ECLI:CZ:NSS:2011:9.AS.104.2010:184
sp. zn. 9 As 104/2010 - 184
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Radana Malíka v právní věci
žalobkyně: A. L., zastoupené Mgr. Milošem Procházkou, advokátem se sídlem
Divadelní 4/616, Brno, proti žalovanému: Magistrát města Brna, se sídlem
Malinovského nám. 3, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 1. 2007,
č. j. OÚSŘ U06/62695, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 21. 4. 2010, č. j. 31 Ca 35/2007 - 133,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně Mgr. Miloši Procházkovi, advokátovi se sídlem
Divadelní 4, Brno, se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 2880 Kč.
Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá
zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) ze dne 21. 4. 2010,
č. j. 31 Ca 35/2007 - 133, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 9. 1. 2007, č. j. OÚSŘ U06/62695. Tímto rozhodnutím žalovaného bylo změněno
rozhodnutí Úřadu městské části města Brna, Brno – Královo Pole (dále také stavební
úřad“) č. j. 06/10611/US/1545/Kopd ze dne 23. 10. 2006, ve věci povolení změny stavby
před dokončením, a to t ak, že ve výroku rozhodnutí byl změněn uvedený rozměr oken
z 1000 x 1000 mm na rozměr 1000 x 1400 mm. Zbytek rozhodnutí byl potvrzen.
Předmětem tohoto řízení je výhradně přezkum zákonnosti rozhodnutí ve věci
povolení změny stavby před dokončením, konkrétně změny velikosti okenních otvorů
a jejich výplní v podkroví domu P. 40, B. Změna stavby spočívala ve zvětšení velikosti
okenních otvorů a jejich výplní směrem do dvorní části stavby. Nově byla okna z obou
koupelen navržena v rozměru 1000 x 1400 mm a trojdílné okno balkónových dveří bylo
navrženo o rozměru 2400 x 2250 mm. Okna z koupelen i okno s balkónovými dveřmi
jsou navržena jako požární uzávěry s požární odolností EW-C-15 D3.
Krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí po rekapitulaci dosavadního
vývoje ve věci uvedl, že neshledal v postupu žalovaného ani v postupu stavebního úřadu
stěžovatelkou vytýkané pochybení týkající se požárně bezpečnostního řešení změny
stavby před dokončením, kterým se stěžovatelka cítí být ohrožena na majetku, zdraví
a životě. K námitce, že stavebník v žádosti o povolení změny stavby před dokončením
(dále též „žádost“) nezdůvodnil pojem „příslušné denní osvětlení“ krajský soud uzavřel,
že žádné ustanovení právních předpisů takovou povinnost neukládá. V souladu
s uplatňovanou dispoziční zásadou je na stavebníkovi, jaké projektové řešení navrhne.
Tento návrh je pak ze strany stavebního úřadu přezkoumáván z hlediska souladu s obecně
závaznými právními předpisy, zájmy chráněnými dotčenými orgány státní správy a zájmy
účastníků řízení. Návrh podaný stavebníkem je projevem jeho práva nakládat dle
vlastního uvážení se svým majetkem a úvahy stěžovatelky, že menší okenní výplně by byly
v daném případě dostatečné, proto nemohou být relevantní. K námitce stěžovatelky,
že žalovaný nedostatečně odůvodnil, proč se žádost týká „odůvodněného případu“
ve smyslu ustanovení §68 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování
a stavebním řádu (stavební zákon) ve znění pozdějších předpisů, krajský soud uvedl, že
toto odůvodnění je obsahem jak rozhodnutí stavebního úřadu, tak i rozhodnutí
žalovaného vzhledem k rozsahu změny, který nebylo možno řešit až v rámci
kolaudačního rozhodnutí.
Námitka, že změna stavby byla provedena již před podáním žádosti rovněž není
důvodná, neboť tuto námitku již vyvrátil žalovaný ve svém rozhodnutí. Stavebník
nedokončil dozdění okenních otvorů v tom rozsahu, jak bylo navrženo v projektové
dokumentaci, nýbrž je ponechal větší. Samotné nedozdění otvorů a umístění provizorních
výplní proti povětrnostním vlivům, nelze kvalifikovat jako provádění stavby v rozporu
s ustanovením §68 stavebního zákona. P ostup podle §68 stavebního zákona je zákonem
předvídaný způsob, jak legálně dosáhnout schválení změny v projektovém řešení,
rozhodne-li se pro něj stavebník před dokončením či v průběhu provádění stavby.
Krajský soud se neztotožnil s námitkami uplatněnými v žalobě a vzhledem k tomu,
že současně neshledal takové vady řízení, které by mohly mít vliv na zákonnost
napadeného rozhodnutí, žalobu dle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s.), jako nedůvodnou
zamítnul.
Proti rozsudku krajského soudu brojí stěžovatelka kasační stížností dle ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nesouhlasí zejména s názorem krajského soudu,
že k povolení změny stavby došlo před provedením příslušných prací. Stěžovatelka
opakovaně uplatňuje tvrzení, že k samotnému provedení stavby bez povolení změny
došlo již nedozděním okenních otvorů a umístěním provizorních výplní otvorů sloužících
k ochraně stavby před povětrnostními vlivy, což zákon nepřipouští. Nesouhlasí s názorem
krajského soudu, že nedozdění okenních otvorů nelze kvalifikovat jako provedení stavby.
Dle zákonné úpravy se rovněž změna stavby před dokončením povolí pouze
v odůvodněných případech a je tak na stavebníkovi, aby doložil, z jakého důvodu je nově
navrhované řešení vhodnější či důležitější a jaký je vůbec důvod žádané změny. Správní
orgány ani krajský soud se s tímto názorem stěžovatelky nevypořádaly, v čemž spatřuje
stěžovatelka újmu na svých právech tím, že jí nebyla poskytnuta účinná soudní ochrana.
Stěžovatelka má zato, že v jejím případě byla porušena zásada rovnosti účastníků tím,
že k námitkám stěžovatelky uplatněným ve správním řízení nebylo přihlédnuto.
V doplnění kasační stížnosti stěžovatelka namítla, že krajský soud neprovedl
navržený důkaz prokazující porušení povinností stavebníka provádět stavební práce
v souladu se schválenou projektovou dokumentací, která je stále v platnosti. Vydání
rozhodnutí o povolení změny stavby před dokončením nemá zákonnou oporu,
neboť v době vydání tohoto rozhodnutí nebylo rozhodnuto o návrhu stěžovatelky na
vydání rozhodnutí o odstranění části stavby dle §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona.
V rozhodnutích správních orgánů rovněž není uvedeno, co představuje pojem „příslušné
denní osvětlení“ a není tak prokázána skutečná potřebnost napadené změny stavby.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatelka Nejvyššímu správnímu soudu navrhuje,
aby napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podané kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté
přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.)
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Okruh stěžovatelkou uplatňovaných námitek je po celou dobu řízení v podstatě
totožný. I přes značnou nepřehlednost kasační stížnosti lze stěžejní námitky rozčlenit
do dvou základních okruhů. Podstatou prvního z nich je námitka stěžovatelky, že změna
stavby již byla fakticky provedena před rozhodnutím o změně stavby před dokončením.
S tím souvisí i námitka týkající se jejího návrhu na vydání rozhodnutí o odstranění stavby
a námitka týkající se platnosti schválení projektové dokumentace. Druhý základní okruh
námitek se týká důvodnosti změny stavby, kdy stavební zákon v §68 umožňuje povolit
změnu stavby jen v odůvodněných případech, dle stěžovatelky by se proto mělo jednat
pouze o výjimečné řešení vzniklé situace.
Námitky stěžovatelky jsou hranici přezkoumatelnosti, neboť stěžovatelka žádným
způsobem nespecifikuje, jak způsobem bylo napadeným rozhodnutím žalovaného
zasaženo do jejich subjektivních práv. V kasační stížnosti totiž pouze zcela obecně
poukazuje na to, že se jí změna stavby životně dotýká, neboť je ohrožena její bezpečnost,
zdraví, život a také majetek. Jakým konkrétním způsobem tyto její právem chráněné
zájmy ohrožuje předmětná změna stavby, však stěžovatelka neuvádí. Námitky
stěžovatelky téměř nereagují na předcházející argumentaci ze strany správních orgánů
či krajského soudu, ale jedná se spíše o opakující se obecná tvrzení.
Stavební zákon v ustanovení §68 stanoví možnost příslušného stavebního úřadu
pro případy, kdy se stavebník v průběhu realizace stavby rozhodne pro změnu oproti
schválené projektové dokumentaci, tuto změnu v odůvodněných případech na základě
žádosti stavebníka povolit. Jedná se o tradiční institut stavebního práva umožňující
stavebníku legálním způsobem reagovat na nutnost provedení změn ve schválené
projektové dokumentaci, které, ať už z objektivního či subjektivního důvodu, vyvstanou
po zahájení stavby (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 9. 2010, č. j. 4 As 33/2009 - 156, dostupné na www.nssoud.cz). Předpokladem
pro zahájení řízení podle §68 stavebního zákona je rovněž existence platného stavebního
povolení k předmětné stavbě.
Kasační soud se nejprve musel vypořádat s prvním okruhem námitek,
neboť v případě jejich důvodnosti by byl nucen konstatovat, že k samotnému řízení
o povolení změny stavby před dokončením nemohl stavební úřad vůbec přistoupit,
ale naopak byl povinen aplikovat postup podle ustanovení §88 stavebního zákona,
tzn. zahájit řízení o odstranění stavby.
Se stěžovatelkou lze zajisté v obecné rovině souhlasit v tom, že změnu stavby před
dokončením je stavební úřad oprávněn povolit pouze za situace, kdy požadovaná změna
nebyla dosud provedena. Dalším základním předpokladem pro postup stavebního úřadu
dle §68 stavebního zákona je předložení odůvodněné žádosti o povolení změny stavby
před dokončením stavebníkem.
Stěžovatelka opakovaně v průběhu celého řízení namítá, že stavebníci realizovali
příslušné stavební práce před podáním žádosti dle ustanovení §68 stavebního zákona.
Uvádí, že okna byla na stavbu dodána dne 10. 12. 2004 a téhož dne byla osazena, přičemž
žádost o povolení změny stavby před dokončením podali stavební ci až dne 31. 7. 2006.
Nejvyšší správní soud z dostupného spisového materiálu ověřil, že stavebníci
v žádosti uvádějí, že požadovaná změna spočívá v záměně stávajících provizorních
okenních výplní za nové výplně s příslušnou požární odolností. Přílohou žádosti
jsou i dvě paré projektové dokumentace, která obsahuje podrobnější specifikaci částí
stavby, jichž se změna týká. Z projektové dokumentace lze rovněž ověřit, že nově
navrhovaná okna jsou oproti původně schválenému stavu větší, konkrétně jde o změnu
rozměru koupelnových oken z 900 x 900 mm na rozměr 1000 x 1400 mm, u balkónových
dveří je nově navrhován rozměr 2400 x 2250 mm.
Správní orgány vycházely při posouzení věci z tvrzení a materiálů předložených
stavebníky s tím, že stavební úřad jako závaznou podmínku pro vlastní provedení stavby
stanovil požadavek jejího provedení podle projektové dokumentace ověřené v řízení
o žádosti, tj. podle dokumentace, která stanoví výměnu provizorních výplní za okna
s příslušnou požární odolností.
Námitka stěžovatelky, že změna byla provedena již před podáním žádosti, nemá
oporu v dostupném spisovém materiálu. Správní orgány i krajský soud vycházely
při posuzování věci z toho, že okenní otvory jsou osazeny pouze provizorními výplněmi.
Správní orgán neměl o této otázce pochybnosti a stěžovatelka žádným relevantním
způsobem v průběhu celého řízení údaj uvedený stavebníky v žádosti i projektové
dokumentaci nevyvrátila. Mimo prostého tvrzení, že okna byla osazena již dne
10. 12. 2004, nepředložila žádný důkaz, který by daný předpoklad vyvracel a podpořil
tak její tvrzení, že změna stavby reálně proběhla již před podáním žádosti. Stěžovatelka
žádným způsobem (tj. například předložením fotografií, navržením svědeckých výpovědí)
nedokládá, že okna, která byla dle jejího tvrzení na stavbě osazena v prosinci 2004, nejsou
právě ony provizorní výplně.
Nejvyšší správní soud proto vychází ze spisové dokumentace a souhlasí s krajským
soudem, že samotné nedozdění okenních otvor ů do rozměrů uvedených v původně
schválené projektové dokumentaci nemůže být hodnoceno jako vlastní provedení stavby.
Naopak za situace, kdy v průběhu provádění stavby vyvstala potřeba zvětšení okenních
otvorů se kasačnímu soudu jeví jako zcela logický postup stavebníka, který přerušil
stavební práce, stavbu zabezpečil a podal žádost o povolení změny stavby. Bylo by totiž
zcela neekonomické, kdyby stavebník postupoval tak, že by okenní otvory dozdil
do požadovaného menšího rozměru, a po povolení požadované změny by přistoupil
k vybourání již provedené části stavby tak, aby okenní otvory zvětšil. Mimo zbytečně
vynaložené náklady by takový postup mohl jistě vést i ke zbytečným stavebně technickým
komplikacím. Postup zvolený stavebníkem proto neshledává kasační soud v rozporu
se schválenou projektovou dokumentací, neboť nepřesahuje dokumentací povolený
rozsah stavby. Projektová dokumentace schválená ve stavebním řízení, tedy dokumentace
původní, je pro stavebníky nadále závazná, s výjimkou té části, která byla pozměněna
na základě rozhodnutí o povolení změny stavby před dokončením.
Správní orgány neshledaly, že by při projednávání žádosti byla stavba již
provedena, proto aplikovaly ustanovení §68 stavebního zákona a nepřistoupily k zahájení
řízení o odstranění stavby, neboť nebyl naplněn základní předpoklad, a to existence
stavby ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 stavebního zákona. Na tomto závěru nic nemůže
změnit ani návrh stěžovatelky na vydání rozhodnutí o odstranění stavby, nejedná se totiž
o řízení návrhové.
Správní orgány i krajský soud se s prvním okruhem námitek stěžovatelky
komplexně a věcně správně vypořádaly a Nejvyšší správní soud vyhodnotil tyto námitky
ze shora uvedených důvodů rovněž jako nedůvodné.
Druhý okruh námitek uplatněných stěžovatelkou se týká důvodnosti žádosti
o změnu stavby před dokončením. Stěžovatelka se domnívá, že stavební úřad by měl
vyhovět žádosti o změnu stavby před dokončením pouze ve výjimečných případech.
Stavebník by měl současně doložit, z jakého důvodu je nové řešení vhodnější či důležitější
a prokázat tak, že jde o odůvodněný případ.
Nejvyšší správní soud se s tvrzením stěžovatelky neztotožnil. Jak již bylo výše
uvedeno, změnu stavby před dokončením nelze považovat za řešení výjimečných případů,
naopak při provádění stavby je zcela běžným jevem, že stavebník dojde k závěru,
že by jiné než schválené řešení bylo z určitého důvodu vhodnější či potřebnější.
V takovém případě tyto důvody uvede do žádosti o změnu stavby před dokončením,
o které stavební úřad rozhodne. Jde tedy o stavebně technické řešení části stavby,
o kterém stavebník v průběhu stavebního řízení neuvažoval, ale dospěl k němu z určitého
důvodu až po vydání stavebního povolení. Řízení je ovládáno dispoziční zásadou,
stavební úřad rozhoduje o návrhu stavebníka. P osuzuje, zda navrhované řešení
neodporuje příslušným obecně závazným předpisům, zájmům chráněným dotčenými
orgány státní správy či zájmům a právům ostatních účastníků stavebního řízení. Okruh
účastníků tohoto řízení je užší než okruh účastníků stavebního řízení.
Stavebníci v žádosti jako důvod uvedli „zajištění příslušného denního osvětlení“.
Nelze tedy tvrdit, že stavebníci nedoložili důvod požadované změny. Dle názoru
Nejvyššího správního soudu je zvýšení světelného komfortu v místnostech,
a to i neobytných, nad normové limity jistě legitimním důvodem pro povolení změny
stavby, nadto v případě, kdy stěžovatelka žádným relevantním způsobem nedoložila,
jakým způsobem by právě tato změna měla zasáhnout do jejích práv.
Stěžovatelka zcela obecně brojí i do závěrů stavebního úřadu a žalovaného,
že rozsah změny je důvodem projednání věci v řízení dle §68 stavebního zákona. K tomu
kasační soud obecně uvádí, že stavební zákon dává možnost stavebnímu úřadu uvážit
v závislosti na rozsahu požadované změny, zda bude řeše na postupem podle §68,
tedy v samostatném řízení o žádosti, či zda je její rozsah drobný a požadovaná změna
neznamená podstatné odchýlení od dokumentace ověřené ve stavebním řízení.
V takových případech může stavební úřad spojit řízení o změně stavby až s kolaudačním
řízením podle §78 stavebního zákona. Povolení změny stavby se pak stane součástí
kolaudačního rozhodnutí. Žádný právní předpis nestanoví, jaký rozsah změny stavby
je možné řešit postupem podle §78 a jaký rozsah již musí být projednán v samostatném
řízení dle §68 stavebního zákona. Obecně však platí, že drobnou odchylkou již není
změna umístění, objemového či konstrukčního řešení stavby. Stavební úřad proto zcela
správně vyhodnotil, že žádost posoudí v řízení podle §68 stavebního zákona, nikoliv
až v rámci kolaudačního řízení.
Námitka, že krajský soud ve svém rozhodnutí nevyložil, z jakých důvodů
stěžovatelkou navržené důkazy neprovedl, rovněž není důvodná. Nejvyšší správní soud
prověřil obsah žaloby a jejího doplnění a zjistil, že stěžovatelka navrhla důkazy spisovým
materiálem, případně listinné důkazy (zprávy veřejného ochránce práv), které do spisu
doložila. Krajský soud měl při svém rozhodování k dispozici kompletní spisový materiál
žalovaného i prvostupňového správního orgánu, z nich při rozhodování vycházel.
K navrženým listinným důkazům vztahujícím se k tvrzení stěžovatelky, že „stavebník dle
opravené projektové dokumentace práce neprovedl“ krajský soud ve svém rozhodnutí
uvedl, že se k nim nebude s ohledem na jejich nekonkrétnost vyjadřovat, neboť není
vůbec zřejmé k jaké projektové dokumentaci se vztahují. Výslech svědků případně
provedení jiných důkazů, než listinných důkazů stěžovatelka nenavrhla. Navíc sama
stěžovatelka se výslovně vyjádřila, že nepožaduje ústní jednání (č. l. 128 soudního spisu),
ačkoliv platí, že soud dokazování provádí pouze při jednání (srov. ustanovení §122
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád). Tímto aktem sama rezignovala na právo
provést důkazy při jednání soudu a dala tak najevo, že souhlasí, aby krajský soud vycházel
při rozhodování pouze ze spisového materiálu.
Není rovněž důvodné tvrzení, že v průběhu řízení nebylo přihlédnuto k námitkám
uplatněným stěžovatelkou. Rozhodnutí stavebního úřadu obsahuje na str. 2 a str. 3
vypořádání podaných námitek. Procesní práva stěžovatelky tak nebyla v tomto ohledu
dotčena.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s.
podanou kasační stížnost zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle
§109 odst. 1 s. ř. s. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovanému náklady řízení o kasační stížnosti nevznikly. Z uvedených
důvodů rozhodl, že žádnému z účastníků se právo na n áhradu nákladů řízení nepřiznává.
Podle §35 odst. 8 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., zástupci stěžovatele, který mu
byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování
stát. Ustanovený zástupce stěžovatelky, Mgr. Miloš Procházka, advokát s sídlem
Divadelní 4, Brno, doložil Nejvyššímu správnímu soudu dne 4. 1. 2011 vyúčtování
odměny a náhrady hotových výdajů, sestávajících se z 2 úkonů právní služby v hodnotě
2100 Kč, spočívajících v převzetí a přípravě zastoupení podle ustanovení §11 odst. 1
písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif) a sepisu kasační stížnosti, tedy podání
ve věci samé dle ustanovení §11 odst. 1 písm. d) citované vyhl ášky. Ustanovený zástupce
stěžovatelky účtuje i náhradu hotových výdajů dle ustanovení §13 odst. 3 advokátního
tarifu ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby, celkem tedy 600 Kč. Mgr. Miloš
Procházka doložil, že je plátcem DPH.
Vzhledem ke skutečnosti, že Mgr. Procházka zastupoval stěžovatelku již v řízení
před krajským soudem, a to na základě usnesení ze dne 18. 12. 2007,
č. j. 31 Ca 35/2007 - 36, nepřiznal Nejvyšší správní soud odměnu za úkon právní služby
dle §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu, neboť odměna za tento úkon byla
ustanovenému zástupci přiznána již napadeným rozsudkem krajského soudu. Proto
Nejvyšší správní soud ustanovenému zástupci stěžovatelky přiznal na základě vyúčtování
pouze odměnu za jeden úkon právní služby v hodnotě 2100 Kč – sepis kasační stížnosti.
K podanému doplnění kasační stížnosti ze dne 20. 12. 2010 Nejvyšší správní soud
uvádí, že povinnost soudu uhradit zástupci odměnu za zastupování dle §35 odst. 8 s. ř. s.
v sobě nezahrnuje možnost uhrazení jakéhokoli úkonu, který byl ustanoveným zástupcem
proveden. Doplnění kasační stížnosti svým obsahem převážně opakuje tvrzení uplatněná
v kasační stížnosti mimo dvě nově uplatněné námitky, u kterých však nic nebránilo,
aby byly již obsaženy v kasační stížnosti. S ohledem na to nelze doplnění kasační stížnosti
považovat za úkon právní služby ve smyslu §11 advokátního tarifu. Celková výše
přiznané odměny proto činí částku 2400 Kč plus DPH 20 %, celkem tedy 2880 Kč.
Tato částka bude zástupci stěžovatelky vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. května 2011
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu