ECLI:CZ:NSS:2011:KONF.11.2011:6
sp. zn. Konf 11/2011 - 6
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Marie Žiškové,
JUDr. Romana Fialy, JUDr. Michala Mazance, JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Milady Tomkové,
rozhodl o návrhu Úřadu pro ochranu osobních údajů, se sídlem v Praze 7, Pplk. Sochora 27,
na rozhodnutí kompetenčního sporu mezi ním a Okresním soudem v Opavě, a dalších
účastníků sporu vedeného u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 17 C 156/2009, o vydání
kopie zdravotnické dokumentace: žalobkyně Z. P., zastoupená JUDr. Tomášem Chovancem,
advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Dlouhá 53/6, a žalované Slezské
nemocnice v Opavě, příspěvkové organizace, se sídlem v Opavě, Olomoucká 86, zastoupené
JUDr. Luďkem Zakopalem, advokátem se sídlem v Bruntálu, Krnovská 1397/47,
takto:
I. P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu v Opavě
pod sp. zn. 17 C 156/2009, je soud.
II. Usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 24. 8. 2010, čj. 17 C 156/2009 -
22, se zrušuje .
Odůvodnění:
Návrhem doručeným dne 10. 2. 2011 se Úřad na ochranu osobních údajů (dále též
„navrhovatel“) domáhal, aby zvláštní senát rozhodl spor o pravomoc vzniklý ve smyslu §1
odst. 1 písm. a) zákona č. 131/2002 Sb. mezi ním a Okresním soudem v Opavě ve věci žaloby
vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 17 C 156/2009 o vydání kopie zdravotnické
dokumentace.
Z předložených spisů vyplynuly následující skutečnosti:
Žalobkyně se žalobou podanou dne 9. 10. 2009 u Okresního soudu v Opavě domáhala,
aby soud uložil žalované povinnost vydat jí kopii zdravotnické dokumentace, a to konkrétně
kopii osobního listu dítěte, které má být umístěno v dětském domově, ze dne 26. 6. 1961 a kopii
evidenčního listu dítěte v dětském domově, jež jsou vedeny na jméno a příjmení žalobkyně
před jejím osvojením.
Podle podané žaloby se žalobkyně stala osvojenkou manželů A. a Z. N. na základě
usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 1962, sp. zn. 23 Nc 150/62. Uvedenou
skutečnost se dozvěděla po více než 40 letech, když jí byla na základě její žádosti vydána
okresním soudem kopie předmětného usnesení o osvojení. Během shromažďování informací o
svém původu žalobkyně rovněž zjistila, že byla v letech 1958 – 1962 umístěna v dětském domově
v Opavě. Její osobní dokumentace o pobytu v dětském domově byla dohledána v archivu města
Vítkov, které ji zaslalo žalované.
Žalobkyně požádala žalovanou písemností (emailem) ze dne 28. 7. 2008 o vydání
předmětné dokumentace, resp. o její předložení k nahlédnutí. Žalovaná ovšem přípisem ze dne
31. 7. 2008 žalobkyni nevyhověla; své negativní stanovisko odůvodnila vysvětlením,
že požadovaná dokumentace obsahuje údaje o třetích osobách, jež není možné žalobkyni sdělit
s odkazem na příslušná ustanovení zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění
pozdějších předpisů.
Z žalobního tvrzení vyplývá, že žalovaná má v současné době v držení následující osobní
dokumentaci žalobkyně: osobní list dítěte, které má být umístěno v dětském domově, ze dne
26. 6. 1961, evidenční list dítěte v dětském domově a korespondenci mezi biologickým otcem
žalobkyně a Okresním národním výborem v Opavě, odborem školství. Žalobkyně se domnívá,
že požadovaná osobní dokumentace má i povahu zdravotnické dokumentace podle zákona
č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, na jejíž poskytnutí má
žalobkyně nárok podle ustanovení §67b odst. 12 zákona. Podle žalobkyně nemůže poskytnutí
dokumentace bránit skutečnost, že obsahuje údaje o třetích osobách – předání takových
informací může žalovaná zamezit za použití technických prostředků (např. začerněním
příslušných pasáží), což ostatně žalobkyně sama doporučovala (srov. rozsudek Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 17 Co 224/2006).
Právo na získání kopie zdravotnické dokumentace lze podle žalobkyně dovodit rovněž
z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, který v případě Gaskin proti Spojenému království
uzavřel, že právní statky chráněné čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod zahrnují znalost podrobností o své identitě jako lidské bytosti. Z popsaných důvodů
žalobkyně navrhla, aby soud žalované uložil povinnost vydat jí kopii osobního listu dítěte ze dne
26. 6. 1961 a kopii evidenčního listu dítěte v dětském domově do tří dnů od právní moci
rozsudku.
Usnesením ze dne 24. 8. 2010, č. j. 17 C 156/2009 - 22, Okresní soud v Opavě řízení
o žalobě zastavil (výrok I.) a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Úřadu
pro ochranu osobních údajů (výrok II.). S poukazem na ustanovení §104 odst. 1 zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „o. s. ř.“),
konstatoval, že věc nespadá do pravomoci soudů, ale správního orgánu. Nejprve se zabýval
povahou požadovaných údajů. Mezi účastníky bylo sporné, zda požadované dokumenty
představují zdravotnickou dokumentaci, nicméně shodně uváděli, že se jedná o osobní údaje
ve smyslu §4 zákona o ochraně osobních údajů. Požadované dokumenty totiž obsahují údaje
o žalobkyni, jež jsou individuálně identifikovatelné. Pro právní posouzení není podle okresního
soudu podstatné, zda se současně jedná o osobní údaje mající povahu zdravotnické dokumentace,
neboť i zdravotnická dokumentace je osobním údajem. Z §21 zákona o ochraně osobních údajů
podle soudu vyplývá, že Úřad pro ochranu osobních údajů (dále též „Úřad“) má pravomoc
rozhodovat o porušení povinností správce údajů, tedy i o jeho povinnosti poskytnout subjektu
údajů (pacientovi) osobní údaje, které o něm shromažďuje. Tento výklad soud opřel o usnesení
zvláštního senátu sp. zn. Konf 15/2003 a sp. zn. Konf 11/2003.
Úřad pro ochranu osobních údajů (dále též „navrhovatel“) poté podal zvláštnímu senátu
návrh na zahájení řízení o kompetenčním sporu, ve kterém popřel svoji pravomoc vydat
v projednávané věci rozhodnutí. Zdůraznil, že ustanovení §21 odst. 1 a 3 zákona o ochraně
osobních údajů neumožňuje navrhovateli řešit soukromoprávní spory mezi správcem osobních
údajů a subjektem údajů. Úřad je dozorovým orgánem, který má pravomoc k provádění
veřejnoprávní kontroly při zpracování osobních údajů, případně k vedení správního řízení
o uložení sankce za správní delikt apod. Řešení individuálních sporů mezi správcem a subjektem
údajů je však svěřeno soudům. Navrhovatel dále odkázal na důvodovou zprávu k zákonu
č. 439/2004 Sb., kterým bylo citované ustanovení novelizováno tak, aby nevyvolávalo
pochybnosti o tom, zda Úřad může vést sporná řízení. Z těchto důvodů je nepřípadný odkaz
okresního soudu na zmíněná usnesení zvláštního senátu, neboť ta vycházejí z již neplatné právní
úpravy. Navrhovatel naopak odkázal na usnesení zvláštního senátu ze dne 24. 2. 2010,
sp. zn. Konf 56/2009, z něhož lze dovodit, že není dána pravomoc Úřadu rozhodnout o náhradě
škody či jiné nemajetkové újmy; není tak dána pravomoc ani k rozhodování sporů o poskytnutí
osobních údajů. Navrhovatel dodal, že ustanovení §12 zákona o ochraně osobních údajů
upravuje otázku soukromoprávního vztahu mezi správcem a subjektem osobních údajů.
Rozhodování o nárocích z těchto vztahů vyplývajících je podle §7 o. s. ř. svěřeno soudům.
Závěrem navrhovatel poukázal na skutečnost, že předmětem sporu není primárně poskytnutí
osobních údajů, ale poskytnutí listin ze zdravotnické dokumentace podle zákona o péči o zdraví
lidu. Ostatně Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3727/2008, uzavřel,
že pravomoc k rozhodování sporů týkajících se poskytnutí informací ze zdravotnické
dokumentace náleží soudům.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi správním úřadem a obecným soudem
ohledně poskytnutí informací, jež jsou v držení žalované, se zvláštní senát řídil následující
úvahou:
S účinností od 1. ledna 2003 se postupuje při kladných nebo záporných kompetenčních
sporech o pravomoc nebo věcnou příslušnost vydat rozhodnutí podle zákona č. 131/2002 Sb.,
o rozhodování některých kompetenčních sporů.
Kladným (pozitivním) kompetenčním sporem je podle §1 odst. 2 citovaného zákona
spor, ve kterém si jedna strana osobuje pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně
určených účastníků, o níž bylo druhou stranou vydáno pravomocné rozhodnutí; záporným
(negativním) sporem je podle téhož ustanovení spor, ve kterém jeho strany popírají svou
pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně určených účastníků.
Okresní soud v Opavě v předcházejícím soudním řízení popřel svou pravomoc věc
rozhodnout a rovněž navrhovatel popírá svou pravomoc ve věci rozhodnout poté, co mu byla
věc postoupena; zvláštní senát konstatuje, že se v posuzované věci jedná o negativní (záporný)
kompetenční spor, k jehož projednání a rozhodnutí je povolán zákonem č. 131/2002 Sb.
Nejprve zvláštní senát v obecné rovině poznamenává, že spor v posuzované věci vznikl
v důsledku konfliktu dvou ústavně zaručených práv, a to práva na informace (čl. 17 Listiny
základních práv a svobod) a práva na ochranu osobních údajů (čl. 10 Listiny). Tato základní
lidská práva spolu úzce souvisí a vzájemně se podmiňují a ovlivňují, proto musí mít ochrana
soukromí (ochrana osobních údajů) i právo na informace jisté limity. Je-li totiž kupříkladu
právním předpisem povolen přístup k osobním údajům, je sice posíleno právo na informace,
ovšem současně se oslabuje právo na ochranu soukromí a naopak (k tomu přiměřeně
srov. Maštalka, J. Osobní údaje, právo a my. Praha: C. H. Beck, 2008. s. 151).
Okresní soud s poukazem na §21 zákona o ochraně osobních údajů konstatoval, že nemá
pravomoc rozhodnout spor mezi stranami, neboť podle jeho názoru z citovaného ustanovení
vyplývá pravomoc správního orgánu (Úřadu) rozhodnout v projednávané věci.
S účinností od 1. 6. 2000 upravuje oblast ochrany osobních údajů zákon č. 101/2000 Sb.,
o ochraně osobních údajů a změně některých zákonů (dále jen „zákon o ochraně osobních
údajů“). Novelizací citovaného zákona provedenou zákonem č. 439/2004 Sb., kterým se mění
zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění
pozdějších předpisů, platného a účinného od 26. 7. 2004, došlo k významným změnám
mj. v pravomocech Úřadu. Důvodová zpráva k zákonu uvádí: „Změna ustanovení §21 až 24, která
se týkají ochrany práv subjektu údajů, je navrhována z několika důvodů. Tím nejdůležitějším je dosavadní
zkušenost s aplikací §21 a násl., kdy se přístup Úřadu, přístup subjektů údajů a přístup soudů, nepodařilo
sjednotit v tom směru, že Úřad jako ústřední správní úřad nemůže v takovém případě ve své kompetenci řešit
spory mezi správcem, zpracovatelem a subjektem údajů o odstranění následků neoprávněných zásahů do soukromí
subjektů údajů a druh, popřípadě výši náhrady. Stejně i v případech náhrady škody vzniklé subjektu údajů
v souvislosti se zpracováním jeho údajů není přípustné, aby tyto případy řešil správní úřad. Proto se navrhuje,
aby kompetence Úřadu byla v tomto případě odpovídající jeho postavení a Úřad mohl na základě podnětu
subjektu údajů postupovat vůči správci nebo zpracovateli prostředky pro správní úřad obvyklými, a případy, kdy
jsou vznášeny nároky na náhradu nemajetkové újmy nebo náhradu škody, svěřit do pravomoci soudů, jak je tomu
ostatně obvyklé i v ostatních případech zásahů do práva na ochranu osobnosti“.
Z §21 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů vyplývá, že každý subjekt údajů, který
zjistí nebo se domnívá, že správce nebo zpracovatel provádí zpracování jeho osobních údajů,
které je v rozporu s ochranou soukromého a osobního života subjektu údajů nebo v rozporu
se zákonem, zejména jsou-li osobní údaje nepřesné s ohledem na účel jejich zpracování, může
a) požádat správce nebo zpracovatele o vysvětlení, b) požadovat, aby správce nebo zpracovatel
odstranil takto vzniklý stav. Zejména se může jednat o blokování, provedení opravy, doplnění
nebo likvidaci osobních údajů. Podle třetího odstavce citovaného ustanovení nevyhoví-li správce
nebo zpracovatel žádosti subjektu údajů podle odstavce 1, má subjekt údajů právo obrátit
se přímo na Úřad.
Pravomoci úřadu jsou zakotveny v §29 zákona, podle něhož Úřad a) provádí dozor
nad dodržováním povinností stanovených zákonem při zpracování osobních údajů, b) vede
registr zpracování osobních údajů, c) přijímá podněty a stížnosti na porušení povinností
stanovených zákonem při zpracování osobních údajů a informuje o jejich vyřízení, d) zpracovává
a veřejnosti zpřístupňuje výroční zprávu o své činnosti, e) vykonává další působnosti stanovené
mu zákonem, f) projednává přestupky a jiné správní delikty a uděluje pokuty podle tohoto
zákona, g) zajišťuje plnění požadavků vyplývajících z mezinárodních smluv, jimiž je Česká
republika vázána, a z přímo použitelných předpisů Evropských společenství, h) poskytuje
konzultace v oblasti ochrany osobních údajů, i) spolupracuje s obdobnými úřady jiných států,
s orgány Evropské unie a s orgány mezinárodních organizací působícími v oblasti ochrany
osobních údajů. Úřad v souladu s právem Evropských společenství plní oznamovací povinnost
vůči orgánům Evropské unie (odstavec 1). Při výkonu dozoru ve formě kontroly se postupuje
podle zvláštního právního předpisu (odstavec 2). Dozor nad zpracováním osobních údajů, které
provádějí zpravodajské služby, stanoví zvláštní právní předpis (odstavec 3).
V navrhovatelem citovaném usnesení ze dne 24. 2. 2010, č. j. Konf 56/2009 - 7,
publikovaném pod č. 2274/2011 Sb. NSS, www.nssoud.cz, zvláštní senát vyslovil, že z vývoje
právní úpravy týkající se ochrany osobních údajů vyplývá, že „zákon o ochraně osobních údajů
se pokusil původně co nejvíce rozšířit pravomoc Úřadu. Novelou z roku 2004 ale tyto pravomoci přenesl zpět
na soudy. Úřad je správním úřadem, který má stanovenou určitou míru nezávislosti a pravomocí, ale který
nemůže nahrazovat rozhodování soudů. Úřad je nyní oprávněn dle §29 zákona o ochraně osobních údajů mimo
jiné provádět dozor nad dodržováním povinností stanovených zákonem o ochraně osobních údajů, přijímat podněty
a stížnosti na porušení povinností stanovených zákonem, projednávat přestupky a jiné správní delikty a udělovat
pokuty. Není však oprávněn rozhodovat o výši náhrady škody za porušení povinností zpracovatele osobních údajů,
nemůže rozhodovat o náhradě za nemajetkovou újmu. Tyto pravomoci příslušejí soudům.“
Citované ustanovení (§21 zákona o ochraně osobních údajů) reguluje podmínky práva
na přístup k osobním údajům tehdy, pokud subjekt údajů zjistí nebo se domnívá, že správce
provádí zpracování jeho osobních údajů, které je v rozporu s ochranou soukromého a osobního
života subjektu údajů nebo v rozporu se zákonem o ochraně osobních údajů (srov. stanovisko
Úřadu pro ochranu osobních údajů č. 2/2007 – Zdravotnická dokumentace a ochrana osobních
údajů z pohledu nové právní úpravy, dostupné na www.uoou.cz). Předmětné ustanovení však
v žádném případě (a to ani ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 439/2004 Sb.)
nezakládá pravomoc Úřadu rozhodovat ve sporech mezi subjektem údajů a správcem
o poskytnutí kopií zpracovávané dokumentace, případně určit, zda informace mají být subjektu
údajů na jeho žádost zpřístupněny. Z ustanovení §29 zákona vyplývá, že pravomoci úřadu
na úseku ochrany osobních údajů jsou spíše kontrolní a dozorové. Ustanovení §21 zákona tak
míří spíše na situace, kdy subjekt údajů brojí proti způsobu či rozsahu nakládání s jeho osobními
údaji správcem a obrací se na Úřad s podnětem či stížností na porušení zákona [§29 odst. 1
písm. c) zákona]; o takovou situaci se ale v posuzovaném případě nejedná.
Podle §12 zákona o ochraně osobních údajů požádá-li subjekt údajů o informaci
o zpracování svých osobních údajů, je mu správce povinen tuto informaci bez zbytečného
odkladu předat (odstavec 1). Obsahem informace je vždy sdělení o a) účelu zpracování osobních
údajů, b) osobních údajích, případně kategoriích osobních údajů, které jsou předmětem
zpracování, včetně veškerých dostupných informací o jejich zdroji, c) povaze automatizovaného
zpracování v souvislosti s jeho využitím pro rozhodování, jestliže jsou na základě tohoto
zpracování činěny úkony nebo rozhodnutí, jejichž obsahem je zásah do práva a oprávněných
zájmů subjektu údajů, d) příjemci, případně kategoriích příjemců (odstavec 2). Správce má právo
za poskytnutí informace požadovat přiměřenou úhradu nepřevyšující náklady nezbytné
na poskytnutí informace (odstavec 3). Povinnost správce poskytnout informace subjektu údajů
upravenou v §12 může za správce plnit zpracovatel (odstavec 4).
V posuzovaném případě měl pravděpodobně Okresní soud v Opavě zato, že žalobkyně
požaduje po žalované informaci o zpracování jejích osobních údajů ve smyslu §12 zákona
o ochraně osobních údajů, proto přiřkl pravomoc ve věci rozhodnout Úřadu (byť tato úvaha
z usnesení Okresního soudu v Opavě č. j. 17 C 156/2009 - 22 explicite nevyplývá a nadto je mylná
– srov. níže). Z podané žaloby je však patrné, že se žalobkyně nedomáhá poskytnutí údajů podle
§12 odst. 2 zákona, ale požaduje vydání kopie předmětné dokumentace, nikoliv pouze informaci
o tom, jaké údaje o ní žalovaná zpracovává. Z ustanovení §12 zákona na ochranu osobních údajů
nelze dovozovat právo pacienta na přímé sdělení osobních údajů, resp. právo „na poskytnutí kopie
každého dokumentu, který je součástí zpracování osobních údajů, pokud takové právo nestanoví zvláštní zákon“
[srov. Matoušová, M., Hejlík, L. Osobní údaje a jejich ochrana. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008.
s. 307. nebo přiměřeně výklad Úřadu pro ochranu osobních údajů k problémům z praxe
č. 1/2002 – Výpisy ze zdravotní dokumentace, dostupné na www.uoou.cz: „informace o osobních
údajích, poskytovaná podle §11 odst. 1 popřípadě podle §12 odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů
neznamená, že jsou subjektu údajů sděleny přímo ony osobní údaje (respektive jejich obsah), ale jde o informaci,
jejíž nedílnou součástí je informace o "rozsahu osobních údajů" (§11 odst. 1), popřípadě informace "o osobních
údajích o něm zpracovávaných" (§12 odst. 2)“]. Nicméně i v případě, že by se žalobkyně domáhala
informace o zpracování jejích osobních údajů podle §12 zákona o ochraně osobních údajů
a správce údajů by jí požadovanou informaci odmítl sdělit, nebyla by dána pravomoc Úřadu
o takovémto sporu rozhodnout. Jak správně uvedl navrhovatel ve svém podání, rozhodování
o sporech vyplývajících ze soukromoprávního vztahu mezi správcem a subjektem osobních údajů
přísluší soudům (§7 o. s. ř.), pravomoci Úřadu jsou spíše kontrolní a dozorové.
Odkaz okresního soudu na usnesení zvláštního senátu č. j. Konf 11/2003 - 12
a č. j. Konf 15/2003 - 24 je v posuzované věci nepřípadný. Ve zmiňovaných usneseních
se zvláštní senát vyjadřoval k otázce, který orgán je příslušný rozhodnout o návrhu subjektu údajů
na zdržení se jednání porušujícího povinnosti správce při zpracování osobních údajů.
V předmětné věci mezi žalobkyní a žalovanou je spor veden o vydání kopie dokumentace.
Předmět sporu je tedy odlišný než ve shora citovaných usneseních, proto nelze ze závěrů tam
vyslovených v řešené věci vycházet. Nadto lze poznamenat, že v předmětných usneseních
zvláštní senát aplikoval znění zákona o ochraně osobních údajů účinné ještě před novelou
provedenou zákonem č. 439/2004 Sb., z něhož v posuzovaném případě nelze vycházet, neboť
zvláštní senát rozhoduje o kompetenčním sporu podle skutkového a právního stavu ke dni svého
rozhodnutí (srov. usnesení zvláštního senátu ze dne 24. 11. 2004, č. j. Konf 3/2003 - 18,
publikované pod č. 485/2005 Sb. NSS, www.nssoud.cz).
Z podané žaloby zřetelně vyplývá, že žalobkyně se nedomáhá postupu podle §21 zákona
o ochraně osobních údajů (nestěžuje si na postup správce osobních údajů); nejde jí o výkon
pravomoci kontrolní či dozorové nad správcem údajů, jímž je žalovaná. Žalobkyně požaduje
po žalované vydání kopií v žalobě blíže specifikovaných dokumentů, o čemž přísluší rozhodovat
soudu. Popsaný závěr je rovněž v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva; ten
v plenárním rozsudku ze dne 7. 7. 1989 ve věci Gaskin proti Spojenému království, stížnost
č. 10454/83, bod 49, ve věci žadatele (umístěné dítě) domáhajícího se přístupu k jeho sociální
dokumentaci konstatoval, že podle čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech, zájmy jedince domáhajícího
se přístupu k údajům vztahujícím se k jeho právu na respektování rodinného a soukromého života musí být
zaručena v případě, že třetí osoba, která k vytváření dokumentace přispívala, nezákonně odmítne udělit souhlas
se zpřístupněním dokumentace žadateli nebo její souhlas nelze obstarat. Systém zpřístupňování informací bude
v souladu se zásadou proporcionality jedině tehdy, pokud v konečném rozhodnutí nezávislý orgán posoudí, zda má
být žadateli povolen přístup k jeho dokumentaci, odmítne-li třetí osoba souhlas udělit nebo je nekontaktní
(pozn. překlad soudu).
Ze shora uvedených důvodů zvláštní senát uzavřel, že k rozhodování o podané žalobě
je příslušný soud. Na okresním soudu tedy dále bude, aby v řízení o podané žalobě pokračoval.
Nejprve bude třeba postavit na jisto, jakou povahu mají žalobkyní požadované dokumenty.
Za tímto účelem bude patrně nezbytné vyžádat si předmětné dokumenty od žalované a posoudit,
zda se v daném případě jedná o zdravotnickou dokumentaci (čemuž by mohla nasvědčovat
skutečnost, že dokumenty byly archivem postoupeny žalované) či zda se jedná o dokumenty jiné
povahy, jež jsou dětské domovy povinny vést. Zdravotnickou dokumentací totiž v souladu
s §67b odst. 2 zákona o péči o zdraví lidu může být pouze soubor informací „zdravotnické
i nezdravotnické povahy získaných o konkrétní osobě v souvislosti se zdravotnickým posuzováním jejího fyzického
či duševního stavu“ (srov. Buriánek, J. Lékařské tajemství, zdravotnická dokumentace a související právní
otázky. Praha: Linde, 2005. s. 31). Významnou otázkou by mohla být rovněž skutečnost, z jakého
typu zařízení (dětského domova) dokumenty pocházejí a jaká je jejich skutečná povaha. Dětské
domovy pečující o děti mladší než 3 roky lze totiž chápat jako zdravotnická zařízení (podle §20
odst. 1 zákona č. 69/1952 Sb., o sociálně právní ochraně mládeže poskytovaly kolektivní péči dětem
mladším než tři léta dětské zdravotnické ústavy, dětem starším domovy a jiná výchovná zařízení; v současné
době jsou dětské domovy pro děti do tří let součástí soustavy zdravotnických zařízení podle §38
zákona o péči o zdraví lidu), nicméně dětské domovy pro děti starší tří let jsou považovány
na školská zařízení [v předmětné době byly dětské domovy pro děti od 3 do 15 let považovány za
mimoškolní výchovná zařízení podle §14 zákona č. 31/1953 Sb., o školské soustavě a vzdělávání
učitelů (školský zákon), blíže specifikovány v §2 bod 2 vyhlášky Ministerstva školství, věd
a umění č. 333/1952 Ú. l. o zařízeních mimoškolní výchovy; právo žalobkyně přístup k takové
dokumentaci by v současnosti mohl vycházet např. z §21 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb.,
o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon).
Podrobněji k této otázce srov. Matoušová, M. Povinná dokumentace školy a ochrana osobních údajů.
Řízení školy, 2006, č. 4, s. 21]. Zodpovězení nastíněných otázek může být relevantní pro určení
právního předpisu, podle něhož má být o poskytnutí informace rozhodováno, případně také
pro určení věcné příslušnosti soudů, jež mají v dané věci rozhodovat.
Zvláštní senát z uvedených důvodů vyslovil, že k rozhodnutí o věci je dána pravomoc
soudu (§5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb., výrok I.). Podle §5 odst. 3 zákona č. 131/2002 Sb.
zvláštní senát zruší rozhodnutí, kterým strana kompetenčního sporu popřela svou pravomoc
o věci rozhodovat, ačkoliv podle rozhodnutí zvláštního senátu je vydání rozhodnutí ve věci
uvedené v návrhu na zahájení řízení v její pravomoci. Dalším výrokem proto zvláštní senát zrušil
usnesení okresního soudu, a odstranil tak překážku věci rozhodnuté (výrok II.).
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb.
závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní
orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Bude proto na okresním soudu, aby v intencích výše
uvedených závěrů zvláštního senátu pokračoval v řízení o podané žalobě.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. října 2011
JUDr. Pavel Vrcha
předseda zvláštního senátu