ECLI:CZ:NSS:2011:9.AZS.34.2010:114
sp. zn. 9 Azs 34/2010 - 114
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové, Mgr. Daniely Zemanové, Mgr. Davida Hipšra
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: A. H. K., zastoupený Mgr. Umarem
Switatem, advokátem se sídlem Dědinova 2011/19, Praha - Chodov, adresa pro
doručování: V Tůních 11, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor
azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 2. 11. 2009, č. j. OAM-576/LE-05-18-2008, ve věci mezinárodní
ochrany, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 16. 7. 2010, č. j. 32 Az 25/2009 - 56,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatele Mgr. Umaru Switatovi, advokátu se sídlem
Dědinova 2011/19, Praha - Chodov, adresa pro doručování: V Tůních 11, Praha 2,
se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 4 800 Kč. Tato částka mu
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá
zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) ze dne
16. 7. 2010, č. j. 32 Az 25/2009 - 56, kterým byla podle ustanovení §78 odst. 7 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 11. 2009,
č. j. OAM-576/LE-05-18-2008. Tímto rozhodnutím nebylo vyhověno žádosti stěžovatele
o udělení mezinárodní ochrany podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“).
Ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud nejprve v souladu
s ustanovením §104a s. ř. s. zabývá otázkou, zda podaná kasační stížnost svým
významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní
soud takovou kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Pro vlastní vymezení institutu
nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod
č. 933/2006 Sb. NSS (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou
dostupná na www.nssoud.cz.), v němž vyložil neurčitý právní pojem „přesah vlastních
zájmů stěžovatele“. Znaky tohoto pojmu jsou naplněny v případě „rozpoznatelného dopadu
řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu“. Podle citovaného rozhodnutí je tedy
kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany přípustná v následujících typových
případech:
1. Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2. Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3. Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě
změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4. Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo
v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo
mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především
tehdy, pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze
navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Kasační stížnost není dle názoru Nejvyššího správního soudu přijatelná.
Stěžovatel podřadil důvody uplatněné v kasační stížnosti pod ustanovení §103
odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., kdy je přesvědčen, že jeho situace nebyla krajským soudem
vyhodnocena v souladu se zákonem a došlo k zásadnímu pochybení krajského soudu,
které mělo dopad na jeho hmotněprávní postavení. Krajský soud se ztotožnil s chybným
výkladem správního orgánu a nerespektoval ustálenou judikaturu. Stěžovatel se bez
dalšího domnívá, že jeho kasační stížnost splňuje kritéria přijatelnosti ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s.
Ustanovený zástupce stěžovatele v doplnění kasační stížnosti zažádal o přiznání
odkladného účinku. Dále uvedl, že při projednání žádosti stěžovatele o udělení azylu
došlo k pochybení správního orgánu, když nezjistil přesně a úplně stav věci, neopatřil
si objektivní a úplné důkazy a nezabýval se výpověďmi případných svědků.
Meritem věci je diskriminace vůči Kurdům, extrémní chudoba obyvatelstva
a neschopnost státních orgánů tuto problematiku řešit a ochránit tak obyvatelstvo.
Stěžovatel opřel svoji žádost o humanitární a politické důvody a důvody uvedené v §14
zákona o azylu, přičemž správní orgán k politickým a jiným důvodům, zejména
k bezpečnostní situaci v Sýrii nepřihlédl, přitom se jedná o důvod pro poskytnutí
mezinárodní ochrany podle §14 či §14a zákona o azylu.
Správní orgán neshromáždil poznatky o zemi původu z nezávislých zdrojů
a nekonfrontoval s nimi tvrzení stěžovatele. Krajský soud se nezabýval předloženým
důkazem, ani tvrzením stěžovatele o mučení a nelidském zacházení v případě jeho návratu
do země původu.
Z uvedených důvodů stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu navrhl,
aby rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Správní orgán ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel její oprávněnost a uvedl,
že jeho rozhodnutí i rozsudek krajského soudu jsou vydány v souladu s právními
předpisy. Stěžovatel v průběhu správního řízení uvedl, že o mezinárodní ochranu žádá
z důvodu své ekonomické situace. Po celou dobu správního řízení uváděl rozporuplné
informace týkající se jeho potyčky se syrskou policií a obav z uvěznění v případě jeho
návratu do země původu z důvodu ztráty cestovního dokladu. Dle názoru správního
orgánu stěžovatel účelově svůj příběh stupňuje, upravuje a přizpůsobuje zákonným
důvodům pro udělení mezinárodní ochrany. Takové jednání je zjevně nevěrohodné.
Žalovaný rovněž neshledal, že by stěžovatel uvedl důvody, pro které by mu měl být
udělen humanitární azyl ve smyslu §14 zákona o azylu.
Z uvedených důvodů žalovaný navrhuje zamítnutí podané kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nespatřuje ve skutečnostech namítaných stěžovatelem
v kasační stížnosti přesah vlastních zájmů stěžovatele, a to v mezích vytyčených výše
citovaným usnesením prvního senátu zdejšího soudu.
K žádosti o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud
uvádí, že kasační stížnost ve věci mezinárodní ochrany má odkladný účinek ze zákona,
jak plyne z ustanovení §32 odst. 5 zákona o azylu.
Dle ustálené judikatury zdejšího soudu je poskytnutí azylu zcela specifickým
důvodem pobytu cizinců na území České republiky a nelze je zaměňovat s jinými
legálními formami pobytu cizinců na území České republiky, tak jak jsou upraveny
např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů. Azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany
tomu, kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování
ve státě, jehož je občanem. Zákon o azylu umožňuje udělení mezinárodní ochrany pouze
ve výjimečných případech, kdy je žadatel ve své zemi původu pronásledován
za uplatňování politických práv a svobod, či má odůvodněný strach z pronásledování
z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů.
Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají
celou škálu možného porušení práv. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto
institutem chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody
s ní spojené (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2004,
č. j. 5 Azs 170/2004 - 72).
Stěžovatel v žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl, že odjel ze země
z ekonomických důvodů. V Sýrii je chudoba a otec mu poradil, aby se přidal k bratrovi
a jeho manželce, kteří ze země odjížděli. Dále stěžovatel uvedl, že byl v Sýrii vězněn
za to, že u příležitosti oslav svátku Newroz měl potyčku s policistou. Okolnosti této
potyčky neuvádí stěžovatel jednotně. Na počátku řízení stěžovatel vypověděl, že policistu
zbil, v průběhu řízení však tuto výpověď změnil a tvrdí, že byl policistou napaden,
protože nesl kurdskou vlajku. Stěžovatel přesně neuvedl, kdy se tento incident udál,
jednou vypověděl že v roce 2004, poté že v roce 2007. Stejně tak není schopen přesně
určit, jak dlouho byl poté vězněn. Na základě této potyčky s policií má být proti
stěžovateli vedeno v Sýrii trestní řízení. Uvádí, že byl předvolán k soudu, ale odjel
na vesnici a k soudu se nedostavil. Jeho otec pak zjistil, že má být stíhán za „nadávání
na vládu a prezidenta“. V jiných výpovědích uvádí, že se k soudu nedostavil, protože
se jeho právníkovi podařilo věc odložit. Rozpory ve výpovědích nebyl stěžovatel schopen
vysvětlit. V průběhu správního řízení jako další důvod pro udělení mezinárodní ochrany
označil obavy z návratu do země původu z důvodu možného uvěznění za ztrátu
cestovního pasu. Žádný ze stěžovatelem uváděných důvodů však není z hlediska
ustanovení §12 zákona o azylu relevantní.
Ekonomické důvody nejsou v souladu s konstantní judikaturou zdejšího soudu
důvodem pro udělení jedné z forem mezinárodní ochrany (srov. např. rozsudek zdejšího
soudu ze dne 30. 10. 2003, č. j. 3 Azs 20/2003 - 43).
Účelem mezinárodní ochrany rovněž není poskytnout žadateli ochranu před
jakýmkoliv negativním jevem ve vztahu k němu v zemi jeho původu, v tomto případě
policejní stíhání stěžovatele (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 9. 2005, č. j. 5 Azs 125/2005 - 46). Postih osob za přestupkové či trestní chování nebo
jednání je interní záležitostí každého státu s cílem udržení veřejného pořádku v zemi.
Proto samotná skutečnost, že je proti stěžovateli vedeno takové řízení, které má být
po posouzení všech důkazů zakončeno rozhodnutím soudu, nemůže být azylově
relevantním důvodem. Navíc je třeba zdůraznit, že se sám stěžovatel projednání věci před
soudem účelově vyhýbá. O tom, že řízení vedené vůči stěžovateli nevybočuje
z přijatelných mezí, svědčí i to, že ze země vycestoval legálně na svůj cestovní pas.
Nejvyšší správní soud si je vědom, že stěžovatel v průběhu řízení změnil své původní
tvrzení, že vycestoval na vlastní pas. Uváděné obavy z postihu za ztrátu cestovního pasu
však s tímto tvrzením nekorespondují a rovněž vedou k závěru, že stěžovatel vycestoval
legálně na svůj cestovní doklad. Tyto obavy taktéž nemohou být relevantním důvodem
pro poskytnutí mezinárodní ochrany. Jak je zřejmé z odůvodnění rozhodnutí žalovaného,
toto tvrzení bylo správním orgánem pečlivě posouzeno i v souvislosti se zprávami
ze země původu založenými ve správním spise.
Dle ustanovení §14a zákona o azylu se žadateli, který nesplňuje důvody
pro udělení azylu, udělí doplňková ochrana, existují-li v jeho případě důvodné obavy,
že by mu po návratu do státu, jehož je občanem, hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy
a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož
je státním občanem. Jaké situace jsou podle zákona považovány za vážnou újmu, stanoví
taxativní výčet v §14a odst. 2 zákona o azylu. Ze stěžovatelových tvrzení
ani z dostupných informací, zejména ze zpráv o bezpečnosti a politické situaci a stavu
dodržování lidských práv v Sýrii, založených ve správním spise, stěžovateli nebezpečí
představující vážnou újmu ve smyslu §14a odst. 2 zákona o azylu nehrozí.
K otázce možnosti udělení humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu Nejvyšší
správní soud uvádí, že tato specifická forma mezinárodní ochrany je vyhrazena pouze
pro případy zvláštního zřetele hodné. Není na něj právní nárok a rozhodnutí o něm
je otázkou uvážení správní orgánu, míra volnosti této úvahy je limitována pouze zákazem
libovůle. Nejvyšší správní soud však takové pochybení v úvaze správního orgánu ani
v jeho procesním postupu neshledal. Smyslem institutu humanitárního azylu je možnost
poskytnout azyl žadateli i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel
předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž
by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může
zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako
obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených
či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofou,
ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané
či předvídatelné nebyly (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004,
č. j. 2 Azs 8/2004 - 55).
Co se týče otázky rozsahu zjišťování skutkového stavu věci a opatřování důkazů
správním orgánem, Nejvyšší správní soud dodává, že dle konstantní judikatury zjišťuje
správní orgán skutečný stav věci pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu řízení
o mezinárodní ochraně uvedl (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 - 41). Se stěžovatelem byl pohovor veden za účasti
tlumočníka z kurdského jazyka a zástupkyně UNHCR, k protokolu o pohovoru k žádosti
o udělení mezinárodní ochrany neměl žádné připomínky ani nežádal jeho doplnění.
Rozhodnutí správního orgánu je velmi podrobně odůvodněno a zabývá se všemi
stěžovatelem tvrzenými skutečnostmi.
Nejvyšší správní soud současně vyhodnotil, že v případě napadeného rozsudku
nebylo shledáno žádné zásadní pochybení ze strany krajského soudu, který se svým
postupem neodchyluje od výše uvedené konstantní judikatury. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud neshledal žádného důvodu pro přijetí kasační stížnosti k věcnému
projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. shledal
nepřijatelnou a odmítl ji.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první,
s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Podle §35 odst. 8 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., zástupci stěžovatele, který mu
byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování
stát. Ve svém návrhu na vyúčtování odměny za zastupování si ustanovený advokát
nárokuje odměnu ve výši 7200 Kč, sestávající se ze dvou úkonů právní služby
spočívajících v právní poradě klientovi dne 26. 10. 2010 v době od 14:10 do 16:25 hodin
a z jednoho úkonu právní služby spočívajícím v sepisu kasační stížnosti, celkem tedy tři
úkony právní služby plus náhrada hotových výdajů.
Ustanovený zástupce stěžovatele účtuje dva úkony právní služby za poradu
s klientem trvající přes dvě hodiny. K tomuto Nejvyšší správní soud uvádí, že za poradu
s klientem přesahující jednu hodinu dle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, náleží odměna za jeden úkon
právní služby bez ohledu na to, jak byla porada dlouhá a o jakou dobu přesáhla zmíněnou
stanovenou minimální délku (srov. usnesení Vrchního osudu v Praze ze dne 7. 8. 2006,
sp. zn. 1 To 37/2006). Z uvedeného důvodu zdejší soud uznal tuto poradu jako jeden
úkon právní služby.
Nejvyšší správní soud ustanovenému zástupci – Mgr. Umaru Switatovi – přiznal
náhradu nákladů podle ustanovení §7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. c), d), a §13
odst. 3 advokátního tarifu, spočívající v odměně za dva úkony právní služby celkem
(porada s klientem přesahující jednu hodinu plus písemné podání soudu týkající se věci
samé) v částce 4200 Kč, v náhradě hotových výdajů v částce 600 Kč. Celková částka
odměny pak činí 4800 Kč.
Tato částka bude shora uvedenému zástupci zaplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2011
JUDr. Radan Malík
předseda senátu