ECLI:CZ:NSS:2011:8.AZS.1.2011:82
sp. zn. 8 Azs 1/2011 - 82
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazan ce
a soudců Mgr. Davida Hipšra, JUDr. Jana Passera, JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Barbary
Pořízkové v právní věci žalobce: A. B., zastoupen Mgr. Romanem Seidlerem, advokátem se
sídlem Malická 11, Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3,
Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 2. 2010, čj. OAM-16/LE-05-LE05-2010, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 9. 2010,
čj. 60 Az 4/2010 – 27,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 9. 2010, čj. 60 Az 4/2010 – 27,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 3. 2. 2010, čj. OAM-16/LE-05-LE05-2010, bylo
zastaveno řízení o udělení mezinárodní ochrany podle §25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (zákon o azylu), z důvodu nepřípustnosti žádosti o udělení mezinárodní ochrany podle
§10a písm. e) zákona o azylu. Správní orgán dospěl k závěru, že žalobce při své druhé žádosti
o udělení mezinárodní ochrany neuvedl žádné nové skutečnosti.
Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Plzni (dále jen
„krajský soud“), který ji rozsudkem ze dne 13. 9. 2010, čj. 60 Az 4/2010 – 27, zamítl jako
nedůvodnou. Krajský soud neshledal důvodným argument žádostí běloruské strany o vydání
žalobce k trestnímu stíhání do země původu. Ž alovaný měl v řízení o opakované žádosti žalobce
k dispozici toliko informace o tom, že po žalobci je v Bělorusku vyhlášeno národní pátraní pro
obchodování s omamnými látkami a dále, že probíhá předběžné šetření ohledně žádosti
Běloruska o vydání jmenovaného k trestnímu stíhání. Správní orgán proto nikterak nepochybil,
jestliže se žalobce pouze dotázal, jestli je mu známo, zda je v Bělorusku trestně stíhán; žalobce
odpověděl, že nikoliv. Opakovaná žádost o udělení mezinárodní ochrany je dle krajského soudu
nepřípustná nikoliv v případě, kdy správní orgán z úřední povinnosti nepřezkoumá každou
potenciální indicii k udělení mezinárodní ochrany, nýbrž tehdy, jestliže cizinec neuvede nové
skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez jeho zavinění předmětem zkoumání v předchozím
řízení. K druhé námitce žalobce, a sice že Bělorusko díky odposle chům telefonu jeho matky ví,
že požádal v České republice o udělení mezinárodní ochrany, a proto by byl soudní proces s ním
mnohem horší a měl by katastrofální následky pro jeho život, krajský soud uvedl, že s tím
související otázka hrozby nebezpečí vážné újmy byla předměte m posuzování již během řízení
o první žádosti. Soud v tomto směru uzavřel, že skutečnost, že běloruská policie ví o žalobcově
žádosti o mezinárodní ochranu v České republice, žalobce poprvé uvedl již v rámci řízení o první
žádosti. Nejedná se zde tudíž o nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez vlastního
zavinění cizince předmětem zkoumání důvodů v předchozím řízení. Krajský soud z obsahu
žaloby dále dovodil, že žalobce, byť nekonkrétním způsobem, namítl porušení §12 zákona
o azylu. Tuto námitku také vyhodnotil jako nedůvodnou, neboť za situace, kdy nastanou
podmínky stanovené v §10a písm. e) ve spojení s §25 písm. i) zákona o azylu, se správní orgán
již nezabývá eventuálními skutečnostmi rozhodnými pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu.
Jelikož krajský soud rozhodl o věci samé záhy po konkretizaci žádosti žalobce o přiznání
odkladného účinku, nerozhodoval již o této samotné žádosti, kterou žalobce založil na tom,
že v předmětné době bylo nařízeno líčení týkají se jeho vy dání do Běloruska a následně
na základě oznámení žalobce, že krajský soud rozho dl, že žalobce nebude vydán k trestnímu
stíhání do Běloruska. Nadto krajský soud doplnil, že realizace trestu vyhoštění není právním
následkem napadeného správního rozhodnutí, nýbrž rozhodnutím soudu, který žalobci za krádež
uložil trest odnětí svobody v délce 22 měsíců a trest vyhoštění na dobu 7, 5 let.
Zamítavý rozsudek krajského soudu napadl žalobce (stěžovatel) kasační stížností, v níž
zdůraznil, že probíhající trestní stíhání běloruskými státními orgány a návrh Krajského státního
zastupitelství v Plzni o nepřípustnosti vydání žalobce do Běloruska lze označit za novou
skutečnost. Návrh uvedeného státního zastupitelství měl být zohledněn nejpozději v soudním
řízení před krajským soudem z hlediska možné vážné újmy hrozící stěžovateli v případě návratu
do Běloruska ve smyslu §14a zákona o azylu, a to i kdyby měl příslušný soud za to, že dokument
nebyl včas zmiňován v předcházejícím správním řízení. Stěžovatel současně požádal o ustanovení
zástupce z řad advokátů. Krajský soud žádosti vyhověl a usnesením ze dne 3. 11. 2010,
čj. 60 Az 4/2010 - 46, stěžovateli ustanovil pro řízení o kasační stížnosti Mgr. Romana Seidlera,
advokáta se sídlem Malická 11, Plzeň.
V doplnění kasační stížnosti stěžovatel zdůraznil, že se krajský soud plně nevypořádal
s námitkou splnění zákonných podmínek pro udělení azylu podle §12 předmětného zákona.
Stěžovatel vylíčil skutečnosti, ze kterých vyplývá, že je v Bělorusku pronásledován za uplatňování
politických práv a svobod a zároveň vyjádřil i svou obavu z pronásledování pro zastávání
politických názorů. Stěžovatel opětovně zdůraznil, že se krajský soud nikterak nezabýval návrhem
Krajského státního zastupitelství, aby krajský soud v extradičním řízení rozhodl o nepřípustnosti
vydání stěžovatele do Běloruska, a to z důvodů možného porušení čl. 3 a čl. 6 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod. Tyto nedostatky dokazování zakládají nepřezkoumatelnost
soudního rozhodnutí. Stěžovatel z opatrnosti odkázal na §14a zákona o azylu, zejména
na určitou pravděpodobnost mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání.
Tato obava pramení z toho, že běloruská policie ví o skutečnosti, že stěžovatele požádal v České
republice o mezinárodní ochranu, z čehož plyne, že by návrat měl katastrofální následky pro jeho
život. Krajský soud dle stěžovatele nesprávně posoudil také skutečnosti vztahující se k §16
písm. d) zákona o azylu, neboť Bělorusko nelze považovat za bezpečnou zemi. Stěžovatel
uzavřel, že jím vylíčené skutečnosti zakládají důvod pro udělení mezinárodní ochrany.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti konstatoval, že za novou skutečnost nelze
považovat návrh Krajského státního zastupitelství, neboť se jedná o dosud pravomocně
neskončenou věc. Řízení o vydání k trestnímu stíhání do země původu nemá přímou souvislost
s projednávaným případem. Jedná se o autonomní řízení, nezávislé na výsledku řízení o udělení
mezinárodní ochrany. Pouze v případě, kdy by správní orgán aplikoval §16 odst. 2 zákona
o azylu a podání žádosti by považoval za snahu odvrátit extradici d o vlasti, bylo by možno
hovořit o jisté míře souvislosti. Žalovaný považuje podání opakované žádosti za účelové, mající
za cíl odvrácení jeho vydání k trestnímu stíhání do země původu. Dle žalovaného jsou námitky
stěžovatele irelevantní, proto navrhl odmítnutí kasační stížnosti jako nepřijatelné ve smyslu
§104a s. ř. s.
Vzhledem k tomu, že se v posuzovaném případě jedná o přezkum rozhodnutí
ve věci mezinárodní ochrany, Nejvyšší správní soud se musel nejprve zabývat tím, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by totiž
tomu tak nebylo, musel by kasační stížnost odmítnout jako nepřijatelnou podle §104a odst. 1
s. ř. s. Vycházel přitom zejména z usnesení Nejvyššího správníh o soudu ze dne 26. 4. 2006,
čj. 1 Azs 13/2006 - 39, všechna rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz,
podle kterého je „podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek.“
Jak bude vyloženo dále, Nejvyšší správní soud shledal v posuzované věci pochybení
v postupu žalovaného správního orgánu a taktéž i krajského soudu, které mohlo mít dopad
do hmotně právního postavení stěžovatele. Kasační stížnosti je proto přijatelná.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Kasační stížnost
je důvodná.
V posuzované věci byla učiněna spornou zejména otázka, zda žádost stěžovatele
o udělení mezinárodní ochrany měla být posouzena jako nepřípustná, nebo naopak, zda jeho
některá tvrzení mohla být považována za přípustná , a tudíž podrobena věcnému posouzení.
Ve správním řízení o udělení mezinárodní ochrany Ministerstvo vnitra primárně zkoumá,
zda žadatel splňuje podmínky pro udělení azylu stanovené v §12 předmětného zákona.
Nesplňuje-li tam taxativně stanovené podmínky, správní orgán dále posuzuje žadatelova tvrzení
a zjištěný skutkový stav ve vztahu k dalším možným formám mezinárodní ochrany ve smyslu
§13 – 14b zákona o azylu, potažmo posuzuje, zda není na místě žádost odmítnout jako zjevně
nedůvodnou na základě §16 zákona o azylu. V případě, kdy žadatel podá opakovanou žádost
o udělení mezinárodní ochrany, správní orgán nemá primárně povinnost se znovu zabývat
splněním podmínek pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany, ale v prvé řadě
je jeho povinností zkoumat, zda jsou vyslovené důvody žádosti shodné jako v první žádosti,
či zda jsou rozdílné (k tomu srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2009,
čj. 3 Azs 45/2009 – 59). Proto i v následujícím soudním přezkumu je třeba předně posoudit
samotné splnění zákonných podmínek pro aplikaci §25 písm. i) ve spojení s §10a písm. e)
zákona o azylu.
Přípustností opakovaných žádostí o mezinárodní ochranu se podrobným a uceleným
způsobem zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 6. 2009, čj. 9 Azs 5/2009 – 65.
V tomto rozhodnutí dovodil, že pro možnost věcného projednání opakované žádosti je třeba
kumulativního splnění dvou podmínek: 1) je nutno uvést nové skutečnosti nebo zjišt ění; 2) musí
se přitom jednat o takové skutečnosti či zjištění, jež nebyly bez vlastního zavinění žadatele
předmětem zkoumání v předchozím řízení. Uvedené podmínky mají na straně jedné garantovat
určitou přidanou hodnotu nové žádosti, jež může vést k jiném u rozhodnutí než u žádosti
předchozí, a na straně druhé mají tyto podmínky zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávání
opakovaných žádostí. Hlavním smyslem a účelem institutu opakované žádosti je postihnout
případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit postavení žadatele
a které žadatel nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího řízení. Zpravidla se bude jednat
o takové skutečnosti, ke kterým došlo během času (např. změna situace v zemi původu nebo
změna poměrů ve vztahu k osobě žadatele). Na druhou stranu však za nové skutečnosti či zjištění
nelze považovat jakékoli nové skutečnosti nebo zjištění, ale pouze takové, které by mohly mít
dopad do hmotněprávního postavení žadatele.
Ze spisového materiálu vyplynulo, že stěžovatel podal první žádost o udělení mezinárodní
ochrany dne 28. 10. 2006, a to pod jiným jménem a datem narození (A. I., nar. XX). V průběhu
prvého řízení sdělil, že Bělorusko opustil v důsledku obav z uvěznění pro jeho opakované
pracovní výjezdy do Polska a pro předchozí problémy s policií, resp. celníky. Policie žadatele
zadržela, uložila mu pokutu, zabavila mu pas (který mu následně vrátila a poté opětovně zabavila)
a automobil, kterým v jednom případě, před prezidentskými volbami v březnu 2006, převezl př es
hranice letáky podporující opozičního prezidentského kandidáta Milinkeviče. Žalovaný
rozhodnutím ze dne 6. 9. 2007, čj. OAM-1219/VL-10-K03-2006, neudělil žalobci mezinárodní
ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona o azylu. Žaloba proti rozhodnutí správního
orgánu byla zamítnuta a následná kasační stížnost žalobce odmítnuta.
Stěžovatel dne 29. 11. 2009 (žalovanému doručeno dne 1. 12. 2009) učinil ve věznici
Ostrov prohlášení o úmyslu požádat o mezinárodní ochranu. V pořadí druhé žádosti ze dne
21. 1. 2010 a následném pohovoru uvedl stejné důvody opuštění Běloruska jako v prvém případě,
tedy problémy s policií poté, co byl na hranicích zadržen s letáky. Dále uvedl, že běloruská policie
se z odposlechů telefonu jeho matky dozvěděla, že v České republice požádal o mezinárodní
ochranu. Tyto skutečnosti představovaly dle žadatele veškeré důvody pro pod ání žádosti
o mezinárodní ochranu. Správní orgán žadateli závěrem pohovoru položil otázku: „Vám tedy
není známo, že jste v Bělorusku trestně stíhán? “ Stěžovatel odpověděl, že o tom nic neví.
Obecně platí, že povinnost správního orgánu zjistit úplně a přesně skutečný stav věci
je limitována tvrzeními žadatele o mezinárodní ochranu, jak Nejvyš ší správní soud judikoval
např. v rozsudcích ze dne 26. 2. 2004, čj. 5 Azs 50/2003 - 47, a ze dne 18. 12. 2003,
čj. 5 Azs 24/2003-42. Jinak řečeno, pokud osoba žádá o udělení mezinárodní ochrany, musí před
správním orgánem uvést všechny skutečnosti a důvody, pro které tak činí. Nejvyšší správní soud
rovněž také vyslovil, že ze žádného ustanovení zákona o azylu, ani z jiného právního předpisu,
nelze dovodit, že by správní orgán měl povinnost sám domýšlet právně relevantní důvody
pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činit příslušná skutková
zjištění. Pokud tedy žalovaný umožnil během správního řízení stěžovateli sdělit všechny
okolnosti, které považuje pro udělení azylu za významné, není jeho úkolem předestírat důvody,
pro které je mezinárodní ochrana obvykle poskytována (k tomu srov. rozsudky
ze dne 26. 8. 2004, čj. 5 Azs 170/2004 - 72, ze dne 31. 7. 2008, čj. 7 Azs 43/2008 - 47, či ze dne
18. 12. 2003, čj. 5 Azs 24/2003 - 42).
Jak se však vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 9. 2008,
čj. 5 Azs 66/2008 - 70, je během správního řízení jistá procesní aktivita požadována
i po správním orgánu, „který by měl v průběhu pohovoru vhodně kladenými otázkami zjistit, zda -li žadatelem
tvrzené skutečnosti jsou relevantní pro udělení azylu či doplňko vé ochrany a tvrzení žadatele podle toho
klasifikovat. “ Správní orgán je dále povinen zajistit k žádosti o mezinárodní ochranu maximální
možné množství důkazů, a to jak těch, které vyvracejí tvrzení žadatele, tak těch, co je podporují.
I řízení o udělení mezinárodní ochrany je ovládáno zásadou materiální pravdy (§3
správního řádu). V souladu s touto zásadou je proto nezbytné, aby byl zjištěn skutkový stav tak,
aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednotlivá tvrzení
stěžovatele, další v řízení zjištěné informace a charakter řízení konaného podle zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud ovšem dospěl k závěru, že správní orgán v posuzované věci takovýmto
způsobem nepostupoval. Z obsahu správního spisu (konkrétně z č. l. 8 a č. 9) se podává,
že správní orgán měl k dispozici informace od Vězeňské služby České republiky, ze dne 7. 12.
2009, že v dané době probíhalo předběžné šetření ohledně žádosti Běloruska o vydání stěžovatele
k trestnímu stíhání a dále potvrzení INTE RPOLu Minsk, že se tak děje pro obchodování s
drogami.
Stěžovatel tvrdil, že mu dané skutečnosti nebyly v řízení přes správním orgánem známy ;
ve správním řízení přitom nebyl prokázán opak. Jak již bylo uvedeno výše, správní orgán těmito
informacemi nepochybně disponoval, neboť uvedené dokumenty tvoří součást spisového
materiálu. Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 10. 9. 2009, čj. 9 Azs 33/2009 - 95,
zdůraznil možnost žadatele „znát podklady pro rozhodnutí a vyjádřit se k nim, případně navrhnout doplnění
řízení, resp. uplatnit ve smyslu §36 odst. 1 správního řádu další důkazy či návrhy z pohledu účastníka správního
řízení znamená významný moment, díky němuž se výsledek předmětného řízení stává předvídatelným a tedy
souladným s principem předvídatelnosti aktů veřejné moci a ochranou legitimních očekávání adresátů veřejné
správy.“ Účelem seznámení se s podklady rozhodnutí je jednak s amotné poskytnutí možnosti,
aby se žadatel seznámil s jednotlivými skutečnostmi, které správní orgán zjistil a z nich vycházel
při svém rozhodování a jednak, aby žadatel mohl na základě obsahu spisu zvážit, zda učiní návrhy
na doplňování dokazování či jiné procesní návrhy.
Poznatky o tom, že stěžovatel je v zemi původu trestně stíhán a v rozhodné době zároveň
probíhá šetření ohledně žádosti této země o vydání stěžovatele, náleží mezi skutečnosti, které
mohou být relevantní při posuzování toho, zda žadatel mohl být v zemi původu pronásledován
nebo, zda mu v případě návratu do vlasti hrozí skutečné nebezpe čí vážné újmy. Jedná se totiž
o informace, která mohou ale i nemusí být způsobilé zasáhnout hmotněprávní postavení žadatele
o udělení azylu nebo doplňkové ochrany. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru,
že za takové situace se správní orgán neměl spokojit s odpovědí žalobce, že nemá poznatky
o svém trestním stíhání v Bělorusku, ale naopak měl mu tuto informaci zprostředkovat,
aby se k ní žadatel mohl vyjádřit a dále se rozhodnout, jak s tímto poznatkem naloží. Teprve poté
mohlo být řádným způsobem posouzeno, zda lze žádost vyhodnotit jako nepřípustnou
pro neuvedení nových skutečností ve smyslu §10a písm. e) zákona o azylu. Uvedený požadavek
přitom není v rozporu se shora uvedenými judikatorními závěry, dle kterých správní orgán nemá
povinnost sám domýšlet právně relevantní důvody pro udělení azylu a posléze k těmto důvodům
činit příslušná skutková zjištění, neboť, jak již bylo řečeno, jedná se zde o informace, kterými
správní orgán již disponoval (nemusel je nad rámec svých povinností dohledávat) , žadatel tvrdil,
že s nimi v dané době nebyl seznámen a současně se teoreticky jedná o okolnosti relevantní
z hlediska azylového zákona.
Na tomto místě lze tedy uzavřít, že žalovaný pochybil, je stliže během řízení o žádosti
o mezinárodní ochranu žalobci nikterak nepředestřel informace o jeho trest ním stíhání a zejména
o žádosti Běloruska o jeho vydání do země původu, ačkoliv mu tyto skutečnosti, která jsou
v obecné rovině způsobilé ovlivnit postavení žadatele o mezinárodní ochranu, byly známy a byly
učiněny součástí správního spisu. Z tohoto důvodu shledal Nejvyšší správní soud rozhodnutí
správního orgánu nepřezkoumatelné, neboť v něm chybí právní posouzení toho, zda trestní
stíhání stěžovatele a žádost Běloruska o jeho vydání je či není novým důvodem, který by bylo
třeba posoudit v řádném řízení o udělení ochrany. Obecně řečeno, správní orgán může dospět
k závěru, a to i s ohledem na procesní aktivitu žadatele, že uvedené skutečnosti nepředstavují
důvod pro posouzení žádosti o mezinárodní ochrany jako přípustné. Jestliže však správní orgán
dospěje k závěru, že uvedené skutečnosti představují přípustně uplatněný nový důvod, je třeba
rozhodnout, zda tato skutečnost představuje či naopak nepředstavuje důvod pro udělení jedné
z forem mezinárodní ochrany, anebo, zda žádost podaná v době rozhodování o předání
stěžovatele k trestnímu stíhání do ciziny nepředstavuje onen důvod pro odmítnutí žádosti jako
zjevně nedůvodné, a to především ve smyslu §16 odst. 2 zákona o azylu. Na tomto místě
lze odkázat na rozhodnutí ze dne 10. 8. 2010, čj. 4 Azs 10/2010 - 99, ve kterém Nejvyšší správní
soud posuzoval vztah zjevně nedůvodné žádosti právě podle §16 odst. 2 zákona o azylu a extradičního řízení a vyslovil v něm zejména, že rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu
a rozhodnutí o extradiční žádosti jsou vydávána na základě dvou samostatných a rozdílných
řízení. Dle tohoto rozhodnutí je přitom nepřípustné, aby se Ministerstvo vnitra zprostilo
zákonem o azylu svěřeného mezinárodního závazku neporušení zásady non-refoulement, a to tím,
že by jeho hodnocení přenechalo, nebo přeneslo na jiný orgán, byť by to byl soud nebo ministr
spravedlnosti rozhodující o povolení vydání k trestnímu stíhání do ciziny.
S ohledem na shora uvedené proto nemůže obstát ani ta argumentace krajského soudu,
dle které správní orgán nemá z úřední povinnosti přezkoumávat každou potenciální indicii
k udělení mezinárodní ochrany; o takovou situaci se totiž v předmětném řízení nejednalo. Správní
orgán tak nemusel činit z úřední povinnosti, je však třeba, aby tyto informace stěžovateli
předestřel, nejsou-li mu známy.
Stěžovatel v kasační stížnosti vyjádřil přesvědčení, že návrh Krajského státního
zastupitelství v Plzni ze dne 22. 2. 2010, aby Krajský soud v Plzni rozhodl, že vydání stěžovatele
do Běloruska je nepřípustné, měl být zohledněn nejpozději v soudním řízení. Jelikož správní
orgán vydal své rozhodnutí 3. 2. 2010, nemohl předmětný návrh, který stěžovatel přiložil k replice
k vyjádření žalovaného, jakkoli reflektovat. Nutno však dodat, že ani krajský soud se výslovně
nevyjádřil k právní relevanci žalobcem nově uváděných skutečností. Existenci návrhu krajského
státního zastupitelství a rovněž poukaz žalobce na usnesení Krajského soudu v Plzni, kterým bylo
rozhodnuto o nevydání žalobce do Běloruska, krajský soud zmínil toliko v části odůvodnění
vztahující se k nepřiznání žalobě odkladného účinku, nikoliv však v rámci věcného posouzení
věci. Ačkoliv stěžovatel uváděl dané informace v žalobě a replice k vyjádření žalovaného k žalobě
zejména v souvislosti s žádostí o přiznání odkladnému účinku, v obecné rovině tak činil v žalobě
a pak posléze i v jejím doplnění ze dne 18. 5. 2010 i ve vztahu k samotnému hmotně právnímu
posouzení věci.
V tomto směru lze odkázat na rozhodnutí ze dne 28. 4. 2010, čj. 2 Azs 8/2010 – 75,
v němž se Nejvyšší správní soud zabýval případem, kdy stěžovatel až po uplynutí lhůty ve smyslu
§71 odst. 2 a §72 odst. 1 s. ř. s. doložil potvrzení, že je proti němu (rovněž v Bělorusku) vedeno
trestní stíhání pro trestný čin politické povahy. Zdejší soud dospěl k závěru, že se jedná o důkaz
zásadní povahy, který by mohl mít významný vliv při posouzení možnosti udělení doplňkové
ochrany podle §14a zákona o azylu. Proto, zjistí-li soud existenci nových skutečností, které
by eventuelně mohly naplňovat podmínky ustanovení §14a zákona o azylu, nemůže je pominout.
Ověření relevance takového nově předloženého důkazu má primárně proběhnout v tom řízení
a před tím orgánem, kde vyšel poprvé najevo. Soud dále vyslovil, že tímto orgánem byl v daném
případě krajský soud, přičemž nechat posouzení této skutečnost správním orgánem by mohlo
dojít kupř. při nepřezkoumatelnosti azylového rozhodnutí, popřípadě nutnosti obsáhlého
doplnění dokazování, výrazně přesahujícího kasační postavení správního soudu.
Nejvyšší správní soud považoval z důvodu procesní ekonomie za vhodné se vyjádřit
i ke zbylým námitkám uplatněným v kasační stížnosti.
Stěžovatel v kasační stížnosti krajskému soud vytkl, že se plně nevypořádal s otázkou
splnění zákonných podmínek pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, přestože stěžovatel
vylíčil, že je v Bělorusku pronásledován za uplatňování politických práv a svobod. Se zřetelem
k tomu, že v řízení zatím nebyla postavena najisto relevance trestního stíhání stěžovatele a žádost
o jeho vydání do Běloruska, nemůže se Nejvyšší správní soud k této námitce vyjádřit. Proto
toliko v obecné rovině, bez vztahu k posuzované věci, uvádí, že v případě nepřípustnosti žádosti
o udělení mezinárodní ochrany (tj. za situace, kdy jsou splněny zákonné podmínky pro aplikaci
§10a písm. e) ve spojení s §25 písm. i) zákona o azylu) se správní orgán nezabývá možnými
důvody pro udělení §12 zákona o azylu. Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 23. 6. 2010,
čj. 4 Azs 16/2010 - 47, vyslovil, že „zastaví-li správní orgán podle §25 písm. i) zákona o azy lu řízení
o udělení mezinárodní ochrany z toho důvodu, že je žádost nepřípustná, nezabývá se již pochopitelně důvody
pro udělení azylu.“ Nadto, lze přisvědčit správnímu orgánu v tom, že se s otázkou pronásledování
stěžovatele policií a celníky pro převážení letáků opozičního kandidáta Milinkeviče již vypořádal
v rámci první žádosti stěžovatele o mezinárodní ochranu. Již bě hem prvního řízení vyslovil,
že takto předeslané potíže žadatele v Bělorusku nespočívají v azylově relevantních důvodech
a nejsou politického charakteru, jelikož stěžovatel netvrdil, že by byl politicky jakkoli činným,
převoz letáků opozičního kandidáta vykonal ze zištných důvodů a nikoliv z politického
přesvědčení.
Stěžovatel se dále domnívá, že krajský soud nesprávně pos oudil skutečnosti vztahující
se k §16 písm. d) zákona o azylu (pozn. NSS – správně §16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu),
neboť Bělorusko nelze považovat za bezpečnou zemi původu. Odkaz na dané ustanovení jednak
postrádá oporu v žalobním bodě a jednak na posuzovanou věc nedopadá. Stěžovatelova žádost
nebyla posouzena jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu, nýbrž byla
posouzena jako nepřípustná. Nejvyšší správní soud, opětovně nad rámec nutného odůvodnění,
uvádí, že kasační námitka pravděpodobně směřuje nikoliv k uvedenému ustanovení, což by bylo
i v rozporu se zájmy stěžovatele, ale patrně k posouzení situace v zemi původu ve vztahu
k navrátivším se neúspěšným žadatelům o mezinárodní ochranu. I s touto otázkou se žalovaný
vypořádal již ve svém prvním rozhodnutí, v němž se především ve vztahu k aplikaci právních
předpisů o diskreditaci Běloruské republiky zabýval poměry v této zemi. Nejvyšší správní soud
např. v rozhodnutí ze dne 20. 11. 2009, čj. 1 Azs 104/2008 – 61, nebo rozhodnutí ze dne
4. 11. 2009, čj. 2 Azs 42/2008 – 125, ve vztahu k možné aplikaci ustanovení trestního zákoníku
o diskreditaci Běloruské republiky konstatoval, že „doposud nejsou známy případy, že by neúspěšní
žadatelé o azyl byli po svém návratu do Běloruska v tomto ohledu postih ováni.“
Nejvyšší správní soud tudíž shledal rozsudek krajského soudu nezákonným, proto
jej zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta prvá s. ř. s.). V dalším
řízení je krajský soud vázán právním názorem, který je vysloven v tomto rozsudku (§110 odst. 3
s. ř. s.).
V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne i o nákladech řízení o této kasační stížnosti
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 28. února 2011
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu