ECLI:CZ:NSS:2011:9.AS.60.2011:134
sp. zn. 9 As 60/2011 - 134
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Radana Malíka v právní věci
žalobce: D. Č., zast. MgA. Michalem Šalomounem, advokátem se sídlem Bráfova tř. 52,
Třebíč, proti žalovanému: Krajský úřad kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 1. 2009, č. j. KUJI 7769/2009,
sp. zn. PS 325/2009 PS/9, ve věci přestupku, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2010, č. j. 57 A 73/2010 - 84,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení
uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla
zamítnuta jeho žaloba proti v záhlaví označenému rozhodnutí žalovaného. Tímto
rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno napadené rozhodnutí
Městského úřadu Třebíč, odboru správních činností (dále jen „městský úřad“, případně
„prvostupňový správní orgán“), ze dne 5. 12. 2008, č. j. OSČ-PŘ-394/2008-15. Stěžovatel
byl na základě uvedených rozhodnutí uznán vinným ve věci spáchání přestupku proti
bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle ustanovení §22
odst. 1 písm. d) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o přestupcích“), a podle ustanovení §11 odst. 1 písm. b) a §11 odst. 1
písm. c), ve spojení s ustanovením §22 odst. 4 téhož zákona mu byla uložena pokuta
ve výši 26 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel
po dobu 12 měsíců ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Současně mu byla
uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1000 Kč.
Věc je před Nejvyšším správním soudem projednávána podruhé. Rozsudkem
ze dne 5. 8. 2010, č. j. 9 As 22/2010 - 67 (všechna zde uváděná rozhodnutí NSS jsou
dostupná na www.nssoud.cz), kasační soud zrušil rozsudek krajského soudu ze dne
18. 11. 2009, č. j. 57 Ca 24/2009 - 41, kterým byla žaloba stěžovatele zamítnuta a věc
mu vrátil k dalšímu řízení a to pro nevypořádání jedné ze stěžovatelem uplatněných
námitek.
Kasační soud ze soudního spisu ověřil, že při ústním jednání před krajským
soudem, konaném dne 18. 11. 2009 (protokol založen na č. l. 33 a 34 soudního spisu),
stěžovatel mimo jiné poukázal na to, že „nezákonnost rozhodnutí spatřuje i v tom,
jak je nastylizována správním orgánem I. stupně výroková část rozhodnutí, kde je popsáno, že přestupku
se stěžovatel dopustil tím, že řídil motorové vozidlo po ul. Sokolská a následně pak byl zcela někde jinde
kontrolován policisty a odmítl se podrobit vyšetření, zda nebyl při řízení ovlivněn alkoholem.” Dále
uvedl, že takto naformulovaná výroková část nesouhlasí s uloženým trestem a tak,
jak je nastylizována, by mohla vést ke skutečnosti, že žalobce by byl za totéž jednání
postižen dvakrát, což je nepřípustné.
S ohledem na to, že se krajský soud námitkou stěžovatele týkající se formulace
výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně žádným způsobem nezabýval,
a to ani z toho hlediska, zda byla uplatněna včas či opožděně ve smyslu §71 odst. 2
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“), nezbylo kasačnímu soudu, než v souladu se závěry uvedenými v nálezu
Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08 (všechna zde uvedená
rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), rozsudek
krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Ostatní kasační námitky Nejvyšší
správní soud jako nedůvodné zamítl.
Krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu opomenutou
námitku stěžovatele posoudil a dospěl k závěru, že se jedná o námitku uplatněnou
po zákonem stanovené lhůtě. Tato námitka byla dle závěrů krajského soudu poprvé
uplatněna při ústním jednání před krajským soudem dne 18. 11. 2009, tj. po zákonem
stanovené dvouměsíční lhůtě pro podání žaloby, a krajský soud ji tedy z věcného hlediska
posoudit nemohl. S ohledem na uvedené zjištění žalobu podle ustanovení §78 odst. 8.
s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
V kasační stížnosti uplatnil stěžovatel kasační námitku podle ustanovení §103
odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s.
Má za to, že sporná námitka byla uplatněna včas, a to již v žalobě, ve které
stěžovatel tvrdil, že pokud by správní orgán dovodil, že stěžovatel řídil pod vlivem
alkoholu, což je z odůvodnění správního orgánu patrné, pak ho má trestat podle
ustanovení §22 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“), nikoli podle ustanovení §22 odst. 1
písm. d) uvedeného zákona. Bylo zde poukázáno na disproporci mezi tím, z čeho byl
stěžovatel uznán vinným, a odůvodněním, které popisovalo jiný skutek. U jednání byl
tento žalobní bod pouze vysvětlen a domyšlen v ústavněprávním kontextu.
Rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů,
neboť se krajský soud uvedenou námitkou nezabýval věcně.
V závěru kasační stížnosti stěžovatel zdůraznil, že pochybení správního orgánu
při vymezení skutku je natolik zásadní, že jeho rozhodnutí by mělo být zrušeno bez
ohledu na to, kdy byla tato námitka stěžovatelem uplatněna. Pokud by tomu tak nebylo,
mohlo by dojít k porušení zásady zákazu dvojího trestání za jeden skutek. Vymezení
skutku v projednávané věci je natolik vágní, že umožňuje vydat další rozhodnutí
za shodné jednání, jelikož nelze dovodit totožnost skutku a v konečném důsledku může
být stěžovatel za totožné jednání postižen dvakrát. V této skutečnosti stěžovatel spatřuje
také naplnění kasačního důvodu dle ustanovení §103 písm. b) s. ř. s.
Stěžovatel má za to, že se v řízení vyskytly vady, protože soud v rámci svého
odůvodnění převzal argumentaci vedlejšího účastníka, aniž by s ní stěžovatele seznámil
a umožnil mu adekvátní reakci.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnosti přípustná a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Jak již bylo uvedeno, předchozí rozsudek krajského soudu byl Nejvyšším správním
soudem zrušen pro nepřezkoumatelnost, protože se v nyní napadeném rozhodnutí
zabýval krajský soud vytýkaným nedostatkem poprvé, nelze vyjít z toho, že se v dané věci
jedná o případ, kdy je kasační stížnost ve smyslu §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. nepřípustná.
Kasační soud proto přistoupil k věcnému přezkumu napadeného rozsudku.
Ze soudního spisu kasační soud ověřil, že stěžovatel v žalobě, doručené krajskému
soudu dne 5. 3. 2009 namítal, že nemohl být považován za řidiče (řidičem není ten,
kdo pouze sedí v autě), dále namítal, že byl hlídkou k dechové zkoušce vyzván
nestandardním způsobem, když vozidlo stálo. Stěžovatel v žalobě namítal nesprávnou
právní kvalifikaci svého přestupkového jednání [správní orgán jej měl trestat podle §22
odst. 1 písm. b) přestupkového zákona a nikoli podle §22 odst. 1 písm. d) uvedeného
zákona]. Dále stěžovatel v žalobě napadal závěry správních orgánů týkající
se věrohodnosti jeho výpovědí, jakož i věrohodnosti svědectví zasahujících policistů.
V závěru žaloby požádal o moderaci trestu.
Kasační soud se neztotožňuje se stěžovatelem, že z uvedených žalobních bodů lze
dovodit námitku napadající nesprávné vymezení skutku ve výroku rozhodnutí správního
orgánu. Žalobní body nesměřovaly do vymezení skutku, ale do způsobu provedeného
dokazování a dále do nesprávné právní kvalifikace vymezeného skutku. Dle žalobních
námitek mělo být jeho jednání postiženo dle jiného zákonného ustanovení, než byl
postižen. Proti vymezení skutku se stěžovatel v žalobě žádným způsobem neohradil.
Ze soudního spisu kasační soud ověřil, že dalším podáním stěžovatele byla
až písemná replika k vyjádření žalovaného ze dne 25. 5. 2009. Kasační soud ověřil,
že námitku nesprávného vymezení skutku stěžovatel v této písemnosti neuplatnil.
Na tomto místě je vhodné připomenout, že lhůta pro podání žaloby končila dne
2. 4. 2009, uplatnění sporné námitky teprve v replice stěžovatele by tedy stejně nemohlo
být považováno za její včasné uplatnění.
Námitka napadající vymezení skutku ve výroku rozhodnutí správního orgánu, byla
tedy skutečně poprvé uplatněna stěžovatelem až při ústním jednání před krajským
soudem dne 18. 11. 2009. Závěr krajského soudu je tak zcela správný a má oporu
v soudním spisu.
S ohledem na skutečnost, že otázku včasnosti uplatněné žalobní námitky
lze posoudit pouze ověřením obsahu jednotlivých podání žalobce, založených v soudním
spisu, neshledal kasační soud za důvodnou námitku, dle které krajský soud v rámci svého
odůvodnění převzal argumentaci vedlejšího účastníka, aniž by s ní stěžovatele seznámil
a umožnil mu adekvátní reakci. V této souvislosti kasační soud připomíná, že věcné
námitky stěžovatele proti závěrům krajského soudu byly shledány v předcházejícím
zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu nedůvodnými.
Následně se kasační soud zaměřil na zodpovězení další kasační námitky,
a to otázky, zda byl krajský soud povinen námitku napadající nedostatečně vymezení
skutku ve výroku rozhodnutí věcně přezkoumat z úřední povinnosti, tj. bez ohledu
na to, že byla uplatněna po zákonem stanovené lhůtě.
Se stěžovatelem lze nepochybně souhlasit, že v souladu s ustanovením §77
přestupkového zákona musí výrok rozhodnutí o přestupku obsahovat popis skutku
s uvedením místa, času a způsobu spáchání, vyslovením viny, druh a výměru sankce.
Nesprávné vymezení skutku však samo o sobě ještě neznamená porušení zásady
ne bis in idem, tj. práva nebýt souzen či trestán dvakrát za týž čin.
Uvedená zásada je vyjádřena v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod,
jakož i v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních
svobod a zní následovně: „Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím
pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem
podle zákona a trestního řádu tohoto státu.“. Zásada zákazu dvojího postihu za stejné jednání
nepochybně platí i pro oblast správního trestání.
Aby vůbec mohlo dojít k „aktivaci“ čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7, musí nejdříve
proběhnout „trestní“ řízení, které skončí konečným osvobozujícím nebo odsuzujícím
rozhodnutím (první řízení)“. Konečné osvobozující nebo odsuzující rozhodnutí poté
brání, aby dotčená osoba byla znovu stíhána nebo potrestána za tentýž trestný čin
v jakémkoliv následném řízení (druhé řízení). Musí jít tedy o řízení dvě (srovnej např.
Müller proti Rakousku, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 10. 2006, stížnost
č. 12555/03, §31; Hauser-Sporn proti Rakousku, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva
ze dne 7. 12. 2006, stížnost č. 37301/03, §42; Xheraj proti Albánii, rozsudek Evropského soudu
pro lidská práva ze dne 29. 7. 2008, stížnost č. 37959/02, §70; viz blíže TRECHSEL, S.:
Human Rights in Criminal Proceedings. Oxford: Oxford University Press, 2006, str. 388-391).
Účelem zákazu dvojího trestání je zabránit opakování „trestního“ řízení, které
již bylo jednou pravomocně skončeno, a tato zásada se tudíž nepoužije, dokud není
zahájeno řízení nové. V projednávané věci je zcela nesporné, že k žádnému opakovanému
řízení, ve kterém by byla stěžovateli za totéž jednání uložena sankce, nedošlo.
Neuvedení náležitostí, jimiž je skutek dostatečně a nezaměnitelně identifikován
do výroku rozhodnutí, není tedy porušením zásady ne bis in idem, má však za následek
podstatné porušení ustanovení o řízení ve smyslu ustanovení §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
(srovnej rozhodnutí rozšířeného senátu NSS ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73,
uveřejněné ve Sb. NSS pod č. 1546/2008).
Z ustanovení §76 soudního řádu správního nevyplývá, že by v případech v něm
uvedených pod písm. a), b) a c) mohl soud zrušit napadené rozhodnutí správního orgánu,
aniž by žalobce uplatnil tyto vady řízení v žalobě jako žalobní body ve smyslu §71 odst. 1
písm. d) s. ř. s. Nelze opomíjet, že správní soudnictví stojí na zásadě dispoziční, pokud
z ní zákon výslovně nestanoví výjimky. V případě nezákonnosti podle §76 odst. 1
písm. c) s. ř. s. tomu však tak není. Na tom nic nemění ani ustanovení §76 odst. 3 s. ř. s.
dávající možnost zrušení rozhodnutí (případně vyslovení nicotnosti) z důvodů uvedených
v odstavcích 1 a 2 v případě, že tyto vady vyjdou najevo až při jednání. Pojem „vyjít
najevo“ je totiž třeba rovněž vykládat ve vztahu k dispoziční zásadě - tedy, že vyjít najevo
mohou jen skutečnosti, které nemohly být obsahem žaloby - k tomu lze odkázat
na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dne 17. 12. 2007, č. j. 2 Afs 57/2007 - 92,
podle něhož zásada koncentrace a dispozitivnosti řízení ve správním soudnictví
je zmírněna korelativem obsaženým v §76 s. ř. s., jenž umožňuje přihlédnout k některým
vadám bez toho, aby byly obsaženy v žalobě, pokud „vyjdou při jednání najevo“,
což je nutno vyložit tak, že určitou námitku vznese samotný žalobce, žalovaný, osoba
zúčastněná na řízení, či se bude jednat o okolnost, kterou zjistí samotný rozhodující
krajský soud. Společným jmenovatelem všech těchto případů však musí být to, že tato
zjištěná skutečnost nebyla či dokonce nemohla být známa žalobci, takže po něm nelze
spravedlivě požadovat, aby ji uplatnil přímo v rámci žalobních bodů. Může se přitom
jednat o skutečnosti skutkové i právní.
Nesprávné vymezení skutku ve výroku rozhodnutí je nezákonností, k níž však
soud přihlíží jen k námitce účastníka řízení tj. k námitce uplatněné zákonem stanoveným
způsobem.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1
s. ř. s. kasační stížnost zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle §109
odst. 1 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla
bez jednání.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 s. ř. s. Stěžovatel
neměl v tomto soudním řízení úspěch, a proto nemá dle ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s.
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému náklady řízení o kasační stížnosti
nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly. Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud
rozhodl, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. září 2011
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu