ECLI:CZ:NSS:2011:8.AS.26.2010:89
sp. zn. 8 As 26/2010 - 89
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Michalem Mazancem a soudců
JUDr. JanaPassera a Mgr. Davida Hipšra v právní věci v právní věci žalobců: a) V. T., b) A. T.,
zastoupeni Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem v Brně, Příkop 8, proti žalovanému: Policie České
republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, se sídlem v Praze 3, Olšanská 2,
poštovní schránka 78, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 2. 2006, čj.
SCPP-329/C-246-2006, o kasační stížnosti žalobce a) proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 23. 9. 2009, čj. 5 Ca 67/2006 - 41,
takto:
I. V řízení se pokračuje .
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2009, čj. 5 Ca 67/2006 - 41,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Správní rozhodnutí
[1] Správní orgán I. stupně, Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby cizinecké
a pohraniční policie, Oddělení cizinecké policie v Děčíně rozhodnutím ze dne 16. 12. 2005,
čj. SCPP-996-16/UL-II-14-2005, uložil podle §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“), žalobci a) správní vyhoštění s dobou platnosti na 3 roky,
dále stanovil dobu na vycestování (30. 12. 2005) a rozhodl, že se na žalobce a) nevztahuje
překážka vycestování. Současně podle §55 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení
(dále jen „správní řád“), vyloučil odkladný účinek odvolání.
[2] Oba žalobci se proti tomuto rozhodnutí odvolali. Policie České republiky, Ředitelství
služby cizinecké a pohraniční policie (dále jen „žalovaný“) rozhodnutím ze dne 23. 2. 2006,
čj. SCPP-329/C-246-2006, rozhodnutí správního orgánu prvního stupně změnil tak, že žalobci a)
uložil podle §119 odst. 2 zákona o pobytu cizinců správní vyhoštění z území České republiky
a stanovil dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území České republiky. Dále určil dobu
k vycestování z území České republiky do 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí o odvolání.
Uvedl, že v případě vynětí z působnosti zákona o pobytu cizinců z důvodu uvedeného v §2
citovaného zákona počíná doba k vycestování běžet ode dne odpadnutí tohoto důvodu. Ostatní
výroky rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zanechal beze změny.
II. Řízení před městským soudem
[3] Proti rozhodnutí žalovaného o odvolání brojili žalobci a) a b) žalobou podanou 13. 3. 2006
u Městského soudu v Praze.
[4] Městský soud rozsudkem ze dne 23. 9. 2009, čj. 5 Ca 67/2006 - 41, žalobu zamítl.
V odůvodnění uvedl, že žalovaný neměl při svém rozhodování oprávnění zohlednit směrnici
Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků
svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68
a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS,
75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS č. 2004/38/ES (dále jen „směrnice
č. 2004/38/ES“ nebo „směrnice“), protože k transpozici této směrnice do zákona o pobytu
cizinců došlo až na základě novely tohoto zákona provedené zákonem č. 161/2006 Sb. Městský
soud měl však za to, že tato vada nedosahuje intenzity, která by měla vliv na zákonnost
napadeného rozhodnutí. Pro rozhodnutí o správním vyhoštění stačilo uvážit, zda je žalobcovo
jednání jednáním, které podle §119 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném
do 26. 4. 2006, závažným způsobem narušuje veřejný pořádek. Tuto úvahu rozhodnutí
žalovaného obsahuje, protože uvádí, že jednání žalobce – uznání otcovství – závažným
způsobem narušilo veřejný pořádek, neboť bylo účelové a jeho cílem bylo legalizovat pobyt
žalobce na území České republiky. S těmito závěry se městský soud ztotožnil, protože dle jeho
názoru žalobce obcházel zákon o pobytu cizinců.
[5] Protože samotný §119 odst. 2 zákona o pobytu cizinců poskytuje ochranu před zneužitím
práva, považoval městský soud odkaz žalovaného na článek výše specifikované směrnice
za nadbytečný. Žalobci poukazovali na rozpor rozhodnutí žalovaného s čl. 27 odst. 2
této směrnice, městský soud byl však toho názoru, že rozhodnutí žalovaného bylo dostatečně
adresné a vycházelo ze skutkových okolností souvisejících s konkrétním jednáním žalobce.
Městský soud proto nepovažoval za důvodnou námitku, že rozhodnutí žalovaného není založeno
na osobním chování žalobce.
[6] Městský soud dále nesouhlasil s žalobní námitkou, že správní vyhoštění neumožňuje
čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. K vydání
rozhodnutí o správním vyhoštění došlo v souvislosti s jednáním žalobce, které závažným
způsobem narušilo veřejný pořádek. Zákon o pobytu cizinců v těchto případech správní
vyhoštění cizince umožňuje. Žalobce proto nesprávně tvrdil, že správní orgán postupoval
v rozporu se zákonem a že mu bylo kladeno za vinu jednání, které zákon nezakazuje. Žalovaný
tím, že zkoumal okolnosti uznání otcovství nezletilé, nepřekročil pravomoc správního orgánu;
pouze zjišťoval, zda žalobce svým jednáním závažně porušil veřejný pořádek a plnil povinnost
spočívající v ochraně České republiky před neoprávněných získáváním povolení k pobytu.
K neoprávněnému zásahu do soukromého a rodinného života žalobce nedošlo.
[7] K námitce, že nebylo žalobci umožněno být u výslechu A. T., městský soud uvedl, že byla
vznesena až při jednání před soudem, tedy po uplynutí doby pro rozšíření žaloby podle §71 odst.
2 s. ř. s., proto tato námitka nemohla mít vliv na přezkum napadeného rozhodnutí.
III. Kasační stížnost
[8] Žalobce a) (dále jen stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu 13. 11. 2009 kasační
stížnost.
[9] Stěžovatel namítal, že jak žalovaný, tak soud vadně interpretoval §119 odst. 2 zákona
o pobytu cizinců a neurčitý pojem „veřejný pořádek“. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 9. 10. 2009, čj. 5 As 51/2009 - 68, který se neurčitými pojmy zabývá.
Dle stěžovatele je pojem veřejný pořádek ve smyslu cizineckého práva vymezen ve směrnici
Evropského parlamentu a Rady ze dne 29. 4. 2004, č. 2004/38/ES a v judikatuře Evropského
soudního dvora. V těchto pramenech se uvádí, že opatření přijatá z důvodu veřejného pořádku
a veřejné bezpečnosti musí být v souladu se zásadou přiměřenosti a musí být založena
na osobním chování dotyčné osoby. Ani předchozí odsouzení za trestný čin přijetí takových
opatření neodůvodňuje.
[10] Stěžovatel se neztotožňuje s tím, že městský soud vyložil pojem „veřejný pořádek“
jako „normativní systém, na němž je založeno fungování společnosti v daném místě a čase“. Při uplatnění
výhrady veřejného pořádku je nutné zvažovat výsledky provedeného dokazování a tyto pak
vztáhnout na situaci účastníků řízení. Toto opatření nelze uplatňovat z důvodu generální
prevence či z obav z obcházení zákona. Výhradu veřejného pořádku by správní orgány měly
aplikovat pouze za jasné důkazní situace, nikoli v případě pouhých pochybností, že došlo
k obcházení zákona o pobytu cizinců, jako je tomu v nyní řešeném případě. Žalovaný
při rozhodování vycházel pouze z jediného protokolu, který sepsal správní orgán I. stupně
s žalobkyní b). Protokol ze dne 16. 12. 2005 však žalobkyně b) ve svém vyjádření zaslaném
správnímu orgánu I. stupně zpochybnila.
[11] Dle stěžovatele žalovaný ve správním řízení neprokázal, že stěžovatel uznal otcovství dítěte
pouze za účelem získání povolení k pobytu na území České republiky. Žádný český právní
předpis neupravuje, že by otcovství nemohla uznat osoba, která není biologickým otcem dítěte.
Jedinou zákonnou podmínkou je svobodná vůle rodičů, kteří chtějí prohlášení o otcovství učinit.
Ustanovení §87e písm. c) bylo do zákona o pobytu cizinců včleněno až v roce 2007,
v předmětné době proto neexistovaly normy upravující „negativní konotaci souhlasného prohlášení
otcovství“. Stěžovatel v souvislosti s touto námitkou uzavřel, že i kdyby správní orgán na základě
důkazů obstaraných dle správního řádu prokázal, že stěžovatel uznal otcovství, aniž by byl
biologickým otcem dítěte, neumožňovala by tato skutečnost použít výhradu veřejného pořádku.
Vždy je nutné jednoznačně prokázat, že úmyslem účastníka řízení bylo přiznat otcovství pouze
z důvodu získání povolení k pobytu a zneužít tak jeden z nástrojů rodinného práva, jak uvádí
žalovaný i městský soud.
[12] Stěžovatel dále namítal, že vydání správních rozhodnutí předcházela závažná procesní
pochybení, protože správní orgán prvního stupně neinformoval stěžovatele o výslechu žalobkyně
b). Pracovníci správního orgánu bez předchozího ohlášení přišli v brzkých ranních hodinách
do místa bydliště žalobkyně b) a přímo na místě s ní sepsali protokol. Vzhledem k těmto
skutečnostem nelze takový úkon považovat za relevantní důkaz, který lze použít ve správním
řízení.
[13] Protože se jedná o jediný důkaz, na kterém správní orgány prvního i druhého stupně
založily domněnku o závažném narušení veřejného pořádku, je stěžovatel toho názoru,
že vzhledem k nepoužitelnosti důkazu neexistuje žádná skutečnost, která by potvrzovala účelové
uznání otcovství.
[14] Stěžovatel nesouhlasí s argumentací městského soudu, že procesní vada správních orgánů
nezpůsobila porušení žalobcova procesního práva, protože mu bylo umožněno seznámit
se s podklady pro vydání rozhodnutí a stěžovatel neuvedl žádné námitky zpochybňující výpověď
žalobkyně b). Dále se neztotožňuje s tvrzením městského soudu, že námitka byla vznesena
až při jednání před soudem, tedy po uplynutí lhůty pro rozšíření žaloby. Vzhledem k tomu,
že Nejvyšší správní soud vydal rozhodnutí čj. 7 As 34/2009 - 64 až 28. 5. 2009, nemohl
stěžovatel takovéto námitky dostatečně argumentačně podložit. Stěžovatel se domnívá, že takto
zásadní námitka sama o sobě činí rozhodnutí správního orgánu nezákonným ex officio. Pokud
by byla zásada koncentrace interpretována formalisticky – jako to učinil městský soud – bylo
by jednání ve věci zcela zbytečné, protože veškerou argumentaci by museli žalobci uvést
již v žalobním návrhu ve lhůtě 30 dnů od vydání napadeného rozhodnutí. Stěžovatel dále namítal,
že vzhledem k délce soudního řízení by také mělo být žalobci umožněno, aby argumentoval
aktuální judikaturou.
[15] Podle stěžovatele byla rozhodnutí správních orgánů založena na důkazu, který byl opatřen
nezákonně a správní orgány nebyly oprávněny jej použít. Z důvodu chybějících dalších důkazů
nebyl správní orgán oprávněn aplikovat výhradu závažného narušení veřejného pořádku.
Stěžovatel proto vytýká městskému soudu, že se „s mylnou argumentací a nezákonným postupem
žalovaného ztotožnil a rozhodnutí žalovaného nezrušil“.
[16] Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
městského soudu ze dne 23. 9. 2009, čj. 5 Ca 67/2006 - 41, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV. Vyjádření ke kasační stížnosti
[17] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
V. Přerušení řízení
[18] Nejvyšší správní soud po předběžném posouzení kasační stížnosti zjistil, že otázku
významnou pro rozhodnutí věci řeší rozšířený senát Nejvyššího správního soudu pod
sp. zn. 3 As 4/2010. Osmý senát proto usnesením ze dne 28. 12. 2010, čj. 8 As 26/2010 - 79,
řízení do rozhodnutí rozšířeného senátu přerušil.
[19] Rozšířený senát posléze rozhodl usnesením ze dne 26. 7. 2011, čj. 3 As 4/2010 - 151
(dostupné na www.nssoud.cz). Osmý senát proto v nyní posuzované věci rozhodl výrokem I.
tohoto rozsudku o pokračování v řízení (§48 odst. 4 s. ř. s.).
VI. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[20] Nejvyšší správní soud poté posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
[21] Kasační stížnost je důvodná.
VI.I Procesní vady
[22] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil námitku týkající se procesních pochybení
městského soudu. Stěžovatel tvrdil, že v řízení před městským soudem včasně namítal, že nebyl
informován o výslechu žalobkyně b); městský soud však tuto námitku nesprávně posoudil jako
opožděnou.
[23] Nejvyšší správní soud se s výtkou stížnosti neztotožnil. Naopak souhlasil s názorem
městského soudu, že žalobce namítal neumožnění jeho účasti při výslechu žalobkyně b)
opožděně, protože tak učinil až při jednání. Z §71 odst. 2 s. ř. s. vyplývá, že rozšířit žalobu na
dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo rozšířit ji o další žalobní body může žalobce jen
ve lhůtě pro podání žaloby. Žalobce namítal novou skutečnost až po uplynutí této lhůty,
konkrétně při jednání; městský soud proto správně vyslovil, že tato opožděná námitka nemohla
již mít vliv na přezkum napadeného rozhodnutí.
[24] Stěžovatel v kasační stížnosti tvrdí, že procesní vady v řízení před správním orgánem – tedy
že se nemohl zúčastnit výslechu žalobkyně b) – namítal v zákonem stanovené lhůtě, protože
judikát ve věci sp. zn. 7 As 34/2009 – na který odkazoval - byl publikován až po skončení lhůty
pro podání žaloby a stěžovatel proto nemohl svá tvrzení před tímto okamžikem dostatečně
argumentačně podložit. Taková výtka neobstojí. Pokud byla opožděná námitka – jak tvrdí
stěžovatel – zásadního významu, měl ji v žalobě v zákonem stanovené lhůtě alespoň obecně
uvést. Jak uvedl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 24. 8. 2010,
čj. 4 As 3/2008 – 78: „Smyslem uvedení žalobních bodů [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] je jednoznačné ustavení
rámce požadovaného soudního přezkumu ve lhůtě zákonem stanovené k podání žaloby. Zákonný požadavek
je proto naplněn i jen zcela obecným a stručným - nicméně srozumitelným a jednoznačným - vymezením skutkových
i právních důvodů tvrzené nezákonnosti nebo procesních vad správního aktu tak, aby bylo zřejmé, v jaké části
a z jakých hledisek se má soud věcí zabývat“. Stěžovatel tedy mohl v námitce uvést konkrétní
skutečnosti, proti kterým brojil, aniž by uváděl vyčerpávající právní argumentaci, nebo pouze
obecně vyslovit, s jakým postupem nesouhlasil. Tuto – ač obecnou - námitku by i tak městský
soud posoudil a rozhodoval by o ní.
[25] Nejvyšší správní soud se také neztotožňuje s argumentací stěžovatele, že „pokud by městský
soud zásadu koncentrace vykládal takto formalisticky, bylo by jednání fakticky zbytečné a veškerá argumentace
by musela být prezentována v žalobním návrhu 30 dnů od vydání napadeného rozhodnutí“ Toto tvrzení
je v rozporu s §71 odst. 2 s. ř. s. Městský soud pouze jednal v souladu se zákonem, což nelze
považovat za formalismus.
[26] Omezení práva na rozšíření žaloby podle §71 odst. 2 s. ř. s. zachovává princip staří úpravy
§250h odst. 1 o. s. ř (do r. 2002). Jak soudy správní, tak Ústavní soud potvrzují, že žalobu
je možné rozšířit pouze do uplynutí lhůty pro podání žaloby, v otázce předkládání důkazů
již soudy tak striktní nejsou. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 8. 2. 2006,
čj. 3 As 43/2004 - 95, vyslovil, že „podle §71 odst. 1 písm. e) s. ř. s. je žalobce povinen v žalobě uvést, jaké
důkazy k prokázání svých tvrzení navrhuje provést. Neznamená to však, že by návrhy na provedení důkazů
nemohl uvést i později. Koncentrační zásada se vztahuje pouze na rozšíření žaloby na dosud nenapadené výroky
rozhodnutí nebo na rozšíření žaloby o další žalobní body (§71 odst. 2 s. ř. s.), nikoli na návrhy na provedení
důkazů“. Kdyby stěžovatel námitku alespoň obecně zmínil ve lhůtě stanovené zákonem,
byl by následně oprávněn navrhovat nové důkazy, které by potvrdily jeho tvrzení učiněná
v žalobě, což však neučinil.
[27] Stěžovatel taktéž nesprávně argumentuje 30 denní lhůtou pro podání žaloby. Ustanovení
§72 s. ř. s. stanoví, že žalobu lze podat do dvou měsíců poté, co bylo rozhodnutí
žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným
způsobem – nikoli do třiceti dnů, jak tvrdil stěžovatel.
[28] Nejvyšší správní soud uzavřel, že městský soud jednal v souladu s §71 s. ř. s. a námitka
stěžovatele je proto nedůvodná.
VI.II Narušení veřejného pořádku
[29] V další námitce brojil stěžovatel proti tomu, jakým způsobem správní orgány a městský
soud interpretovaly §119 odst. 2 zákona o pobytu cizinců a zejména neurčitý pojem „veřejný
pořádek“. V dosavadní judikatuře Nejvyššího správního soudu byl tento pojem vykládán různě.
Kriteriem rozdílného výkladu byla míra přísnosti vůči narušiteli. Z toho důvodu předložil třetí
senát usnesením ze dne 5. 5. 2010, čj. 3 As 4/2010 - 129, rozšířenému senátu otázku výkladu
pojmu „závažné narušení veřejného pořádku“ (v souladu s §17 odst. 1 s. ř. s).
[30] Rozšířený senát dospěl v usnesení ze dne 26. 7. 2011, čj. 3 As 4/2010 - 151,
www.nssoud.cz, k závěru, že „jednání cizince je narušením veřejného pořádku ve smyslu §119 odst. 2 písm.
b) cizineckého zákona v prvé řadě tehdy, pokud je jeho jednání skutečným, aktuálním a dostatečně závažným
ohrožením některého ze základních zájmů společnosti“ (srov. čl. 27 odst. 2 směrnice 2004/38/ES). Tato
interpretace však představuje stále pouze obecné kritérium posuzování možného použití výhrady
veřejného pořádku a při použití §119 je proto nutné rovněž zohlednit, že se v případě správního
vyhoštění jedná o v podstatě nejvážnější možný zásah do práv cizince. Z toho důvodu je podle
rozšířeného senátu nezbytné dané ustanovení aplikovat „pouze v souladu se zásadou přiměřenosti, tedy
pouze s ohledem na danou situaci cizince, konkrétně tedy s ohledem na stupeň integrace cizince, jeho osobní
a rodinné poměry, věk, délku pobytu na území, zdravotní stav či vazby na zemi původu“ (srov. bod 23
preambule a čl. 28 odst. 1 směrnice 2004/38/ES).
[31] Skutečným, aktuálním a závažným ohrožením některého ze základních zájmů společnosti
pak podle rozšířeného senátu jistě „není např. fakt samotného nelegálního vstupu či nelegálního pobytu
na území ČR. Natož aby takové jednání samo o sobě představovalo důvody pro tak vážný zásah do práv jedince,
jako je vyhoštění z území, a to v situaci, kdy se jedná o rodinného příslušníka občana EU, resp. rodinného
příslušníka občana ČR“ (k tomu srov. rozsudek Soudního dvora EU ve věci Jipa). Na druhou stranu
se rozšířený senát neztotožnil ani se závěrem pátého senátu učiněným v jeho rozsudku
čj. 5 As 51/2009 - 68, že za narušení veřejného pořádku je třeba považovat pouze takové
protiprávní jednání, které přinejmenším jednoznačně překračuje intenzitu jednání popsaného
v některých ze skutkových podstat trestných činů uvedených v trestním zákoně.
[32] Rozšířený senát se dále zabýval účelovým uzavřením manželství jako jednáním v rozporu
s veřejným pořádkem. Již sama směrnice 2004/38/ES rozlišuje mezi důvody, na jejichž základě
je možné omezit právo vstupu a právo pobytu, spočívajícími na jedné straně v ochraně veřejného
pořádku, veřejné bezpečnosti či veřejného zdraví (srov. zejm. kapitola VI směrnice) a na straně
druhé ve zneužití práv nebo podvodu, např. účelovém sňatku (srov. čl. 35 směrnice). Rovněž text
zákona o pobytu cizinců vedle sebe v některých ustanoveních staví samostatně existující důvody
veřejného pořádku a důvody, jež tkví v obcházení zákona, zejména pak v účelovém uzavření
manželství či účelovém prohlášení otcovství (ve znění účinném do 20. 12. 2007 se jednalo pouze
o důvod účelového uzavření manželství, text zákona byl přizpůsoben textu směrnice až novelou
cizineckého zákona provedenou zákonem č. 379/2007 Sb.).
[33] Krom toho, že již samotný text směrnice i zákona zavdávají dostatečnou příčinu
k tomu, aby byl odmítnut výklad, podle něhož by účelové uzavření manželství splývalo s důvody
narušení veřejného pořádku, použití dalších kritérií posuzování narušení veřejného pořádku
vymezených jak směrnicí, tak judikaturou Soudního dvora, tento prvotní dojem podle
rozšířeného senátu pouze potvrzuje. „Rozšířený senát má totiž za to, že samotný fakt účelového uzavření
manželství nelze považovat za narušení veřejného pořádku, neboť zpravidla nejde o skutečné, aktuální
a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti, který by navíc sám o sobě odůvodňoval
tak vážný zásah do cizincových práv, jakým je vyhoštění z území České republiky. Tím spíše pak obvykle
nepůjde o závažné narušení veřejného pořádku ve smyslu §119 odst. 2 písm. b) cizineckého zákona.“
[34] Rozšířený senát shrnul, že při výkladu pojmů „veřejný pořádek“, resp. „závažné narušení
veřejného pořádku“ pro účely výkladu ustanovení zákona o pobytu cizinců, „je třeba brát v úvahu nejen
účel daného právního předpisu, ale také kontext samotného ustanovení. Závěry o tom, jaké konkrétní jednání
je závažným narušením veřejného pořádku, učiněné ve vztahu k určitému ustanovení, pak nelze bez dalšího
přebírat při výkladu ustanovení jiných, nýbrž je potřeba přihlížet ke specifickým okolnostem vzniku, původu
a účelu ustanovení, stejně jako je třeba pak dané ustanovení přiměřeným způsobem vyložit rovněž ve vztahu
k individuálním okolnostem jednotlivých případů.“
[35] „Narušením veřejného pořádku podle §119 odst. 2 písm. b) cizineckého zákona pak může být
jen takové jednání, které bude představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého
ze základních zájmů společnosti. I v takovém případě je však potřeba zohlednit individuální okolnosti života
cizince a přihlédnout k jeho celkové životní situaci.“
[36] Přestože v nyní posuzované věci vydal žalovaný napadené rozhodnutí již v roce 2006 –
tedy před novelizací zákona o pobytu cizinců v souvislosti se směrnicí 2004/38/ES – lze
i při rozhodování o této věci použít výklad pojmu „veřejný pořádek“, který provedl rozšířený
senát.
[37] Na rozdíl od věci řešené rozšířeným senátem nebyl stěžovatel vyhoštěn na základě narušení
veřejného pořádku z důvodu účelově uzavřeného manželství, ale důvodem pro vyhoštění bylo
tvrzené účelové uznání otcovství. Jak správní orgány, tak soud považoval takové jednání
za závažné narušení veřejného pořádku. Ve světle výše uvedených závěrů rozšířeného senátu však
takový názor neobstojí. Podle rozšířeného senátu není účelové uzavření manželství závažným
narušením veřejného pořádku v souvislosti s §119 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Podle
osmého senátu proto v souladu se závěry rozšířeného senátu nelze bez dalšího považovat
ani účelové uznání otcovství za jednání, které je skutečným, aktuálním a dostatečně závažným
ohrožením některého ze základních zájmů společnosti, které by představovalo závažné narušení
veřejného pořádku ve smyslu §119 odst. 2 písm. zákona o pobytu cizinců.
[38] Pro doplnění Nejvyšší správní soud uvádí, že podle rozšířeného senátu nelze jako narušení
veřejného pořádku hodnotit skutečnost, že stěžovatel pobýval na území České republiky jeden
rok bez platného víza. Proto ani toto pochybení stěžovatele by samo o sobě vyhoštění s tvrzením
závažného narušení veřejného pořádku neospravedlňovalo.
VII. Závěr a náklady řízení
[39] Je zřejmé, že rozsudek Městského soudu v Praze svým právním posouzením není v souladu
s výše citovaným usnesením rozšířeného senátu. Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
městského soudu v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm se
bude městský soud zabývat žalobními námitkami, vázán v souladu s §110 odst. 3 s. ř. s. právním
názorem, který Nejvyšší správní soud vyslovil v tomto rozsudku.
[40] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 15. září 2011
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu