ECLI:CZ:NSS:2011:9.AFS.27.2011:68
sp. zn. 9 Afs 27/2011 - 68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Radana Malíka a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobkyně:
CZT a.s., se sídlem Bratranců Veverkových 396, Pardubice, zast. JUDr. Jiřím Vaníčkem,
advokátem se sídlem Šaldova 34, Praha 8, proti žalovanému: Finanční ředitelství
v Hradci Králové, se sídlem Horova 17, Hradec Králové, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 12. 5. 2010, č. j. 2596/10-1200-604128, ve věci dodatečného platebního výměru,
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
10. 2. 2011, č. j. 31 Af 79/2010 - 44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností napadá
v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“),
kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 5. 2010, č. j.
2596/10-1200-604128. Uvedeným rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto odvolání
stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního úřadu v Pardubicích (dále jen „správce daně“)
ze dne 10. 2. 2010, č. j. 26407/10/248912604202, kterým byla stěžovatelce za zdaňovací
období od 1. 7. 2006 do 30. 6. 2007 dodatečně snížena daňová ztráta o 1 223 458 Kč,
nově stanovena daňová ztráta ve výši 3 664 073 Kč a sděleno penále ve výši 61 172 Kč.
Spornou otázkou je v dané věci aplikace ustanovení §37b písm. c) zákona
č. 337/1997 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále
jen „zákon o správě daní a poplatků“), které bylo do zákona vloženo s účinností
od 1. 1. 2007 zákonem č. 230/2006 Sb. Dle citovaného ustanovení vzniká daňovému
subjektu povinnost uhradit penále z částky dodatečně snížené daňové ztráty, tak, jak byla
stanovena oproti poslední známé daňové povinnosti, ve výši 5 %.
II. Řízení před krajským soudem
Stěžovatelka podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu ve správním soudnictví,
o které rozhodoval krajský soud. Rozhodnutí žalovaného označila za nesprávné,
nezákonné a neustavní a navrhla jeho zrušení, jakož i zrušení jemu předcházejícího
rozhodnutí správce daně.
V žalobě stěžovatelka předně namítala rozpor ustanovení §37b odst. 1 písm. c)
zákona o správě daní a poplatků se zásadou zákonnosti vyjádřenou v ustanovení §2
odst. 1 téhož zákona, neboť trestá daňový subjekt ve fázi, kdy státu ještě žádná škoda
nevznikla, kdy stěžovatelka nedisponovala neoprávněně získanými prostředky, a tudíž
nezkrátila státní rozpočet a nijak se na státu neobohatila. S uvedenou námitkou
stěžovatelky se krajský soud neztotožnil, přičemž dospěl k závěru, že zmíněná sankce
stanovená pevnou sazbou postihuje pouze porušení povinnosti správného tvrzení
v daňovém přiznání, tzn. je sankcí za neuvedení správné výše základu daně a daně nebo
daňové ztráty v daňovém přiznání bez ohledu na to, zda v důsledku toho došlo také
ke zkrácení státního rozpočtu. Samotné zkrácení státního rozpočtu včasným
neodvedením příslušné platby je dle krajského soudu sankcionováno samostatně,
a to úrokem z prodlení ve smyslu ustanovení §63 zákona o správě daní a poplatků.
Jelikož stěžovatelka nezpochybnila správcem daně dodatečně vyměřenou výši daňové
ztráty, je dle krajského soudu zřejmé, že svoji povinnost správného tvrzení v daňovém
přiznání, tj. uvést v daňovém přiznání správnou výši daňové ztráty, řádně nesplnila.
K námitce protiústavnosti ustanovení §37b zákona o správě daní a poplatků
v důsledku legislativní procedury spočívající v jeho přijetí formou tzv. přílepku k zákonu
č. 230/2006 Sb., kterým se měnil zákon č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě,
ve znění pozdějších předpisů, a další související předpisy, krajský soud s odkazem
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2009, č. j. 2 Afs 131/2008 – 137,
uvedl, že soud hodnotí ústavnost novelizace zákona provedené formou tzv. přílepku jen
tehdy, je-li způsobilá se konstitutivně projevit v právech a povinnostech adresátů norem.
Krajský soud dospěl k závěru, že již podle právní úpravy zakotvené v zákoně o správě
daní a poplatků před 1. 1. 2007 měl daňový subjekt povinnost uvádět správnou výši
základu daně nebo daňové ztráty v daňovém přiznání a v tomto směru tedy předmětná
novelizace žádnou novou povinnost nezaložila. Dle názoru krajského soudu došlo
novelizací pouze k tomu, že porušení této povinnosti je jinak postihováno, a předmětná
změna se v právech a povinnostech daňových subjektů konstitutivně neprojevila.
Vzhledem k uvedenému se krajský soud ústavností provedené novelizace dále podrobněji
nezabýval.
III. Kasační stížnost
Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů
vymezených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatelka předně pokládá rozsudek krajského soudu za nepřezkoumatelný
z důvodu absence označení konkrétního ustanovení zákona o správě daní a poplatků,
o které krajský soud opřel svůj právní závěr o povinnosti daňového subjektu uvádět
správnou výši základu daně nebo daňové ztráty v daňovém přiznání i podle právní úpravy
platné před 1. 1. 2007. V souvislosti s namítanou nepřezkoumatelností rozsudku
krajského soudu stěžovatelka poukazuje též na nesprávnost závěru krajského soudu,
že daňový subjekt měl povinnost uvádět správnou výši základu daně nebo daňové ztráty
v daňovém přiznání již podle právní úpravy zákona o správě daní a poplatků, ve znění
účinném do 31. 12. 2006, a předmětná novelizace žádnou novou povinnost nezaložila.
Z dikce ustanovení §63 odst. 1 až 3 zákona o správě daní a poplatků, ve znění účinném
do 31. 12. 2006, stěžovatelka dovozuje, že před novelou zákona o správě daní nejen
že neexistovala povinnost uvádět správnou výši základu daně či daňové ztráty v daňovém
přiznání, ale neexistovala ani sankce za to, že daňová ztráta byla uvedena v nesprávné výši
a navíc bez následných faktických dopadů na státní rozpočet. Stěžovatelka je přesvědčena,
že tzv. přílepkem (v podobě ustanovení §37b zákona o správě daní a poplatků) byla
minimálně v odstavci 1 písm. c) založena nová povinnost, kterou stěžovatelka dříve
neměla. Údaje vypovídající v daňovém přiznání o výši daně či daňové ztráty nadto
stěžovatelka pokládá za kategorii subjektivní, pouhé jednostranné tvrzení daňového
subjektu, které samo o sobě ještě neznamená, že je správné, a uplatní se fikce správnosti,
dokud není prokázán opak.
Stěžovatelka nadto obecně dodává, že při ukládání sankce (v daném případě
penále) by měla být zjišťována materiální stránka sankcionovaného jednání, a připomíná,
že její jednání nebylo společensky škodlivé a v jeho důsledku nevznikla žádná škoda.
Sankce by měla být ukládána za jednání, které je pro společnost škodlivé a nebezpečné,
což dle názoru stěžovatelky dokládá skutečnost, že sankční ustanovení §37 - §38 zákona
o správě daní a poplatků spadají do režimu správního uvážení; ustanovení §37b, které
je mezi tato ustanovení systematicky zařazeno, je však dle stěžovatelky z tohoto režimu
nepochopitelně vyňato.
Závěrem stěžovatelka opakovaně negativně hodnotí legislativní proceduru přijetí
zákona č. 230/2006 Sb., který mimo jiné novelizoval i zákon o správě daní a poplatků.
Přijetí ustanovení §37b zákona o správě daní a poplatků formou tzv. přílepku, tedy
pozměňovacího návrhu, který s vládním návrhem nijak nesouvisel, považuje stěžovatelka
s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 77/06, za porušení
základního principu právního státu, který spočívá v předvídatelnosti práva,
a též za porušení legislativního procesu přijímání zákonů. Současně upozorňuje na čl. 54
odst. 3 Legislativních pravidel vlády ČR, ze kterého dovozuje odpovědnost vlády
za porušení legislativního procesu, která se měla proti takovému pozměňovacímu návrhu
vyslovit. Vzhledem k výše uvedenému stěžovatelka navrhla Nejvyššímu správnímu soudu,
aby ve smyslu ustanovení §120 s. ř. s., ve spojení s ustanovením §48 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. podle čl. 95 odst. 2 Ústavy usnesením řízení o kasační stížnosti přerušil a věc
předložil Ústavnímu soudu k rozhodnutí.
III. Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti ve stručnosti odkázal na obsah svého
žalobou napadeného rozhodnutí o odvolání. V něm odkazem na čl. 3 Ústavy, ve spojení
s čl. 11 odst. 5 Listiny, a dále na zákon č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech,
ve znění účinném pro projednávanou věc, poukázal na kompetenci správce daně ke
správě příslušenství daně, kterým je mimo jiné i penále. Připustil, že novelizovaná právní
úprava byla přijata formou přílepku k novele zákona č. 89/1995 Sb., nicméně jelikož
se ustanovení §37b stalo součástí zákona o správě daní a poplatků, je správce daně
dle názoru žalovaného povinen podle něj postupovat a citované ustanovení mu současně
nedává prostor pro uvážení. Dále žalovaný shrnul zásadní rozdíly v principu konstrukce
sankce dle původní a novelizované právní úpravy zákona o správě daní a poplatků účinné
od 1. 1. 2007, kdy došlo k oddělení složky sankce za nesplnění povinnosti správného
tvrzení dle ustanovení §37b zákona o správě daní a poplatků a složky úroku z prodlení
dle ustanovení §63 zákona o správě daní představující cenu peněz za dobu, po kterou
splatná daň nebyla zaplacena. Uvedl, že tuto novou sankční právní úpravu ustanovení
§37b zákona o správě daní a poplatků pokládá za spravedlivější, neboť ve věci povinnosti
správného tvrzení zrovnoprávňuje postavení všech daňových subjektů, kteří se dopustili
stejného porušení povinnosti, ať již uvedením nesprávné výše základu daně či daňové
ztráty do daňového přiznání.
IV. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou
v ní namítány důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., tj. nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení
a nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Rozsahem a důvody kasační
stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů
uplatněných v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti
a na ni navazující námitkou nesprávnosti závěru krajského soudu o povinnosti uvádět
správnou výši daňové ztráty do daňového přiznání dle zákona o správě daní a poplatků,
ve znění účinném do 31. 12. 2006.
Zdejší soud na úvod poznamenává, že nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů
je podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, publikovaný pod č. 133/2004 Sb. NSS) založena
na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního
rozhodnutí. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody
o skutečnosti v řízení nezjišťované, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké
důkazy byly v řízení provedeny. Zmíněnou vadou však rozsudek krajského soudu zatížen
není a rovněž důvody, pro které krajský soud žalobu zamítl, jsou z odůvodnění rozsudku
jasně seznatelné. Se závěry soudu ostatně stěžovatelka v kasační stížnosti sama
polemizuje. Nesouhlas stěžovatelky s vlastním hodnocením soudu přitom nemůže sám
o sobě znamenat nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Nejvyšší správní soud tedy
naplnění důvodů kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. neshledal.
Ohledně povinnosti daňového subjektu uvádět do daňového přiznání správnou
výši daňové ztráty lze se stěžovatelkou souhlasit do té míry, že zákon o správě daní
a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2006, skutečně v žádném ze svých ustanovení
tuto povinnost explicitně nevyjadřuje. Nicméně, jak sama stěžovatelka připouští v kasační
stížnosti, je v tomto případě nutné vycházet z účelu samotné právní úpravy daňového
práva jako celku. Zákon o správě daní a poplatků představuje procesní nástroj pro správu
daní, kterou se rozumí právo činit opatření potřebná ke správnému a úplnému zjištění,
stanovení a splnění daňových povinností, přičemž primární povinnost daň si sám
vypočítat a uvést do daňového přiznání leží ve smyslu ustanovení §40 odst. 16 zákona
o správě daní a poplatků, ve znění do 31. 12. 2006, na daňovém subjektu. K tomu
zákonodárce hmotněprávními předpisy (v projednávané věci se jedná o zákon
č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v platném znění) direktivně vymezil pravidla
pro stanovení správné výše daně, tedy návod, dle kterého má daňový subjekt při výpočtu
postupovat a který je správce daně následně nástroji svěřenými mu zákonem o správě
daní a poplatků oprávněn kontrolovat a správné stanovení daně též vynucovat. Pojem
daň, se kterým pracuje ustanovení §40 odst. 16, přitom nelze zúžit pouze na případy, kdy
daňovému subjektu vzniká daňová povinnost, jelikož by se jednalo o nedůvodné
znerovnoprávnění daňových subjektů před kontrolními mechanismy uplatňovanými
správcem daně. Ostatně samotný zákon o daních z příjmů v ustanovení §38n odst. 2
stanoví, že při správě daňové ztráty se postupuje obdobně jako při správě daňové
povinnosti. Povinnost uvádět do daňového přiznání správné údaje je tedy dána samotnou
vázaností daňových subjektů zákonem upravujícím postup při výpočtu daňové povinnosti
či ztráty (zde zákonem č. 586/1992 Sb.). Ze záměru zákonodárce sankcionovat nesplnění
jen některých povinností, tak jak tomu bylo v případě ustanovení §63 zákona o správě
daní a poplatků, ve znění do 31. 12. 2006, které penalizovalo toliko prodlení úhrady
splatné částky daně, resp. zkrácení daně zjištěné správcem daně, nelze dovozovat absenci
jakýchkoliv jiných povinností.
Nejvyšší správní soud se tedy neztotožnil s námitkou stěžovatelky, dle které byla
povinnost uvádět do daňového přiznání správnou výši daňové ztráty založena až novelou
zákona o správě daní a poplatků provedenou zákonem č. 230/2006 Sb. Nesdílí však ani
názor krajského soudu, že citovaná novelizace zákona o správě daní a poplatků nezaložila
daňovým subjektům žádnou novou povinnost, a tudíž nebyla způsobilá se konstitutivně
projevit v právech a povinnostech adresátů normy.
Novela zákona o správě daní a poplatků provedená zákonem č. 230/2006 Sb.,
kterým se měnil zákon č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě, ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony, přinesla novou právní úpravu principu sankčního
systému. Zcela nově dopadla na daňové subjekty povinnost dle písm. c) ustanovení §37b
odst. 1 zákona o správě daní a poplatků uhradit penále ve výši 5 % z částky dodatečně
snížené daňové ztráty, tak, jak byla stanovena oproti poslední známé daňové povinnosti.
Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku dovodil, že v případě, že daňový subjekt byl
povinen správnou výši daňové ztráty uvádět do daňového přiznání již před účinností
citované novely, nebylo zavedení sankce za nesplnění této povinnosti způsobilé
se konstitutivně projevit v jeho právech a povinnostech, jelikož na povinnosti daňového
subjektu se ničeho nezměnilo. S tímto závěrem se Nejvyšší správní soud neztotožnil,
neboť povinnosti adresátů norem nelze spatřovat pouze v povinnostech něco právem
aprobovaným způsobem konat, nýbrž rovněž v povinnosti něco strpět, v daném případě
strpět uložení sankce penále a navazující povinnost penále uhradit. Zákonem č. 230/2006 Sb. byla oproti dosavadní úpravě založena nová povinnost daňového subjektu strpět
uložení výše uvedené sankce za porušení již dříve existující povinnosti uvést v daňovém
přiznání správnou výši daňové ztráty.
Stěžovatelka dále namítá neústavnost legislativní procedury přijetí předmětné
novely zákona o správě daní a poplatků, a to formou nesouvisejícího pozměňovacího
návrhu (tzv. přílepku) k původnímu vládnímu návrhu zákona č. 230/2006 Sb., kterým
se mění zákon č. 89/1995 Sb. Tuto námitku stěžovatelka spojila s návrhem na přerušení
řízení o kasační stížnosti a předložení věci ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy k rozhodnutí
Ústavnímu soudu.
V dané souvislosti Nejvyšší správní soud považuje za vhodné nejprve poukázat
na ustanovení §66 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, které stanoví,
že „návrh je nepřípustný, jestliže zákon, jiný právní předpis nebo jejich jednotlivá ustanovení, jejichž
zrušení je navrhováno, pozbyly před doručením návrhu Ústavnímu soudu platnosti“. V projednávané
věci byl zákon o správě daní a poplatků s účinností od 1. 1. 2011 nahrazen zákonem
č. 280/2009 Sb., daňovým řádem. Ústavní soud by tak v souladu s tímto ustanovením
v daném případě mohl vyslovit toliko interpretativní výrok o protiústavnosti zákona, který
by pro aplikační praxi měl v podstatě stejný význam a smysl jako výrok, kterým se ruší
právní předpis (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/06 ze dne 6. 2. 2007,
dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Dle čl. 95 Ústavy má soud povinnost předložit věc Ústavnímu soudu vždy,
dospěje-li k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu
s ústavním pořádkem. Posouzení souladu zákona s ústavním pořádkem a z toho plynoucí
oprávnění přerušit řízení a předložit Ústavnímu soudu návrh dle čl. 95 Ústavy je tedy
autonomní pravomocí a zároveň povinností každého soudu. Nejvyšší správní soud byl
proto na základě stížní námitky stěžovatelky povinen přistoupit k samostatnému
posouzení otázky souladu legislativní procedury přijetí ustanovení §37b zákona o správě
daní a poplatků s ústavním pořádkem, nikoliv se pouze omezit na přezkum závěrů
krajského soudu o této otázce.
Nejvyšší správní soud nejprve ověřil legislativní proceduru přijetí předmětného
ustanovení §37b zákona o správě daní a poplatků, přičemž zjistil, že citované ustanovení
bylo předmětem pozměňovacího návrhu k části páté zákona č. 230/2006 Sb., kterým
se mění zákon č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě. Tento pozměňovací návrh byl
ve druhém čtení předložen k projednání Poslanecké sněmovně Rozpočtovým výborem
a následně schválen. Senátem byl však posléze vrácen s pozměňovacím návrhem
na vypuštění novely zákona o správě daní a poplatků, Sněmovna však na původním znění
zákona setrvala a zákon odhlasovala.
Při posuzování neústavnosti výše uvedené legislativní procedury přijetí zákona
č. 230/2006 Sb. zdejší soud vycházel z kritérií vyslovení neústavnosti legislativní
procedury, která při své rozhodovací činnosti aplikuje Ústavní soud. Ten opakovaně
dospěl k závěru, že přijímání pozměňovacích, resp. tzv. komplexních pozměňovacích
návrhů, je běžnou součástí parlamentní praxe, která se však pohybuje v mezích ústavního
pořádku (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/08 ze dne 6. 10. 2010, dostupný
na http://nalus.usoud.cz). V případě pozměňovacích návrhů, které svojí intenzitou
překračují rámec vymezený původním návrhem zákona, a lze je tedy označit
za tzv. přílepky, Ústavní soud apeluje mimo jiné na potřebu řádného projednání zákona
na půdě Poslanecké sněmovny v zájmu umožnit vyjádření se k návrhu všem
parlamentním stranám (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne
15. 2. 2007, dostupný na http://nalus.usoud.cz). V tomto ohledu Nejvyšší správní soud
ověřil, že výše uvedený pozměňovací návrh byl předmětem jednání Poslanecké
sněmovny, která se po projednání jeho obsahu vědomě a opakovaně s převahou vyslovila
pro přijetí tohoto zákona ve znění předmětného pozměňovacího návrhu, a to i přes
námitky nesouvislosti s původním návrhem zákona. V daném případě tak jsou vzhledem
k uvedeným okolnostem projednání zákona vyloučeny pochybnosti, že by obsah
schvalované úpravy vzhledem k jejímu odlišnému předmětu od tzv. "původního" zákona
zůstal mimo pozornost zákonodárců a že by mu nebyla věnována náležitá pozornost.
Při uvážení a zhodnocení veškerých shora uvedených okolností přijetí ustanovení
§37b zákona o správě daní a poplatků zákonem č. 230/2006 Sb. zdejší soud nedospěl
k závěru o jeho rozporu s ústavním pořádkem, a proto neshledal důvod k podání návrhu
Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR na jeho zrušení, resp. na vyslovení jeho
protiústavnosti.
Ačkoli Nejvyšší správní soud posoudil důvody souladu ustanovení §37b odst. 1
písm. c) zákona o správě daní a poplatků s ústavním pořádkem odlišně od krajského
soudu, není odlišnost těchto závěrů důvodem ke zrušení rozhodnutí krajského soudu,
a to vzhledem k výše citovanému právu i povinnosti každého soudu učinit si autonomní
názor na tuto otázku. I pokud by totiž Nejvyšší správní soud odlišně od krajského soudu
posoudil, že předmětné ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem, nebyl by to důvod
pro zrušení rozhodnutí krajského soudu a vrácení věci k novému řízení, nýbrž
pro předložení věci Ústavnímu soudu v souladu s §64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu. V dané věci Nejvyšší správní soud ani krajský soud neshledaly
naplnění podmínek čl. 95 Ústavy ČR, dospěly tedy ke stejnému závěru, přičemž odlišnost
důvodů nepředstavuje žádnou z vad řízení uvedených v §103 odst. 1 s. ř. s.
Na závěr se Nejvyšší správní soud zabýval také obecně formulovanou námitkou
stěžovatelky, že pro případ protiprávního jednání daňového subjektu by měla být
zvažována též materiální stránka takového jednání a především skutečnost, že jednání
stěžovatelky není společensky škodlivé, to tím spíše, že v důsledku jejího jednání
nevznikla žádná škoda. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že povinnost vyhodnotit
materiální stránku jednání se vztahuje k řízení o správních deliktech. Nejvyšší správní
soud však ve své judikatuře vyjádřil jednoznačný závěr, že penále nelze chápat jako sankci
za správní delikt, tudíž při jeho stanovení nelze aplikovat zásady trestního práva
hmotného. Tento závěr je podrobně odůvodněn např. v rozsudku ze dne 28. 4. 2011,
č. j. 1 Afs 1/2011 – 82, dostupném na www.nssoud.cz. V souladu s těmito závěry tak ani
tato námitka stěžovatelky nebyla shledána důvodnou.
V. Závěr a náklady řízení
Nejvyšší správní soud tak nezjistil naplnění žádného z důvodů dle §103/1 s. ř. s.
uplatněných v kasační stížnosti, v řízení neshledal ani jiné nedostatky, k nimž by byl dle
§109 odst. 3 s. ř. s. povinen přihlížet z úřední povinnosti, a proto kasační stížnost
v souladu s §110 odst. 1, větou poslední, s. ř. s., jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení ve věci úspěch, nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s.). Žalovanému, jak vyplývá z obsahu spisu, náklady v tomto řízení nevznikly,
Nejvyšší správní soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. října 2011
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu