ECLI:CZ:NSS:2011:9.AZS.6.2011:68
sp. zn. 9 Azs 6/2011 - 68
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Barbary Pořízkové, Mgr. Davida Hipšra
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: T. A., zastoupeného Mgr. Dagmar
Rezkovou Dřímalovou, advokátkou se sídlem Muchova 9/223, Praha 6, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad
Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 5. 2010, č. j. OAM-198/ZA-06-
ZA09-2010, o uděl ení mezinárodní ochrany, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2010, č. j. 4 Az 12/2010 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni stěžovatele, Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové, advokátce
se sídlem Muchova 9/223, Praha 6, se p ř i z n á v á odměna za zastupování
ve výši 5760 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá v záhlaví
označený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla
zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 5. 2010,
č. j. OAM-198/ZA-06-ZA09-2010. Tímto rozhodnutím bylo zastaveno řízení ve věci
žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany podle §25 písm. i) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neboť tato žádost byla
vyhodnocena jako nepřípustná s tím, že ji stěžovatel podal opakovaně, aniž by uvedl nové
skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání
důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení
[§10a písm. e) zákona o azylu].
Stěžovatel v podané kasační stížnosti uplatňuje důvody dle ustanovení §103
odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Namítá nepřezkoumatelnost napadeného
soudního rozhodnutí pro nedostatek důvodů a vadu řízení spočívající v nesprávně
zjištěném skutkovém stavu věci. Rovněž se domnívá, že městský soud nevyhodnotil jím
uváděná tvrzení a situaci v souladu se zákonem, čímž se dopustil pochybení, které mělo
vliv na zákonnost vydaného rozhodnutí a na jeho hmotně právní postavení. Stěžovatel
uvádí, že žalovaný neměl dostatečné podklady, aby jeho žádost bez dalšího projednání
posoudil jako nepřípustnou a řízení zastavil, ačkoli jím uváděné důvody pro udělení
mezinárodní ochrany, zejména důvody národnostní a náboženské, jakož i každodenní
nátlak ze strany etnických Kazachů, i nadále v zemi původu trvají a státní orgány nebyly
schopny stěžovateli zajistit ochranu před tímto jednáním, kterého se dosud obává.
Vzhledem k okolnosti, že se v dané věci jedná o kasační stížnost ve věci
mezinárodní ochrany, Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s.
nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti
a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud odkazuje na své
usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb.
NSS, dostupné též na www.nssoud.cz.
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen
natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního
práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor
k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán
jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního
případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních
stížnostech ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuálních
veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování
rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti
ve věcech mezinárodní ochrany je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační
stížnosti a svou stížnost opřít o některý z důvodů uvedených v ustanovení §103
odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti,
v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu
by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
V projednávané věci však stěžovatel v kasační stížnosti neuvedl výslovně žádný
důvod, pro který by jeho kasační stížnost měla být zdejším soudem věcně projednána,
tedy žádnou okolnost, pro kterou jím podaná kasační stížnost podstatně přesahuje
jeho vlastní zájmy.
V souzené věci je předmětem sporu opakovaná žádost stěžovatele
o udělení mezinárodní ochrany a otázka její přípustnosti ve smyslu ustanovení §10a
písm. e) zákona o azylu, k čemuž se Nejvyšší správní soud opakovaně vyjádřil
ve své judikatuře, zejména v rozsudku ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 - 65,
či v rozsudku ze dne 30. 6. 2009, č. j. 4 Azs 23/2009 - 64 (oba dostupné
na www.nssoud.cz).
Podle prvně citovaného rozsudku, v němž se Nejvyšší správní soud podrobně
zabýval výkladem §10a písm. e) zákona o azylu, je hlavním smyslem a účelem
možnosti opakovaně požádat o udělení mezinárodní ochrany postihnout případy, kdy
se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit hmotně právní postavení
žadatele, avšak které nemohl svou vlastní vinou uplatnit během předchozího
pravomocně ukončeného řízení. Při opakovaném podání žádosti o udělení
mezinárodní ochrany je proto nutno důsledně db át na splnění těchto podmínek, které
mají na straně jedné garantovat určitou přidanou hodnotu nové žádosti, jež může vést
k jinému rozhodnutí než v případě žádosti předchozí, a na straně druhé zajistit,
aby nedocházelo k účelovému podávání opakovaných žádostí. Ustanovení §10a
písm. e) zákona o azylu tak představuje určitou výjimku z jednoho ze základních
principů rozhodování ve veřejném právu, a sice principu právní jistoty, jehož výrazem
je i překážka věci pravomocně rozhodnuté, tzv. res iudicata, resp. v daném případě
res administrata.
Proto, aby bylo možné podat a následně věcně projednat opakovanou žádost
o udělení mezinárodní ochrany, je třeba kumulativně splnit obě výše naznačené
podmínky, které vyplývají z §10a písm. e) zákona o azylu a které shodně vycházejí
z toho, že v rámci azylového řízení existují dvě základní povinnosti – břemeno tvrzení
a břemeno důkazní. Jak již Nejvyšší správní soud vyslovil ve svém rozsudku ze dne
7. 12. 2005, č. j. 4 Azs 151/2005 - 86, dostupném na www.nssoud.cz: „Zatímco důkazní
břemeno může v některých případech nést i správní orgán, povinnost tvrzení leží vždy na žadateli
o azyl. Představa, že by správní orgán sám zjišťoval pronásledování či potenciální ohrožení žadatele
o azyl v zemi jeho původu, je zcela nereálná. Jedině žadatel sám nejlépe ví, z jakých důvodů svou
zemi původu opustil, zda byl pronásledován a z jakých důvodů. V průběhu řízení o udělení azylu
musí žadatel uvést veškeré relevantní důvody, na základě kterých poté správní orgán jeho žádost
posoudí.“
V posuzované věci však skutečnosti, které stěžovatel uvedl v opakované žádosti
o udělení mezinárodní ochrany, jsou shodné s těmi, které již byly předmětem
zkoumání žalovaného v předchozím pravomocně ukončeném řízení.
Z obsahu správního spisu v dané souvislosti vyplynulo, že stěžovatel v první
žádosti o udělení azylu, kterou podal dne 1. 10. 2004, označil jako důvody odchodu
ze země původu národnostní a náboženské důvody, kdy se jako křesťan hlásící k ruské
národnosti cítil všestranně znevýhodňován (při hledání zaměstnání, v případě kontrol
a zadržení ze strany policie, fyzického napadení neznámými osobami či slovních útoků
na jeho děti ve škole). Meritorní rozhodnutí žalovaného o této žádosti ze dne
23. 9. 2005, č. j. OAM-2921/VL-10-P07-2004, stěžovatel napadl žalobou ve správním
soudnictví, která byla rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky
v Pardubicích ze dne 26. 1. 2006, č. j. 54 Az 1/2005 - 34, zamítnuta. Kasační stížnost
stěžovatele směřující proti tomuto rozsudku Nejvyšší správní soud usnesením ze dne
9. 10. 2007, č. j. 9 Azs 45/2007 - 98, jako nepřijatelnou odmítl.
V nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany, podané dne 27. 5. 2010,
stěžovatel sdělil, že v době jeho odchodu z vlasti v roce 2004 se stále zhoršovaly
vztahy etnických Kazachů k rusky mluvícím obyvatelům Kazachstánu a situace
se nezlepšila ani v současné době. Muslimové a Kazaši se špatně chovají k rusky
mluvícím obyvatelům, není možné najít práci ani požádat o pomoc, neboť všude
dostávají přednost obyvatelé kazašské národnosti. K případnému návratu do vlasti
stěžovatel vypověděl, že v Kazachstánu jej nic nečeká a nechce, aby jej tam potkalo
to, co dříve. V České republice je spokojen, a to i po stránce psychické, neboť
zde našel klid. Návratu do země původu se obává z důvodu uvěznění kvůli podání
žádosti o azyl v jiné zemi.
Z výše uvedeného je zřejmé, že stěžovatel opětovně požádal o udělení
mezinárodní ochrany a ve své žádosti zopakoval tytéž důvody jako v první žádosti
o udělení azylu v roce 2004, aniž by uvedl jakékoli nové skutečnosti,
které by odůvodňovaly nutnost nového meritorního posouzení jeho žádosti. V daném
případě tak byly naplněny předpoklady pro aplikaci §10a písm. e) zákona o azylu,
podle kterého je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, podal -li cizinec
opakovaně žádost o udělení mezinárodní ochrany, aniž by uvedl nové skutečnosti
nebo zjištění, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodů
pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení ve věci
mezinárodní ochrany.
Pokud pak stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody dle §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. a namítá, že žalovaný nevycházel z úplně a spolehlivě zjištěného stavu
věci, Nejvyšší správní soud k této stížní námitce uvádí, že i tato námitka již byla
předmětem posouzení zdejšího soudu, a to např. v rozhodnutí ze dne 13. 4. 2004,
č. j. 3 Azs 18/2004 - 37, publikovaném pod č. 312/2004 Sb. NSS. V tomto rozhodnutí
Nejvyšší správní soud vyslovil, že pokud stěžovatel v kasační stížnosti uvádí pouze
námitky obecného charakteru, aniž upřesňuje, které konkrétní důkazy či podklady měly
být pro rozhodnutí opatřeny, je takové tvrzení bez uvedení konkrétních skutečností
nedůvodné. Nejvyšší správní soud vychází z premisy „nechť si každý střeží svá práva“;
proto stěžovatel nemůže v kasační stížnosti úspěšně namítat, že správní orgán či soud
v předcházejícím řízení nezjistily důsledně skutečný stav věci, pokud sám neuvádí
skutečnosti či důkazy, které pro takové tvrzení svědčí. Na tomto místě pak Nejvyšší
správní soud opětovně připomíná, že v souzené věci byla předmětem sporu opakovaná
žádost o udělení mezinárodní ochrany a otázka její přípustnosti ve smyslu §10a písm. e)
zákona o azylu.
Stěžovatel rovněž v kasační stížnosti poukazuje na nepřezkoumatelnost
napadeného rozhodnutí městského soudu spočívající v nedostatku důvodů. Problematika
nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí, k níž je Nejvyšší správní soud povinen dle
ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s. přihlížet z úřední povinnosti, však byla také v minulosti
předmětem posouzení Nejvyššího správního soudu, a to např. v rozhodnutí ze dne
29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, dostupném na www.nssoud.cz, či rozhodnutí ze dne
14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publikovaném pod č. 689/2005 Sb. NSS.
Nejvyšší správní soud tak v daném případě dospěl k závěru, že městský soud
v napadeném rozhodnutí nepochybil a nijak se neodchýlil od shora uvedené
judikatury, která je jednotná, ustálená a poskytuje dostatečnou odpověď na námitky,
které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud
neshledal, že kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele, a proto ji podle ustanovení §104a s. ř. s. jako nepřijatelnou odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první,
s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Podle §35 odst. 8 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., zástupkyni stěžovatele, která mu
byla soudem ustanovena k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu
za zastupování stát. V předmětné věci Nejvyšší správní soud ustanovené zástupkyni,
advokátce Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové, přiznal odměnu za zastupování podle
ustanovení §7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. b) a d) a §13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, spočívající v odměně za dva úkony
právní služby (první porada s klientem dne 5. 4. 2011 včetně převzetí a přípravy
zastoupení, je-li klientovi zástupce ustanoven soudem, a písemné podání soudu týkající
se věci samé – doplnění kasační stížnosti ze dne 15. 4. 2011) v částce 4200 Kč a v náhradě
hotových výdajů v částce 600 Kč, tj. celkem v částce 4800 Kč, zvýšené o daň z přidané
hodnoty v sazbě 20 % ve výši 960 Kč. Celkem tedy odměna za zastupování činí 5760 Kč
a tato částka bude shora jmenované zástupkyni vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení. Nejvyšší správní soud podotýká,
že studium spisu dne 9. 3. 2011 posoudil jako součást úkonu převzetí a přípravy
zastoupení stěžovatele.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. května 2011
JUDr. Radan Malík
předseda senátu