ECLI:CZ:NSS:2011:9.AS.75.2011:111
sp. zn. 9 As 75/2011 – 111
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci
žalobkyně: Odborová organizace pracovníků správ památkových objektů
při Národním památkovém ústavu, se sídlem Bouzov 8, proti žalovanému:
Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 3. 2008, č. j. 2008/13600 - 54, o kasační stížnosti
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2009,
č. j. 6 Ca 138/2008 - 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá v záhlaví
označený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne
22. 12. 2009, kterým bylo pro nezákonnost zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 11. 3. 2008,
č. j. 2008/13600 – 54, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Uvedeným rozhodnutím
stěžovatel zamítl odvolání žalobkyně a současně potvrdil rozhodnutí Státního úřadu
inspekce práce v Opavě (dále jen „správní orgán“), kterým byla podle ustanovení §15
odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, v platném znění
(„dále jen zákon č. 106/1999 Sb.“), odmítnuta žádost žalobkyně o poskytnutí kopií všech
pravomocných rozhodnutí správního orgánu o pokutách udělených právnickým osobám
za správní delikt podle zákona č. 251/2005 Sb.
II. Kasační stížnost
Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel kasační stížností z důvodů
vymezených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), tj. z důvodu nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Stěžovatel v kasační stížnosti vytýká městskému soudu, že ve svém rozhodnutí
nevzal v úvahu, že žalobkyní požadované údaje mohou být chráněny instituty, jakými jsou
omezení práva žadatelů na informace a ochrana citlivých údajů, přičemž upozorňuje
na skutečnost, že v rozhodnutích správního orgánu se často uvádí skutečnosti týkající
se citlivých osobních údajů anebo obchodního tajemství zaměstnavatelů, které by mohly
být žadateli o informace nebo třetími osobami zneužity. V této souvislosti stěžovatel
výčtem jednotlivých ustanovení poukazuje na aplikovatelná omezení informační
povinnosti daná zákonem č. 106/1999 Sb., zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních
údajů, ve znění pozdějších předpisů a zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník,
ve znění pozdějších předpisů, či na povinnost mlčenlivosti pracovníků správního orgánu
vyplývající ze zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o inspekci práce“).
III. Vyjádření žalobkyně ke kasační stížnosti
Žalobkyně se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
IV. Relevantní skutkové okolnosti vyplývající ze spisu
Z předloženého spisového materiálu bylo ke skutkovému průběhu věci zjištěno,
že dne 14. 1. 2008 se žalobkyně obrátila na stěžovatele s žádostí o poskytnutí informace
dle zákona č. 106/1999 Sb. spočívající v zaslání kopií všech pravomocných rozhodnutí
správního orgánu o pokutách udělených právnickým osobám za správní delikt podle
zákona o inspekci práce. Správní orgán žádost žalobkyně rozhodnutím ze dne 30. 1. 2008,
č. j. 167/1.30/08/14.3, podle ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. odmítl
s odůvodněním, že požadované kopie rozhodnutí nemohou být žalobkyni poskytnuty,
neboť by se jednalo o nahlížení do spisu dle ustanovení §38 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád, ve znění pozdějších předpisů, a žalobkyně, jako osoba, která není účastníkem
správního řízení, by musela prokázat právní zájem nebo jiný vážný důvod, což v žádosti
neuvedla. S uvedeným názorem prvostupňového správního orgánu se posléze plně
ztotožnil stěžovatel, který rozhodnutím ze dne 11. 3. 2008, č. j. 2008/13600 – 54,
odvolání žalobkyně zamítl.
V. Řízení před městským soudem
Městský soud ve svém rozsudku dospěl k závěru, že úvaha stěžovatele o tom, že
žádost o kopie určitých rozhodnutí ze správních spisů není žádostí o informace obsažené
v těchto rozhodnutích, ale žádostí o nahlédnutí do spisu, není správná ani důvodná.
Uvedl, že zákon č. 106/1999 Sb. stanoví případy, kdy je přístup k informacím omezen
či vyloučen, není však paušálně stanoveno, že by správní řízení v dané věci bylo
překážkou zpřístupňování informací. Městský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 8 As 34/2005 – 76, dostupný
na www.nssoud.cz, a dospěl k závěru, že žádost žalobkyně považuje jednoznačně
za žádost o sdělení informací podle zákona č. 106/1999 Sb. Stěžovatel bude v dalším
řízení povinen její žádost posoudit s ohledem na příslušná ustanovení tohoto zákona.
VI. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou
v ní namítány důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Rozsahem a důvody
kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v rozsahu důvodů
uplatněných v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že není důvodná.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že městský soud měl při svém rozhodování
zohlednit v úvahu připadající omezení, která by se v daném případě mohla na poskytnutí
informací požadovaných žalobkyní vztahovat. Oproti argumentaci uvedené v odůvodnění
napadeného rozhodnutí, ve kterém jako jediný důvod pro neposkytnutí požadované
informace stěžovatel ve shodě se správním orgánem označil ustanovení §38 správního
řádu upravující nahlížení do spisu, tak zcela nově upozornil na nutnost zohlednit
při posouzení žádosti žalobkyně o informace a rozhodnutí o ní další faktory omezující
informační povinnost, jakými jsou kupříkladu ochrana osobních údajů či obchodní
tajemství. K takto koncipované stížní námitce Nejvyšší správní soud uvádí, že základní
charakteristikou správního soudnictví je kasační retrospektivní přezkum správních
rozhodnutí. Předmětem soudního řízení správního je tedy revizní přezkum správního
rozhodnutí v podobě, v jaké bylo vydáno, včetně přezkoumání důvodů, na nichž
je rozhodnutí o odmítnutí žádosti založeno. Správní soud v řízení o žalobě proti
rozhodnutí vydaném správním orgánem dle zákona č. 106/1999 Sb. hodnotí v mezích
žalobních bodů obsah napadeného rozhodnutí. Při této přezkumné činnosti není
oprávněn aktivně upozorňovat na případné další důvody svědčící pro odmítnutí žádosti
o poskytnutí informace; v žádném případě nemůže též zasahovat do činnosti správního
orgánu nahrazováním důvodů rozhodnutí o odmítnutí žádosti. Rozhodovací činnost
Nejvyššího správního soudu je potom založena na přezkumu rozhodnutí krajského
soudu, a to včetně skutkových a právních východisek, o která své rozhodnutí krajský soud
mohl opřít.
V projednávané věci je nutno konstatovat, že stěžovatel důvody pro omezení
informační povinnosti tvrzené v kasační stížnosti neuvedl do odůvodnění svého
rozhodnutí. Uvedením dalších důvodů pro případné odmítnutí žádosti o poskytnutí
informací až v soudním řízení (dokonce až v řízení o kasační stížnosti) logicky není nijak
změněna podoba odůvodnění napadeného rozhodnutí, které je předmětem přezkumu
soudu. O tyto až následně doplněné důvody není opřen výrok napadaného rozhodnutí,
žalobkyně s nimi nemohla polemizovat, nemohla proti němu vznést své námitky,
v důsledku čehož se k těmto v rozhodnutí nepřítomným důvodům nemohl vyjádřit ani
městský soud v řízení o žalobě. Stejně tak nemohou být tyto skutečnosti meritorně
přezkoumány ani Nejvyšším správním soudem.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že rozhodnutí městského soudu "postrádá oporu
v zákoně o svobodném přístupu k informacím, neboť soud neodlišil informace, které jsou poskytovány bez
omezení a informace, jejichž poskytování je omezeno v zákoně na ochranu osobních údajů či obchodním
zákoníku, kde určité informace požívají ochrany před zneužitím". Nejvyšší správní soud k tomuto
tvrzení v souladu s výše uvedenými závěry zdůrazňuje, že stěžovatel vydal své rozhodnutí
na základě závěru, že v dané věci nemá být zákon č. 106/1999 Sb., tj. zákon o svobodném
přístupu k informacím, vůbec aplikován (strana 2, odst. 3 písemného vyhotovení
rozhodnutí žalovaného), neboť žádost žalobkyně není žádostí o poskytnutí informací,
ale žádostí o nahlédnutí do spisu, která má být vyřízena dle §38 správního řádu. Jestliže
tedy prvotně on sám neshledal, že bylo žádáno poskytnutí informace a mělo být
postupováno dle zákona č. 106/1999 Sb., a naopak uvedl, že dle tohoto zákona
postupovat nelze, pak není zřejmé, proč vytýká městskému soudu nesprávné rozlišení
druhů informací dle tohoto zákona. Tato námitka nemohla být proto shledána důvodnou.
Pokud stěžovatel změnil názor a domnívá se, že se jedná o žádost o poskytnutí
informace, avšak jsou dány důvody pro omezení práva žalobkyně na jejich poskytnutí
z důvodů uvedených v zákoně č. 106/1999 Sb., potom je povinen takto koncipovat
i své rozhodnutí, včetně důvodů pro tento závěr.
V. Závěr a náklady řízení
Stěžovatelem uplatněné kasační námitky nebyly ve vztahu k napadenému usnesení
městského soudu shledány důvodnými, v řízení nebyly shledány ani jiné nedostatky,
ke kterým Nejvyšší správní soud dle §109 odst. 3 s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti,
kasační stížnost byla proto v souladu s §110 odst. 1, větou poslední, s. ř. s. zamítnuta.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení ve věci úspěch, nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s.). Žalobkyni, jak vyplývá z obsahu spisu, náklady v tomto řízení nevznikly,
Nejvyšší správní soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2011
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu