ECLI:CZ:NSS:2011:9.AS.70.2011:92
sp. zn. 9 As 70/2011 - 92
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci
žalobce: NESEHNUTÍ Brno, IČ 70288950, se sídlem tř. Kpt. Jaroše 1935/18, Brno,
zast. Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem se sídlem Dvořákova 13, Brno, proti žalovanému:
Magistrát města Brna, odbor životního prostředí, se sídlem Kounicova 67,
Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 6. 2009, č. j. MMB/0121812/2009,
sp. zn. OŽP/MMB/0121812/2009, ve věci povolení ke kácení dřevin, za účasti osoby
zúčastněné na řízení: QARY, s.r.o., se sídlem tř. Kpt. Jaroše 1844/28, Brno,
zast. Mgr. Pavlem Barešem, advokátem se sídlem Panská 12/14, Brno, o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2011,
č. j. 30 Ca 92/2009 - 59,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám zástupce žalobce,
Mgr. Luďka Šikoly, advokáta se sídlem Dvořákova 13, Brno, na nákladech řízení
o kasační stížnosti částku ve výši 5760 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá v záhlaví
označený rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým bylo
pro vady řízení zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 18. 6. 2009, č. j. MMB/0121812/2009,
a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Uvedeným rozhodnutím stěžovatel zamítl
odvolání žalobce a současně změnil rozhodnutí Úřadu městské části města Brna, Brno
- Líšeň, odboru územního rozvoje a výstavby (dále jen „správní orgán“), kterým bylo
osobě zúčastněné na řízení povoleno kácení stromů – borovic černých na ploše 1200 m
2
a 4 kusů bříz bělokorých – na pozemku p. č. 5037/25 v k. ú. Líšeň a současně uložena
povinnost ve stanoveném rozsahu provést náhradní výsadbu. Zmíněná změna se týkala
vypuštění podmínky výroku rozhodnutí „vykácení stromů bude provedeno v období vegetačního
klidu, nejdříve v termínu od 15. 10. 2009, nejpozději do 31. 3. 2010“. Ve zbylém rozsahu bylo
odvoláním napadené rozhodnutí prvního stupně stěžovatelem potvrzeno.
II. Kasační stížnost
Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností z důvodů
vymezených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), tj. z důvodu nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Stěžovatel namítá, že trvat na správním orgánem nijak neodůvodněné podmínce
povolení kácení v období vegetačního klidu nebylo nezbytné, jelikož při provedené
prohlídce zjistil, že se jedná o přehuštěný a neudržovaný porost nepříliš vzrostlých
borovic, na kterých nebyla nalezena osídlená ptačí hnízda. K tomu dodává, že zákon
č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění platném pro projednávanou věc
(dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“), ani prováděcí vyhláška č. 395/1992 Sb.,
ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „vyhláška č. 395/1992 Sb.“), neuvádějí
žádné důvody, proč by nebylo možné kácet dřeviny po celý rok, a jedná se pouze
o etickou záležitost. Dle názoru stěžovatele se tudíž nejednalo o provádění nových
důkazů, ale pouze o jiný právní názor. Stěžovatel dále konstatuje, že stromy byly pokáceny
na základě pravomocného rozhodnutí, a pokud Nejvyšší správní soud rozsudek krajského
soudu potvrdí, bude nucen prvostupňové rozhodnutí zrušit a řízení zastavit. V této
souvislosti namítá, že tímto postupem dojde ve svém důsledku i ke zrušení výroku
o povinnosti osoby zúčastněné na řízení provést náhradní výsadbu za pokácené stromy.
Dále stěžovatel upozorňuje na skutečnost, že žádost byla podána z důvodu realizace
stavby „Bytové domy a ubytovny ul. Horníkova Brno – Líšeň“ a splňovala všechny
podmínky stanovené v ustanovení §8 vyhlášky č. 395/1992 Sb. V neposlední řadě
stěžovatel namítá, že krajský soud měl přihlédnout k nové skutečnosti, tedy že s účinností
od 1. 12. 2009 došlo k novelizaci ustanovení §8 odst. 3 zákona o ochraně přírody
a krajiny, a to tak, že za splnění předpokladů daných ustanovením §8 odst. 2 vyhlášky
č. 395/1992 Sb. není povolení ke kácení dřevin třeba, a to bez rozlišování vlastníků
pozemků, na kterých se dřeviny nacházejí. Jelikož jsou v daném případě veškeré
předpoklady naplněny a za současného právního stavu by žádost o povolení kácení dřevin
nebyla třeba, označil stěžovatel celé soudní řízení za bezpředmětné s tím, že krajský soud
měl žalobu odmítnout.
III. Vyjádření žalobce a osoby zúčastněné na řízení
Žalobce se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s rozsudkem krajského
soudu i s jeho odůvodněním. K jednotlivým bodům kasační stížnosti dále uvedl,
že se stěžovatel snaží účelově vysvětlit svůj postup tak, aby nemusel přiznat, že porušil
řadu procesních ustanovení, pokud provedl místní šetření bez účasti ostatních účastníků
řízení a bez pořízení jakéhokoli protokolu. S odkazem na citaci odůvodnění rozhodnutí
stěžovatele zdůraznil, že se jednalo o provedení důkazu, který byl podkladem
pro rozhodnutí, a v žádném případě nešlo pouze o jiný právní názor. Připomněl,
že důvod, pro který stěžovatel vypustil podmínku kácet v období vegetačního klidu,
tj. odložení stavby o jeden rok a tomu odpovídající vyčíslení nákladů, nemůže nikdy
obstát jako důvod pro odklonění se od doporučení uvedeného v ustanovení §8 odst. 5
vyhlášky č. 395/1992 Sb., tj. kácet dřeviny v období jejich vegetačního klidu. V rozporu
s právními předpisy i se smyslem a účelem právní úpravy shledává žalobce argumentaci
stěžovatele, že v důsledku potvrzení rozhodnutí krajského soudu Nejvyšším správním
soudem bude nucen zrušit i výrok ukládající povinnost náhradní výsadby. Žalobce je toho
názoru, že ačkoliv již došlo k pokácení stromů, musí být po vrácení věci správnímu
orgánu rozhodnuto o zbytku předmětu řízení, tedy o náhradní výsadbě. K námitce
stěžovatele poukazující na změnu právní úpravy žalobce dále uvádí, že žádost o povolení
kácení byla podána za účinnosti původní právní úpravy a podle této úpravy se celé řízení
řídí. S ohledem na výše uvedené tak žalobce navrhuje kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítnout.
Osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
IV. Relevantní skutkové okolnosti vyplývající ze spisu
Ze spisového materiálu předloženého stěžovatelem bylo ke skutkovému průběhu
věci zjištěno, že s datem 15. 4. 2009 vydal správní orgán na základě žádosti osoby
zúčastněné na řízení pod č. j. 2700/2629/09/Hu povolení ke kácení dřevin rostoucích
mimo les na pozemku p. č. 5037/25 v k. ú. Líšeň z důvodu investiční výstavby „Bytové
domy a ubytovny ul. Horníkova, Brno – Líšeň“ (dále jen „stavba“), s podmínkou,
že kácení musí být provedeno v období vegetačního klidu, tj. od 15. 10. 2009
do 31. 3. 2010. Současně správní orgán uložil povinnost provedení náhradní výsadby.
Proti tomuto rozhodnutí podali v zákonné lhůtě odvolání žalobce a osoba zúčastněná
na řízení. Odvolání osoby zúčastněné na řízení směřovalo proti požadavku správního
orgánu na kácení v období vegetačního klidu, které odůvodnila opožděním stavby
a ekonomickou ztrátou. Stěžovatel dne 16. 6. 2009 provedl prohlídku porostu
předmětných dřevin se zjištěním, že porost borovic černých je značně přehuštěný
a neudržovaný a že na žádném ze stromů nebylo nalezeno osídlené ptačí hnízdo.
Následně stěžovatel vyhověl odvolací námitce osoby zúčastněné na řízení a ve svém
rozhodnutí o odvolání ze dne 18. 6. 2009, č. j. MMB/0121812/2009, podmínku kácení
v období vegetačního klidu vypustil. Odvolání žalobce posoudil stěžovatel jako směřující
výlučně do odůvodnění rozhodnutí, a proto jej jako nepřípustné zamítl. Proti rozhodnutí
stěžovatele podal žalobce žalobu ve správním soudnictví ke krajskému soudu.
V. Řízení před krajským soudem
Krajský soud ve svém rozsudku předně dospěl k závěru o nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí stěžovatele z důvodu zamítnutí odvolání žalobce pro nepřípustnost. Nadto
stěžovateli mimo jiné vytkl, že o provedení důkazu místním šetřením (prohlídce
dřevin na předmětném pozemku) neinformoval podle ustanovení §51 odst. 2 zákona
č. 500/2004 Sb. správního řádu účastníky řízení, aby mohli být přítomni a dohlížet
na řádné provedení takového důkazního prostředku. V této souvislosti stěžovateli dále
vytýká, že ani nedal účastníkům možnost se před vydáním rozhodnutí k tomuto podkladu
řízení ve smyslu ustanovení §36 odst. 3 správního řádu vyjádřit. Dále krajský soud mimo
jiné poukázal na pochybení správních orgánů obou stupňů, které v rozporu
s ustanovením §8 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny nehodnotily funkční
a estetickou hodnotu dřevin, ačkoli je to podmínkou pro povolení k jejich kácení.
VI. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou
v ní uplatněny důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Rozsahem a důvody
kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
důvodů uplatněných v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že není důvodná.
Stěžovatel předně namítá, že podmínku kácení předmětných dřevin v období
vegetačního klidu vypustil na základě odchylného právního názoru, který si učinil, a nikoli
na základě provedeného místního šetření. Stěžovatel nicméně na str. 2 svého rozhodnutí,
předposlední odstavec, uvedl, že „odvolací správní orgán provedl dne 16. 6. 2009 šetření na místě
samém a při prohlídce bylo zjištěno, že se zde nachází přehuštěný a neudržovaný porost nepříliš vzrostlých
borovic, na kterých nebyla nalezena osídlená ptačí hnízda. Proto podmínka povolení kácení v období
vegetačního klidu není nezbytná“. Z této pasáže odůvodnění lze jednoznačně konstatovat,
že zjištění učiněná v rámci provedeného místního šetření stěžovatel označil za podklad
pro rozhodnutí o vyloučení podmínky kácení v období vegetačního klidu. Argumentace
stěžovatele, že místní šetření nemělo charakter nového důkazu, tedy nemá oporu
ani v samotném textu jeho rozhodnutí. Nejvyšší správní soud se tedy ztotožňuje
se závěrem krajského soudu, dle něhož stěžovatel pochybil, pokud o konání místního
šetření účastníky řízení ve smyslu ustanovení §51 odst. 2 správního řádu nevyrozuměl.
Správní řád ukládá správním orgánům povinnost včas vyrozumět účastníky řízení
o provádění důkazů mimo ústní jednání, nehrozí-li nebezpečí z prodlení (§51 odst. 2).
Citovaná povinnost je vyjádřením obecné zásady součinnosti správního orgánu
s dotčenými osobami, kterým má být umožněno hájit a uplatňovat svá práva a oprávněné
zájmy (§4 odst. 3 a 4 správního řádu). K porušení uvedené povinnosti dojde vždy, pokud
správní orgán účastníky řízení a další dotčené osoby o konání místního šetření
neuvědomí. Je však možno připustit, že v některých případech nemusí mít toto porušení
povinnosti správního orgánu nutně bez dalšího za následek nezákonné rozhodnutí
o věci samé. Pokud by správní orgán skutečnosti zjištěné prostřednictvím důkazu,
jehož provedení je zatíženo procesním pochybením, pro své rozhodnutí nepoužil,
neboť by si zajistil dostatečné množství informací o skutkovém stavu věci jiným
způsobem, potom by takové procesní pochybení při pořízení nepoužitého důkazu samo
o sobě nevedlo k závěru o nezákonnosti vydaného rozhodnutí. O takový případ se však
v projednávané věci nejednalo. Z výše citované části odůvodnění napadeného rozhodnutí
stěžovatele je zřejmé, že závěry z místního šetření označil za jediný poklad pro zrušení
podmínky povolení kácení v období vegetačního klidu.
Ve druhém bodu kasační stížnosti stěžovatel předjímá a konstatuje negativní
důsledky potvrzení rozsudku krajského soudu Nejvyšším správním soudem, které spatřuje
v nutnosti zrušit výrok rozhodnutí správního orgánu o povinnosti provést náhradní
výsadbu. Důsledky, které jsou předmětem námitky stěžovatele, však samy o sobě
nemohou zvrátit rozhodnutí soudu, který je ze své podstaty povinen zjistit, zda žalobou
napadené správní řízení bylo vedeno v souladu se zákonem či nikoli. Jinak řečeno
- z důvodu zachování výroku o povinnosti náhradní výsadby nelze pominout
nezákonnost výroku o povolení kácení jako takového. Stěžovatel nadto chybně usuzuje,
že povinnost náhradní výsadby je podmíněna pouze existencí výroku o povolení kácení.
Za předpokladu, že předmětné stromy již byly pokáceny a předmět žádosti tak zanikl,
Nejvyšší správní soud upozorňuje, že je tím spíše nezbytné rozhodnout o povinnosti
náhradní výsadby, kterou správní orgán osobě zúčastněné na řízení rozhodnutím uložil
ve smyslu ustanovení §9 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny.
Stěžovatel dále namítá, že žádost o povolení ke kácení dřevin byla osobou
zúčastněnou na řízení podána z důvodu realizace stavby a splňovala všechny podmínky
ustanovení §8 vyhlášky č. 395/1992 Sb. K tomu zdejší soud obecně konstatuje, že podání
úplné žádosti je základním předpokladem pro vedení řízení o žádosti ve smyslu
ustanovení §44 a §45 správního řádu, a pouhé naplnění zákonných požadavků kladených
na formální náležitosti žádosti zpravidla samo o sobě nezakládá nárok na její kladné
vyřízení. Teprve průběh řízení ve věci musí na základě opatřených podkladů osvědčit,
zda žádosti lze vyhovět či nikoli. Zákon o ochraně přírody a krajiny ukládá správnímu
orgánu nad rámec obecné úpravy obsažené ve správním řádu povinnost vypořádat
se ve smyslu ustanovení §8 s podmínkou, že povolení lze vydat ze závažných důvodů
po vyhodnocení funkčního a estetického významu dřevin. Jak již ve svém rozsudku
konstatoval krajský soud, Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 10. 2007,
č. j. 4 As 10/2007 - 109 (dostupném na www.nssoud.cz), uvedl, že ustanovení §8 odst. 1
zákona o ochraně přírody a krajiny stanoví správnímu uvážení meze vyjádřené
požadavkem na existenci závažných důvodů pro povolení pokácení dřevin a současně
mu musí předcházet vyhodnocení jejich funkčního a estetického významu. Hodnocení
této otázky však v rozhodnutí stěžovatele i správní orgánu zcela absentuje. Nejvyšší
správní soud se proto ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že v daném případě
stěžovatel byl povinen zabývat se hodnocením funkčního a estetického významu dřevin
a jeho úvaha měla být z rozhodnutí patrná.
Závěrem stěžovatel namítá, že krajský soud měl při svém rozhodnutí zohlednit
novelizaci zákona o ochraně přírody a krajiny, na základě které by osoba zúčastněná na
řízení nebyla již povinna o povolení kácení předmětných dřevin žádat. Stěžovatel
poukazuje na zákon č. 349/2009 Sb., který s účinností od 1. 12. 2009 novelizoval
ustanovení §8 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny, umožňující kácet dřeviny
stanovené velikosti a charakteristiky bez povolení. Zmíněná novela ze zákona odstranila
podmínku, že bez povolení lze kácet pouze na pozemcích ve vlastnictví fyzických osob,
jestliže pozemky užívají. Dle novelizované právní úpravy tak lze za zákonem stanovených
předpokladů kácet dřeviny bez povolení bez ohledu na osobu vlastníka. Nejvyšší správní
soud k této námitce předně konstatuje, že soud při přezkoumávání rozhodnutí vychází
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu
(srovnej ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s.). Zdejší soud ověřil, že žalobou napadené
rozhodnutí stěžovatele bylo vydáno dne 18. 6. 2009, prvostupňové rozhodnutí pak dne
15. 4. 2009, tj. před 1. 12. 2009, kdy nabyl účinnosti zákon č. 349/2009 Sb. Krajský soud
tedy správně vycházel z právního stavu, dle kterého věc posuzovaly správní orgány.
Nejvyšší správní soud dále poukazuje na přechodná ustanovení citované novely zákona,
kde se pod bodem 2. podává, že řízení zahájená do dne nabytí účinnosti této novely
se dokončí podle dosavadních právních předpisů. Nejvyšší správní soud tak na základě
výše uvedených úvah dospěl k závěru, že ani tato stížní námitka není důvodná.
V. Závěr a náklady řízení
Stěžovatelem uplatněné kasační námitky nebyly ve vztahu k napadenému rozsudku
krajského soudu shledány důvodnými, v řízení nebyly shledány ani jiné nedostatky,
ke kterým Nejvyšší správní soud dle §109 odst. 3 s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti,
kasační stížnost byla proto v souladu s §110 odst. 1, větou poslední, s. ř. s. zamítnuta.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení §60 odst. 1
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení úspěšný, žalobce má proto proti
němu právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil. Těmito
náklady jsou náklady na právní zastoupení advokátem za dva úkony právní služby (další
porada s klientem přesahující jednu hodinu, písemné podání soudu týkající se věci samé)
dle §11 odst. 1 písm. c), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif).
Odměna byla vypočtena dle ustanovení §9 odst. 3 písm. f) advokátního tarifu
tak, že za každý z úkonů právní služby činí odměna 2100 Kč a k němu náleží náhrada
hotových výdajů ve výši 300 Kč (též za každý úkon právní služby) podle §13 odst. 3 téže
vyhlášky, celkem tedy 4800 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce osvědčil, že je plátcem
daně z přidané hodnoty, a požádal o přiznání této součásti odměny, byla k přiznané
odměně připočtena i příslušná daň z přidané hodnoty ve výši 20 %. Celková částka
náhrady nákladů řízení tak činí 5760 Kč. Tato částka bude vyplacena žalobci k rukám
právního zástupce žalobce, Mgr. Luďka Šikoly, advokáta se sídlem Dvořákova 13, Brno,
do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Ve vztahu k osobě zúčastněné na řízení pak Nejvyšší správní soud rozhodl
v souladu s §60 odst. 5 s. ř. s. tak, že nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti, neboť osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu pouze těch nákladů,
které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil; případně jí soud
může z důvodů zvláštního zřetele hodných na návrh přiznat i náhradu dalších nákladů
řízení. V daném případě však Nejvyšší správní soud osobě zúčastněné na řízení splnění
žádné povinnosti, v souvislosti s níž by jí vznikly náklady, neuložil.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2011
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu