ECLI:CZ:NSS:2011:9.AZS.3.2011:106
sp. zn. 9 Azs 3/2011 - 106
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové, Mgr. Daniely Zemanové, Mgr. Davida Hipšra
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: Z. D., zastoupený Mgr. Dagmar
Dřímalovou Rezkovou, advokátkou se sídlem Muchova 9/223, Praha 6, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad
Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 2. 2008, č. j. OAM-59/VL-10-
08-2008, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 30. 3. 2010, č. j. 4 Az 10/2009 - 64,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni stěžovatele Mgr. Dagmar Dřímalové Rezkové, advokátce
se sídlem Muchova 9/223, Praha, se p ř i z n á v á odměna za zastupování
ve výši 4800 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci toh oto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení
rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 30. 3. 2010,
č. j. 4 Az 10/2009 - 64, kterým byla podle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ s. ř. s.“), zamítnuta jeho
žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 2. 2008, č. j. OAM-59/VL-10-08-2008.
Tímto rozhodnutím nebyla stěžovateli udělena mezinárodní ochrana podle ustanovení
§12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“).
Ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud nejprve v souladu
s ustanovením §104a s. ř. s. zabývá otázkou, zda podaná kasační stížnost svým
významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní
soud takovou kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Pro vlastní vymezení institutu
nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované
pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
jsou dostupná na www.nssoud.cz.), v němž vyložil neurčitý právní pojem „přesah
vlastních zájmů stěžovatele“. Znaky tohoto pojmu jsou naplněny v případě
„rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu“. Podle citovaného
rozhodnutí je tedy kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany přípustná
v následujících typových případech:
1. Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2. Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3. Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě
změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4. Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo
v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo
mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především
tehdy, pokud:
a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze
navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu;
b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Kasační stížnost není dle názoru Nejvyššího správního soudu přijatelná.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že uplatněné stížní důvody podřazuje pod
ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b), c) a d) s. ř. s. Je přesvědčen, že jeho kasační stížnost
splňuje kritéria přijatelnosti, neboť přesahuje jeho vlastní zájmy, a to zejména proto,
že v zemi jeho původu jsou neustále porušována lidská práva a ačkoliv se situace
v Bělorusku jeví jako relativně stabilní, jde pouze o formální stav. Žalovaný se měl více
zabývat otázkou udělení doplňkové ochrany, zejména vzhledem k existenci zákona
č. 71 - 3, který zavádí tresty za diskreditaci republiky. Žalovaný při svém rozhodování
nemohl vyloučit závažné problémy stěžovatele s běloruskými státními orgány v případě
návratu do země původu, které by souvisely zejména s délkou jeho pobytu v zahraničí.
Žalovaný vycházel ze zpráv ze země původu vydaných ještě před účinností výše
uvedeného zákona. Stěžovatel trvá na tom, že v případě návratu do země bude vystaven
takovému jednání státních orgánů, které zakládá důvod pro udělení doplňkové ochrany
ve smyslu §14a odst. 1 zákona o azylu, což nebylo jak žalovaným, tak ani městským
soudem posouzeno.
Z uvedených důvodů stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu navrhl,
aby napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na správní spis a zejména
na vlastní podání a výpovědi stěžovatele učiněné ve správním řízení. V případě
stěžovatele neshledal žalovaný existenci důvodů k udělení doplňkové ochrany dle
ustanovení §14a zákona o azylu a trvá na tom, že obavy stěžovatele z návratu do země
původu nejsou oprávněné. Navíc státní orgány České republiky neposkytují žádným
běloruským úřadům informace o tom, kdo v České republice o mezinárodní ochra nu
žádá.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nespatřuje ve skutečnostech namítaných stěžovatelem
v kasační stížnosti přesah jeho vlastních zájmů, a to v mezích vytyčených výše citovaným
usnesením prvního senátu zdejšího soudu.
Dle ustálené judikatury zdejšího soudu je poskytnutí azylu zcela specifickým
důvodem pobytu cizinců na území České republiky a nelze je zaměňovat s jinými
legálními formami pobytu cizinců na území České republiky, jak jsou upraveny
např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. Azyl
je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů
v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož
je občanem. Zákon o azylu umožňuje udělení mezinárodní ochrany pouze ve výjimečných
případech, kdy je žadatel ve své zemi původu pronásledován za uplatňování politických
práv a svobod, či má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých
politických názorů.
Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají
celou škálu možného porušení práv. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto
institutem chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody
s ní spojené (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2004,
č. j. 5 Azs 170/2004 - 72).
Stěžovatel v žádosti o mezinárodní ochranu, založené ve správním spise,
uvedl, že z Běloruska odjel do České republiky na návštěvu kamaráda, líbilo se mu zde,
a proto v České republice již zůstal. Důvodem, pro který stěžovatel žádá o udělení
mezinárodní ochrany, je snaha o legalizaci pobytu na území České republiky. Dále
stěžovatel uvedl, že se obává návratu do Běloruska, protože by mohl být uvězněn a mohlo
by mu být ublíženo, protože žádal v České republice o azyl jako vlastizrádce. V bydlení
v Bělorusku nevidí budoucnost své rodiny. V protokolu o pohovoru k žádosti o udělení
mezinárodní ochrany ze dne 22. 1. 2008 stěžovatel uvedl, že z vlasti odjel rovněž
z ekonomických důvodů.
Žádný z těchto stěžovatelem uváděných důvodů však není z hlediska ustanovení
§12 zákona o azylu relevantní.
Ekonomické důvody nejsou v souladu s konstantní judikaturou zdejšího soudu
důvodem pro udělení ani jedné z forem mezinárodní ochrany (srov. např. rozsudek
zdejšího soudu ze dne 30. 10. 2003, č. j. 3 Azs 20/2003 - 43).
Stěžejní námitky stěžovatele se týkají jeho obavy z návratu do Běloruska, zejména
z důvodu účinnosti zákona č. 71 - 3 a z něj plynoucích možných represí ze strany státních
orgánů vůči němu. Tyto obavy však nemohou být dle názoru Nejvyššího správního soudu
relevantním důvodem pro poskytnutí mezinárodní ochrany. Jak je zřejmé z odůvodnění
rozhodnutí žalovaného i z odůvodnění napadeného rozsudku, toto tvrzení bylo pečlivě
posouzeno, zejména v souvislosti se zprávami ze země původu založenými ve správním
spise. Z těchto zdrojů zcela jednoznačně plyne závěr, že dosud není znám případ,
že by žadatelé o azyl byli po návratu do Běloruska z tohoto důvodu stíháni. Stěžovatel
rovněž neuvádí, že byl jakkoliv politicky činným či jinak aktivním, a proto by k němu měly
běloruské státní orgány přistupovat odlišně, než k ostatním navrátivším se osobám.
Dle ustanovení §14a zákona o azylu se žadateli, který nesplňuje důvody
pro udělení azylu, udělí doplňková ochrana, existují-li v jeho případě důvodné obavy,
že by mu po návratu do státu, jehož je občanem, hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy
a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož
je státním občanem. Jaké situace jsou podle zákona považovány za vážnou újmu,
stanoví taxativní výčet v §14a odst. 2 zákona o azylu. Ze stěžovatelových tvrzení
ani z dostupných informací, zejména z informativních či výročních zpráv a ze zpráv
o stavu dodržování lidských práv v Bělorusku, založených ve správním spise, neplyne,
že by stěžovateli rovněž hrozilo, že po návratu do vlasti b ude z důvodu dlouhodobého
pobytu v zahraničí vystaven takovému jednání státní moci, které by zakládalo důvod
pro udělení doplňkové ochrany. Zdejší soud ověřil, že se žalovaný otázkou udělení
doplňkové ochrany dle ustanovení §14a zákona o azylu dostatečně zabýval,
v dostatečném rozsahu zjistil skutkový stav věci a opatřil si důkazy. K tomu Nejvyšší
správní soud dodává, že dle konstantní judikatury zjišťuje správní orgán skutečný
stav věci pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu řízení o mezinárodní ochraně
uvedl (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 5 Azs 22/2003 - 41). Se stěžovatelem byl pohovor veden za účasti tlumočníka
z ruského jazyka, k protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany neměl
žádné připomínky ani nežádal jeho doplnění. Rozhodnutí správního orgánu je velmi
podrobně odůvodněno a zabývá se všemi stěžovatelem tvrzenými skutečnostmi
i ve vztahu k otázce udělení doplňkové ochrany.
Nejvyšší správní soud současně vyhodnotil, že v případě napadeného rozsudku
nebylo shledáno žádné zásadní pochybení ze strany městského soudu, který se svým
postupem neodchyluje od výše uvedené konstantní judikatury. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud neshledal žádného důvodu pro přijetí kasační stížnosti k věcnému
projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. shledal
nepřijatelnou a odmítl ji.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první,
s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Podle §35 odst. 8 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., zástupci stěžovatele,
který mu byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu
za zastupování stát. Ustanovená zástupkyně stěžovatele, Mgr. Dagmar Rezková
Dřímalová, advokátka se sídlem Muchova 9/223, Praha, doložila Nejvyššímu správnímu
soudu dne 14. 3. 2011 vyúčtování odměny a náhrady hotových výd ajů, sestávající
se ze 2 úkonů právní služby v hodnotě 2100 Kč, spočívajících v převzetí věci, včetně
studia spisu u soudu a konzultace se stěžovatelem podle ustanovení §11 odst. 1 písm. b)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), a sepisu doplnění kasační stížnosti, tedy podání ve věci
samé dle ustanovení §11 odst. 1 písm. d) citované vyhlášky. Ustanovené zástupkyni
stěžovatele náleží i náhrada hotových výdajů dle ustanovení §13 odst. 3 advokátního
tarifu ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby, celkem tedy 600 Kč. Mgr. Dagmar
Rezková Dřímalová není dle sdělení soudu plátcem daně z přidané hodnoty, celková výše
přiznané odměny proto činí 4800 Kč. Tato částka bude zástupkyni st ěžovatele vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto
usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2011
JUDr. Radan Malík
předseda senátu