ECLI:CZ:NSS:2011:8.AZS.17.2010:72
sp. zn. 8 Azs 17/2010 - 72
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z p ředsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra, JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Jana Passera a JUDr. Barbary
Pořízkové v právní věci žalobce: K. A., zastoupeného JUDr. Alešem Zemanem, advokátem se
sídlem Svobodova 7, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3,
Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 10. 2009, čj. OAM-273/LE-BE02-BE03-2009,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2010,
čj. 47 Az 59/2009 - 37,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
III. Odměna advokáta JUDr. Aleše Zemana se u r č u je částkou 5760 Kč. Tato částka
mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 20. 10. 2009, čj. OAM-273/LE-BE02-BE03-2009,
zastavil na základě §25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azy lu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), řízení o žádosti
žalobce o udělení mezinárodní ochrany. Žádost vyhodnotil jako nepřípustnou podle §10a
písm. e) zákona o azylu, neboť žalobce požádal opakovaně o udělení mezinárodní ochrany,
aniž by uvedl nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem
zkoumání v předchozím pravomocně ukončeném řízení ve věci mezinárodní ochrany.
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou, kterou Krajský soud v Praze (dále
jen „krajský soud“) zamítl rozsudkem ze dne 31. 3. 2010, čj. 47 Az 59/2009 – 37. V odůvodnění
uvedl, že v dané věci není pochyb o tom, že žalobce v prvotní fázi prvního řízení o žádosti
o udělení mezinárodní ochrany nesplnil základní povinnost pravdivosti tvrzení. Ačkoliv
byl žalobce poučen o povinnosti vypovídat pravdu, správnímu orgánu v první žádosti sdělil
nepravdivé údaje o své totožnosti a státní příslušnosti. Sám tak způsobil, že žalovaný posuzoval
jeho první žádost ve vztahu k Iráku, který však není, jak žalobce nyní tvrdí, zemí jeho původu.
To, že je státním příslušníkem Sýrie, musel žalobce vědět již v prvním řízení. Neuvedl tedy ž ádné
nové skutečnosti, které by mu v předchozím řízení nebyly známy. Za takové situace proto
žalovaný nepochybil, jestliže nyní projednávanou žádost posoudil jako opakovanou, neboť jde
o žádost stejného žadatele, avšak účelově vystupujícího pod jinou ident itou, což ostatně potvrdil
i sám žalobce. Přístup žalobce je v rozporu se zásadami a principy azylového řízení, které
má poskytnout ochranu těm, kteří jednají ve vztahu k hostitelské zemi korektně, což však žalobce
v první žádosti neučinil a k podání druhé žádosti přistoupil účelově až pod hrozbou vyhoštění
z území České republiky. S ohledem na uvedené, krajský soud vyhodnotil jako mylný názor
žalobce, že novou skutečností je uvedení jiné totožnosti než v předchozím řízení. Nelze připustit,
aby žadatel mohl vystupovat v jednotlivých řízeních pod jinou identitou, vědomě uvádět správní
orgán v omyl a účelově si vynucovat vždy nové meritorní posouzení žádosti, kdy jedině žadatel
již na počátku první azylové procedury věděl kým je a z jaké země pochází. Krajský soud uzavřel,
že pokud žadatel nerespektuje povinnost uvádět správnímu orgánu pravdivé údaje, porušuje tím
základní povinnosti žadatele o udělení mezinárodní ochrany, jejichž důsledkem je zastavení řízení
o opakované žádosti pro její nepřípustnost.
Proti rozhodnutí krajského soudu brojil žalobce (stěžovatel) kasační
stížností, v níž v toliko obecné rovině uvedl, že rozsudek napadá z důvodů ve smyslu §103
odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu sp rávního (dále jen „s. ř. s.“)
a současně požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů. Kraj ský soud dané žádosti
vyhověl a usnesením ze dne 22. 7. 2010, čj. 47 Az 59/2009 - 57, stěžovateli ustanovil zástupcem
JUDr. Aleše Zemana, advokáta se sídlem Svobodova 7, Praha 2. V doplnění kasační stížnosti
stěžovatel zdůraznil, že je přesvědčen o tom, že posouzení zavinění je nutným předpokladem
pro kvalifikovaný závěr o nepřípustnosti žádosti o mezinárodní ochranu. Stěžovatel vysvětlil,
že při první žádosti neuvedl svou pravou totožnost, jelikož se obával, že bude navrácen do Sýrie,
kde mu hrozí zatčení a mučení, jakož i následné ohrožení dalších osob z jeho rodiny. Správní
orgán ani krajský soud neposoudil, zdali tato obava mohla dosáhnout takové intenzity,
že by stěžovatele vyviňovala z pro něj nepříznivé situace, kdy hned od počátku posuzování své
žádosti neuvedl pravdivé a úplné skutečnosti o své totožnosti. V napadeném rozhodnutí je pouze
konstatováno, že stěžovatel nedostál své povinnosti vypovídat pravdu a neunesl tak důkazní
břemeno v podobě povinnosti tvrzení. Posouzení právní otázky existence vlastního zavinění
v předcházejícím řízení chybí. Tím, že byla žádost stěžovatele vyhodnocena dle §10a písm. e)
zákona o azylu, nebyla již dále věcně posuzována z hlediska skutečností v této žádosti uvedený ch.
Rozhodnutí tak nevychází z řádně zjištěného skutkového stavu ve smyslu §3 správního řádu.
Stěžovatel současně navrhl, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na správnosti svého rozhodnutí. Řádně
posoudil a porovnal veškerá tvrzení, která stěžovatel uvedl v průběhu předchozího i současného
řízení. Nenalezl přitom žádné nové skutečnosti, které by vyžadovaly opakované meritorní
posouzení jeho žádosti. Uvedení jiné identity není novou skutečno stí. Stěžovatel neuvedl žádné
skutečnosti, které by mu v předchozím řízení nebyly známy . Proto i tvrzení stěžovatele
o (ne)vlastním zavinění v těchto souvislostech neobstojí, neboť v prvém řízení uvedl zcela
vědomě nepravdu, čímž porušil základní povinnosti žadatele o mezinárodní ochranu.
Vzhledem k tomu, že se v posuzovaném případě jedná o přezkum rozhodnutí ve věci
mezinárodní ochrany, Nejvyšší správní soud se musel nejprve zabývat tím, zda kasační stížnost
svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by totiž tomu tak nebylo,
musela by být podle §104a s. ř. s. odmítnuta jako nepřijatelná. Vycházejíc zejména z usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006 - 39, všechna rozhodnutí
tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz, podle kterého je „podstatným přesahem vlastních
zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva
jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních
otázek,“ Nejvyšší správní soud v dané věci neshledal přesah vlastních zájmů stěžovatele ani
pochybení v postupu krajského soudu, tím méně pak pochybení zásadní, které by mohlo mít
dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
V posuzované věci je základní otázkou to, zda správní orgán mohl s ohledem na zjištěný
skutkový stav věci posoudit žádost stěžovatele jako nepřípustnou ve smyslu §10a písm. e) zákona
o azylu. Stěžovatel má, oproti žalovanému i krajskému soudu, za to , že jeho v pořadí již druhá
žádost o udělení mezinárodní ochrany měla být shledána přípustnou, neboť uvedl nové
skutečnosti, a sice svou novou – skutečnou - totožnost. Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel
podal poprvé žádost o udělení mezinárodní ochrany dne 13. 10. 2008, v níž uvedl, že se jmenuje
J. R., narodil se dne XX v Iráku a je bez státní příslušnosti. Irák opustil z důvodu, že Kurdové
mají problémy s Araby a navíc v Iráku probíhá válka. Ministerstvo vnitra žalobci mezinárodní
ochranu podle §12 – §14b zákona o azylu neudělilo. Poté, co byl stěžovatel navrácen z Belgie a
byl umístěn do zařízení pro zajištění cizinců, podal dne 12. 8. 2009 v pořadí druhou žádost o
mezinárodní ochranu. V ní uvedl, že jeho jméno je A . K., narodil se dne XX, je státním
příslušníkem Syrské arabské republiky a kurdské národnosti. Zemi původu musel opustit, neboť
byl hledán syrskou vládou za roznášení letáků souvisejících s kurdskou problematikou.
Přípustností opakovaných žádostí o mezinárodní ochranu se podrobným způsobem
zabýval Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 11. 6. 2009, čj. 9 Azs 5/2009 – 65. V tomto
rozhodnutí dovodil, že pro možnost věcného projednání opakované žádosti je třeba
kumulativního splnění dvou podmínek: 1) je nutno uvést nové skuteč nosti nebo zjištění; 2) musí
se přitom jednat o takové skutečnosti či zjištění, jež nebyly bez vlastního zavinění žadatele
předmětem zkoumání v předchozím řízení. Při opakovaném podání žádosti o udělení
mezinárodní ochrany je nutno důsledně dbát na splnění obou uvedených podmínek. Na straně
jedné mají garantovat určitou přidanou hodnotu nové žádosti, jež může vést k jinému rozhodnutí
než u žádosti předchozí, a na straně druhé mají tyto podmínky zajistit, aby nedocházelo
k účelovému podávání opakovaných žádostí. Hlavním smyslem a účelem institutu opakované
žádosti je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit
postavení žadatele a které nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího řízení. Zpravidla
se může jednat o takové skutečnosti, ke kterým došlo během času jako je zejména změna situace
v zemi původu nebo změna poměrů ve vztahu k osobě žadatele.
Nejvyšší správní soud ve shora citovaném rozhodnutí ve vztahu k druhé z uvedených
podmínek dále vyložil, že je třeba vyjít z toho, že v rámci azylového řízení existují dvě základní
povinnosti – břemeno tvrzení a břemeno důkazní. K tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu ze dne 7. 12. 2005, čj. 4 Azs 151/2005 - 86, dle něhož: „zatímco důkazní břemeno
může v některých případech nést i správní orgán, povinnost tvrzení leží vždy na ža dateli o azyl.
Představa, že by správní orgán sám zjišťoval pronásledování či potenciální ohrožení žadatele o azyl v zemi jeho
původu, je zcela nereálná. Jedině žadatel sám nejlépe ví, z jakých důvodů svou zemi původu opustil, zda byl
pronásledován a z jakých důvodů. V průběhu řízení o udělení azylu musí žadatel uvést veškeré relevantní důvody,
na základě kterých poté správní orgán jeho žádost posoudí.“
Stěžovatel ve své druhé žádosti uvedl nové jméno, datum narození, zemi původu
i samotné důvody, pro které měl opustit Sýrii. Nejvyšší správní soud s ohledem na shora
vymezené kumulativní podmínky konstatuje, že i samotnou totožnost stěžovatele lze posuzovat
ve světle §10a písm. e) z ákona o azylu. Ve vztahu k údajům o osobě žadatele, kterými žalovaný
disponoval během prvního správního řízení, se nepochybně jednalo o novou informaci. Jinou,
a to zásadní skutečností je však to, že uvedené skutečnosti musely být stěžovateli přirozeně
známy již v předchozím řízení. Identita je obecnou charakteristikou každé osoby a je jí známa.
Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem v tom, že d ůvody vztahující se k totožnosti
žadatele a jeho potíže v zemi původu mohly být předmětem zkou mání již během prvního
správního řízení. Řízení o udělení mezinárodní ochrany je rozhodováním o poskytnutí ochrany
fyzické osobě jako biologickém organismu identifikovaném znaky dokládajícími jeho totožnost,
těmito znaky jsou zejména jméno a příjmení, datum narození , země původu a na základě
těchto znaků je přezkoumáváno naplnění důvodů pro udělení mezinárodní ochrany ve smyslu
§12 – §14b zákona o azylu (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
ze dne 12. 4. 2006, čj. 3 Azs 46/2006 – 91). Toto řízení je řízením o žádosti, z čehož plyne,
že je v dispozici samotného stěžovatele, aby svým tvrzením vymezil rozsah skutkového
i právního posuzování správního orgánu. Povinnost tvrzení v řízení o udělení mezinárodní
ochrany v sobě obsahuje i povinnost žadatele uvést svou skutečnou totožnost. Nejvyšší správní
soud rovněž přisvědčuje krajskému soudu v tom, že by bylo proti podstatě a smyslu azylového
řízení, aby byla uvedená dispozice rozšířena i na možnost žadatele volit, ve kterém správním
řízení určitou jemu známou skutečnost vznese. Veškeré relevantní a známé důvody je třeba uvést
během jediného, tj. prvního, správního řízení. Nejvyšší správní soud v obecné rovině nepopírá,
že žadatel může až ve své druhé či další žádosti vyjevit skutečnosti, které by odůvodňovaly
poskytnutí jedné z forem mezinárodní ochrany. To však nic nemění na jeho povinnosti, aby tyto
důvody uvedl již v průběhu prvního řízení, jestliže mu byly známy.
Krajský soud i žalovaný správní orgán se ve svých rozhodnutích zabývali tím,
zda stěžovatel mohl nyní tvrzené skutečnosti uvést již v první žá dosti o mezinárodní ochranu
a v souladu i s názorem zdejšího soudu, který již byl vyložen výše, řádně uzavřeli, že stěžovatel
mohl údaje o své osobě i důvodech, pro které opustil zemi původu nepochybně uvést již během
prvního správního řízení. Jestliže stěžovatel neuvedl svou pravou totožnost a nepopsal své potíže
v Sýrii již během prvního správního řízení, jedná se o skutečn ost přičitatelnou pouze jemu,
a nelze akceptovat, že by toto neunesení břemena tvrzení mohl zhojit pomocí podání opakované
žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
Nejvyšší správní soud se zřetelem k již vyslovenému nemohl přisvědčit ani námitce
stěžovatele stran nedostatečně zjištěného skutkového stavu ve smyslu §3 správního řádu. Správní
orgán zjistil skutkový stav dostatečným způsobem pro to, aby žádost stěžovatele o udělení
mezinárodní ochrany vyhodnotil jako nepřípustnou ve smyslu §10a písm. a) zákona o azylu
a v důsledku toho podle §25 písm. i) téhož zákona řízení zastav il.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
v posuzované věci dostatečná vodítka pro vypořádání se s kasačními body. Tento soud neshledal
ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
uzavřel, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahu je vlastní zájmy stěžovatele,
a proto ji na základě §104a s. ř. s. odmítl jako nepřijatelnou.
Vzhledem k tomu, že na základě §32 odst. 5 zákona o azylu má podání kasační stížnosti
proti rozhodnutí krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věcech azylu
odkladný účinek přímo ze zákona, Nejvyšší správní soud nerozhodoval o žádosti stěžovatele
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ve smyslu §107 s. ř. s.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v sou ladu s §60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle nějž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti u stanoven zástupcem advokát; v takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8, §120 s. ř. s.). Nejvyšší
správní soud určil odměnu advokáta částkou 2 x 2100 Kč za dva úkony právní služby (převzetí
a příprava věci a písemné podání soudu ve věci samé) a dál e 2 x 300 Kč na úhradu
hotových výdajů, v souladu s §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 p ísm. b) a d) a §13 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif). Vzhledem k tomu, že ustanovený advokát je plátcem daně z přidané hodnoty,
byla k takto vypočtené odměně dále připočtena daň z přidané h odnoty v sazbě 20 % ve výši
960 Kč. Ustanovenému advokátu se tudíž přiznává odměna v celkové výši 5760 Kč. Tato částka
mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. ledna 2011
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu