ECLI:CZ:NSS:2011:8.AS.4.2011:334
sp. zn. 8 As 4/2011 - 334
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobců: a) Ing. R. H., b) Ing. J.
M., obou zastoupených JUDr. Vilémem Urbišem, advokátem se sídlem Dr. E. Beneše 1497/21,
Bruntál, proti žalovanému: Zeměměřický a katastrální inspektorát v Opavě, se sídlem
Praskova 194/11, Opava, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Ing. J. F., proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 9. 9. 2002, čj. O-62/353/2002, o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2010, čj. 22 A 56/2010 - 250,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1. Žalovaný rozhodnutím ze dne 9. 9. 2002, čj. O-62/353/2002, zamítl odvolání žalobců
a potvrdil rozhodnutí Katastrálního úřadu v Opavě ze dne 28. 5. 2002, čj. OR 266/2001/2,
kterým nebylo podle §8 odst. 5 zákona č. 344/1992 Sb., o kat astru nemovitostí České republiky
(katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, vyhověno návrhu Ing. J. F. ze dne 16. 6. 2001
na opravu chyby v operátu katastru nemovitostí podle §8 katastrálního zákona, a to zapsání
parcely zjednodušené evidence parcelní číslo 1570 o výměře 4770 m
2
, katastrální území
Kylešovice do jeho výlučného vlastnictví. Zároveň bylo rozhodnuto o tom, že z katastru
nemovitostí se vymazává zápis, „který provedl katastrální úřad záznamem dle §7 zákona č. 265/1992 Sb., v platném znění, na základě předloženého rozsudku Okresního soudu v Opavě čj. 8 C 176/1997, ze dne
3. 5. 2000, právní moc ze dne 28. 3. 2001, o určení vlastnictví“.
II.
2. Žalobci napadli rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Ostravě,
který ji usnesením ze dne 18. 9. 2003, čj. 22 Ca 498/2002 - 34, odmítl. Dovodil, že se jedná
o rozhodnutí ve věci, která vyplývá z občanskoprávních vztahů. Žalobu ve správním soudnictví
proto neshledal přípustnou.
3. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 24. 2. 2005, čj. 2 As 80/2003 - 78, zrušil
usnesení krajského soudu, kterému vrátil věc k dalšímu řízení.
4. Poté krajský soud usnesením ze dne 14. 12. 2006, čj. 22 Ca 165/2005 - 108, žalobu opět
odmítl. Uzavřel přitom, že žalobou napadené rozhodnutí není rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s.
5. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 24. 6. 2008, čj. 8 As 8/2007 - 151, zrušil
i toto usnesení krajského soudu, kterému vrátil věc k dalšímu řízení.
6. Následně krajský soud rozsudkem ze dne 5. 3. 2009, čj. 22 Ca 193/2008 - 183, žalobu
jako nedůvodnou zamítl.
7. I tento rozsudek však Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. 5. 2010,
čj. 8 As 32/2009 - 213, pro procesní pochybení zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu
řízení.
8. Krajský soud poté rozsudkem ze dne 29. 9. 2010, čj. 22 A 56/2010 - 250, žalobu
jako nedůvodnou zamítl. Obecně přitom přisvědčil žalobcům v názoru, že rozsudek soudu patří
mezi listiny, jejichž údaje slouží pro zápis do katastru nemovitostí. Taková listina však musí být
způsobilá k vykonání záznamu, tedy musí splňovat veškeré náležitosti, včetně požadavku
jednoznačnosti a určitosti údajů. Náležitosti označení pozemků určuje katastrální zákon. Krajský
soud se ztotožnil s žalovaným, že výrok rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 3. 5. 2000,
čj. 8 C 176/1997 - 55, nesplňuje náležitosti jednoznačného a nezaměnitelného označení
nemovitosti, aby se mohl stát podkladem pro záznam do katastru nemovitostí (v tomto případě
odstranění duplicitního zápisu vlastnického práva). Krajský soud uvedl, že „(ž)alobci žádali,
aby jen oni byli zapsáni jako vlastníci nemovitosti, a to pozemku „parcely č. 1571/1 na LV č. 1732
v katastrálním území Opava – Kylešovice“. V té době ovšem byly na citovaném listu vlastnictví uvedeny jiné
pozemky, a to: parcela č. 1567/1 o výměře 1871 m
2
a parcela č. 1570 (původ PK) o výměře 4770 m
2
. Výrok
rozsudku okresního soudu (…) hovoří o parcele č. 1567/1 o výměře 1496 m
2
, (…) podle dřívější pozemkové
evidence pozemek ve zjednodušené evidenci č. 1570 o výměře 4770 m
2
. Vyvstává tedy otázka, o čem vlastně
okresní soud rozhodl. Součástí rozsudku přitom není geometrický plán, který by nemovitosti vymezil jinak, nově,
než jak jsou uvedeny na příslušném listu vlastnictví. Námitka žalobců, že soud rozhodoval na základě údajů,
které mu „odborný a zákonem k tomu povolaný orgán písemně sdělil“, není v této souvislosti podstatná,
když soud v občanském soudním řízení rozhoduje o návrhu výroku tak, jak byl formulován navrhovatelem.“
9. Argumentaci žalobců, podporovanou odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, krajský soud nepovažoval za případnou, s tím, že soud
se věcí zabýval z hlediska postupu soudu, nikoliv jiných orgánů, a to z důvodu případné překážky
věci rozhodnuté.
III.
10. Žalobci (stěžovatelé) brojili proti rozsudku krajského s oudu kasační stížností z důvodu
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky krajským soudem v předcházejícím řízení, a z důvodu podle §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s., tj. pro nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu.
11. Stěžovatelé uvedli, že si jsou vědomi skutečností uvedených v rozsudku Nejvyššího
správního soudu čj. 8 As 32/2009 - 213, krajský soud se však podle nich těmito skutečnostmi
nezabýval.
12. Žalovaný ani soudy se neřídili tím, že rozhodnutím ve správním řízení nesmí být porušen
zákon, odvolací orgány nesmí rozhodnutím překročit své pravomoci, soudce je při rozhodování
vázán zákonem, resp. právním názorem odvolacího soudu, resp. že zápisy do katastru se provádí
na základě listin (žalovaný však schválil zápis podle rozhodnutí ve správním řízení).
13. Dále žalovaný nebyl podle stěžovatelů oprávněn shledat neurčitost výroku rozsudku
Okresního soudu v Opavě. Žalovaný by pak měl prokázat, že mohl vystupovat jako odvolací
orgán.
14. Stěžovatelé se rovněž domnívali, že závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního
soudu čj. 8 As 32/2009 - 213 jsou použitelné i v jejich věci, neboť předmětnou chybu v katastru
(duplicitu) nelze řešit podle postupů daných §8 katastrálního zákona, a to s ohledem
na §5 odst. 7 téhož zákona, protože odstraněním duplicity dochází k dotčení právních vztahů.
K výmazu měl mít správní orgán způsobilou listinu. Oprava záznamu v katastru je věcí jednání
mezi vlastníkem a příslušným katastrálním úřadem bez prostředníka, v tom to případě
žalovaného.
15. Byl-li na základě výroku rozsudku Okresního soudu v Opavě proveden záznam v katastru
nemovitostí, nelze jej podle stěžovatelů ve správním řízení negovat rozhodnutím žalovaného.
Žalovaný i krajský soud nesprávně aplikovali §8 katas trálního zákona. Pokud katastrální úřad
shledal rozsudek okresního soudu nezpůsobilým k vykonání záznamu, měl mu jej vrátit. Záznam
do katastru nemovitostí nemůže být předmětem správního řízení. Krajský soud pak nevzal
do úvahy rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2005, čj. 2 As 80/2003 - 78.
16. Konečně stěžovatelé namítli nepřezkoumatelnost a nesrozumitelnost rozsudku,
protože se krajský soud nevypořádal s tím, že záznam byl v dané věci již proveden a listina,
na jejímž základě byl záznam proveden, nebyla vyhodnocena jako nezpůsobilá.
IV.
17. Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
V.1
18. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti, zejména z hlediska
§104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení není kasační stížnost přípustná proti
rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším
správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil
závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
19. Shora zmiňovaným rozsudkem čj. 8 As 32/2009 - 213, Nejvyšší správní soud zrušil
rozhodnutí krajského soudu pro procesní pochybení spočívající v rozhodnutí ve věci bez jednání,
ač pro takový postup nebyly dány zákonné předpoklady. Závazný právní názor na posouzení
sporných právních otázek však nevyslovil, neboť nemohl předjímat výsledky jednání ve věci.
Za této situace nebylo možno nynější kasační stížnost odmítnout jako nepřípustnou (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05, http://nalus.usoud.cz).
V.2
20. Dále Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
21. Kasační stížnost není důvodná.
22. Nejvyšší správní soud se ve svém předchozím zrušujícím rozsudku v posuzované věci
(čj. 8 As 32/2009 - 213) závazně nevyjádřil k právním otázkám, jež zůstaly mezi účastníky sporné.
Vyjádřil-li ve zmíněném rozsudku nad rámec nezbytného odůvodnění, pouze obiter dictum,
k některým otázkám, nemohl tím procesně zavázat krajský soud. Proto Nejvyšší správní soud
nepřisvědčil nyní vznesené námitce, že krajský soud při vydání nyní napadeného rozsudku
„neposuzoval náměty z uvedeného rozsudku NSS“. Nadto tento soud nepřehlédl, že stěžovatelé
svou námitku uplatnili nepřípustně obecně, v rozporu s požadavky kladenými na formulaci
stížních námitek, vyvěrajícími z dispoziční zásady, která ovládá tento typ soudního řízení.
23. Podstata věci souvisí s posouzením otázky, zda mohly být cestou opravy chyby podle
§8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona obnoveny duplicitní zápisy vlastnického práva
k nemovitostem a z katastru nemovitostí vymazán zápis záznamem provedený katastrálním
úřadem na základě rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 3. 5. 2000, čj. 8 C 176/1997 - 55.
24. Zdejší soud vyšel z názoru, že „(i)nstitut opravy chyb v katastrálním operátu slouží k uvedení údajů
katastru do souladu s listinami založenými ve sbírce listin; není prostředkem k rozhodování o správnosti zápisu
věcného práva k nemovitostem a opravou chyb v katastrálním operátu se tak nemění právní vztahy
k nemovitostem“ a „rozhodováním v řízení o opravě chyb v katastrálním operátu se řeší pouze otázka, kdo bude
evidován jako vlastník určitých nemovitostí v katastru. Rozhodnutí z takového řízení vzešlé tak nemá
hmotněprávní, nýbrž jen evidenční účinky (…), a nezasahuje se jím do sou kromoprávních vztahů.“
(srov. usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování
některých kompetenčních sporů, ze dne 15. 6. 2005, čj. Konf 90/2004 - 12, č. 695/2005 Sb.
NSS).
25. Pokud Nejvyšší správní soud připustil ve své rozhodovací praxi příslušnost soudu
rozhodujícího ve správním soudnictví v záležitostech přezkumu rozhodnutí správního orgánu
o opravě údajů v katastrálním operátu podle §8 katastrálního zákona, a vyslovil- li,
že se v takovém správním řízení rozhoduje o veřejných subjektivních právech fyzických
i právnických osob ve smyslu §2 s. ř. s., nijak tím nesměřoval k závěru, že by katastrální úřady
v rámci řízení o opravě chyby v katastrálním operátu mohly odstraňovat spory týkající
se vlastnického práva (srov. rozsudek ze dne 5. 6. 2008, čj. 9 As 12/2008 - 182, www.nssoud.cz).
26. Nejvyšší správní soud v této souvislosti připomíná, že duplicitou zápisů v katastru
nemovitostí se zabýval i Ústavní soud. Ten v nálezu pléna ze dne 9. 10. 1997,
sp. zn. Pl. ÚS 34/97, http://nalus.usoud.cz, uvedl, že zavedením nových metod při vedení
katastru nemovitostí (např. digitalizace souboru písemných informací) lze odhalit duplicity,
příp. také triplicity v listinách svědčících o vlastnickém právu různých subjektů ke stejným částem
zemského povrchu. Katastrální úřady jsou vedeny snahou odstraňovat tyto nežádoucí jevy,
nemají však dostatek právních prostředků k jejich řešení. Proto se mohou omezit na doporučení
různým subjektům, aby sporné vlastnictví řešily buď mimosoudně (uznáním vlas tnického práva)
či žalobou na určení vlastnictví.
27. Podle §8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona katastrální úřad na návrh nebo
i bez návrhu opraví chybné údaje katastru, které vznikly zřejmým omylem při vedení a obnově
katastru. Obsah pojmu „zřejmý omyl“ Nejvyšší správní soud vyložil již v rozsud cích ze dne
17. 1. 2008, čj. 1 As 40/2007 - 103, nebo ze dne 5. 6. 2008, čj. 1 As 46/2008 - 134,
www.nssoud.cz, na které na tomto místě pro stručnost odkazuje. Připomíná pouze tolik,
že neurčitý pojem zřejmý omyl je potřeba vykládat vždy v souvislosti s konkrétním případem.
Obecně sem lze zařadit omyl týkající se skutkových okolností (zejména případy chyb v psaní
a počítání, jako zápis jiných údajů, zápis údajů neobsažených v podkladové listině
či např. i opomenutí zapsat údaj v podkladové listině obsažený) i omyl právní (např. zápis
právního vztahu, který právní řád nezná, či zápis skutečnosti na základě listiny, která nesplňuje
požadavky stanovené katastrálním zákonem. Omyl je charakteristický vždy tím, že je v něm
obsažen lidský činitel. Jako omyl proto nelze posuzovat objektivní skutečnosti způsobující
nesoulad katastru se skutečným stavem (např. změnu právní úpravy zápisů do katastru, či zničení
katastrálního operátu v důsledku požáru či povodně: zde nelze rozpor se skutečným stavem
napravit opravou zřejmého omylu, nýbrž cestou revize či obnovy katastrálního operátu).
28. Rozhodnutí o opravě chybných údajů v katastru podle §8 odst. 5 katastrálního zákona
přichází v úvahu mj. v případě, kdy katastrální úřad provede zápis práva na základě listiny
nesplňující požadavky stanovené katastrálním zákonem. To nastane zejména tehdy, postrádá -li
náležitosti stanovené zákonem, případně je do té míry neurčitá, že tato skutečnost brání
jednoznačnému závěru o skutečnostech, které mají být zaneseny do katastru nemovitostí.
29. V posuzované věci rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 3. 5. 2000,
čj. 8 C 176/1997 - 55, který nabyl právní moci dne 28. 3. 2001, nepochybně mohl v obecné
rovině představovat listinu způsobilou být podkladem pro zápis záznamem ve smyslu §7 odst. 1
první věty zákona č. 265/1992 Sb., přestože jím byl návrh na určení vlastnického práva podaný
právním předchůdcem osoby zúčastněné na řízení zamítnut. Konkrétně by však mohl být touto
listinou pouze tehdy, kdyby vyhověl výše popsaným požadavkům katastrálního zákona na řádnou
identifikaci nemovitých věcí, které byly předmětem sporu.
30. Výrok rozsudku okresního soudu ovšem řádně a jednoznačně neidentifikoval nemovitost,
jejíž vlastnictví bylo mezi stěžovateli a právním předchůdcem osoby zúčastněné na řízení
předmětem sporu. Pozemek, o němž okresní soud rozhodoval, je označen parcelním číslem 1570
podle dřívější evidence pozemkového katastru, a dále parcelním číslem katastru nemovitostí
s výměrou, která v době rozhodování nebyla u dané parcely na příslušném listu vlastnictví
evidována. Z odůvodnění rozsudku okresního soudu je pak zřejmé, že se rozhodnutí týká
specifické části pozemku parc. č. 1567/1, která však není dostatečně označena z hlediska
§27 písm. b) katastrálního zákona. Zápis vlastnického práva záznamem se přitom zřejmě nemůže
opírat o odůvodnění, ale o výrok rozsudku okresního soudu (byť by se jednalo o výrok
o zamítnutí určovací žaloby).
31. Stěžovatelům lze přisvědčit, že v případě vady rozsudku, který měl b ýt podkladem
pro záznam do katastru nemovitostí, plyne z §8 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb. povinnost
katastrálního úřadu vrátit listinu okresnímu soudu. V posuzované věci však není možné současně
přehlédnout, že okresní soud byl vázán petitem žaloby a po pravomocně skončeném řízení
nemohl napravovat vady rozsudku z hlediska jeho způsobilosti být podkladem pro zápis
vlastnického práva stěžovatelů záznamem do katastru nemovitostí. Samotné nevrácení listiny
okresnímu soudu katastrálním úřadem po výmazu záznamu, kterým byl zrušen duplicitní zápis,
tedy může jen obtížně představovat zásah do právní sféry stěžovatelů.
32. Neobstojí proto právní názor stěžovatelů, podle kterého rozhodnutím o opravě chyby
dle §8 katastrálního zákona není možno vymazat záznam provedený na základě listiny,
jež postrádá zákonné náležitosti a není z ní prima facie zřejmé, jaké konkrétní (části) nemovitosti
se dotýká. Takový názor je totiž v rozporu s výše uvedenou rozhodovací praxí Nejvyššího
správního soudu. Ten proto nepřisvědčil stížním námitkám.
33. K namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud uzavřel,
že rozsudek krajského soudu přes stručnost odůvodnění přijatého právního závěru netrpí
nedostatky tvrzenými stěžovateli a není zatížen žádnou z vad, které podle ustálené rozhodovací
praxe Nejvyššího správního soudu vedou k jeho nepřezkoumatelnosti (srov. rozhodnutí ze dne
4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003 - 75, č. 133/2004 Sb. NSS , rozhodnutí ze dne 4. 12. 2003,
čj. 2 Azs 47/2003 - 130, č. 244/2004 Sb. NSS, či rozhod nutí ze dne 14. 7. 2005,
čj. 2 Afs 24/2005 - 44, č. 689/2005 Sb. NSS).
34. Nad rámec nezbytného odůvodnění Nejvyšší správní soud, obdobně jako ve svém
předchozím rozsudku v této věci, připomíná, že shora popsané právní závěry, týkající
se napadeného rozhodnutí, nemají žádný význam pro posouzení právní otázky,
která je pro stěžovatele zásadní, tj. posouzení existence jejich vlastnického práva k předmětné
(části) nemovitosti.
35. Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že zbylými stížními námitkami se pro jejich
nepřípustnost nemohl zabývat, neboť nemají předobraz v žádném z žalobních bodů (§104
odst. 4 s. ř. s.). Námitky rekapitulované pod bodem 12 odůvodnění tohoto rozsudku pak byly
formulovány nepřípustně obecně a stěžovatelé tvrzené vady neupřesnili. Jejich pos tup přitom
nemohl v souladu s výše uvedeným (srov. bod 22 odůvodnění tohoto rozsudku) založit
povinnost zdejšího soudu přezkoumat důvodnost zcela obecných námitek.
36. Pro úplnost zdejší soud podotýká, že se nezabýval obsahem podání F. H., založeného na
čl. 273 a násl. soudního spisu, neboť stěžovatelé byli v řízení o kasační stížnosti zastoupeni
advokátem s procesní plnou mocí (§105 odst. 2 s. ř. s.). Jejich předchozí zmocnění F . H.
nemohlo zahrnout možnost formulovat nebo doplnit stížní námitky proti rozsud ku krajského
soudu.
37. Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelným
ani nezákonným, proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
38. Stěžovatelé neměli ve věci úspěch, nemají tedy právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti (§60 odst. 1 a contrario za použití §120 s. ř. s.). Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s.), soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu náklady řízení podle obsahu spisů
nevznikly. Osoby zúčastněné na řízení obecně nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti (§60 odst. 5 za použití §120 s. ř. s.)
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. března 2011
JUDr. Jan Passer
předseda senátu