ECLI:CZ:NSS:2011:9.AZS.12.2011:84
sp. zn. 9 Azs 12/2011 - 84
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové, Mgr. Daniely Zemanové, Mgr. Davida Hipšra
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: O. R., zast. JUDr. Janou Kuřátkovou,
advokátkou se sídlem Polní 980/92, Brno - Štýřice, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 7. 2010, č. j. OAM-143/LE-LE05-LE18-2010, ve věci
mezinárodní ochrany, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 13. 4. 2011, č. j. 56 Az 92/2010 - 57,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni stěžovatelky JUDr. Janě Kuřátkové, advokátce se sídlem
Polní 980/92, Brno, se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši
2880 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá
zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) ze dne 13. 4. 2011,
č. j. 56 Az 92/2010 - 57, kterým byla jako nedůvodná dle ustanovení §78 odst. 7 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“), zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 7. 2010,
č. j. OAM-143/LE-LE05-LE18-2010. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl žádost
stěžovatelky o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou dle ustanovení §16
odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud nejprve v souladu
s ustanovením §104a s. ř. s. zabývá otázkou, zda podaná kasační stížnost svým
významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní
soud takovou kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Pro vlastní vymezení institutu
nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované
pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
jsou dostupná na www.nssoud.cz.), v němž vyložil neurčitý právní pojem „přesah
vlastních zájmů stěžovatele“. Znaky tohoto pojmu jsou naplněny v případě
„rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu“. Podle citovaného
rozhodnutí je tedy kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany přípustná
v následujících typových případech:
1. Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2. Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3. Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě
změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4. Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo
v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo
mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především
tehdy, pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze
navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Kasační stížnost není dle Nejvyššího správního soudu přijatelná.
Stěžovatelka v kasační stížnosti napadla shora uvedený rozsudek krajského soudu
z kasačních důvodů dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d ) s. ř. s. Domnívá
se, že kasační stížnost přesahuje její vlastní zájmy ve smyslu §104a s. ř. s., a to ve věci
otázky relevance ekonomických překážek změny pobytu v rámci země původu žadatele
o azyl. Krajský soud se nedostatečně vypořádal s její námitkou, dle které by
pro stěžovatelku bylo velmi obtížné najít práci v jiné části země, což by stěžovatelku
uvedlo do neřešitelné ekonomické situace, která se tak v jejím případě rovná
administrativnímu omezení spojenému se změnou pobytu. V tomto ohledu odkazuje
stěžovatelka na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 12. 2009,
sp. zn. 2 Azs 35/2009. Závěr krajského soudu týkající se problémů stěžovatelky
s agresivitou jejího druha považuje za nepřezkoumatelný, neboť jde o čirou spekulaci,
která nemá oporu ve spise. V napadeném rozsudku rovněž nebyly zohledněny námitky
stěžovatelky týkající se schopnosti ukrajinských bezpečnostních složek zajistit
jí dostatečnou ochranu. Krajský soud se odmítl zabývat odkazy stěžovatelky na zprávy
ze země původu stejně jako je jí námitkou týkající se spolehlivě zjištěného stavu věci
správním orgánem, čímž nepřímo přesunul veškeré důkazní břemeno na stěžovatelku.
Z uvedených důvodů stěžovatelka Nejvyššímu správnímu soudu navrhuje,
aby napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný využil svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti. Dle jeho názoru jsou
napadený rozsudek i správní rozhodnutí vydány v souladu s právními předpisy a pro jejich
zrušení není ani v návaznosti na stížní body dán zákonný důvod. Navrhuje zamítnutí
kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nespatřuje ve skutečnostech namítaných stěžovatelkou
v kasační stížnosti přesah vlastních zájmů stěžovatelky, a to v mezích vytyčených výše
citovaným usnesením prvního senátu zdejšího soudu.
Dle ustálené judikatury zdejšího soudu je poskytnutí azylu zcela specifickým
důvodem pobytu cizinců na území České republiky a nelze je zaměňovat s jinými
legálními formami pobytu cizinců na území České republiky, tak jak jsou upraveny
např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů. Azyl je výjimečný institut ko nstruovaný za účelem poskytnutí ochrany
tomu, kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování
ve státě, jehož je občanem. Zákon o azylu umožňuje udělení mezinárodní ochrany pouze
ve výjimečných případech, kdy je žadatel ve své zemi původu pronásledován
za uplatňování politických práv a svobod, či má odůvodněný strach z pronásledování
z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů.
Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají
celou škálu možného porušení práv. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném
rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto
institutem chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody
s ní spojené (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2004,
č. j. 5 Azs 170/2004 - 72).
Stěžovatelka v žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedla, že odjela do České
republiky za prací a také proto, že chtěla být dál od svého druha, který ji bil. Důvodem
pro požádání o udělení mezinárodní ochrany byla dle sdělení stěžovatelky uvedeného
v žádosti o mezinárodní ochranu skutečnost, že utrpěla úraz a nemá v České republice
pojištění. Dále uvedla, že se nechce vrátit na Ukrajinu, neboť je tam její druh, který ji bil.
Při pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany stě žovatelka sama uvedla,
že již jednou účinně řešila své problémy s druhem odstěhováním se na venkov, ovšem
po jejím návratu do společné domácnosti problémy spojené s alkoholismem jejího
partnera a následným násilím vůči stěžovatelce opět pokračovaly. Jako řešení této osobní
situace stěžovatelka zvolila odjezd za prací do České republiky. O udělení mezinárodní
ochrany požádala až téměř po dvou letech pobytu na území České republiky.
Dle konstantní judikatury zdejšího soudu nemohou být ekonomické důvody
(tj. odjezd „za prací“) důvodem pro udělení jedné z forem mezinárodní ochrany.
Ve stručnosti lze blíže odkázat např. na rozsudek zdejšího soudu ze dne 30. 10. 2003,
č. j. 3 Azs 20/2003 - 43, či ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 - 65, nebo rozsudek
ze dne 15. 12. 2003, č. j. 4 Azs 31/2003 - 64.
Obdobně není sama o sobě azylově relevantním důvodem ani obava stěžovatelky
z agresivního chování jejího druha vůči ní . Udělení mezinárodní ochrany nelze pojímat
jako ochranu před jakýmkoliv negativním jevem, který se ve vztahu ke stěžovateli v zemi
jeho původu odehrává (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2005,
č. j. 5 Azs 125/2005 - 46). Problémy, které by stěžovatelce mohly hrozit v zemi původu
ze strany jejího bývalého partnera, jsou ryze soukromého charakteru. Jejich příčina tkví
v alkoholismu druha stěžovatelky.
Za azylově relevantní lze považovat jen takovou situaci, kdy by ze strany orgánů
státní moci docházelo k systematickému odmítání poskytnutí ochrany jednotlivcům
před výhrůžkami či činy soukromých osob (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 2. 3. 2005, č. j. 4 Azs 271/2004 - 58, publikovaný pod č. 1347/2007 Sb. NSS).
Stěžovatelka se se svými obavami z násilného chování druha na příslušné ukrajinské
orgány neobrátila a ani neprokázala, že by tuto možnost neměla. Ostatně je nutno
připomenout, že stěžovatelka, jak sama uvedla, byla schopna svoji situaci řešit již v zemi
původu a to přestěhováním se.
Námitka, dle které krajský soud v napadeném rozhodnutí pouze spekuloval,
když uvedl, že by stěžovatelka se svým druhem neplánovala společný život v cizině,
pokud by skutečně jeho agresivitou trpěla tak, jak tvrdí, a proto je jeho rozhodnutí
nepřezkoumatelné, není důvodná.
Z odůvodnění krajského soudu je zřejmé, že se jedná o pod půrnou argumentaci
týkající se věrohodnosti stěžovatelky. Klíčovým pro posouzení nedůvodnosti žaloby byla
skutečnost, že stěžovatelčiny obavy plynou ze strany soukromých osob, které však nejsou
přičitatelné státní moci a navíc je dokonce evidentní, že stěžovatelka je schopna tyto
problémy účinně řešit sama bez toho, aby musela opustit vlast. Na uvedené úvaze navíc
není nic spekulativního. Kasační soud se s provedenou úvahou ztotožňuje,
neboť je skutečně velmi nepravděpodobné, aby se stěžovatelka na jedné straně natolik
obávala agresivity ze strany svého druha, že by tato její obava měla být považována
za azylově relevantní důvod, a na druhé straně plánovala se stejnou osobou společný
odjezd za prací do ciziny. V této souvislosti je nutno připomenout, že stěžovatelka uvedla,
že sama odjela pouze proto, že její druh nezískal doklady. Námitky, dle kterých by mohl
být tento rozpor v tvrzení stěžovatelky zapříčiněn její probíhající dlouhodobou těžkou
životní situací, považuje kasační soud za zcela účelové.
Zdejší soud tak uzavírá, že žádný z důvodů tvrzených stěžovatelkou není
z hlediska §12 zákona o azylu relevantní.
Dle ustanovení §14a zákona o azylu se žadateli, který nesplňuje důvody
pro udělení azylu, udělí doplňková ochrana, existují-li v jeho případě důvodné obavy,
že by mu po návratu do státu, jehož je občanem, hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy
a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož
je státním občanem. Jaké situace jsou podle zákona považovány za vážnou újmu, stanoví
taxativní výčet v §14a odst. 2 zákona o azylu, stěžovatelka ovšem neprokázala,
že by jí po návratu do země původu nebezpečí vážné újmy hrozilo.
Stěžovatelka v kasační stížnosti poukazuje na ekonomické problémy,
které by plynuly z jejího přesídlení do jiného místa v rámci země původu. Jak je již shora
uvedeno, ekonomické problémy, a to ať jako příčina odchodu z vlasti, tak jako důsledek
návratu, nemohou být důvodem pro udělení ani jedné z forem mezinárodní ochrany.
Ostatně sama stěžovatelka v řízení před krajským soudem uvedla, že vidí řešení svých
problémů s druhem v přestěhování a z celého spisového materiálu neplyne, že by jí v tom
mělo být ze strany státních orgánů bráněno. Odkaz na judikaturu použitý v kasační
stížnosti je proto nepřípadný. Blíže k možnosti vnitřního přesídlení lze odkázat
na rozsudek zdejšího soudu ze dne 14. 9. 2005, č. j. 5 Azs 125/2005 - 46.
Zdejší soud současně ověřil, že ve věci důkazů navrhovaných stěžovatelkou
v řízení před krajským soudem nedošlo k žádnému pochybení. Jak již správně uvedl
krajský soud, správní orgán zjišťuje skutečný stav věci pouze v rozsahu důvodů,
které žadatel v průběhu řízení o mezinárodní ochraně uvedl (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 - 41). V řízení o udělení
mezinárodní ochrany je proto jedním z nejpodstatnějších podkladů výpověď samotného
žadatele. V projednávané věci stěžovatelka vůbec netvrdila, že by se v souvislosti
s obavou z jednání svého druha obrátila o pomoc na státní orgány a ty ji odmítly
či, že se o pomoc neobrátila proto, že by státním orgánům nedůvěřovala. Vyšel-li správní
orgán při posuzování žádosti o azyl ze skutečností, které uváděla stěžovatelka, a dále
z obecně dostupných informací, které shromáždil v průběhu řízení ohledně politické
a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v zemi původu, nebylo žádného
důvodu dokazování doplňovat. V této souvislosti je nutno poznamenat, že žalobní
námitky stěžovatelky byly obecného charakteru bez jakékoliv konkrétní vazby na skutkový
příběh stěžovatelky (korupce, násilí a diskriminace žen, sexuální obtěžování na pracovišti,
nátlaky v soudnictví apod.). Ze spisu vyplývá, že se stěžovatelkou byl pohovor veden
za účasti tlumočnice z ukrajinského jazyka, k protokolu o pohovoru k žádosti o udělení
mezinárodní ochrany neměla žádné připomínky ani nežádala jeho doplnění. Rozhodnutí
správního orgánu je velmi podrobně odůvodněno a zabývá se všemi stěžovatelkou
tvrzenými skutečnostmi a to i ve vztahu k otázce udělení doplňkové ochrany.
Nejvyšší správní soud současně vyhodnotil, že v případě napadeného rozsudku
nebylo shledáno žádné zásadní pochybení ze strany krajského soudu, který se svým
postupem neodchyluje od výše uvedené konstantní judikatury. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud neshledal žádného důvodu pro přijetí kasační stížnosti k věcnému
projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky, a proto ji ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. shledal
nepřijatelnou a odmítl ji.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první,
s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Podle §35 odst. 8 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., zástupci stěžovatele, který mu
byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování
stát. Ustanovená zástupkyně stěžovatelky JUDr. Jana Kuřátková, advokátka se sídlem
Polní 92, Brno, doložila Nejvyššímu správnímu soudu dne 27. 7. 2011 vyúčtování odměny
a náhrady hotových výdajů, sestávající se z 1 úkonu právní služby v hodnotě 2100 Kč
spočívajícího v sepisu kasační stížnosti dle ustanovení §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif). Ustanovené zástupkyni stěžovatelky náleží i náhrada hotových
výdajů dle ustanovení §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč za jeden úkon právní
služby. JUDr. Kuřátková je dle sdělení soudu plátcem daně z přidané hodnoty, celková
výše přiznané odměny proto činí 2880 Kč. Tato částka bude zástupkyni stěžovatelky
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů ode dne nabytí právní moci
tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. září 2011
JUDr. Radan Malík
předseda senátu