku parc. č. 826 vytyčeny nebyly.
Geometrický plán z dubna 1972 se sporné hranice nedotýká. Proto s ohledem na uvedené nelze
hovořit o zřejmém omylu či chybě při obnově katastru, protože jak žalovaný správně uvádí,
jen z pouze přibližného zobrazení sporné hranice v náčrtech měření a šetření nelze činit konečné
závěry o polohovém určení pozemku parc. č. 826 ve vztahu k budově čp. 34. Vyhlášením
platnosti obnoveného operátu novým mapováním pozbyly platnosti předchozí výsledky
zeměměřických činností, přičemž žalobkyně ani nenamítá, že by byly někým podávány námitky
proti výsledkům obnoveného operátu.
Správní orgány řádně odůvodnily, z jakého důvodu nevyhověly žalobkyní navrženým
důkazním návrhům. Předpoklady pro nařízení ústního jednání ve smyslu §49 odst. 1 správního
řádu nebyly splněny. Žalobkyní navrhované místní šetření, které by bylo spojeno s vytyčením
sporné hranice, popř. provedení kontrolních měření, nespadá do věcné působnosti katastrálních
a zeměměřických inspektorátů dle §4 a §5 zákona č. 359/1992 Sb., o zeměměřických
a katastrálních orgánech. S ohledem na výše uvedené se krajský soud nezabýval postupem
zeměměřických a katastrálních orgánů při obnově operátu evidence nemovitostí
pro nadbytečnost a z téhož důvodu neprováděl ani další důkazy navržené žalobkyní.
Krajský soud uzavřel, že průběh předmětné hranice je mezi vlastníky sousedních
pozemků sporný, není tedy splněna jedna z kumulativních podmínek, které jsou nezbytné
k provedení opravy chyby v katastru nemovitostí dle §8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona
(též dle §52 odst. 3 písm. b) vyhlášky č. 26/2007 Sb., katastrální vyhlášky, ve znění účinném
v rozhodné době). Předmětným zákresem sporné hranice nedochází k zásahu do vlastnického
práva žalobkyně, neboť i nesprávným zápisem v katastru nemovitostí se skutečný právní vztah
k nemovitosti nemůže změnit.
Zamítavý rozsudek krajského soudu napadla žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížností,
v níž uplatnila stížní důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Úvodem zdůraznila, že hranice mezi pozemkem
parc. č. 3973/1 v jejím vlastnictví a pozemků parc. č. 3974/1, 3975/1 a 3975/2 byla historicky
nesporná. Jelikož stěžovatelka nebyla krajským soudem poučena o tom, že do vyhlášení rozsudku
v rámci koncentrace řízení má tvrdit a prokazovat rozhodné skutečnosti, navrhla k potvrzení
nesporné hranice provedení důkazu: v příloze kasační stížnosti předložila kopii pozvánky
Městského národního výboru v Ostravě, kterou se svolává na den 3. 10. 1962 místní jednání
k odstranění rozporů o průběhu hranice mezi spornými pozemky. Tento listinný důkaz se přímo
vztahuje k důkazu – zápisu ze dne 3. 10. 1962, který dle krajského soudu pro neurčitost
neprokázal tvrzení stěžovatelky o nesporném průběhu hranice mezi pozemky. Stěžovatelka
má za to, že ve spojení s předmětným zápisem a výpisem z evidence nemovitostí je nutno
považovat stav z roku 1962 jako nesporný.
Stěžovatelka se domáhá provedení opravy chyby v katastrálním operátu dle §8 odst. 1
písm. a) katastrálního zákona rovněž na základě toho, že v protokolech a náčrtech o místním
šetření č. 19 a č. 20 z r. 1971 byl průběh sporné hranice vyznačen čerchovanou čarou jako hranice
sporná, přičemž tento zákres byl proveden zjevně shodně s předchozím mapovým operátem
a shodně s geometrickým plánem z roku 1962. Náčrt č. 92 z roku 1972 je zhotoven zcela zjevně
v rozporu s náčrty o místním šetření č. 19 a č. 20. Jedná se tak o zjevný rozpor a pochybení osoby
zúčastněné na obnově operátu. Odstranění nastalé chyby mohlo být provedeno v rámci řízení
před správním orgánem. K tomu stěžovatelka navrhovala provedení důkazů – ohledání na místě
a reálné zaměření měřičskými metodami. Provedení navrhovaných důkazů, které napadený
rozsudek směšuje s ústním jednáním, by rozhodnutí ve věci ovlivnilo zcela zásadním způsobem.
Naopak, neprovedení takovýchto důkazů je nezákonným postupem jsoucím v rozporu
s §50 odst. 2 a 3 správního řádu. Správní orgán nezjistil řádným způsobem skutkový stav
a upřením provedení důkazů nemá zjištěný skutkový stav oporu ve spise. Stěžovatelka
připomněla, že zaměření terénu měřičskou metodou má ve smyslu §51 odst. 1 správního řádu
povahu znaleckého posudku.
Dle stěžovatelky neobstojí argumentace správního ani soudního rozhodnutí v tom,
že s odstupem čtyřiceti let nelze měřičskou metodou nalézt průběh hranice, jak byl konkrétně
veden v mapovém operátu a geometrickém plánu z roku 1962. Poukaz, že v geometrickém plánu
byl toliko vyšetřen jeden lomový bod a tudíž není možné průběh hranice verifikovat, neobstojí.
Na mapovou síť mohlo být navázáno. Jelikož při místním šetření v roce 1971 nebyli přítomni
vlastníci sousedících pozemků a hranice nebyla v terénu vytyčena označníkem, z opatrnosti byla
ex offo označena jako sporná. Stěžovatelka ovšem brojí proti skutečnosti, že z daných
podkladových listin bylo vyznačení této hranice zcela zjevnou chybou překresleno vadně
do náčrtu č. 92 v roce 1972 a následně tak zaneseno do mapového operátu v rámci obnovy
katastru. Správní a soudní orgán si protiřečí v tom, že ačkoliv se shodně dovolávají zásady,
že při sporné hranici má být při obnově operátu průběh hranice převzat z dosavadní mapy,
přesto petrifikují postup při obnově operátu provedený v příkrém rozporu s touto zásadou.
Svou podstatou se nejedná o spor o vedení hranice či o určení vlastnictví, k jehož řešení by byl
příslušný soud v jiném řízení. Pokud správní i soudní orgán tvrdí, že katastrální úřad
není oprávněn sám stanovit sporné hranice pozemku, pak ovšem v důsledku chybného postupu
tak fakticky učinil. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s argumentací, že v roce 1992 v rámci
restitučního řízení byla sporná hranice určena měřičskou metodou, neboť s tímto výslovně
nesouhlasila a údaj o průběhu hranice byl vzat z mapového operátu, který je zatížen chybou.
Nejedná se přitom o tolerovanou nepřesnost, ale o selhání lidského faktoru.
Další pochybení krajského soudu spatřuje stěžovatelka v nesprávném posouzení
podmínky opravy chyby v katastrálním operátu podle §8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona.
Stěžovatelka zopakovala, že v roce 1962 byl průběh hranice stanoven napevno, přičemž hranice
je sporná jen tzv. administrativně. Žádný projev vůle ohledně sporné hranice nebyl mezi vlastníky
sousedních pozemků při obnově operátu učiněn. V důsledku chyby pracovníka katastru došlo
k chybnému zobrazení v analogové mapě. Tuto chybu lze napravit zeměměřičskou činností
podle §52 odst. 3 písm. a) katastrální vyhlášky. Dle stěžovatelky se přitom nejedná o novotu,
jelikož tak stěžovatelka argumentovala již při řízení před soudem, jak vyplývá ze str. 3 protokolu
o jednání před soudem. Stěžovatelka uzavřela, že pokud by správní orgán za řízení opatřil
jí navrhovaný důkaz (ohledání a zaměření v terénu), mohl být katastrální operát opraven
postupem dle §52 odst. 4 katastrální vyhlášky. Zdůraznila, že soud aplikoval na projednávanou
věc nesprávnou právní normu.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že pro dané řízení není rozhodující to,
zda průběh hranic mezi pozemky byl či nebyl sporný v roce 1962, ale to, že průběh hranice
je předmětem sporu mezi vlastníky dnes. V pravomoci zeměměřičských orgánů není řešit spory
o to, kdo je vlastníkem sporného pozemku. K návrhu stěžovatelky na konání místního šetření
a vytyčení hranic již konstatoval, že do jeho působnosti nenáleží vytyčování hranic pozemků,
ani provádění kontrolních měření a na základě jejich výsledků hodnotit, nakolik stav evidovaný
v katastru odpovídá stavu skutečnému. Správní orgány mohou toliko přezkoumat, zda zobrazení
hranic parcel v platné katastrální mapě (v analogové či digitální formě) odpovídá listinám
a výsledkům zeměměřických činností založených v dokumentaci katastrálního úřadu. Odmítl
tvrzení, že by měření v terénu mělo povahu znaleckého posudku a nebyl zde dán ani důvod
pro jeho vypracování. V posuzovaném řízení nebyly porušeny zásady správního řízení. Ve zbytku
žalovaný odkázal na rozhodnutí správního orgánu prvého i druhého stupně a na své vyjádření
k žalobě.
Osoby zúčastněné na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřily.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud pro přehlednost považoval za vhodné nejprve zrekapitulovat
podstatné skutečnosti obsažené v předloženém správním a soudním spise. V k. ú. Pustkovec byla
v letech v letech 1971 - 1974 (tj. za účinnosti zákona č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí
a vyhlášky č. 23/1964 Sb.) zahájena obnova operátu evidence nemovitostí. Výsledky šetření byly
zaznamenány do náčrtů místního šetření č. 19 a č. 20, na jejichž základě byl vyhotoven
měřičský – polní - náčrt č. 92. V souvislosti s vypracováním těchto náčrtů byl vypracován
protokol č. 19 ze dne 25. 8. 1971 a protokol č. 20 ze dne 16. 9. 1971, z nichž se podává,
že se místního šetření právní předchůdci vlastníků sousedících pozemků neúčastnili. Tehdejší
vlastníci sporných sousedních nemovitostí neoznačili ve smyslu §7 odst. 1 písm. c) zákona
č. 22/1964 Sb. trvale nesporné hranice svých pozemků. V obou náčrtech místního šetření
je hranice mezi pozemkem č. 826 (poté pozemek č. 108, parcela č. 3973, nyní parcela č. 3973/1)
a pozemky parc. č. 102/1 (posléze přečíslováno na 3975, nyní parcely 3975/1 a 3975/2) a st. 38
(nyní parcela 3974/1) označena čerchovanou čarou jako sporná, přičemž hranice v náčrtu č. 19
je zobrazena bez přerušení, kdežto v náčrtu č. 20 je hranice přerušena hranicí budovy čp. 34
na pozemku parc. č. st. 38. V polním náčrtu č. 92 je hranice mezi nově označenými
parcelami 3973 na straně jedné a 3974 a 3975 na straně druhé označena mapovou značkou
jako sporná hranice a budova čp. 34 nacházející se na pozemku 3974 se nalézá uvnitř pozemku,
tj. zeď budovy netvoří vlastnickou hranici. Ve všech případech, byť ne ve stejném rozsahu, byla
sousedící hranice označena jako sporná. Tehdejší vlastníci měli možnost proti obnovenému
operátu podávat námitky, avšak místního šetření se nezúčastnili a této možnosti nevyužili.
Platnost operátu byla vyhlášena dne 31. 12. 1974, čímž pozbyl platnosti předchozí operát
evidence nemovitostí. Od vyhlášení platnosti obnoveného operátu nedošlo ke změnám
v zobrazení sporné hranice.
Z protokolu o vytyčení hranice pozemků č. 3973/1 a 3975/1, konaném dne 26. 6. 1992,
vyplývá, že stěžovatelka se způsobem vytyčení hranic nesouhlasila.
V souvislosti s počítačovou obnovou katastrálního operátu stěžovatelka ve svém podání
ze dne 10. 5. 2008 poukázala na skutečnost, že část pozemku původní parcely č. 826 byla
nesprávně přičleněna do parc. č. 3974/1, 3975/1 a 3975/2, přičemž celá parcela č. 826 se měla
stát součástí pozemku parc. č. 3973/1.
V kasační stížnosti byla nastolena otázka, zda hranice mezi pozemky č. 3973/1
ve vlastnictví stěžovatelky na straně jedné a parc. č. 3974/1, 3975/1 a 3975/2 na straně druhé
byla nesprávně zakreslena, zda byl její průběh mezi vlastníky sousedících pozemků sporný,
a zda za nastalé situace byl správní orgán povinen opravit tvrzenou chybu v katastru nemovitostí
postupem podle §8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona. Právní otázky, jež jsou v nyní řešené
věci rozhodující, již byly Nejvyšším správním soudem posuzovány, přičemž zdejší soud neshledal
důvodu se od těchto právních závěrů, jež budou vyloženy dále, odchýlit.
Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 5. 6. 2008, čj. 1 As 46/2008 - 143, všechna
rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz, vyslovil, že „k opravě chyby v katastru
nemovitostí podle §8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona spočívající v nesprávně zakreslené vlastnické hranici
může katastrální úřad přistoupit jen tehdy, byla-li hranice zakreslena v důsledku zřejmého omylu pracovníka
katastru v rozporu s podkladovou listinou a současně vlastníci hraničících pozemků průběh hranice nezpochybňují
a v minulosti jej neměnili. Uvedené podmínky přitom musí být splněny kumulativně. Pokud by byl průběh hranice
mezi vlastníky sporný, je o něm s konečnou platností oprávněn rozhodnout jen soud v nalézacím řízení k návrhu
některého z vlastníků; katastrální úřad však v takovém případě opravu chyby provést nemůže.“
Pojmem zřejmý omyl ve smyslu §8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona se Nejvyšší
správní soud zabýval v rozhodnutí ze dne 17. 1. 2008, čj. 1 As 40/2007 - 103, v němž dospěl
k závěru, že omyl ve smyslu předmětného ustanovení je charakteristický tím, že je v něm obsažen
lidský činitel (tj. je způsoben činností pracovníka katastru). Takový omyl musí být navíc zřejmý.
O zřejmém omylu při vedení a obnově katastru by bylo možné hovořit např. tehdy, pokud
by byla hranice pozemků v katastru zakreslena v rozporu s podkladovou listinou. Jako omyl nelze
posuzovat objektivní skutečnosti způsobující nesoulad katastru se skutečným stavem,
jenž lze napravit cestou revize či obnovy katastrálního operátu. Se zřetelem na dikci §8 odst. 1
písm. a) katastrálního zákona nemůže příslušný správní orgán přistoupit k opravě chyby,
která je nejasná nebo sporná. To samé též plyne i z §52 odst. 3 písm. b) katastrální vyhlášky,
dle které katastrální úřad opraví chybné geometrické a polohové určení na základě písemného
prohlášení vlastníků, že hranice nebyla jimi měněna, není sporná ani nebyla zpochybněna;
prohlášení není třeba, pokud z výsledků zjišťování hranic, popřípadě výsledků měření
vyhotovených podle dřívějších předpisů, je vůle vlastníků zřejmá.
Rozhodnutí o opravě chyby v katastrálním operátu je rozhodnutím, kterým se odstraňují
rozpory mezi údaji v katastrálním operátu a údaji uvedenými v listině, podle které byl zápis
proveden. Naopak není rozhodnutím, jímž by se autoritativně řešily rozpory v chybném
geometrickém a polohovém určení hranice pozemku. Údaje jsou do katastru nemovitostí
zapisovány na základě listin, které dokládají evidované skutečnosti. Rozhodnutím o opravě chyby
v katastrálním operátu lze opravit hranice mezi parcelami, pokud jejich evidence
před provedením opravy nemá oporu v založených listinách. Pro posouzení věci není rozhodné,
kdy k chybě došlo, ale zda katastrální úřad zjistil, že geometrické a polohové určení předmětných
nemovitostí uvedené v operátu je chybné a že je třeba toto určení opravit tak, aby zachycený stav
odpovídal zjištěným podkladům (k tomu srov. rozhodnutí Městského soudu Praze ze dne
30. 3. 2006, čj. 6 Ca 271/2004 - 81, publikované v databázi ASPI pod identifikačním číslem
JUD132355CZ). Pokud má tedy účastník řízení za to, že v katastru nemovitostí má být vlastnická
hranice u parcely v jeho vlastnictví zakreslena jiným způsobem, musí pro to předložit listinu,
která takovou změnu bude odůvodňovat.
Z uvedeného vyplývá, že k postupu ve smyslu §8 odst. 1 odst. a) katastrálního zákona
ve spojení s §52 odst. 3 písm. b) katastrální vyhlášky je třeba mít postaveno na jisto,
že mezi vlastníky sousedících pozemků neexistuje spor o geometrické a polohové určení hranice.
Jinak řečeno, opravu chyby v katastrálním operátu by bylo možno provést toliko v případě,
že by se ve vztahu ke všem dotčeným subjektům, tj. vlastníkům sousedících pozemků, jednalo
o zřejmý omyl.
Stěžovatelka během řízení konstatovala, že hranice je vedena jako sporná, nicméně trvala
na tom, že spor mezi hraničními vlastníky byl vyřešen již v r. 1962, přičemž hranice je od r. 1971
zakreslena jako sporná toliko administrativně, neboť při místním šetření nebyli přítomni vlastníci
sousedících pozemků a v terénu nebyl nalezen označník. Nejvyšší správní soud přisvědčil
žalovanému i krajskému soudu, že není podstatné to, zda hranice byla sporná v r. 1962, ale to,
že na základě platného stavu katastru nemovitostí tu spor o průběh vlastnické hranice existuje,
a to již od 70. let. Jak již bylo uvedeno výše, neúčastí vlastníků pozemků a neoznačením
nesporných lomových bodů nemohl být skutečný průběh hranice při místním šetření řádně
zaznamenán. Jestliže měli původní vlastníci sousedících pozemků za to, že se stav nově
vytyčených hranic odchyloval od „historických“ hranic pozemků, mohli tuto skutečnost namítat
při pořizování protokolů č. 19 a č. 20. Ze správního spisu se podává, že hranice mezi
předmětnými pozemky byla stanovena jako sporná při obou místních šetřeních v r. 1971
a následně i na polním náčrtu č. 92, který sloužil jako závazný měřičský podklad pro vyhotovení
operátu evidence nemovitostí. Tento sporný stav byl následně potvrzen i v rámci geometrického
plánu vyhotoveného při vytyčení hranice v červnu 1992, s jehož obsahem a výsledkem
stěžovatelka vyjádřila svůj nesouhlas. Pro zodpovězení otázky, zda tu existovaly předpoklady
pro opravu chyby ve smyslu §8 odst. 1 katastrálního zákona, je rozhodná právě ta skutečnost,
že spor o průběh hranice mezi vlastníky sousedících pozemků trval v době rozhodování obou
správních orgánů a trvá i nadále. Sama stěžovatelka v průběhu řízení několikrát konstatovala,
že hranice je vedena jako sporná a současně i v kasační stížnosti vyjádřila nesouhlas
s geometrickým plánem z r. 1992. Vlastníci sousedících pozemků, tj. osoby zúčastněné na řízení,
v průběhu správního i soudního řízení potvrdili, že hranice je předmětem sporu, a naopak
vyjádřili souhlas s rozhodnutí správního orgánu prvého stupně, tj. požadovali zachování hranice
v původní poloze. Jako sporná je hranice označena i v současné době.
Nejvyšší správní soud s odkazem na uvedenou judikaturu uzavírá, že za situace,
kdy je vlastníkem sousedících pozemků trvale zpochybňován průběh hranice, jejíž polohové
zakreslení je po více jak třiceti letech neměnné, a stěžovatelka nepředložila žádnou listinu,
která by prokázala, že hranice pozemků byla v katastru nemovitostí zakreslena v rozporu
s podkladovou listinou, je vyloučen postup dle §8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona. Jestliže
nedojde k dohodě mezi hraničními sousedy, na řadu přichází jiné prostředky obrany, např. řízení
před civilním soudem.Vznikne-li spor o to, kudy probíhá hranice sousedících pozemků, není jistý
ani rozsah vlastnického práva, k jehož posouzení nemá katastrální úřad pravomoc. Nejvyšší
správní soud poukazuje na své rozhodnutí ze dne 11. 6. 2009, čj. 7 As 71/2008 - 48,
v němž vyslovil, že „pokud dojde k vytyčení hranice v souladu s nezpochybnitelnými a správnými údaji
v katastru a takto v terénu vytyčená hranice neodpovídá skutečně reálně v průběhu desítek let zaužívané hranici
pozemků mezi vlastníky (např. plot), nelze tuto situaci řešit opravou katastrálního operátu. „Posunout“ vytyčenou
a v katastru vyznačenou hranici do polohy, v jaké ve skutečnosti probíhá, je možno jen v případě existence
a doložení příslušných právních titulů katastrálnímu úřadu, které by k takovému novému vytyčení a novému
zakreslení do katastrální mapy opravňovaly (dohoda vlastníků, soudní rozhodnutí civilního soudu).
Žalovaný i soudní orgán se řádně vypořádali s tím, z jakého důvodu nelze s ohledem
na jednotlivé předložené listiny hovořit o zřejmém omylu při obnově katastru a proč jednotlivé
podklady nemohou založit důvodnost postupu dle §8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona.
Nejvyšší správní soud se s vysloveným hodnocením ztotožňuje. Lze souhlasit i s tím, že obnova
katastrálního operátu novým mapováním nemůže být již z podstaty věrnou kopií operátu,
který má nahradit. Naopak, je procesem technického zdokonalování a upřesňování souboru
geodetických informací, a proto odlišnosti mezi původní mapou evidence nemovitostí a výsledky
nového mapování nelze bez dalšího považovat za důkaz chybného výsledku obnovy. Pro závěr,
že došlo ke zřejmému omylu při obnově a vedení katastrálního operátu, nesvědčí pak ani tvrzení
stěžovatelky o rozporu mezi náčrty č. 19 a č. 20 na straně jedné a polním náčrtem č. 92.
Ve vztahu k namítaným rozporům krajský soud i správní orgán poukazovaly zejména
na skutečnost, že náčrty z místního šetření č. 19 a č. 20 byly vyhotovovány ručně při pochůzce
v terénu a sloužily zejména pro zjištění, zda jsou hranice v terénu v nezměněné podobě oproti
dosavadnímu zakreslení. Nelze opakovaně opomenout, že tehdejší vlastníci pozemků
před místním šetřením neoznačili lomové body hranice, a proto nemohla být sporná hranice
přesně zaměřena. Proto nejsou jednotlivé náčrty shodné. Jako závazný měřičský podklad
pro zakreslení hranice sloužil až polní náčrt č. 92. Krajský soud se v tomto smyslu vypořádal
i s geometrickým plánem z července 1962 a z dubna 1972.
K odkazu stěžovatelky na protokol ze schůze konané dne 3. 10. 1962 a na kopii pozvánky
k danému ústnímu jednání o odstranění rozporů, předloženou až v rámci řízení o kasační
stížnosti, Nejvyšší správní soud sděluje, že tyto důkazy se vztahují ke stavu před lety 1971 - 1974,
tedy k době účinnosti předchozího katastrálního operátu. Dodatečně předložená listina,
ani samotný protokol ze dne 3. 10. 1962 nemohou sloužit jako podklad pro opravu tvrzené chyby
ve stávajícím katastrálním operátu ve smyslu §8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona. Ani z jedné
z listin nelze pro účely opravy chyby v katastrálním operátu postavit na jisto, že se v daném
(nespecifikovaném) řízení jednalo o řešení průběhu hranice ve smyslu zákona o evidenci
nemovitostí a nikoliv kupř. o urovnávání sousedského sporu spjatého s umístěním sloupků.
Neurčují přesně, jakým způsobem měla hranice mezi pozemky probíhat, resp. ve shodě s jakou
listinou, a ani neodstraňuje pochybnosti o tom, zda strany uznaly stávající hranici, tak jak byla
zanesena v podkladech katastrálních orgánů, nebo hranici faktickou – „zaužívanou“,
jak se nacházela v době jednání městského národního výboru. Nezmiňují se ani o tom,
že by došlo k zaměření či vytyčení hranice ve smyslu tehdy platné právní úpravy. Nadto
lze podotknout, že stěžovatelce jistě nic nebránilo v tom, aby veškeré důkazy, které dle jejího
názoru prokazovaly oprávněnost jejího nároku, předložila již v průběhu správního řízení.
Stěžovatelka argumentací vztahující se k jednotlivým podkladům z 60. a 70. let poukazuje
na možnost, že pokud by správní orgán postupoval při vyhotovování polního náčrtu č. 92 jinak,
v současné době by nemusel z jejího pohledu žádný spor existovat. Nicméně, jak již bylo
rozebráno výše, spor o průběh hranice nastal a nadále trvá i v době rozhodování správního
a soudního orgánu. I pokud by byl v roce 1962 odstraněn sporný stav a došlo k narovnání
sousedských sporů o reálný průběh hranice, jak tvrdí stěžovatelka, tehdejší vlastníci sousedících
pozemků v rámci obnovy katastrálního operátu v letech 1971 - 1974 neoznačili hranice
svých pozemků jako nesporné. V případě, že stěžovatelka při vytyčování hranic v r. 1992
vyslovila nesouhlas a vlastníci sousedních pozemků naopak nesouhlasí se změnou údajů
v katastrálním operátu, nelze v posuzovaném období hovořit o nesporném uznání vlastnického
práva.
Nejvyšší správní soud na tomto místě opětovně poukazuje na své rozhodnutí
čj. 1 As 46/2008 - 134, v němž bylo dále vysloveno, že pokud vlastníci dotčených pozemků
(resp. jeden z nich) se změnou hranice v katastrální mapě v současné době nesouhlasí (nejde
tedy i z jejich úhlu pohledu o zřejmý omyl), nelze předmětnou hranici měnit za použití §8 odst. 1
písm. a) katastrálního zákona, „byť by i bylo možné před katastrálním úřadem věrohodně prokázat,
že hranice byla na základě proběhlých obnov katastrálního operátu zakreslena nesprávně.“ Ostatně to,
že stěžovatelka v kasační stížnosti opětovně vyjádřila nesouhlas s argumentací vztahující
se k tomu, že sporná hranice byla určena měřičskou metodou v roce 1992, potvrzuje, že průběh
hranice je věcí sporu, a proto správní orgán nemohl postupovat podle §8 odst. 1 katastrálního
zákona.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovatelce ani v tom, že správní orgán nedostatečně
zjistil skutkový stav. Jak již bylo uvedeno, rozhodné ve věci bylo zjištění, zda je průběh zakreslené
hranice mezi vlastníky hraničních pozemků sporný či nikoliv, což bylo zjištěno. Krajský soud
i správní orgán se s otázkou navržených důkazů vypořádaly dostatečným způsobem. Stěžovatelka
navrhovala provedení místního šetření a vytyčení sporné hranice. Správní orgán není povolán
k reálnému zaměření sporné hranice a autoritativnímu určování průběhu hranic pozemků.
K vytyčování hranic pozemků coby zeměměřičské činnosti, při které se v terénu vyznačuje
poloha lomových bodů hranic pozemků podle jejich zobrazení v katastrální mapě, nejsou
povolány ani katastrální úřady ani zeměměřické a katastrální inspektoráty, jejichž věcná
působnost je stanovena v §4 a §5 zákona č. 359/1992 Sb. Z tohoto důvodu pak nemohlo dojít
ke stěžovatelkou namítanému porušení správního řádu. Nejde o to, zda by byl takový důkaz
ve smyslu §50 odst. 2 a 3 obecně ve správním řízení vyloučen, ale o to, že takové činnosti
nespadají do kompetence katastrálního úřadu. Bez předložení relevantního listinného podkladu
uvedeného v katastrální vyhlášce a při existenci sporu mezi vlastníky nemohl správní orgán
přistoupit k úpravě sporné hranice, která byla v daném případě dána výsledky
technickohospodářského mapování. K vytyčení posuzované hranice přitom došlo v červnu 1992.
Sama stěžovatelka nepředložila nebo nepoukázala na nějaký jiný doklad, který by mohl být použit
pro provedení opravy.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uvedla, že krajský soud navrhované důkazy směšuje
s ústním jednáním, sama však v žalobě výslovně namítla pochybení správního orgánu v tom,
že mimo jiné odmítl provést svolání ústního jednání spojeného s místním šetřením. Za takové
situace pak nemůže krajskému soudu úspěšně vytýkat, že se zabýval tím, zda v posuzované věci
nastaly předpoklady pro konání ústního jednání. Krajský soud v této souvislosti správně odkázal
na již zmiňované rozhodnutí čj. 1 As 46/2008 - 134, v němž Nejvyšší správní soud připomněl,
že zjištění skutkového stavu leží primárně na žalovaném jako na správním orgánu, nicméně
v situaci, kdy je předmětná hranice sporná, je jakékoliv prověřování postupu zeměměřických
a katastrálních orgánů při obnově nadbytečné, neboť ani katastrální úřad (žalovaný) ani správní
soud nemohou o průběhu hranic rozhodnout.
K poukazu stěžovatelky, že zaměření terénu měřičskou metodou, a to ve vztahu
k navrhovanému místnímu šetření, má povahu znaleckého posudku, zdejší soud uvádí, že taková
činnost katastrálního orgánu by stěžovatelkou přisuzovanou povahu neměla. Znalec je osoba
odlišná od správního orgánu a ani katastrální úřad není znaleckým ústavem ve smyslu zákona
č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících (k tomu rovněž srov. §56 správního řádu a §13 odst. 1
písm. a) a b) zákona č. 200/1994 Sb., o zeměměřičství). Tímto tvrzením se ovšem soud blížeji
nezabýval, protože s daným případem a meritem věci nesouvisí.
Z tvrzení stěžovatelky uplatněného v průběhu ústního jednání před krajským soudem dne
21. 10. 2009 (tj. po lhůtě pro podání žaloby dle §71 odst. 2 s. ř. s.), že názor zastávaný žalovaným
platí v případech, pokud jde o chybné geometrické a polohové určení pozemku nebo hranice,
ale její případ je jiný, neboť se dotýká chybného zobrazení v mapě, nelze vyvodit,
že by se konkrétně dovolávala aplikace §52 odst. 4 katastrální vyhlášky, a to zvláště za situace,
kdy v průběhu jednání vyjádřila nesouhlas s tím, že „nespornost“ průběhu hranic je vyvozována
z §52 dané vyhlášky, přičemž soud je vázán zákonem a nikoli vyhláškou. Její stížní námitku,
že katastrální úřad pochybil, jestliže ve věci nepostupoval právě podle uvedeného ustanovení
katastrální vyhlášky, je tudíž třeba považovat za nepřípustný důvod ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s.
K tomu nicméně Nejvyšší správní soud dodává, že právní kvalifikace věci správními
orgány i krajským soudem byla správná. Dle daného ustanovení chybné zobrazení v analogové
mapě a chybné určení výměry parcely opraví katastrální úřad na základě výsledků podle odstavce
3 písm. a) katastrální vyhlášky. Postup podle §52 odst. 4 katastrální vyhlášky ovšem nebyl
předmětem posuzovaného sporu a rovněž nedoléhá na podstatu nyní řešené otázky. Nelze
opomenout, že k opravě chybného geometrického a polohového určení může katastrální úřad
přistoupit jen v případě naplnění obou podmínek stanovených pod písmenem a) a b) §52 odst. 3
(spojka „a“): nepostačí předložení výsledků zeměměřických činností, ale rovněž je třeba
písemného prohlášení vlastníků, že hranice nebyla jimi měněna, není sporná ani nebyla
zpochybněna. Vlastníci hraničních pozemků nejenže žádné písemné prohlášení neučinili,
ale naopak z jejich vyjádření v průběhu správního i soudního řízení je nepochybné, že jejich
představa o průběhu hranice se liší. Jak již bylo několikráte uvedeno, spor o průběh hranice brání
aplikaci daného ustanovení a přirozeně i §8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona.
Nejvyšší správní soud přisvědčuje krajskému soudu, že s ohledem na zjištěný skutkový
stav nemohl správní orgán uzavřít, že nastaly předpoklady pro opravu chyby v katastrálním
operátu. Na základě výše uvedeného zhodnotil stížní námitky jako nedůvodné, neboť neshledal
naplnění uplatňovaných stížních důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Jelikož
v řízení nevyšly najevo ani žádné jiné vady, k nimž by musel přihlížet z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 s. ř. s.), kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch.
Žalovanému správnímu orgánu podle obsahu spisu žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední
činnosti nevznikly. Shora vymezené osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti, neboť jim soud neuložil žádnou povinnost, v souvislosti s jejímž
plněním by jim vznikly náklady, a není dán ani důvod zvláštního zřetele hodný pro přiznání
jiných nákladů řízení (§60 odst. 5 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud proto
rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 11. ledna 2011
JUDr. Jan Passer
předseda senátu