ECLI:CZ:NSS:2011:9.AFS.21.2011:116
sp. zn. 9 Afs 21/2011 - 116
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobkyně:
HEX Teplice spol. s r.o., se sídlem Újezdeček č.e. 266, zast. JUDr. Petrem Vaňkem,
advokátem se sídlem Na Poříčí 12, Praha 1, proti žalovanému: Finanční ředitelství
v Ústí nad Labem, se sídlem Velká Hradební 61, Ústí nad Labem, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 16. 8. 2010, č. j. 4152/10-1200-506330, ve věci daně z příjmů
právnických osob, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 19. 1. 2011, č. j. 15 Af 72 /2010 - 60,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 1. 2011,
č. j. 15 Af 72/2010 - 60, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá
zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen
„krajský soud“), kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne
16. 8. 2010, č. j. 4152/10-1200-506330; tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání
stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního úřadu v Teplicích ze dne 25. 1. 2010,
č. j. 7577/10/210913506702, dodatečnému platebnímu výměru na daň z příjmů
právnických osob za zdaňovací období roku 2006, kterým jí byla dodatečně vyměřena daň
ve výši 537 360 Kč, a zároveň jí vznikla zákonná povinnost uhradit penále z této částky
(20 %) ve výši 107 472 Kč.
Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala daňovou uznatelnost
rezervy vytvořené na opravu hmotného majetku – nemovitosti vložené do obchodního
majetku. Konkrétně se jednalo o rezervy tvořené na opravu nemovitosti na adrese
28. října 1/419 v Teplicích a dalších devíti různých nemovitostí, nacházejících
se v bývalém průmyslovém areálu Dukla v Újezdečku (průmyslové objekty, kanceláře,
dílny, sklady, šatny).
Dle závěrů krajského soudu se správní orgány zákonným způsobem vypořádaly
se všemi důkazními prostředky. Krajský soud ověřil, že správní orgány při posuzování
daňové uznatelnosti rezervy vycházely z rozpočtů zamýšlených prací zpracovaných
společností KMN, s.r.o., z celkového posouzení vizuálního stavu budov, údajů uvedených
ve znaleckém posudku č. 2139/148/06 dokumentujících stav předmětných nemovitostí
v době jejich pořízení a z vyjádření stěžovatelky. Dále vycházely ze znaleckého posudku
Ing. Lumíra Moje, správcem daně přizvaného soudního znalce v oboru výpočtu cen
stavebních prací a v oboru stavebnictví. V souladu s požadavky správce daně měl znalec
posoudit za 1) zda stavební práce uvedené v položkových rozpočtech mají charakter
oprav ve smyslu zákona o rezervách pro zjištění základu daně a za 2) zda ceny stavebních
prací uvedené v položkových rozpočtech odpovídají běžné úrovni cen v době zpracování
těchto rozpočtů. Ing. Moj podrobně u každé položky zdůvodnil, proč se z jeho pohledu
nejedná o opravu. Daňové posouzení pak provedl správce daně.
Namítané nesprávné hodnocení oponentního posudku č. 3/930/2009,
vypracovaného Ing. O. D., CSc., krajský soud odmítl. Tento posudek byl vypracován na
základě zhodnocení stavu nemovitostí v roce 2009, nemůže tedy zohledňovat výchozí
stav nemovitostí v době tvorby rezervy, tj. stav nemovitostí v roce 2006. V posudku není
uveden konkrétní druh zamýšlených oprav tak, jak je uvádí rozpočty vypracované
společností KMN, s.r.o., na základě kterých stěžovatelka rezervy tvořila. Popis stavebních
prací je obecný, charakter oprav z něj nelze dovodit.
Soud se neztotožnil se závěrem stěžovatelky, dle kterého prvky, které se objevují
po opravě nově, nejsou v konkrétních případech ani modernizací, ani technickým
zhodnocením, ale jsou vyvolány nutnými výdaji podle současných předpisů. Ze správního
spisu krajský soud ověřil, že „opravy“ zahrnovaly zateplení objektů, které nikdy zatepleny
nebyly, zavedení izolace v objektech, které izolace nikdy neměly a vzhledem ke způsobu
jejich předchozího užívání (sklady) nikdy mít nemusely, dodávku a montáž dlažeb
a obkladů, které se v objektech nikdy nevyskytovaly. Dle soudu se v projednávané věci
nejedná ani o návrat užitných vlastností, neboť „opravované objekty“ nemají znovu
sloužit k výrobě. Ze správního spisu vyplynulo, že většina objektů (kromě dvou, bývalé
dílny se slévárnou a bývalé truhlárny) byla využívána jako dílny, sklady, šatny, kotelna,
zdravotní středisko.
Soud nesdílí závěry stěžovatelky o aplikaci ustanovení §71 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném za posuzované období (dále
jen „zákon o správě daní a poplatků“). Dle stěžovatelky má rezerva na opravy podle
ustanovení §7 odst. 2 zákona č. 593/1992 Sb., o rezervách pro zjištění základu daně
z příjmů, ve znění účinném za posuzovaná období (dále jen „zákon o rezervách“), pouze
jakýsi předběžný charakter daný tím, že podle určitého předběžného rozpočtu si daňový
subjekt „odloží“ prostředky stranou a ty následně použije. Daňová uznatelnost těchto
prostředků se posuzuje bez ohledu na přesnost tohoto rozpočtu, neboť podstatné
je až rozpuštění rezervy. Dle stěžovatelky nebylo na místě doměření daně při tvorbě
rezervy, ale případně až při jejím rozpuštění a obává-li se správce daně možného
daňového úniku, byl oprávněn zajistit daň ve smyslu ustanovení §71 uvedeného zákona.
Dle soudu uvedené ustanovení na posuzovaný případ nedopadá. V projednávané
věci se nejednalo o odůvodněnou obavu, že dosud nestanovená daň nebude vybrána,
ale o posouzení daňové uznatelnosti stěžovatelkou vytvořené rezervy na opravu
hmotného majetku. Dospěl-li správce daně a následně žalovaný k závěru, že rezervy byly
tvořeny na technické zhodnocení majetku, nikoliv na jeho opravu, nemohly být
stěžovatelkou uplatněné rezervy posouzeny jako daňově uznatelné výdaje.
Skutečnost, že se žalovaný touto námitkou v napadeném rozhodnutí výslovně
nezabýval, nemá vzhledem k podrobnému a zcela správnému odůvodnění napadeného
rozhodnutí, tj. odůvodnění proč se v projednávané věci jedná o technické zhodnocení
nemovitostí, nikoli o jejich opravu, vliv na jeho zákonnost.
Krajský soud žalobu ze shora uvedených důvodů dle ustanovení §78 odst. 7
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“), zamítl.
Stěžovatelka ve včas podané kasační stížnosti uplatňuje, byť ne výslovně, kasační
námitky ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. a namítá tak nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem, a nepřezkoumatelnost
spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, případně jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí ve věci
samé.
Vady řízení spatřuje stěžovatelka v nesprávné aplikaci právního předpisu,
a to daňového řádu. Na postup správce daně i žalovaného se vztahoval zákon
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2010, nikoli
daňový řád, jak nesprávně uvedl krajský soud.
Krajskému soudu však především vytýká nesprávný závěr ve věci unesení
důkazního břemena. Stěžovatelka své důkazní břemeno splnila, když postupně předložila
položkový rozpočet, znalecký posudek, oponentní znalecký posudek Ing. D. a pana H.,
položkové posouzení sporných položek Ing. D. a položkové posouzení sporných položek
Ing. Ha. U posledních dvou důkazů nemůže tvrzení soudu o nekonkrétnosti důkazů
obstát. Daňový poradce dokonce odůvodnil jednotlivé zamýšlené opravy z pohledu
zákona o účetnictví, tj. z hlediska navrácení užitných vlastností objektu. Uvedené
posouzení nevyvrátily ani správní orgány ani krajský soud.
Soud tak měl přihlédnout k tomu, že důkazy předložené stěžovatelkou byly
odmítnuty bezdůvodně a tím došlo k porušení ustanovení §31 odst. 2 zákona o správě
daní a poplatků.
Stěžovatelka se neztotožňuje ani s názorem soudu na aplikaci ustanovení §71
zákona o správě daní a poplatků ani s jeho závěrem, že žalovaný mlčky tuto odvolací
námitku v napadeném rozhodnutí vyvrátil. Rezerva je předběžná, skutečný rozsah
plánovaných oprav bude zřejmý až při jejich provádění. Je proto namístě řešit až daňovou
povinnost v době rozpuštění rezervy, nikoli v době její tvorby. To správní orgány nejen
neučinily, ale vznesenou námitkou se vůbec nezabývaly. Krajský soud měl přihlédnout
k tomu, že se odvolací orgán nevypořádal se všemi v odvolání uplatněnými námitkami
a napadené rozhodnutí žalovaného z tohoto důvodu zrušit.
Stěžovatelka proto navrhuje napadený rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu
vrátit k dalšímu řízení. V závěru kasační stížnosti požádala stěžovatelka o přiznání
odkladného účinku.
Žalovaný odkázal ve vyjádření ke kasační stížnosti na všechna svá předešlá
vyjádření, ve kterých je podrobné odůvodnění ke všem odvolacím a žalobním námitkám.
Žalovaný se plně ztotožňuje se závěry soudu.
S ohledem na neodůvodněnost stěžovatelčina návrhu na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnosti odkladný
účinek nepřiznal.
Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
přípustná, a stěžovatelka je ve smyslu ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s. řádně zastoupena.
Kasační soud poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasačních
námitek a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a zkoumal při tom,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 2, 3 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je částečně důvodná.
Před vlastním projednáním kasační stížnosti je nejprve vhodné připomenout,
že usnesením ze dne 4. 5. 2011, č. j. 9 Afs 21/2011 - 109, rozhodl předseda senátu o tom,
že kasační stížnosti se odkladný účinek nepřiznává.
První námitku stěžovatelky, dle které krajský soud aplikoval na projednávanou věc
nesprávný procesní předpis, kasační soud nesdílí. Na straně 2 napadeného rozsudku
krajský soud jako příslušný procesní předpis označil zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Z uvedeného je zřejmé,
že tam, kde se soud dovolával daňového řádu, měl na mysli právě zákon č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků, jehož účinnost zanikla k 31. 12. 2010. Námitku stěžovatelky
považuje kasační soud za zcela formální, přičemž je vhodné stěžovatelku upozornit
i na obecně známou skutečnost, že označení „daňový řád“ se běžně v judikatuře
Nejvyššího správního soudu pro zákon o správě daní a poplatků užívá.
Další námitky stěžovatelky směřují do nesprávně vedeného dokazování. Podstata
sporu v projednávané věci spočívá v posouzení otázky, zda stěžovatelka v rozhodném
zdaňovacím období vytvořila rezervu na opravu hmotného majetku v intencích tehdy
platné právní úpravy a byla tudíž oprávněna adekvátní částku uplatnit v tomto
zdaňovacím období jako daňově uznatelné výdaje či nikoliv a zda předloženými
důkazními prostředky, jimiž vytvoření rezervy prokazovala, unesla své důkazní břemeno.
V souladu s ustanovením §24 odst. 2 písm. i) zákona č. 586/1992 Sb., o daních
z příjmů, ve znění účinném pro posuzované období (dále jen „zákon o daních z příjmů“),
k výdajům (nákladům) vynaloženým na dosažení, zajištění a udržení příjmů patří
také rezervy a opravné položky, jejichž způsob tvorby a výši pro daňové účely stanoví
zvláštní zákon. Tímto zákonem je zákon o rezervách, který zároveň pro účely zjištění
základu daně z příjmů blíže určuje jak samotný pojem rezervy, tak i podmínky pro jejich
vytváření. Dle §2 odst. 1 tohoto zákona ve vazbě na §7 odst. 1 téhož předpisu
se rezervou jakožto daňově uznatelným nákladem rozumí i rezerva na opravy hmotného
majetku, jehož doba odepisování je pět a více let. Ustanovení §7 odst. 2 cit. zákona však
stanoví, že za opravy podle tohoto zákona se nepovažuje technické zhodnocení
hmotného majetku, které definuje §33 zákona o daních z příjmů jako „výdaje na dokončené
nástavby, přístavby a stavební úpravy, rekonstrukce a modernizace majetku, pokud převýšily
u jednotlivého majetku v úhrnu ve zdaňovacím období 1995 částku 10 000 Kč a počínaje zdaňovacím
obdobím 1996 částku 20 000 Kč a počínaje zdaňovacím obdobím 1998 částku 40 000 Kč…“.
Možnost snížit základ daně o náklady na tvorbu rezervy je státem akceptovaný
způsob směřující ke shromáždění finančních prostředků potřebných pro realizaci různých
zákonem připuštěných účelů v budoucnosti. Jde o to umožnit daňovému subjektu
optimálně nakládat s prostředky, které bude třeba v budoucnu vynaložit a které budou
daňovým výdajem. Vytváření rezerv na opravy hmotného majetku představuje výsledek
ekonomické úvahy daňového subjektu, který tímto způsobem sleduje legitimní
ekonomické zájmy a v mezích zákonné úpravy i daňovou optimalizaci. Nejvyšší správní
soud v rozsudku ze dne 9. 7. 2009, č. j. 9 Afs 62/2008 - 59 (všechna zde uváděná
rozhodnutí NSS jsou dostupná na www. nssoud.cz) uvedl, že „důvody pro tvorbu rezerv
jsou jednoznačně ekonomické. Rezervy představují fiktivní výdaj, jedná se o časově rozprostřený náklad
na budoucí výdaj. V případě rezerv na opravu hmotného majetku se jedná o rozložení většího výdaje
finančních prostředků, které daňový subjekt předpokládá vynaložit na opravu hmotného majetku,
do několika zdaňovacích období, nikoli pouze do toho, v němž je výdaj skutečně vynaložen. Tato možnost
je pro daňový subjekt fakultativní, většinou k ní přistupuje jako k daňově výhodnému opatření,
tj. z důvodu optimalizace svého daňového základu“.
Institut rezervy je však spojen s povinností využít vytvořené finanční prostředky
pouze pro účely vymezené zákonem (zde oprava hmotného majetku) a s povinností
dodržet podmínky jejich tvorby a čerpání. Zamýšlí-li tedy daňový subjekt uplatnit rezervu
na opravy hmotného majetku pro účely zjištění základu daně z příjmů jako výdaj (náklad),
je třeba podle ustálené judikatury správních soudů trvat na tom, aby prokázal veškeré
zákonem stanovené podmínky k uplatnění takového výdaje, tedy mimo jiné i skutečnost,
že rezerva byla tvořena na opravu hmotného majetku a nikoli na jeho technické
zhodnocení.
V této souvislosti je vhodné odkázat také na rozsudek zdejšího soudu ze dne
8. 11. 2007, č. j. 9 Afs 50/2007 - 59, v němž je výslovně uvedeno, že povinnost prokázání
oprávněnosti tvorby rezervy na opravu hmotného majetku, tj. její nezbytnosti, způsobu
výpočtu její výše a způsobu jejího použití včetně případného rozlišení na opravy
a technické zhodnocení, leží na daňovém subjektu. K tomu závěru lze dodat, že právě
proto, že hranice mezi tím, co je ještě nezbytnou opravou ve smyslu zákona o rezervách
a co je již technickým zhodnocením ve smyslu ustanovení §33 zákona o daních z příjmů,
může být někdy nezřetelná, a v rámci určité investiční akce mohou být prováděny
současně jak opravy, tak může zároveň docházet i k technickému zhodnocení, je nutno
v každém jednotlivém případě tuto hranici určit pomocí dostatečně průkazných materiálů,
které je správci daně povinen doložit daňový subjekt.
Stěžovatelka tvrdí, že své důkazní břemeno ve vztahu k vytvořeným rezervám
unesla, s tím že jí předložené důkazní prostředky byly bezdůvodně odmítnuty.
Kasační soud nesdílí námitku o bezdůvodném odmítnutí stěžovatelkou
předložených důkazů. Správní orgány jednoznačně uvedly, z jakých důvodů stěžovatelkou
předložené důkazy nemohly obstát. Posudek č. 3/930/2009, vypracovaný na objednávku
stěžovatelky Ing. O. D., CSc., vycházel ze zhodnocení stavu nemovitostí v roce 2009 a
nemohl proto zohledňovat výchozí stav nemovitostí v době tvorby rezervy, tj. stav
nemovitostí v roce 2006. Dále konstatovaly, že v posudku není uveden konkrétní druh
zamýšlených oprav tak, jak je uvádí původně vypracované rozpočty společností
KMN, s.r.o., na základě kterých stěžovatelka rezervy tvořila. Jinými slovy v posudku byl
použit „propočtový koeficient“ a u každého objektu tak byla stanovena souhrnně celková
částka.
Nebylo-li možné z posudku určit, jaký druh prací bude v budoucnu prováděn,
nelze ani posoudit, zda se jedná o daňově uznatelnou opravu či naopak daňově
neuznatelné technické zhodnocení zhodnocovaného majetku. Dále uvedly, že náklady
potřebné na opravu, uvedené na kartách rezerv, a částky nutné na opravu, uvedené
Ing. D., se podstatně liší (rozmezí cca 90 000 až cca 1 790 000 Kč, srovnej str. 10 zprávy
o daňové kontrole).
Kasační soud nemůže souhlasit ani s námitkou stěžovatelky, dle které správní
orgány nevyvrátily tvrzení daňového poradce, dle kterého byly rezervy tvořeny na opravy
hmotného majetku, protože těmito opravami docházelo k navrácení užitných vlastností
objektu. Ve zprávě o kontrole je u každé položky, o které se daňový poradce vyjadřoval
jako o opravě, uvedeno správcem daně, z jakého důvodu se o opravu nejedná (nově
instalovaný podhled včetně izolace, montáž dlažby a obkladů na místa, kde dříve nebyly,
změny technických parametrů, montáž tepelných izolací, které dříve v objektu nebyly,
nově provedené zateplení atd.).
Námitky stěžovatelky nemají oporu ve spisovém materiálu a jsou navíc zcela
obecného charakteru. Žádné věcné argumenty, pro které by stěžovatelkou předložené
důkazy měly prokazovat oprávněné zahrnutí sporných nákladů do daňově uznatelných
nákladů, stěžovatelka ani krajskému soudu, ani kasačnímu soudu nenabídla. Kasační soud
se proto ztotožňuje se závěry, ke kterým při posuzování důkazního řízení dospěl krajský
soud. Tvrzení stěžovatelky, že jí předložené důkazy byly bezdůvodně odmítnuty a ona své
důkazní břemeno unesla, nemá oporu ve spisovém materiálu.
Kasační soud však považuje za důvodnou námitku napadající závěr krajského
soudu, dle kterého žalovaný „mlčky“ vypořádal odvolací námitky stěžovatelky, týkající
se předběžného charakteru rezervy a s tím související aplikace ustanovení §71 zákona
o správě daní a poplatků.
Ze správního spisu kasační soud ověřil, že stěžovatelka podala dne 22. 2. 2010
odvolání, ve kterém brojila zejména proti závěrům správce daně týkajícím se hodnocení
důkazních prostředků a charakteru zamýšlených prací na nemovitostech. V doplnění
odvolání ze dne 9. 7. 2010, doručeném žalovanému dne 13. 7. 2010, však svoje odvolací
námitky rozšířila. Dovolávala se charakteru rezervy a z toho vyplývající povinnosti
správních orgánů doměřit daň nikoli při její tvorbě, ale až při jejím rozpuštění. Dále
namítala, že při nesprávné tvorbě rezervy připadá v úvahu aplikace ustanovení §71
zákona o správě daní a poplatků.
Žalovaný v napadeném rozhodnutí k těmto odvolacím důvodům uvedl jedinou
větu a to: „V doplnění odvolání ze dne 12. 7. 2010 poplatník uvádí stejné odvolací námitky, které
jsou uvedeny v odvolání ze dne 22. 2. 2010“ ( strana 3 napadeného rozhodnutí). Následně
se v odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný zabýval pouze odvolacími důvody
uplatněnými v odvolání ze dne 22. 2. 2010.
Takový postup žalovaného je zcela nepřijatelný, neboť žalovaný je povinen
vypořádat se s veškerými odvolacími důvody a pokud tak neučiní, je jeho rozhodnutí
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Krajský soud pak pochybil, pokud sám v této části posoudil rozhodnutí z hlediska
jeho věcné správnosti a nahradil úvahu správního orgánu ohledně odvolacích námitek
úvahou vlastní. Žalovaný v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí námitky uplatněné
stěžovatelkou v doplnění odvolání nevzal v potaz a zcela v rozporu s obsahem
doplněného odvolání uvedl, že doplněné odvolací námitky jsou co do obsahu totožné
s již uplatněnými odvolacími důvody. V tomto důsledku zůstaly stěžovatelčiny doplněné
odvolací důvody bez jakéhokoliv vypořádání ze strany žalovaného. Stěžovatelce
tak v odůvodnění napadeného rozhodnutí nebylo žalovaným vysvětleno, proč jsou
jí uplatněné námitky nedůvodné a byla jí tak vzata možnost, aby se proti právnímu
hodnocení této námitky případně bránila cestou žaloby.
Odůvodnění:
rozhodnutí žalovaného nesplňuje kritéria přezkoumatelnosti
správního rozhodnutí, která dovodila judikatura správních soudů. Nejvyšší správní soud
setrvale judikuje (srov. např. rozsudek ze dne 23. 7. 2008, č. j. 3 As 51/2007 - 84),
že pokud se správní orgán v rozhodnutí o opravném prostředku nevypořádá se všemi
námitkami, které v něm byly uplatněny, způsobuje to nepřezkoumatelnost rozhodnutí
spočívající v nedostatku jeho důvodů [§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
Takový nezákonný postup žalovaného přitom nemůže být zhojen tím, že krajský
soud v odůvodnění rozhodnutí o žalobě dodatečně stěžovatelce předestřel svůj právní
názor, z jakého důvodu je její námitka nedůvodná. Krajský soud tímto postupem
předejmul stanovisko, jež by v prvním sledu měl zaujmout správní orgán, a tím své řízení
zatížil vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§103
odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Z výše uvedených důvodů Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo, než rozsudek
krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Krajský soud je při novém projednání věci vázán právním názorem zdejšího soudu;
v novém rozhodnutí ve věci krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. září 2011
JUDr. Radan Malík
předseda senátu