ECLI:CZ:NSS:2011:9.AS.46.2011:64
sp. zn. 9 As 46/2011 - 64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Radana Malíka v právní
věci žalobkyně: Ing. V. S., zast. JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se
sídlem Jugoslávská 12, Praha 2, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje,
se sídlem Zborovská 11, Praha 5, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 3. 2008,
č. j. 41511/2008/KUSK, sp. zn. SZ 28299/2008/KUSK ÚSŘ/BV, ve věci stavebního
povolení, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 24. 11. 2010, č. j. 7 Ca 76/2008 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým
bylo dle ustanovení §78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zrušeno jeho rozhodnutí ze dne
19. 3. 2008, sp. zn. SZ 28299/2008/KUSK ÚSŘ/BV, a věc mu byla vrácena k dalšímu
řízení. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně proti usnesení Městského
úřadu Sedlčany, odboru výstavby a ÚP (dále jen „stavební úřad“) ze dne 24. 1. 2008,
č. j. OVÚP-5014/2007/Vo, a toto rozhodnutí, kterým bylo zastaveno řízení ve věci
stavební úpravy zahrádkářské chaty č. e. 131 na pozemku st. p. 273, parc. č. 1094/29
v k. ú. Radíč, potvrdil.
Městský soud dospěl k závěru, že v souladu s ustanovením §4 odst. 4 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“),
byl stěžovatel povinen přihlédnout k projektové dokumentaci, na kterou žalobkyně
výslovně odkázala, pokud byla dokumentace součástí jiného správního spisu téhož
stavebního úřadu, a žádná okolnost tak nebránila připojení spisu či pořízení kopie.
Městský soud zdůraznil, že pokud stavební úřad přihlédl k předložené dokumentaci
z jiného správního spisu, pak měla žalobkyně důvod očekávat, že tak učiní i stěžovatel.
Postup stěžovatele, který tak neučinil, je v rozporu se zásadou dobré správy dle
ustanovení §4 odst. 4 správního řádu, a proto měl za následek, že žalobkyni nebyly
sděleny věcné důvody nesouladu jejího záměru se zákonem.
Skutečnost, že se jednalo o v pořadí druhou žádost žalobkyně o stavební povolení
ve věci totožné stavby, je irelevantní. Zastavení řízení v pořadí o první podané žádosti
o stavební povolení totiž nezakládá překážku věci rozhodnuté, neboť nebylo rozhodnuto
meritorně, ale procesně. Z hlediska jednoty řízení není určující identita stavby, ale identita
žádosti o stavební povolení.
Z uvedených důvodů městský soud napadené rozhodnutí zrušil a zavázal
stěžovatele, aby se v novém rozhodnutí věcně vypořádal s odvolacími
námitkami, a to s přihlédnutím k projektové dokumentaci, založené ve spisu
sp. zn. OÚVP-719/2006/Vo.
Stěžovatel podřadil kasační důvody uplatněné v kasační stížnosti pod ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., namítá tak nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a nepřezkoumatelnost
spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné
vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonnost rozhodnutí
o věci samé.
Stěžovatel zejména nesouhlasí se závěrem městského soudu, dle kterého byl
správní orgán povinen v souladu s ustanovením §4 odst. 4 správního řádu k žádosti
o stavební povolení žalobkyně připojit kopii dokumentace založené u jiného správního
spisu, když tato dokumentace byla v předcházejícím řízení posouzena jako nedostatečná,
navíc za situace, kdy žádost o stavební povolení byla i z jiných důvodů neúplná. Stěžovatel
ve shodě se stavebním úřadem považoval projektovou dokumentaci založenou v jiném
spise za nepoužitelnou.
Z rozhodnutí obou správních orgánů je zřejmé, že původní projektovou
dokumentaci za možný podklad pro stavební řízení nepovažoval ani stavební úřad,
ani stěžovatel. Přiložení projektové dokumentace z jiného správního řízení nepatří dle
stěžovatele k povinnostem stavebního úřadu, a i v případě, že by to tak bylo, nemělo
by to v souzené věci vliv na výsledek řízení.
Dle ustanovení §110 odst. 2 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„stavební zákon“), přikládá projektovou dokumentaci k žádosti o vydání stavebního
povolení stavebník. Výklad ustanovení §4 odst. 4 správního řádu provedený městským
soudem je jeho nepřípustným rozšiřováním. V případě, kdy by žalobkyně své podání
doplnila a ozřejmila by tak stavebnímu úřadu o jaké stavební úpravy žádá a v čem mají
spočívat, pak by byla její žádost běžným postupem projednána. Městský soud zavázal
stěžovatele, aby se zabýval otázkou souladu stavby s obecnými technickými požadavky
na základě projektové dokumentace založené ve spise již pravomocně skončeného řízení.
Závěr soudu týkající se otázky překážky věci rozhodnuté považuje stěžovatel
za nepřezkoumatelný; stěžovatel je vázán předcházejícím rozhodnutím, které nemůže
cestou odvolání v rámci jiného řízení změnit, a proto považuje rozhodnutí o zastavení
řízení za překážku věci pravomocně rozhodnuté.
Dle stěžovatele nelze povinnost jednoho subjektu – žadatele – vyplývající
z ustanovení §110 odst. 2, 3, 5 a §196 stavebního zákona a prováděcí vyhlášky
č. 526/2006 Sb., i podle obecného ustanovení §45 odst. 1 správního řádu přenést
prostřednictvím ustanovení §4 odst. 4 správního řádu na správní orgán.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje Nejvyššímu správnímu soudu,
aby napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně nevyužila možnosti vyjádřit se k podané kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a za stěžovatele jedná zaměstnanec s vysokoškolským právnickým
vzděláním (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený rozsudek městského soudu
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), ověřil
při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
V nyní projednávané věci stavební úřad zastavil v souladu s ustanovením §66
odst. 1 písm. c) správního řádu řízení o vydání stavebního povolení na stavební úpravy
zahrádkářské chaty, neboť žalobkyně i přes výzvu stavebního úřadu nedoplnila náležitosti
podané žádosti. Jednou z nedoplněných náležitostí byla projektová dokumentace,
jak stanoví §110 odst. 2 písm. b) stavebního zákona.
Ve výzvě k doplnění žádosti o stavební povolení ze dne 8. 10. 2007 vyzval stavební
úřad pod bodem 2 žalobkyni, aby doložila projektovou dokumentaci, která bude
v souladu s uvedenými právními předpisy. Současně ji upozornil, že projektová
dokumentace, na kterou žalobkyně výslovně ve své žádosti odkázala, nesplňuje jím
požadované náležitosti, a tedy nepovažuje podmínku stanovenou v §110 odst. 2 písm. b)
stavebního zákona za splněnou. Dále stavební úřad vyzval žalobkyni, aby žádost
o stavební povolení podala na předepsaném formuláři a současně ji upozornil,
že stavebníky musí být v daném případě všichni vlastníci stávající chaty (ze spisu
je patrno, že chatu vlastní žalobkyně společně se svým manželem ve společném jmění
manželů, pozn. NSS). Žalobkyně byla taktéž vyzvána k předložení plánu kontrolních
prohlídek stavby podle §110 odst. 2 písm. c) stavebního zákona a k předložení
pravomocného rozhodnutí o výjimce z ustanovení §325 odst. 3 vyhlášky č. 501/2006 Sb.,
o obecných požadavcích na využívání území.
Žalobkyně na výzvu stavebního úřadu žádným způsobem nereagovala, a proto
stavební úřad po marném uplynutí lhůty stanovené k doložení předepsaných náležitostí
řízení ve věci stavebního povolení zastavil. Proti zastavení řízení podala žalobkyně
odvolání, ve kterém uplatnila věcné námitky. Stěžovatel se v žalobou napadeném
rozhodnutí soustředil pouze na otázku způsobu předkládání a posuzování projektové
dokumentace. Protože dospěl k závěru, že bez projektové dokumentace nelze ve věci
stavebního povolení rozhodnout a odkaz učiněný stěžovatelkou na projektovou
dokumentaci založenou v jiném správním spisu považoval za nedostačující, odvolání
zamítl, aniž by se však zabýval dalšími odvolacími námitkami.
Námitky uplatněné stěžovatelem v kasační stížnosti směřující proti rozhodovacím
důvodům městského soudu lze rozčlenit na dvě části. První z nich se v obecné rovině týká
otázky, zda lze podmínku stanovenou §110 odst. 2 písm. b) stavebního zákona splnit tím,
že stavebník v žádosti o vydání stavebního povolení výslovně odkáže na projektovou
dokumentaci založenou v jiném správním spise, a to mimo jiné s ohledem na ustanovení
§4 odst. 4 správního řádu.
Druhým okruhem kasačních námitek je pak problematika vázanosti správního
orgánu jeho názorem týkající se stejné věci, avšak vysloveným v jiném řízení,
které skončilo zastavením, tj. nemeritorně.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že ve shodě se stavebním úřadem považoval
projektovou dokumentaci, na kterou žalobkyně ve své žádosti o stavební povolení
odkazovala, za nepoužitelnou v dalším řízení a polemizuje s názorem městského soudu
ohledně možnosti použití projektové dokumentace založené v jiném správním spise.
K tomu Nejvyšší správní soud podotýká, že je třeba rozlišovat situaci, kdy správní
orgán nepovažuje projektovou dokumentaci za předloženou, neboť je součástí jiného
správního spisu, od situace, kdy dokumentaci za předloženou považuje, avšak vyhodnotí
ji z jiných důvodů jako nedostačující.
V obecné rovině má Nejvyšší správní soud stejně jako městský soud
za to, že požadovat předložení dokumentu, který již má správní orgán, i když v jiném
správním spise, k dispozici, by bylo nepřípustným formalismem. Za situace, kdy stavebník
výslovně odkáže na konkrétní projektovou dokumentaci, která je založena v jiném spise
vedeném u téhož správního orgánu, nemusí stavebník totožnou projektovou dokumentaci
znovu předkládat. Povinností správních orgánů, plynoucí z obecných ustanovení
správního řádu je nebránit účastníkům správních řízení v uplatňování jejich práv,
tedy nevytvářet takové podmínky v řízení, které by uplatňování práv znesnadňovaly,
či dokonce znemožňovaly. Správní orgán je současně povinen postupovat
tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady a aby řízení probíhalo hospodárně bez
zbytečného zatěžování účastníků, přičemž finanční náklady na pořízení projektové
dokumentace nejsou zanedbatelné.
To, jakou projektovou dokumentaci stavebník stavebnímu úřadu předloží,
je projevem jeho dispozičního práva. Dospěje-li proto stavebník z určitého subjektivního
důvodu k názoru, že projektová dokumentace, kterou má již správní orgán, byť v jiném
spisu, k dispozici, obstojí i pro potřeby nově zahájeného řízení, nic mu nebrání v tom,
aby ve své nové žádosti na tuto dokumentaci odkázal.
V každém konkrétním případě je nutno posoudit, zda pro účely daného řízení
je možno použít projektovou dokumentaci, na niž je odkazováno, či zda v řízení nastaly
jiné objektivní okolnosti, které správnímu orgánu ve využití tohoto dokumentu brání
(např. potřeba většího počtu dokumentů ověřených autorizovanou osobou, zničení
dokumentů atd.). Pokud však správní orgán má dokumenty k dispozici a účastník
na ně odkáže, nic mu nebrání v tom, aby je vedl jako součást dvou správních spisů,
např. s pomocí kopií či odkazu ve spise na umístění originálu či připojením spisu.
Pro úplnost je třeba zdůraznit, že takový postup naplňuje požadavek „fyzického“
předložení dokumentace, otázka úrovně a dostatečnosti obsahové stránky dokumentace
je pak věcí posouzení správního orgánu v konkrétní věci.
Z obsahu výzvy stavebního úřadu je zřejmé, že prvostupňový orgán nepovažoval
projektovou dokumentaci za zcela absentující. Naopak žalobkyni vytknul její nesoulad
s obecnými požadavky na výstavbu, a proto požadoval doplnění žádosti. Právě tento
závěr stavebního úřadu měl být přitom předmětem přezkumu stěžovatele v rámci
odvolacího řízení.
Uvádí-li stěžovatel v kasační stížnosti, že se stejně jako stavební úřad neodchýlil
od závěru z předcházejícího řízení, že předložená projektová dokumentace
je nedostatečná, pak toto tvrzení nekoresponduje s odůvodněním jeho rozhodnutí.
Z odůvodnění jeho rozhodnutí je totiž zjevné, že se vůbec obsahem projektové
dokumentace nezabýval, a zabýval se pouze tím, zda dokumentace byla či nebyla platně
předložena.
Stěžovatel v kasační stížnosti tvrdí, že stavebník se povinnosti stanovené v §110
odst. 2 písm. b) stavebního zákona nemůže s ohledem na ustanovení §192 téhož
předpisu zprostit. Dle ustanovení §192 stavebního zákona se na postupy a řízení použijí
ustanovení správního řádu, pokud tento zákon nestanoví jinak.
V souladu s obecnými zásadami správního řízení je správní orgán povinen umožnit
účastníku řízení uplatňovat jeho práva a dbát na hospodárný postup řízení. Výklad
povinností stanovených §110 odst. 2 stavebního zákona, i dalších souvisejících
ustanovení, zejména správního řádu, nelze vykládat nepřiměřeně formalisticky, ale je třeba
se zaměřit na účel dané právní úpravy, kterým je zajistit stavebnímu úřadu dostatek
podkladů, na základě kterých může provést věcné posouzení daného záměru stavebníka.
Tohoto účelu může být zcela stejně jako předložením nové dokumentace dosaženo
i odkázáním na dokumentaci, kterou má správní orgán již v dispozici. Obecně vzato,
stavebník tím svoji povinnost splní, neboť dojde k naplnění účelu právní úpravy
(k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2011,
č. j. 1 As 56/2011 - 133, dostupný též na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatele, že dochází
k přenosu povinnosti stěžovatele na žalobkyni a že její nečinnost jde vlastně k tíži druhé
strany. S ohledem na shora uvedené je zdejší soud názoru, že postup žalobkyně, kdy
odkázala na konkrétní projektovou dokumentaci založenou u stejného správního orgánu,
nelze považovat za nečinnost jdoucí k tíži žalobkyně. Žalobkyně s ohledem na účel právní
úpravy svoji povinnost splnila. Odkázala totiž na zcela konkrétní projektovou
dokumentaci vztahující se ke konkrétní stavbě, a pro správní orgán tak není žádnou
nadměrnou zátěží daný spis dohledat a projektovou originální projektovou dokumentaci
z něj použít pro jiné řízení. Za nepřípustný přenos povinnosti žalobkyně na správní orgán
by bylo možno považovat např. takovou situaci, kdy by si správní orgán musel vyžadovat
dokumenty od jiného orgánu státní správy, či by jejich získání vyžadovalo jinou
nepřiměřenou administrativní zátěž.
Námitka stěžovatele, dle které nesplnění jeho případné povinnosti přiložit do spisu
projektovou dokumentaci z jiného správního řízení, nemá vliv na výsledek rozhodnutí,
neboť současně nebyly ve věci splněny i jiné podmínky stanovené §110 odst. 2
stavebního zákona, je zcela irelevantní.
Stěžovatel se v žalobou napadeném rozhodnutí soustředil pouze na otázku
způsobu předkládání projektové dokumentace, a tato otázka byla učiněna předmětem
soudního přezkumu. Nejvyšší správní soud proto není oprávněn se k zákonnosti
rozhodnutí o zastavení řízení z jiných důvodů, vyslovovat.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí městského
soudu, kterou spatřuje v jeho závěru týkajícím se neexistence překážky věci rozhodnuté.
Městský soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že dle jeho názoru není v souzené věci
dána překážka věci rozhodnuté, kdy o stavebním záměru nebylo rozhodnuto věcně
ale procesně, tudíž z hlediska jednoty řízení není určující identita stavby, ale žádosti
o stavební povolení.
Dle Nejvyššího správního soudu je i tato námitka stěžovatele nedůvodná.
Stěžovatel uplatňuje tuto námitku zcela obecně bez toho, aby srozumitelně uvedl, v čem
konkrétně nepřezkoumatelnost tohoto závěru spočívá.
Nepřezkoumatelnost rozhodnutí může nastat z důvodu jeho nesrozumitelnosti
nebo nedostatku důvodů rozhodnutí. To prakticky znamená např. situaci,
kdy by se městský soud nevypořádal vůbec či alespoň dostatečně s uplatněnými žalobními
body, neprovedl by navržené důkazy a ani by řádně nevyložil, proč tak neučinil
(tzv. opomenutý důkaz), z rozhodnutí by nebyly seznatelné jeho nosné důvody (ratio
decidendi) anebo by tyto důvody neměly oporu ve výsledcích provedeného řízení. Nic
takového však Nejvyšší správní soud v projednávané věci nezjistil. K otázce
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu blíže srov. konstantní judikaturu
Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. 2 Azs 47/2003,
publikovaný pod č. 244/2004 Sb. NSS, rozsudek ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publikovaný pod č. 787/2006 Sb. NSS, či rozsudek ze dne
14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že v dané věci bylo řízení zastaveno
podle §66 odst. 1 písm. c) správního řádu, kdy neodstraněné podstatné vady žádosti
bránily pokračování v řízení, tj. správní orgán nemohl pro absenci potřebných náležitostí
rozhodnout o předmětu řízení – tj. v dané věci o povolení stavby - a vydat rozhodnutí
ve věci dle ustanovení §67 odst. 1 správního řádu. V žádném případě to však neznamená,
že stavba nemůže být po splnění zákonem stanovených předpokladů povolena.
Řízení o povolení stavby je řízením zahajovaným pouze na žádost stavebníka
o vydání tohoto rozhodnutí. Jde-li o rozhodnutí meritorní povahy, tedy rozhodnutí,
v němž je obsaženo věcné posouzení daného záměru, pak je vydáno rozhodnutí
o povolení stavby, či zamítnutí žádosti. Takové rozhodnutí zakládá v konkrétní věci
(tj. stejná žádost se stejnými přílohami a zdůvodněním) překážku věci rozhodnuté – res
administrata. Naopak zastavením řízení dochází na základě zákonem stanovených důvodů
dříve, než je vydáno rozhodnutí ve věci samé, tj. meritum věci není vůbec posuzováno.
Žádné ustanovení stavebního zákona ani správního řádu současně vlastníku nemovitosti
nebrání v tom, aby v případě zastavení řízení podal novou žádost o vydání stavebního
povolení na tutéž stavbu.
Zdejší soud rovněž nesdílí názor stěžovatele, že je vázán předcházejícím
posouzením projektové dokumentace. Dle ustanovení §2 odst. 4 správního řádu, v němž
je vyjádřena zásada předvídatelnosti správního rozhodování, dbá správní orgán na to, aby
při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné
rozdíly. Tuto zásadu legitimního očekávání však nelze vykládat omezeně tak, že již jednou
v určitých souvislostech posouzený dokument nemůže v žádném případě už nikdy být
vyhodnocen jako vyhovující v jiných souvislostech a v jiném řízení. Do úvahy správního
orgánu totiž musí být v každém individuálně posuzovaném případě rovněž promítnuta
zásada nestranného a objektivního postupu, musí tedy vždy dojít k individuálnímu
posouzení věci s ohledem na konkrétní souvislosti a předmět řízení, případně
i s přihlédnutím k další procesní činnosti účastníka (doplňující podání atd.).
V souzené věci je navíc vhodné, jak ostatně učinil i městský soud, upozornit
na skutečnost, že v období mezi podáním první žádosti žalobkyně o vydání stavebního
povolení ve sloučeném územním a stavebním řízení a žádostí o vydání stavebního
povolení v nyní souzené věci, došlo ke změně právní úpravy, kdy nelze vyloučit,
že projektová dokumentace svým rozsahem podle předchozích právních předpisů
nevyhovující již může být z hlediska nové právní úpravy zcela dostačující pro vydání
meritorního rozhodnutí ve věci.
S ohledem na shora uvedené vyhodnotil zdejší soud námitky uplatněné
stěžovatelem v kasační stížnosti jako nedůvodné a ztotožnil se se závěry městského soudu
vyjádřenými v napadeném rozsudku.
Stěžovatel se ve svém rozhodnutí nevypořádal s věcnými námitkami uplatněnými
v odvolání, které se týkaly hodnocení kvality projektové dokumentace, když vycházel
z přesvědčení, že projektovou dokumentaci nelze považovat za předloženou, a proto ani
nepřistoupil k hodnocení jejího obsahu v návaznosti na odvolací námitky z hlediska jejího
souladu s obecnými technickými požadavky, tj. k přezkumu právního názoru stavebního
úřadu o její nedostatečnosti z tohoto důvodu. Proto jej městský soud správně zavázal
k věcnému posouzení odvolacích námitek žalobkyně týkajících se náležitostí a úrovně
projektové dokumentace.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s.
podanou kasační stížnost zamítnul. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle
§109 odst. 1 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud
zpravidla bez jednání.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Náklady žalobkyně v řízení o kasační stížnosti, na jejichž náhradu by měla
v souladu s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s. právo, Nejvyšší správní soud ze spisu nezjistil.
Z uvedených důvodů rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. září 2011
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu