ECLI:CZ:NSS:2011:KONF.4.2011:12
sp. zn. Konf 4/2011 - 12
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Milady Tomkové,
JUDr. Romana Fialy, JUDr. Michala Mazance, JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Marie Žiškové,
rozhodl o návrhu Českého telekomunikačního úřadu, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219
(adresa pro doručování: poštovní přihrádka 02, 225 02 Praha 025), na rozhodnutí kompetenčního
sporu mezi ním a Okresním soudem v Karlových Varech, a dalších účastníků sporu vedeného
u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 12 C 134/2010, o 7084 Kč s příslušenstvím:
žalobkyně Telefónica O2 Czech Republic, a.s., se sídlem Za Brumlovkou 266/2, 140 22
Praha 4, IČ 60193336, a žalované J. M.,
takto:
I. P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci žaloby o 7084 Kč s příslušenstvím, vedené
u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 12 C 134/2010, je soud.
II. Usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 20. 9. 2010, čj. 12 C 134/2010 - 17,
se zrušuje .
Odůvodnění:
Návrhem doručeným dne 28. 1. 2011 se navrhovatel (Český telekomunikační úřad)
domáhal, aby zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů (dále převážně jen „zákon o některých kompetenčních sporech“) rozhodl
kompetenční spor vzniklý podle ustanovení §1 odst. 1 písm. a) cit. zákona mezi ním a Okresním
soudem v Karlových Varech týkající se zaplacení částky 7084 Kč s příslušenstvím.
Z předloženého spisu vyplynuly následující skutečnosti:
Žalovaná (J. M.) založila smluvní vztah o poskytování služeb elektronických komunikací
se žalobkyní (společností Telefónica O2 Czech Republic, a.s.) na základě Předávacího protokolu
na zřízení hlavní telefonní stanice ze dne 18. 3. 2008 a stala se účastnicí telefonní stanice číslo
353 590 262.
Žalované byly žalobkyní vystaveny faktury č. 0373821383 ze dne 20. 4. 2008 (za období
18. 3. 2008 – 16. 4. 2008) a č. 0376268840 ze dne 20. 5. 2008 na celkovou částku 27 750 Kč.
Vzhledem k tomu, že žalovaná dobrovolně částku neuhradila, podala žalobkyně dne
9. 8. 2010 žalobu k Okresnímu soudu v Karlových Varech, v níž se domáhala, aby soud uložil
žalované povinnost zaplatit částku 7084 Kč s příslušenstvím včetně nákladů řízení.
Žalobkyně v návrhu uvedla, že se domáhá zaplacení částky 7084 Kč odpovídající
poskytnutým službám třetích stran nebo též službám obsahu, jež nejsou službami elektronických
komunikací ve smyslu §2 písm. n) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích. Tyto
služby umožňuje objednat a využít žalovaná svým účastníkům na základě svých Všeobecných
podmínek pro poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací
prostřednictvím pevných sítí vydaných v souladu s §273 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku; služby samotné však nabízejí svým jménem společnosti, kterým jsou
Českým telekomunikačním úřadem přidělena příslušná telefonní čísla (zejména 901, 902, 906,
909) zpoplatněná zvláštní sazbou zřetelnou i z čísla samotného. Žalovaná tyto služby využila,
u poskytovatelů je nereklamovala; cena za dané vyúčtované období je uvedena v samostatné části
pravidelného vyúčtování za služby oddělené od služeb elektronických komunikací; dle čl. 11.3
Všeobecných obchodních podmínek žalovaná souhlasila s oprávněním žalobkyně k výběru ceny
za tyto služby. Poskytovatelé služeb třetích stran (Telekom Austria Czech Republic, a. s.,
společnost MEDIA SUPPORT, s. r. o. a GTS NOVERA a. s.) dali souhlas a oprávnění
žalobkyni, aby platby od účastníků vybírala, žalovaná jakožto poukázaná byla vůči
poskytovatelům služeb třetích stran (poukazatelům) povinna plnit ve prospěch žalobkyně jakožto
poukazníka. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaná neuhradila ani vyúčtování za služby
elektronických komunikací poskytnuté jí žalobkyní za stejné období; Český telekomunikační úřad
zavázal žalovanou k úhradě těchto částek ve svém rozhodnutí čj. 111 422/2008-634/IV ze dne
15. 6. 2009.
Okresní soud v Karlových Varech usnesením čj. 12 C 134/2010 – 17 ze dne 20. září 2010
rozhodl o zastavení řízení (výrok I.) s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena
Českému telekomunikačnímu úřadu (výrok II.), současně rozhodl o vrácení soudního poplatku
(výrok III.) a o nákladech řízení (výrok IV.). V odůvodnění soud konstatoval, že kdykoli za řízení
přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky za nichž může rozhodnout ve věci samé. Jednou
z podmínek řízení, a to takovou, jejíž nedostatek nelze odstranit, je pravomoc soudu. Podle
ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále převážně jen
„o. s. ř.“), v občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spor a jiné právní věci
vyplývající z občanskoprávních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona
neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Soud poukázal na to, že zákonem
č. 151/2000 Sb. byl zřízen Český telekomunikační úřad, který podle ustanovení §95 odst. 1
písm. c) citovaného zákona v rámci všeobecné působnosti rozhoduje spory o povinnosti
účastníka k finančnímu plnění, vyplývající ze smlouvy mezi provozovatelem veřejné
telekomunikační sítě a účastníkem o poskytování telekomunikačních služeb. Protože není v dané
věci dána pravomoc soudu k rozhodování věci, je dána jinému orgánu, postupoval soud podle
§104 odst. 1 o. s. ř. , řízení zastavil s tím, že po právní moc bude věc postoupena Českému
telekomunikačnímu úřadu (navrhovateli).
Český telekomunikační úřad (navrhovatel) po postoupení věci odmítl svou kompetenci
k rozhodnutí tohoto sporu. Navrhovatel rekapituloval ustanovení zákona o elektronických
komunikacích, které definují podmínky pro založení jeho pravomoci rozhodnout spor (zejména
§108 odst. 1 písm. g), §129 odst. 1, §64 odst. 1); zdůraznil, že podle §2 se službou
elektronických komunikací rozumí „službou elektronických komunikací služba obvykle poskytovaná
za úplatu, která spočívá zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací, včetně
telekomunikačních služeb a přenosových služeb v sítích používaných pro rozhlasové a televizní vysílání a v sítích
kabelové televize, s výjimkou služeb, které nabízejí obsah prostřednictvím sítí a služeb
elektronických komunikací nebo vykonávají redakční dohled nad obsahem přenášeným sítěmi
a poskytovaným službami elektronických komunikací; nezahrnuje služby informační společnosti, které nespočívají
zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací“. Navrhovatel uvedl,
že žalobkyně požaduje uhradit částku ve výši 7084 Kč s příslušenstvím za tzv. služby třetích stran
nebo též služeb obsahu, které nejsou službami elektronických komunikací ve smyslu §2 písm. n)
zákona o elektronických komunikací, nýbrž službami, které nabízí obsah prostřednictvím sítí
a služeb elektronických komunikací. Tyto služby nabízejí svým jménem společnosti, kterým jsou
Českým telekomunikačním úřadem přidělená příslušná telefonní čísla (většinou začínající na 9xx),
žalobkyně není poskytovatelem služeb třetích stran, ale pouze umožňuje přístup k těmto
službám, zajišťuje provoz mezi volajícím v jeho síti a poskytovatelem služeb třetích stran,
zajišťuje pro poskytovatele výběr plateb za jimi poskytnuté služby, přitom neodpovídá za obsah
a kvalitu těchto služeb. Se závěrem, že služby, ohledně jejichž úhrady je veden tento spor, nejsou
službami elektronických komunikací a úhrada za tyto služby pak není povinností uloženou §64
odst. 1 zákona o elektronických komunikacích, konstatoval navrhovatel, že nemá dle §129
odst. 1 citovaného zákona pravomoc o této povinnosti rozhodnout a k rozhodnutí je příslušný
Okresní soud v Karlových Varech. Navrhovatel dále odkázal na usnesení zvláštního senátu
ze dne 31. 5. 2010, čj. Konf 99/2009 – 7, týkající se platby za službu třetích stran na lince
900 950 966, kdy zvláštní senát konstatoval, že se nejedná o službu elektronických komunikací
ve smyslu §2 písm. n), nýbrž o službu, která nabízí obsah prostřednictvím sítí a služeb
elektronických komunikací; je zde založena pravomoc soudu rozhodnout o věci.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi správním úřadem a obecným soudem
se zvláštní senát řídil následující úvahou:
S účinností od 1. ledna 2003 se postupuje při kladných nebo záporných kompetenčních
sporech o pravomoc nebo věcnou příslušnost vydat rozhodnutí podle zákona č. 131/2002 Sb.,
o rozhodování některých kompetenčních sporů.
Stranami takového sporu jsou podle §1 odst. 1 citovaného zákona
a) soudy a orgány moci výkonné, územní, zájmové nebo profesní samosprávy,
b) soudy v občanském soudním řízení a soudy ve správním soudnictví.
Kladným (pozitivním) kompetenčním sporem je dle §1 odst. 2 citovaného zákona spor,
ve kterém si jedna strana osobuje pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně
určených účastníků, o níž bylo druhou stranou vydáno pravomocné rozhodnutí; záporným
(negativním) sporem je podle téhož ustanovení spor, ve kterém jeho strany popírají svou
pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně určených účastníků.
Okresní soud v Karlových Varech v předcházejícím soudním řízení popřel
svou pravomoc rozhodnout věc a navrhovatel popírá svou pravomoc rozhodnout po postoupení
věci; zvláštní senát konstatuje, že se ve věci jedná o negativní (záporný) kompetenční spor,
k jehož projednání a rozhodnutí je povolán zákonem o některých kompetenčních sporech.
Zvláštní senát rozhoduje o kompetenčním sporu podle skutkového a právního stavu
ke dni svého rozhodnutí (srov. č. 485/2005 Sb. NSS).
Navrhovatel (též „Úřad“) je zřízen dle §3 zákona o elektronických komunikacích jako
ústřední správní úřad pro výkon státní správy ve věcech stanovených tímto zákonem, včetně
regulace trhu a stanovování podmínek pro podnikání v oblasti elektronických komunikací
a poštovních služeb.
Ustanovení §108 odst. 1 písm. g) zákona o elektronických komunikacích zakládá
pravomoc Úřadu rozhodovat ve sporech tam, kde tak stanoví tento zákon; pravidla
pro rozhodování účastnických sporů obsahuje zákon v §129 odst. 1: „Úřad rozhoduje spory mezi
osobou vykonávající komunikační činnost (§7) na straně jedné, a účastníkem, popřípadě uživatelem na straně
druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem
nebo na jeho základě.“
S účinností od 1. 7. 2010 byla novelou zákona č. 153/2010 Sb. vložena do §129 odst. 1
druhá věta: “Úřad rovněž rozhoduje spory v případech, kdy na straně osoby vykonávající komunikační činnost
(§7) nebo účastníka, popřípadě uživatele, došlo ke změně na jinou osobu, zejména z důvodu postoupení
pohledávky, převzetí dluhu, přistoupení k závazku.“.
Podle ustáleného výkladu zvláštního senátu (srov. např. usnesení ze dne 14. 9. 2009,
čj. Konf 38/2009 – 12) je třeba současného naplnění dvou podmínek k tomu, aby byla dle výše
citovaných pravidel první věty §129 odst. 1 založena pravomoc navrhovatele rozhodnout
účastnický spor.
První podmínkou je osobní předpoklad spočívající jednak na straně osoby, která musí
vykonávat komunikační činnost, jíž se podle ustanovení §7 odst. 1 zákona o elektronických
komunikacích rozumí „a) zajišťování sítí elektronických komunikací, b) poskytování služeb elektronických
komunikací, c) provozování přístrojů dle §73 citovaného zákona“; službou elektronických komunikací
se rozumí dle ustanovení §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích “služba obvykle
poskytovaná za úplatu, která spočívá zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací,
včetně telekomunikačních služeb a přenosových služeb v sítích používaných pro rozhlasové a televizní vysílání
a v sítích kabelové televize, s výjimkou služeb, které nabízejí obsah prostřednictvím sítí a služeb elektronických
komunikací nebo vykonávají redakční dohled nad obsahem přenášeným sítěmi a poskytovaným službami
elektronických komunikací; nezahrnuje služby informační společnosti, které nespočívají zcela nebo převážně
v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací“. Osoba účastníka musí splňovat charakteristiku
stanovenou §2 písm. a) zákona o elektronických komunikacích („účastníkem se rozumí každý,
kdo uzavřel s podnikatelem poskytujícím veřejně dostupné služby elektronických komunikací smlouvu
na poskytování těchto služeb“), popřípadě osoba uživatele musí splňovat charakteristiku stanovenou
§2 písm. b) zákona o elektronických komunikacích („uživatelem se rozumí každý, kdo využívá nebo
žádá veřejně dostupnou službu elektronických komunikací“); veřejně dostupnou službou elektronických
komunikací se dle §2 písm. o) cit. zákona rozumí „služba elektronických komunikací, z jejíhož
využívání není nikdo předem vyloučen“.
Druhou nezbytnou podmínkou je věcný předpoklad, jenž vychází z ustanovení „pokud
se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě“, přičemž zaplacení ceny je podle
§64 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích jednou ze základních povinností účastníka
popř. uživatele veřejně dostupné služby elektronických komunikací.
Podle druhé věty §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích je pravomoc
navrhovatele rozhodnout spor založena rovněž v případech, ve kterých sice budou účastníky
osoby odlišné od osob uvedených ve větě první téhož ustanovení, k jejich účastenství však dojde
na základě změny závazku v osobě věřitele či dlužníka; to vše za předpokladu, že spor mezi
původními účastníky sporu byl oprávněn rozhodnout navrhovatel.
Zvláštní senát zkoumal naplnění podmínek rozhodovací pravomoci navrhovatele
ve smyslu věty první i druhé §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích.
Z výpisů vycházejících z databáze navrhovatele a z obchodního rejstříku je zřejmé,
že žalobkyně je osobou vykonávající komunikační činnost; osoba žalované naplňuje
charakteristiku účastníka podle §2 písm. a) zákona o elektronických komunikacích.
Pravomoc navrhovatele rozhodnout spor v této věci by byla dána, šlo – li by o spor
o zaplacení ceny za služby elektronických komunikací; jak vyplývá z definice §2 písm. n) zákona
o elektronických komunikacích, nelze však službou elektronických komunikací rozumět každou
službu, která bude přístupná účastníkovi osobou vykonávající komunikační činnost
prostřednictvím její sítě a služeb elektronických komunikací; výjimkou patrnou z formulace
citovaného ustanovení jsou služby, jejichž užívání resp. přístup k jejich obsahu poskytovatel
(osoba vykonávající komunikační činnost) zprostředkuje sice svou sítí a prostřednictvím služeb
elektronických komunikací, nicméně obsah samotné služby závisí na poskytovateli takové služby.
Zvláštní senát při úvahách o povaze dotčených služeb vycházel z všeobecných podmínek
žalobkyně ze dne 1. 2. 2007, kterými mj. žalobkyně pro účastníky upravila postup pro přístup
ke službám třetích stran (bod 11.3) a pro vyúčtování za užití služeb třetích stran (body 11.1
a 11.4). Z těchto ustanovení vyplývá, že sama žalobkyně se nepovažovala za poskytovatele těchto
služeb a v souladu s tím i vyúčtování vystavila odděleně od vyúčtování služeb elektronických
komunikací, jejichž byla poskytovatelem.
Z podkladů přiložených žalobkyní k žalobnímu návrhu – faktury č. 0373821383 ze dne
20. 4. 2008 (za období 18. 3. 2008 – 16. 4. 2008) a č. 0376268840 ze dne 20. 5. 2008 na celkovou
částku 27.750 Kč a k nim přiloženým podrobným rozpisem hovorů vyplývá, že žalované byly
účtovány částky za uskutečněná spojení na telefonní čísla počínající kombinací 906 resp. 909.
Telefonní číslo je podle §5 odst. 1 vyhlášky č. 117/2007 Sb., o číslovacích plánech sítí
a služeb elektronických komunikací (prováděcí vyhlášky k zákonu o elektronických
komunikacích) „[č]ást mezinárodního čísla, která následuje po kódu země a která stanovuje v národním
formátu adresu koncového bodu sítí uvedených v §3 pro přístup … ke službám elektronických komunikací
poskytovaným prostřednictvím těchto sítí“. Podle §5 odst. 3 a bodu 7 přílohy č. 1 citované prováděcí
vyhlášky počáteční číselná trojkombinace charakterizuje telefonní čísla pro přístup ke službám
elektronických komunikací s vyjádřenou cenou; pro počáteční trojčíslí 906 se takovými službami
rozumí zejména obchodní, odborné, inzertní a soutěžní služby, pro trojčíslí 909 hlasové služby
a zábavné služby pro dospělé.
Navrhovatel kompetenčního sporu (Český telekomunikační úřad) vydává podnikatelům
oprávnění k telefonním číslům v souladu se zákonem o elektronických komunikacích; z úřední
činnosti je mu tak známo, jaký druh služby je u konkrétního čísla poskytován. Jak z databáze
navrhovatele vyplývá, volaná čísla počínající kombinací 906 a 909 nebyla přidělena žalobkyni
(společnosti Telefónica O2 Czech Republic, a. s.), ale tato čísla byla Českým telekomunikačním
úřadem přidělena odlišným tj. třetím osobám (v posuzovaném případě mj. společnostem MEDIA
SUPPORT, s. r. o., Telekom Austria Czech Republic, a. s., společnosti GTS NOVERA a. s.
a dalším (dále též jen „poskytovatel služby obsahu“)).
Ve věci jde o spor o zaplacení ceny za využití služeb, které byly žalobkyní účastníkovi
zpřístupněny po zadání příslušného telefonního čísla přiděleného navrhovatelem třetím osobám
odlišným od žalobkyně, po zpřístupnění zvolené služby byl její obsah účastníkovi (žalované)
sdělen prostřednictvím sítě žalobkyně a jí poskytnutých služeb elektronických komunikací,
žalobkyně „služby obsahu“ sama neposkytla, pouze jejich užití zprostředkovala. Je zřejmé,
že pohledávka plynoucí z neuhrazení ceny za poskytnuté služby primárně vznikla mezi žalovanou
a poskytovatelem služby obsahu.
Zvláštní senát z výše uvedených důvodů shledal žalovanou využité služby za odpovídající
službám obsahu ve smyslu §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích, které dle stejného
ustanovení nejsou službami elektronických komunikací; spor o zaplacení ceny za takové služby
pak není sporem o plnění povinností uložených na základě zákona o elektronických
komunikacích. Tento závěr je stěžejní pro úvahu zvláštního senátu o rozhodovací pravomoci
navrhovatele, neboť vzhledem k charakteru služby nemohou být ve vzájemném vztahu
žalobkyně, žalované a poskytovatele služby obsahu splněny podmínky stanovené větou první
a příp. též druhou §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích.
Výhradní oprávnění žalobkyně požadovat po žalované zaplacení pohledávky namísto
poskytovatele služby obsahu (výběr ceny dle bodu 11.1 všeobecných podmínek) je předmětem
právního vztahu mezi poskytovatelem služby obsahu a žalobkyní, jak žalobkyně ostatně sama
uvádí v žalobním návrhu, v němž svou aktivní legitimaci dále dovozuje z právní úpravy poukázky
dle §535 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, žalobkyně se považuje
za poukazníka, žalovanou považuje za poukázaného a poskytovatele služby obsahu
za poukazatele.
V posuzovaném případě poskytnuté služby obsahu nejsou službou elektronických
komunikací, z pravomoci soudů se tato věc nevymyká, neboť podle §7 odst. 1 zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, soudy rozhodují „spory a jiné
právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle
zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.“
Z vyložených důvodů zvláštní senát rozhodl, že příslušným rozhodnout o nároku je soud
(§5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb.) a současně tak potvrdil dřívější judikaturu zvláštního senátu
(sp. zn. Konf 99/2009), od níž neshledal důvodu se odchýlit. Podle §5 odst. 3 zákona
o některých kompetenčních sporech zvláštní senát zrušil rozhodnutí okresního soudu, které
výroku zvláštního senátu odporuje, a kterým pravomoc soudu k jednání popřel.
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb.
závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní
orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále tedy bude Okresní soud v Karlových Varech
pokračovat v řízení o podané žalobě.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 20. dubna 2011
JUDr. Pavel Vrcha
předseda zvláštního senátu