ECLI:CZ:NSS:2011:9.AFS.15.2011:106
sp. zn. 9 Afs 15/2011 - 106
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců Mgr. Daniely Zemanové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: D. R.,
zast. JUDr. Jaroslavem Novákem, Ph.D., advokátem se sídlem Trojanova 12, Praha 2,
proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem
Štěpánská 28, Praha 1, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 10. 3. 2009, č. j. 3251/09-
1500-106358, č. j. 3250/09-1500-106358, č. j. 3248/09-1500-106358 a č. j. 3249/09-1500-
106358, ve věci daňového penále na dani z příjmů fyzických osob, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2010,
č. j. 10 Ca 152/2009 - 74,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá
zrušení shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský
soud“), kterým tento soud zamítl jeho žalobu proti rozhodnutím Finančního
ředitelství pro hlavní město Prahu (dále jen „žalovaný“) ze dne 10. 3. 2009,
č. j. 3251/09-1500-106358, č. j. 3250/09-1500-106358, č. j. 3248/09-1500-106358
a č. j. 3249/09-1500-106358. Těmito rozhodnutími žalovaný zamítl stěžovatelova
odvolání proti rozhodnutím Finančního úřadu pro Prahu 5 (dále jen „správce daně“)
ze dne 8. 12. 2008, č. j. 465748/08/005912/6390, č. j. 465743/08/005912/6390,
č. j. 465751/08/005912/6390 a č. j. 465737/08/005912/6390, kterými byla z důvodu
opožděného podání zamítnuta odvolání stěžovatele proti platebním výměrům
ze dne 16. 1. 2006, č. j. 12581/06/005912/7598, č. j. 12582/06/005912/7598,
č. j. 12639/06/005912/7598 a ze dne 27. 11. 2006, č. j. 423341/06/005912/7598,
na daňové penále na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2001, 2002 a 2003
v celkové výši 2 239 139 Kč.
Městský soud v napadeném rozsudku uvedl, že předmětem přezkumu
je rozhodnutí, jímž bylo rozhodováno o odvolání proti rozhodnutí správce daně, kterým
bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti výše uvedeným platebním výměrům na daňové
penále jako opožděné podle §49 odst. 2 písm. b) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“).
Je-li odvolání podáno po uplynutí zákonem stanovené lhůty, správce daně odvolání
z důvodu jeho opožděnosti zamítne a již se nezabývá důvody odvolání ve věci samé.
Uvedl, že v takovém případě rovněž odvolací orgán i správní soud v následných řízeních
přezkoumávají pouze skutečnost, zda odvolání proti správním rozhodnutím bylo podáno
včas, či nikoli. Městský soud na základě správního spisu dospěl stejně jako žalovaný
k závěru, že odvolání stěžovatele bylo v daném případě podáno opožděně, přičemž žádné
z námitek stěžovatele tuto skutečnost nezpochybňovaly. Proto žalobu zamítl podle §78
odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“). Podotkl, že se nemohl žádnými námitkami směřujícími do merita věci
(proti platebním výměrům na samotnou daň i daňové penále) zabývat, neboť tyto nejsou
předmětem tohoto sporu. Z tohoto důvodu se nezabýval ani námitkou prekluze.
Upozornil na to, že platební výměry na daňové penále je za daného stavu věci možno
případně změnit již jedině cestou mimořádných opravných prostředků.
Proti rozsudku městského soudu brojí stěžovatel kasační stížností, kterou podává
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Úvodem stěžovatel podrobně vylíčil
skutkový stav věci a průběh řízení. Zdůraznil skutečnost, že platební výměry na daňové
penále na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2001, 2002 a 2003, vydané
dne 16. 1. 2006, byly vydány dříve, než nabyly právní moc samotné platební výměry
na daň z příjmů fyzických osob za předmětná zdaňovací období. Ty totiž nabyly právní
moc až dne 8. 10. 2008. Na základě této skutečnosti tvrdí, že mu správce daně odčerpal
prostřednictvím exekučních příkazů neprávem peněžní prostředky z depozitního účtu
Policie ČR v celkové výši 6 562 254 Kč. V návaznosti na předestřenou skutečnost
má za to, že lhůta třiceti dní pro podání odvolání proti předmětným platebním výměrům
na daňové penále mohla začít běžet nejdříve dne 9. 10. 2008, a to bez ohledu
na to, že platební výměry na daňové penále byly vydány dne 16. 1. 2006. Stěžovatel podal
odvolání proti těmto platebním výměrům na daňové penále dne 6. 11. 2008, proto byla
lhůta zachována. Trvá na tom, že městský soud nesprávně posoudil právní otázku
v předchozím řízení týkající se výše uvedené otázky nemožnosti vydat platební výměr
na daňové penále na daň před nabytím právní moci rozhodnutí o vyměření této daně.
Stěžovatel v kasační stížnosti rovněž namítá, že právo správce daně vyměřit daň a daňové
penále je podle §47 zákona o správě daní a poplatků prekludováno, neboť o úkonu, jímž
měla být prekluzivní lhůta přerušena, byl daňový subjekt ve smyslu odstavce druhého
citovaného ustanovení informován až doručením platebních výměrů na daň dne
8. 10. 2008. Z právě uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ke kasační stížnosti zaslal vyjádření, v němž především zdůrazňuje,
že předmětem rozhodnutí žalovaného napadených žalobou u městského soudu byla
otázka oprávněnosti zamítnutí odvolání podaných proti výše uvedeným platebním
výměrům na daňové penále, tj. posouzení dodržení zákonem stanovené odvolací lhůty
ze strany stěžovatele. V návaznosti na to uvádí, že námitky směřující proti vyměření daně
fyzických osob za předmětná zdaňovací období a následného vymáhání daňových
nedoplatků proto s daným řízením nesouvisí.
V souvislosti s otázkou vykonatelnosti a nabytí právní moci platebního výměru
na daň a platebního výměru na daňové penále uvádí, že v tomto případě není
vykonatelnost vázána na právní moc rozhodnutí, nýbrž jen na uplynutí lhůty k plnění.
Proto bez ohledu na to, zda bylo proti platebnímu výměru podáno odvolání, či nikoli,
je daňový subjekt povinen uhradit daňovou povinnost ve stanovené lhůtě. Vydal-li
správce daně platební výměry na daňové penále před nabytím právní moci platebních
výměrů na daň, postupoval tak v souladu s §63 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků
(ve znění platném do 31. 12. 2006). Stěžovatelem namítaná „překážka“ v podobě
nepravomocné daňové povinnosti na dani z příjmů fyzických osob za předmětná
zdaňovací období byla odstraněna doručením rozhodnutí o odvoláních proti platebním
výměrům na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2001, 2002 a 2003 ze dne
18. 11. 2008.
Ani s námitkou o zachování odvolací lhůty se žalovaný neztotožňuje. Platební
výměry na daňové penále byly totiž vydány dne 16. 1. 2006 a doručeny zplnomocněnému
zástupci stěžovatele dne 24. 1. 2006 a stěžovateli podle §17 odst. 5 zákona o správě daní
a poplatků dne 9. 2. 2006. V případě platebního výměru ze dne 27. 11. 2006 došlo
k doručení zplnomocněnému zástupci dne 1. 12. 2006 a stěžovateli podle výše uvedeného
ustanovení dne 18. 12. 2006. V souladu s poučeními obsaženými v předmětných
rozhodnutích byl stěžovatel oprávněn podat proti nim odvolání ve lhůtě třiceti dnů ode
dne jejich doručení, nicméně odvolání proti platebním výměrům na daňové penále bylo
podáno až dne 6. 11. 2008, tedy po uplynutí zákonem stanovené odvolací lhůty. Pokud
v takovém případě postupoval správce daně podle §49 odst. 2 písm. b) zákona o správě
daní a poplatků a odvolání stěžovatele zamítl z důvodů jejich opožděnosti, postupoval
správně.
K námitce prekluze žalovaný konstatuje, že touto námitkou, jako námitkou
směřující proti vyměření daně z příjmů fyzických osob za předmětná zdaňovací období
a proti vymáhání daňových nedoplatků, nebylo možno se v daném řízení zabývat, neboť
tyto otázky nejsou předmětem tohoto přezkumu. Pro úplnost však podotýká, že za úkon
přerušující běh prekluzivní lhůty v daném případě je nutno považovat již výzvy k podání
daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob za předmětná zdaňovací období,
a proto lhůta pro vyměření předmětné daně se tak prodloužila do 31. 12. 2008. Vzhledem
k tomu, že rozhodnutí o odvolání proti platebním výměrům na daň z příjmů fyzických
osob za předmětná zdaňovací období nabyla právní moci v uvedeném termínu, nelze
námitce prekluze přisvědčit. Z výše uvedených důvodů má žalovaný námitky stěžovatele
za nedůvodné a navrhuje kasační stížnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského
soudu z důvodů v této stížnosti uplatněných a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná. Vycházel přitom z následujícího.
Podle §48 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků lze odvolání podat ve lhůtě
třiceti dnů ode dne, který následuje po doručení rozhodnutí, proti němuž odvolání
směřuje, není-li v tomto zákoně stanoveno jinak.
Podle §49 odst. 2 písm. b) téhož zákona správce daně odvolání zamítne, jestliže
je podáno po stanovené lhůtě. Proti zamítnutí odvolání z tohoto důvodu se lze odvolat.
Ustanovení §49 odst. 3, věta poslední, téhož zákona stanoví, že v odůvodnění
rozhodnutí podle odstavce 2 uvede správce daně jen důvody, pro které bylo odvolání
zamítnuto, a ostatními důvody ve věci samé se nezabývá.
Z právě uvedeného vyplývá, že dospěje-li správce daně k závěru, že odvolání bylo
podáno opožděně, zamítne jej podle výše uvedeného ustanovení a již se více dalšími
námitkami v odvolání uvedenými nezabývá. Podá-li daňový subjekt proti takovému
rozhodnutí odvolání, odvolací orgán přezkoumává pouze skutečnost, zda v daném
případě byly podmínky pro zamítnutí odvolání podle §49 odst. 2 písm. b) zákona
o správě daní a poplatků, či nikoli. Odvolací orgán se tak zabývá pouze námitkami,
na základě nichž se daňový subjekt snaží doložit, že své odvolání podal včas. Ostatní
námitky, směřující proti meritu věci, není odvolací orgán oprávněn v tomto řízení
přezkoumávat. Stejným rozsahem přezkumu je pak vázán rovněž správní soud v případě
podání správní žaloby. Zákonností rozhodnutí, vůči němuž odvolání směřovalo,
se nezabývá (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 12. 2009,
č. j. 1 Afs 106/2009 - 103, všechna zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
jsou dostupná na www.nssoud.cz). Stejným způsobem je omezen rovněž přezkum
napadeného rozsudku městského soudu ze strany Nejvyššího správního soudu,
který je vedle přezkumu procesního postupu městského soudu oprávněn posuzovat
pouze to, zda městský soud, potažmo správní orgány, posoudily otázku opožděnosti
podání odvolání správně.
Ze správního spisu jsou patrny tyto podstatné skutečnosti. Dne 16. 1. 2006 správce
daně vydal platební výměry na daňové penále na dani z příjmů fyzických osob za rok
2001, 2002 a 2003 a dne 27. 11. 2006 platební výměr na rozdílové penále na dani z příjmů
fyzických osob za rok 2003. Platební výměry ze dne 16. 1. 2006 byly doručeny zástupci
stěžovatele dne 24. 1. 2006 a stěžovateli dne 9. 2. 2006; platební výměr ze dne
27. 11. 2006 byl doručen zástupci stěžovatele dne 1. 12. 2006, stěžovateli dne
18. 12. 2006. V rámci těchto platebních výměrů byl stěžovatel poučen o možnosti proti
nim podat odvolání do třiceti dnů od jejich doručení. Proti těmto platebním výměrům
podal stěžovatel prostřednictvím svého zástupce odvolání dne 6. 11. 2008. Správce daně
věc posoudil a odvolání rozhodnutími ze dne 8. 12. 2008 zamítl podle §49 odst. 2
písm. b) zákona o správě daní a poplatků, neboť shledal, že jak v případě platebních
výměrů ze dne 16. 1. 2006, tak v případě platebního výměru ze dne 27. 11. 2006, bylo
odvolání podáno opožděně. V prvně uvedeném případě uplynula lhůta pro odvolání dne
13. 3. 2006, v druhém případě dne 17. 1. 2007. Proti těmto rozhodnutím podal stěžovatel
odvolání k žalovanému, který se ztotožnil se závěry správce daně a odvolání stěžovatele
zamítl. Městský soud, který rozhodoval o žalobě proti rozhodnutím žalovaného,
se rovněž se závěry správce daně ztotožnil a žalobu z výše uvedených důvodů zamítl.
Z právě předestřeného jednoznačně vyplývá, že stěžovatel svá odvolání proti výše
uvedeným platebním výměrům na daňové penále v třicetidenní odvolací lhůtě nepodal.
V případě platebních výměrů ze dne 16. 1. 2006 odvolací lhůta končila dne 13. 3. 2006,
v případě platebního výměru ze dne 27. 11. 2006 končila dne 17. 1. 2007. Stěžovatel však
odvolání podal až dne 6. 11. 2008, tedy více než rok po uplynutí odvolací lhůty v případě
všech předmětných platebních výměrů. Přitom stěžovatel řádné doručení platebních
výměrů na daňové penále žádným způsobem nezpochybňuje. Na závěru o opožděnosti
podání odvolání proti výše uvedeným platebním výměrům na daňové penále nemůže nic
změnit ani tvrzení stěžovatele, že jeho třicetidenní odvolací lhůta mohla začít běžet
nejdříve dne 9. 10. 2008, neboť daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2001,
2002 a 2003 byla pravomocně vyměřena až dne 8. 10. 2008, kdy byly platební výměry
na daň z příjmů fyzických osob za předmětná zdaňovací období řádně doručeny zástupci
stěžovatele. Má-li stěžovatel za to, že podal odvolání proti platebním výměrům na daňové
penále včas, podal-li odvolání dne 6. 11. 2008, tj. ve lhůtě třiceti dnů od doručení
platebních výměrů na samotnou daň, nelze s jeho názorem souhlasit. Odvolací lhůtu proti
platebním výměrům na daňové penále je totiž nutno vázat na jejich doručení, nikoli
na doručení platebních výměrů na samotnou daň. Právě uvedené vyplývá z §48 odst. 5
zákona o správě daní a poplatků, podle kterého třicetidenní odvolací lhůta počíná běžet
ode dne, který následuje po doručení rozhodnutí, proti němuž odvolání směřuje, není-li
v tomto zákoně stanoveno jinak. V zákoně o správě daní a poplatků není v daném ohledu
stanoveno jinak, a proto je nutno v nyní posuzované věci toto ustanovení aplikovat.
To bez ohledu na skutečnost, zda předmětné platební výměry byly vydány v souladu
se zákonem, či nikoli. Zdejší soud však zjistil, že stěžovatel možnosti podat odvolání
v třicetidenní odvolací lhůtě od doručení platebních výměrů na daňové penále nevyužil,
to i přesto, že byl o této možnosti řádně poučen. Proti předmětným platebním výměrům
se v této lhůtě žádným způsobem nebránil, ačkoli mu v tom nic nebránilo. Přitom je třeba
podotknout, že žádný důvod nemůže odvolací lhůtu prodloužit ani ji navrátit v předešlý
stav. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že se se závěry žalovaného i městského soudu
o opožděnosti podání odvolání stěžovatele proti předmětným platebním výměrům
na daňové penále ztotožňuje. Má za to, že postupoval-li žalovaný v dané věci podle §49
odst. 2 písm. b) zákona o správě daní a poplatků a odvolání stěžovatele zamítl, nelze jeho
postupu nic vytknout. Stejně tak Nejvyšší správní soud neshledal žádné vady
na rozhodování městského soudu.
Ostatními námitkami stěžovatele není Nejvyšší správní soud oprávněn se v daném
řízení zabývat, neboť tyto již směřují proti samotnému meritornímu přezkoumání otázky,
zda došlo k zákonnému stanovení daňové povinnosti či předpisu penále, přičemž jak bylo
uvedeno výše, zdejší soud je při přezkumu napadeného rozsudku městského soudu
v přezkumu omezen pouze na posouzení otázky opožděnosti podání odvolání,
případně procesního pochybení městského soudu při jeho rozhodování (obdobně
viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 4. 2004, č. j. 3 Afs 17/2003 - 52,
publ. pod č. 340/2004 Sb. NSS). Totéž se týká námitky prekluze daň vyměřit, neboť
ani touto otázkou se soud při přezkumu tohoto rozhodnutí nemůže z výše uvedených
důvodů zabývat. K přezkoumání těchto otázek totiž slouží řízení o opravných
prostředcích proti samotnému rozhodnutí o vyměření daně (k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2008, č. j. 8 Afs 161/2006 - 63), kterých ostatně
stěžovatel, jak je patrno ze spisového materiálu, využil.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí městského soudu přezkoumal
v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. a ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru,
že kasační stížnost stěžovatele není důvodná, proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 1 s. ř. s., podle kterého
o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel
v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Druhému
účastníkovi řízení podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl
tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. října 2011
JUDr. Radan Malík
předseda senátu