ECLI:CZ:NSS:2011:9.AS.105.2010:97
sp. zn. 9 As 105/2010 - 97
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobkyně:
Základní odborová organizace Vojenského opravárenského podniku 081, s.p.
Přelouč, se sídlem Jaselská 304, Přelouč, zastoupená JUDr. Annou Horákovou,
advokátkou se sídlem Čelakovského sady 8, Praha 2, proti žalovanému: Český
statistický úřad, se sídlem Na padesátém 3268/81, Praha 10, proti „rozhodnutím
žalovaného ze dne 5. 12. 2006 a ze dne 6. 2. 2008 a o uložení povinnosti žalovanému
přidělit žalobci identifikační číslo“, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2010, č. j. 11 Ca 334/2008 - 53,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla
v záhlaví specifikované usnesení Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“),
kterým byla odmítnuta její žaloba. Stěžovatelka se před městským soudem domáhala
zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 12. 2006 o přidělení identifikačního čísla
75093871, zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 2. 2008, kterým bylo obnoveno
identifikační číslo 15051994, a dále usilovala o přidělení identifikačního čísla 15051994
městským soudem.
Městský soud žalobu stěžovatelky odmítl s odůvodněním, že stěžovatelčina žaloba
směřuje proti rozhodnutím, která nejsou přezkoumatelná ve správním soudnictví.
Městský soud konstatoval, že identifikační číslo má dle zákona č. 89/1995 Sb., o státní
statistické službě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní statistické
službě“), pouze evidenční význam a slouží k jednoznačné identifikaci ekonomického
subjektu. Smyslem a účelem identifikačního čísla je to, aby byl ekonomický subjekt, jemuž
bylo identifikační číslo uděleno, jednoznačně identifikován a tím odlišen od jiného
ekonomického subjektu. Identifikační číslo nemá vliv na vznik, trvání, existenci či zánik
ekonomického subjektu. Přidělení identifikačního čísla nemá samo o sobě vliv na práva
a povinnosti ekonomického subjektu, jeho přidělením se nezakládají, nemění, neruší ani
závazně neurčují práva a povinnosti. Městský soud tak dospěl k názoru, že přidělení
identifikačního čísla není rozhodnutím ve smyslu ust. §65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tedy úkonem
správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo
povinnosti. K té části žaloby, v níž se stěžovatelka domáhala přidělení identifikačního čísla
15051994 rozhodnutím soudu, městský soud uvedl, že výčet orgánů, jímž přísluší
přidělovat identifikační čísla, je uveden v §22 odst. 1 zákona o státní statistické službě,
přičemž k přidělení identifikačního čísla stěžovatelce je příslušný žalovaný dle §22 odst. 1
písm. h) citovaného zákona. Soud ve správním soudnictví tak k jeho přidělení není
příslušný, což představuje absenci podmínky řízení, kterou nelze odstranit, takže žaloba
byla v této části odmítnuta s odkazem na §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
V kasační stížnosti proti usnesení městského soudu stěžovatelka uvedla,
že přidělení identifikačního čísla je rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. a žaloba
proti takovému rozhodnutí nemůže být odmítnuta na základě §70 písm. a) s. ř. s.
K podpoře svých tvrzení vystoupila s námitkou, že přidělením identifikačního čísla
vznikají příslušnému subjektu práva a povinnosti související se specifikací subjektu
jako takového. Fakticky má identifikační číslo pro ekonomické subjekty stejnou důležitost
jako rodné číslo pro občany. Stěžovatelce pak konkrétně postupem žalovaného vznikly
problémy z hlediska majetkoprávních vztahů a rovněž problémy z hlediska prokázání
trvalé a nepřerušené existence jako právního subjektu. Rozhodnutí žalovaného
dle stěžovatelky vede k tomu, že subjekt odlišný od stěžovatelky vystupuje jako právní
nástupce stěžovatelky, evidenčním rozhodnutím žalovaného pak byla jinému subjektu
založena práva a povinnosti, která svědčí stěžovatelce. Stěžovatelka dále poukázala
na skutečnost, že dle zákona o státní statistické službě není možno přidělit identifikační
číslo již jednou přidělené jinému ekonomickému subjektu, a to ani tehdy, když tento
ekonomický subjekt zanikl. Stěžovatelka k odmítnutí žaloby v části, v níž požaduje
přidělení identifikačního čísla ze strany soudu, uvedla, že je s tímto odmítnutím
srozuměna, nicméně je toho názoru, že se v daném případě jednalo o vadu odstranitelnou
a k jejímu odstranění měla být vyzvána.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti upozornil na nepřesné označení
účastníků v kasační stížnosti, kdy název stěžovatelky je dle údajů registru ekonomických
subjektů „Základní odborová organizace Odborového svazu státních orgánů a organizací
Vojenského opravárenského podniku 081 s. p. Přelouč“ a žalovaný vystupuje jako „Česká
republika – Český statistický úřad“. Dále poukazuje na skutečnost, že kasační stížnost
nemá všechny povinné náležitosti, jelikož v ní chybí údaj o tom, kdy bylo stěžovatelce
kasační stížností napadené usnesení městského soudu doručeno. Žalovaný
pak parafrázoval obsah ustanovení zákona o státní statistické službě, která se týkají
přidělování identifikačních čísel. Na závěr odkázal na důkazy, které byly předloženy
a provedeny v řízení jím vedeném, a navrhl kasační stížnost zamítnout.
V replice k vyjádření žalovaného stěžovatelka uvedla, že její název je dle evidence
Odborového svazu státních orgánů a organizací „Základní odborová organizace
Vojenského opravárenského podniku 081, s. p. Přelouč“. Stěžovatelka je přesvědčena,
že uvedení pouze čísla popisného v adrese sídla stěžovatelky, nikoli již čísla evidenčního,
je dostatečné a že je takto stěžovatelka dostatečně identifikována. K žalovaným vytýkané
absenci data doručení napadeného usnesení městského soudu uvedla, že je zjistitelné
ze soudního spisu, nicméně konstatovala, že k doručení usnesení došlo dne 13. 5. 2010.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatelka je v řízení o kasační stížnosti zastoupena advokátem.
Důvod kasační stížnosti odpovídá důvodu podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Zdejší soud
přezkoumal napadené usnesení městského soudu v rozsahu v kasační stížnosti
uplatněných důvodů, zkoumal při tom, zda napadené usnesení netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2 a odst. 3 s. ř. s.), a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se v souvislosti s formálním přezkumem kasační stížnosti
nejdříve vyslovuje k žalovaným namítané vadě kasační stížnosti spočívající v absenci údaje
o tom, kdy stěžovatelce bylo napadené rozhodnutí městského soudu doručeno, jež
je zvláštní náležitost kasační stížnosti dle §106 odst. 1 s. ř. s. V první řadě je nutno
poznamenat, že stěžovatelka tuto vadu kasační stížnosti odstranila v replice k vyjádření
žalovaného ze dne 17. 2. 2011, v níž uvedla, že usnesení městského soudu jí bylo
doručeno 13. 5. 2010, takže projednání kasační stížnosti v tomto ohledu nic nebrání.
Na okraj je pak možno konstatovat, že z konstantní judikatury zdejšího soudu vyplývá,
že neuvedení údaje o doručení kasační stížností napadeného rozhodnutí nemůže
bez dalšího vést k odmítnutí kasační stížnosti (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 11. 5. 2004, č. j. 3 Azs 85/2004 - 49, všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), takže i v případě, kdyby vada nebyla
odstraněna, Nejvyšší správní soud by kasační stížnost projednal, jelikož stěžovatelka
nebyla ze strany soudu nikdy vyzvána k odstranění této vady a soudům je datum doručení
kasační stížností napadeného rozhodnutí známo z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud se dále vyjadřuje k označení účastníků řízení o kasační
stížnosti, a to vzhledem k námitkám žalovaného v tomto směru. K označení žalovaného:
ust. §33 odst. 2 s. ř. s. přiznává procesní způsobilost v řízení před soudy ve správním
soudnictví správnímu orgánu, který tak pod svým názvem činí v řízení procesní úkony.
Z §2 odst. 1 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní
správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, které určuje ústřední orgány státní
správy, plyne, že název žalovaného je Český statistický úřad. Nejvyšší správní soud se drží
názvu správního orgánu stanoveného zákonem, což je „Český statistický úřad“, není
proto důvod označovat jej v řízení před soudy ve správním soudnictví jako „Česká
republika – Český statistický úřad“. K označení stěžovatele: organizační jednotky
odborové organizace mohou mít právní subjektivitu, pokud s tím stanovy odborové
organizace počítají [viz §6 odst. 2 písm. e) zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sdružování občanů“)]. Stěžovatelka
na výzvu městského soudu k prokázání, že je právnickou osobou způsobilou mít práva
a povinnosti, dodala potvrzení Odborového svazu státních orgánů a organizací,
že je evidována v tomto odborovém svazu, jehož stanovy přiznávají základním
organizacím odborového svazu právní subjektivitu. Stěžovatelka tedy má právní
subjektivitu jako organizační jednotka odborového svazu. Pro právní postavení
stěžovatelky, a tedy i její název, jsou určující stanovy příslušného odborového svazu
a způsob jejího ustanovení předvídaný těmito stanovami. Jelikož jde o vnitřní záležitosti
odborového svazu, je nutno v tomto ohledu předně vycházet z vyjádření příslušného
odborového svazu. Název stěžovatelky uvedený ve výše uvedeném potvrzení
Odborového svazu státních orgánů a organizací a evidenčním listu základní organizace
založeném ve správním spise je „Základní odborová organizace Vojenského
opravárenského podniku 081, s. p. Přelouč“, Nejvyšší správní soud proto vychází
z tohoto označení stěžovatelky. Odlišný název uvedený v registru ekonomických subjektů
nemůže být určující s ohledem na §20 odst. 1 zákona o státní statistické službě,
který přiznává zápisům v registru ekonomických subjektů jen evidenční význam.
Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelkou, která v replice k vyjádření
žalovaného konstatovala, že uvedení pouze čísla popisného v adrese sídla stěžovatelky,
nikoli již čísla evidenčního, je dostatečné a že je takto stěžovatelka dostatečně
identifikována. K tomuto zdejší soud jen poznamenává, že stěžovatelce v řízení o kasační
stížnosti nebyla tato skutečnost vytýkána ani ze strany žalovaného ani ze strany soudu.
Nejvyšší správní soud k samotnému meritu sporu konstatuje, že dle §70 písm. a)
s. ř. s. jsou ze soudního přezkumu vyloučeny úkony správního orgánu, které nejsou
rozhodnutími. Pro určení toho, co je dle s. ř. s. míněno pojmem rozhodnutí, je nutno vyjít
z dikce §65 odst. 1 s. ř. s., který zavádí legislativní zkratku rozhodnutí pro úkon
správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo
povinnosti. Dále je nutno vyjít z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 - 42, z něhož „vyplývá neudržitelnost takové interpretace
§65 odst. 1 s. ř. s., která omezuje přístup k soudu tím, že striktně vyžaduje v každém jednotlivém
případě hledání porušeného subjektivního hmotného práva, jakož i úkonu, který subjektivní hmotné
právo založil, změnil, zrušil či závazně určil. […] Žalobní legitimace podle tohoto ustanovení musí být
dána pro všechny případy, kdy je dotčena právní sféra žalobce […], tj. kdy se jednostranný úkon
správního orgánu, vztahující se ke konkrétní věci a konkrétním adresátům, závazně a autoritativně
dotýká jejich právní sféry. Nejde tedy o to, zda úkon správního orgánu založil, změnil, zrušil či závazně
určil práva a povinnosti žalobce, nýbrž o to, zda se – podle tvrzení žalobce v žalobě – negativně projevil
v jeho právní sféře. K uvedenému srov. též usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 10. 2008, č. j. 8 As 47/2005 - 86. Pro zhodnocení, zda
je možno odmítnout žalobu ve správním soudnictví s odkazem na §70 písm. a) s. ř. s.,
protože napadá úkon správního orgánu, který není rozhodnutím dle §65 odst. 1 s. ř. s.,
je tak nutno prověřit, zda se takový úkon nemůže závazně a autoritativně dotknout právní
sféry žalobce.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem městského soudu, že přidělení
identifikačního čísla stěžovatelce, která vystupuje jako ostatní ekonomický subjekt
ve smyslu ust. §22 odst. 1 zákona o státní statistické službě, ze strany žalovaného, není
úkon, který by se dotýkal právní sféry stěžovatelky. Ekonomickým subjektem rozumí
zákon o státní statistické službě každou právnickou osobu, organizační složku státu,
která je účetní jednotkou, podílový fond a dále fyzickou osobu, která má podle zvláštního
právního předpisu postavení podnikatele.
Nejvyšší správní soud se neztotožnil s námitkou stěžovatelky, že přidělením
identifikačního čísla jí vznikají práva a povinnosti se specifikací právního subjektu
jako takového. Právní řád na mnoha místech počítá s identifikačními čísly, jejichž užití
se pak vztahuje právě k identifikaci daného ekonomického subjektu, a to zejména
v žádostech či jiných podáních činěných subjektem, dále pak např. v rozhodnutích
týkajících se daného ekonomického subjektu, právní řád předpokládá, že identifikační
číslo figuruje jako jeden z údajů o subjektu zapsaný do registrů, jejichž vedení
předpokládají příslušné zákony. Uvedená nutnost identifikovat ekonomický subjekt
mj. i identifikačním číslem ovšem plyne z příslušných zákonů a nevzniká přidělením
identifikačního čísla, v tomto ohledu tedy nelze spatřovat dotčení právní sféry
stěžovatelky přidělením identifikačního čísla. V dané souvislosti Nejvyšší správní soud
poznamenává, že není možno spatřovat negativní projev ve sféře stěžovatelky pramenící
z přidělení identifikačního čísla ani ve vztahu k §21 odst. 2 zákona o státní statistické
službě. Z uvedeného ustanovení plyne, že: „identifikační číslo, které bylo přiděleno určitému
ekonomickému subjektu, nesmí být přiděleno jinému, a to ani v případě, že ekonomický subjekt, kterému
bylo přiděleno, zanikl…“. S ohledem na skutečnost, že dle §21 odst. 1 zákona o státní
statistické službě má evidenční číslo pouze evidenční význam, není možno vnímat
případné přidělení shodných identifikačních čísel dvěma ekonomickým subjektům,
případně přidělení identifikačního čísla již zaniklého ekonomického subjektu, jako zásah
do právní sféry, jakkoli jde o nezákonnost, kterou je nutno na základě §22 odst. 3 zákona
o státní statistické službě odstranit. Jak bylo výše zmíněno, v mnoha případech právní
řád předpokládá, že bude subjekt identifikován pomocí identifikačního čísla,
a to v nejrůznějších podáních, rozhodnutích či registrech, identifikace pomocí
identifikačního čísla zde ovšem není jedinou a přistupuje k ní identifikace minimálně
i dalším údajem umožňujícím identifikaci (tj. názvem a sídlem, případně jménem
a bydlištěm). Zpravidla pak právní řád počítá s identifikací užitím názvu, sídla
a identifikačního čísla, resp. jména a příjmení, bydliště či sídla podnikání a identifikačního
čísla. Na základě souhrnu identifikačních údajů, mezi nimiž nefiguruje identifikační číslo
osamoceně, je ekonomický subjekt identifikován natolik dostatečně, aby mohla být jeho
právní sféra dotčena možností zaměnitelnosti s jiným i s ohledem na shodná identifikační
čísla, jakkoliv je tento stav z hlediska práva nežádoucí.
Nejvyšší správní soud považuje námitku, že přidělení identifikačního čísla má
pro příslušné subjekty stejnou důležitost jako rodné číslo pro občany,
za nepřezkoumatelnou. Stěžovatelka sice srovnává důležitost přidělení identifikačního
čísla s rodným číslem, ale dále už neuvádí, v čem konkrétně spatřuje tuto důležitost.
Uvedená stěžovatelčina námitka je proto natolik obecná a nekonkrétní, že ji nelze
přezkoumat.
Stěžovatelka v kasační stížnosti dále zmiňuje, že v souvislosti s přidělením
identifikačního čísla jí vznikly problémy z hlediska majetkoprávních vztahů. Nejvyšší
správní soud k tomu poznamenává, že přidělení identifikačního čísla do těchto vztahů
zasáhnout nemůže, identifikační číslo je pouze evidenční údaj, jeho přidělení, změna
či odejmutí nemá vliv na majetková práva, nemá žádný dopad ani na právní subjektivitu,
právní nástupnictví, způsobilost k právním úkonům či na jiné skutečnosti rozhodné
pro majetkoprávní vztahy. Právní řád v tomto ohledu s identifikačním číslem
nepředpokládá žádné následky.
Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit ani tvrzení stěžovatelky, že v souvislosti
s přidělením identifikačního čísla jí vznikají potíže z hlediska prokázání její trvalé
a nepřerušené existence. Evidenční číslo má jen evidenční význam, jeho přidělení
či případná změna nemůže mít vliv na existenci stěžovatelky, či jiného ekonomického
subjektu jako právního subjektu (pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí,
že ekonomickým subjektem je i organizační složka státu, která je účetní jednotkou,
tato ovšem právní subjektivitu nemá dle §3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku
České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů).
V případě stěžovatelky mají na vznik a trvání stěžovatelky vliv skutečnosti uvedené
v zákoně o sdružování občanů, který se o evidenčním číslu ani nezmiňuje, natož aby
s evidenčním číslem spojoval jakékoliv právní následky. Nadto ze samotného
identifikačního čísla nelze vyvodit jednoznačné a přesné údaje týkající se data vzniku
či trvalost existence ekonomického subjektu, natož pak identifikačním číslem tyto
skutečnosti prokazovat. Přidělením identifikačního čísla proto nemohly vzniknout
stěžovatelce obtíže s prokazováním trvalé a nepřerušené existence, když tyto skutečnosti
není možno ze samotného identifikační čísla ani vyvodit. Na okraj Nejvyšší správní soud
poznamenává, že do registru ekonomických subjektů se o ekonomických subjektech
a jejich vnitřních jednotkách zapisují i údaje o datu vzniku a datu zániku, a to na základě
§20 odst. 2 a 4 zákona o státní statistické službě. Zápis do registru má ovšem dle věty
poslední §20 odst. 1 citovaného zákona jen evidenční význam. Se zápisem údajů
do registru nejsou spojeny konstitutivní účinky, vzhledem k evidenčnímu významu zápisů
v registru ekonomických subjektů nejde ani o osvědčení údajů uvedených v registru
ze strany státní moci. Jakkoliv je tedy v registru ekonomických subjektů zapsán údaj
o jejich vzniku a případném vzniku jejich vnitřních jednotek, není takový zápis určen
k prokazování těchto skutečností vzhledem k pouhému evidenčnímu významu takového
zápisu.
Není možno se ztotožnit ani s tvrzením stěžovatelky, že přidělením identifikačního
čísla došlo k tomu, že právní subjekt odlišný od stěžovatelky vystupuje jako její právní
nástupce a přidělením identifikačního čísla byla tomuto subjektu přiznána práva svědčící
stěžovatelce. K přechodu práv a povinností z jednoho subjektu na jiný může dojít buď
přímo ze zákona či na základě právní skutečnosti, s níž právní řád takový přechod práv
a povinností spojuje. S přidělením identifikačního čísla ovšem právní řád nikde přechod
jakýchkoliv práv či povinností nespojuje. K přechodu práv proto nemůže na základě
přidělení identifikačního čísla dojít, rozhodnutí o přidělení identifikačního čísla se proto
v daném ohledu nemůže uvedeným způsobem jakkoliv odrazit v právní sféře
stěžovatelky.
Nejvyšší správní se posléze zabýval námitkou stěžovatelky, která v reakci
na odmítnutí její žaloby ze strany městského soudu pro nedostatek kompetence soudu
v té části, kde požadovala přidělení identifikačního čísla ze strany soudu, uvedla,
že se v daném případě jednalo o vadu odstranitelnou a k jejímu odstranění měla být
stěžovatelka vyzvána. Nejvyšší správní soud konstatuje, že městský soud správně
zhodnotil, že stěžovatelce přiděluje identifikační číslo žalovaný, a nikoli soud. Takový
nedostatek kompetence je neodstranitelnou překážkou řízení, ze strany stěžovatelky není
možno tento nedostatek jakkoliv zhojit. Městský soud tak nepochybil, když žalobu v části,
kde se stěžovatelka domáhala přidělení identifikačního čísla ze strany soudu, s odkazem
na nedostatek kompetence odmítl, aniž by jakkoliv vyzýval stěžovatelku.
Nejvyšší správní soud na základě výše uvedených úvah dospěl k závěru,
že přidělení identifikačního čísla ze strany žalovaného není rozhodnutím ve smyslu §65
odst. 1 s. ř. s., v právním hodnocení v napadeném usnesení městského soudu neshledal
vady, a proto kasační stížnost zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá proto
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému nevznikly náklady, které by překračovaly
rámec jeho běžné úřední činnosti. Nejvyšší správní soud tak rozhodl, že náhradu nákladů
řízení nepřiznává žádnému účastníkovi řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. května 2011
JUDr. Radan Malík
předseda senátu