ECLI:CZ:NSS:2011:KONF.64.2011:13
sp. zn. Konf 64/2011 - 13
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Milady Tomkové,
JUDr. Romana Fialy, JUDr. Michala Mazance, JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Marie Žiškové,
rozhodl o návrhu Českého telekomunikačního úřadu, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219
(adresa pro doručování: poštovní přihrádka 02, 225 02 Praha 025), na rozhodnutí kompetenčního
sporu mezi ním a Okresním soudem v Kladně, a dalších účastníků sporu vedeného
u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 118 EC 66/2011, o 1940 Kč s příslušenstvím:
žalobkyně T-Mobile Czech Republic a. s., se sídlem Tomíčkova 2144, 149 00 Praha,
IČ 64949681, zastoupené JUDr. Michalem Marcinkou, advokátem, se sídlem Ladova 389/10,
779 00 Olomouc, a žalovaného J. B.,
takto:
I. P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci žaloby o 1940 Kč s příslušenstvím, vedené
u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 118 EC 66/2011, je soud.
II. Usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 3. 3. 2011, čj. 118 EC 66/2011 - 22,
se zrušuje .
Odůvodnění:
Návrhem doručeným dne 27. 6. 2011 se navrhovatel (Český telekomunikační úřad)
domáhal, aby zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů (dále převážně jen „zákon o některých kompetenčních sporech“) rozhodl
kompetenční spor vzniklý podle ustanovení §1 odst. 1 písm. a) cit. zákona mezi ním a Okresním
soudem v Kladně týkající se zaplacení částky 1940 Kč s příslušenstvím.
Z předloženého spisu vyplynuly následující skutečnosti:
Žalovaný (J. B.) a žalobkyně uzavřeli dne 18. 8. 2009 Účastnickou smlouvu; žalobkyně
vystavila žalovanému daňovým dokladem č. 0662662209 ze dne 13. 10. 2009 vyúčtování služeb v
celkové výši 2258 Kč.
Žalobkyně podala dne 16. 2. 2011 návrh na vydání elektronického platebního rozkazu
k Okresnímu soudu v Kladně; domáhala se, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit částku
1940 Kč s příslušenstvím včetně nákladů řízení. Žalobkyně v návrhu uvedla, že prostřednictvím
SIM karty a telefonního čísla 733 750 169 byl žalovaný identifikovatelný jak pro využívání služeb
poskytnutých žalobkyní, tak při objednávání a konzumování zprostředkovaných služeb třetích
stran, které jsou poskytovány prostřednictvím komunikační sítě žalobkyně. Žalobkyně byla
oprávněna inkasovat účtovanou částku pro třetí osoby; povinnost žalovaného k úhradě takových
plnění byla sjednána ve všeobecných obchodních podmínkách, které jsou součástí uzavřené
smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací, na základě těchto podmínek
je žalobkyně oprávněna předložit žalovanému plnění ve prospěch třetích osob k úhradě spolu
s vyúčtováním ceny služeb elektronických komunikací. Žalobkyně s odkazem na rozhodnutí
zvláštního senátu ze dne 26. 10. 2010, čj. Konf 56/2010 - 12, dovodila, že uvedená plnění
související s dodávkou služeb či zboží třetími stranami žalovanému prostřednictvím komunikační
sítě žalobce nemají povahu plnění dle zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích.
Okresní soud v Kladně usnesením čj. 118 EC 66/2011 - 22 ze dne 3. 3. 2011 rozhodl
o zastavení řízení (výrok I.) s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Českému
telekomunikačnímu úřadu (výrok II.), současně rozhodl o nákladech řízení (výrok III.)
a o vrácení soudního poplatku (výrok IV.). Soud zastavil řízení dle §104 odst. 1 z. č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť dospěl k závěru, že není dána jeho pravomoc
pro projednání věci dle §7 o. s. ř.; podle §129 od st. 1 zákona o elektronických komunikacích
rozhoduje Český telekomunikační úřad spory mezi osobou vykonávající komunikační činnost
na straně jedné a účastníkem, popřípadě uživatelem na straně druhé, na základě návrhu kterékoliv
ze stran sporu, pokud se spor týká povinnosti uložených tímto zákonem nebo na jeho základě.
Dle soudu je službou elektronických komunikací i volání (§2 písm. s) zákona o elektronických
komunikacích) na speciálně zpoplatněná čísla provozovaná osobou odlišnou od žalobce,
je-li žalobce oprávněn k zaplacení tohoto volání; tyto služby nespadají pod výjimku
dle §2 písm. n) citovaného zákona.
Český telekomunikační úřad (navrhovatel) po postoupení věci odmítl svou kompetenci
k rozhodnutí tohoto sporu. Navrhovatel rekapituloval ustanovení zákona o elektronických
komunikacích, které definují podmínky pro založení jeho pravomoci rozhodnout spor (zejména
§108 odst. 1 písm. g), §129 odst. 1, §64 odst. 1) §1 odst. 2; zdůraznil, že podle §2 písm. n)
se službou elektronických komunikací rozumí „službou elektronických komunikací služba obvykle
poskytovaná za úplatu, která spočívá zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací,
včetně telekomunikačních služeb a přenosových služeb v sítích používaných pro rozhlasové a televizní vysílání
a v sítích kabelové televize, s výjimkou služeb, které nabízejí obsah prostřednictvím sítí
a služeb elektronických komunikací nebo vykonávají redakční dohled nad obsahem přenášeným sítěmi
a poskytovaným službami elektronických komunikací; nezahrnuje služby informační společnosti, které nespočívají
zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací“. Z tohoto vymezení pojmů
je zjevné, že pravomoc navrhovatele je dána v případě sporů o otázkách souvisejících
se samotným poskytováním služeb elektronických služeb, eventuálně o ujednáních na ně úzce
navazujících (např. o smluvní pokutě). V případě služeb třetích stran se jedná o objednávku vůči
třetí straně na poskytnutí služby o nabízející obsah prostřednictvím sítí a služeb elektronických
komunikací poskytovatele služeb elektronických komunikací. Poskytnutí této služby nelze
považovat za službu elektronických komunikací tak, jak je vymezena v §2 písm. n) zákona
o elektronických komunikacích, žalobkyně není poskytovatelem takové služby, smluvní vztah
ji k poskytování takové služby nezavazuje; služby obsahu nepředstavují služby elektronických
komunikací, proto je orgánem kompetentním k rozhodování o ceně za tyto služby soud.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi správním úřadem a obecným soudem
se zvláštní senát řídil následující úvahou:
Kladným (pozitivním) kompetenčním sporem je dle §1 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb.,
o rozhodování některých kompetenčních sporů, spor, ve kterém si jedna strana osobuje
pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně určených účastníků, o níž bylo druhou
stranou vydáno pravomocné rozhodnutí; záporným (negativním) sporem je podle téhož
ustanovení spor, ve kterém jeho strany popírají svou pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci
individuálně určených účastníků.
Okresní soud v Kladně v předcházejícím soudním řízení popřel svou pravomoc
rozhodnout věc a navrhovatel popírá svou pravomoc rozhodnout po postoupení věci; zvláštní
senát konstatuje, že se ve věci jedná o negativní (záporný) kompetenční spor, k jehož projednání
a rozhodnutí je povolán zákonem o některých kompetenčních sporech.
Zvláštní senát rozhoduje o kompetenčním sporu podle skutkového a právního stavu
ke dni svého rozhodnutí (srov. č. 485/2005 Sb. NSS).
Navrhovatel (též „Úřad“) je zřízen dle §3 zákona o elektronických komunikacích
jako ústřední správní úřad pro výkon státní správy ve věcech stanovených tímto zákonem,
včetně regulace trhu a stanovování podmínek pro podnikání v oblasti elektronických komunikací
a poštovních služeb.
Ustanovení §108 odst. 1 písm. g) zákona o elektronických komunikacích zakládá
pravomoc Úřadu rozhodovat ve sporech tam, kde tak stanoví tento zákon; pravidla
pro rozhodování účastnických sporů obsahuje zákon v §129 odst. 1: „Úřad rozhoduje spory
mezi osobou vykonávající komunikační činnost (§7) na straně jedné, a účastníkem, popřípadě uživatelem
na straně druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto
zákonem nebo na jeho základě.“
S účinností od 1. 7. 2010 byla novelou zákona č. 153/2010 Sb. vložena do §129 odst. 1
druhá věta: “Úřad rovněž rozhoduje spory v případech, kdy na straně osoby vykonávající komunikační činnost
(§7) nebo účastníka, popřípadě uživatele, došlo ke změně na jinou osobu, zejména z důvodu postoupení
pohledávky, převzetí dluhu, přistoupení k závazku.“.
Podle ustáleného výkladu zvláštního senátu (srov. např. usnesení ze dne 14. 9. 2009,
čj. Konf 38/2009 - 12) je třeba současného naplnění dvou podmínek k tomu, aby byla dle výše
citovaných pravidel první věty §129 odst. 1 založena pravomoc navrhovatele rozhodnout
účastnický spor.
První podmínkou je osobní předpoklad spočívající jednak na straně osoby, která musí
vykonávat komunikační činnost, jíž se podle ustanovení §7 odst. 1 zákona o elektronických
komunikacích rozumí „a) zajišťování sítí elektronických komunikací, b) poskytování služeb elektronických
komunikací, c) provozování přístrojů dle §73 citovaného zákona“; službou elektronických komunikací
se rozumí dle ustanovení §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích “služba obvykle
poskytovaná za úplatu, která spočívá zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací,
včetně telekomunikačních služeb a přenosových služeb v sítích používaných pro rozhlasové a televizní vysílání
a v sítích kabelové televize, s výjimkou služeb, které nabízejí obsah prostřednictvím sítí a služeb elektronických
komunikací nebo vykonávají redakční dohled nad obsahem přenášeným sítěmi a poskytovaným službami
elektronických komunikací; nezahrnuje služby informační společnosti, které nespočívají zcela nebo převážně
v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací“. Osoba účastníka musí splňovat charakteristiku
stanovenou §2 písm. a) zákona o elektronických komunikacích („účastníkem se rozumí každý,
kdo uzavřel s podnikatelem poskytujícím veřejně dostupné služby elektronických komunikací smlouvu
na poskytování těchto služeb“), popřípadě osoba uživatele musí splňovat charakteristiku stanovenou
§2 písm. b) zákona o elektronických komunikacích („uživatelem se rozumí každý, kdo využívá
nebo žádá veřejně dostupnou službu elektronických komunikací“); veřejně dostupnou službou
elektronických komunikací se dle §2 písm. o) cit. zákona rozumí „služba elektronických komunikací,
z jejíhož využívání není nikdo předem vyloučen“.
Druhou nezbytnou podmínkou je věcný předpoklad, jenž vychází z ustanovení „pokud
se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě“, přičemž zaplacení ceny je podle
§64 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích jednou ze základních povinností účastníka
popř. uživatele veřejně dostupné služby elektronických komunikací.
Podle druhé věty §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích je pravomoc
navrhovatele rozhodnout spor založena rovněž v případech, ve kterých sice budou účastníky
osoby odlišné od osob uvedených ve větě první téhož ustanovení, k jejich účastenství však dojde
na základě změny závazku v osobě věřitele či dlužníka; to vše za předpokladu, že spor mezi
původními účastníky sporu byl oprávněn rozhodnout navrhovatel.
Zvláštní senát zkoumal naplnění podmínek rozhodovací pravomoci navrhovatele
ve smyslu věty první i druhé §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích.
Z výpisů vycházejících z databáze navrhovatele a z obchodního rejstříku je zřejmé,
že žalobkyně je osobou vykonávající komunikační činnost; osoba žalovaného naplňuje
charakteristiku účastníka podle §2 písm. a) zákona o elektronických komunikacích.
Pravomoc navrhovatele rozhodnout spor v této věci by byla dána, šlo–li by o spor
o zaplacení ceny za služby elektronických komunikací; jak vyplývá z definice §2 písm. n) zákona
o elektronických komunikacích, nelze však službou elektronických komunikací rozumět každou
službu, která bude přístupná účastníkovi osobou vykonávající komunikační činnost
prostřednictvím její sítě a služeb elektronických komunikací; výjimkou patrnou z formulace
citovaného ustanovení jsou služby, jejichž užívání resp. přístup k jejich obsahu poskytovatel
(osoba vykonávající komunikační činnost) umožní sice svou sítí a prostřednictvím služeb
elektronických komunikací, nicméně obsah samotné služby závisí na poskytovateli takové služby.
Zvláštní senát při úvahách o povaze dotčených služeb vycházel z Všeobecných podmínek
žalobkyně s účinností od 1. 10. 2008 přiložených k žalobnímu návrhu, kterými mj. žalobkyně
pro účastníky upravila postup pro vyúčtování za užití služeb, které poskytují třetí osoby
s využitím sítě T-Mobile (bod 5.2), z tohoto ustanovení i z tvrzení dle návrhu na vydání
elektronického platebního rozkazu vyplývá, že sama žalobkyně se nepovažovala za poskytovatele
těchto služeb a v souladu s tím i vyúčtování vystavila odděleně od vyúčtování služeb
elektronických komunikací, jejichž byla poskytovatelem.
Z daňového dokladu přiloženého žalobkyní k žalobnímu návrhu – č. 0662662209 ze dne
13. 10. 2009 (za období 13. 9. 2009 – 12. 10. 2009) včetně přiloženého podrobného výpisu
hovorů k položce „zprostředkovaný prodej“ vyplývá, že žalobkyně žalovanému účtovala částky
za (audiotexová) spojení a za užití služby Premium SMS uskutečněná na telefonní čísla počínající
kombinací 909.
Telefonní číslo je podle §5 odst. 1 vyhlášky č. 117/2007 Sb., o číslovacích plánech sítí
a služeb elektronických komunikací (prováděcí vyhlášky k zákonu o elektronických
komunikacích) „[č]ást mezinárodního čísla, která následuje po kódu země a která stanovuje v národním
formátu adresu koncového bodu sítí uvedených v §3 pro přístup … ke službám elektronických komunikací
poskytovaným prostřednictvím těchto sítí“. Podle §5 odst. 3 a bodu 7 přílohy č. 1 citované prováděcí
vyhlášky počáteční číselná trojkombinace charakterizuje telefonní čísla pro přístup ke službám
elektronických komunikací s vyjádřenou cenou; pro počáteční trojčíslí 909 se takovými službami
rozumí zábavné služby pro dospělé.
Navrhovatel kompetenčního sporu (Český telekomunikační úřad) vydává podnikatelům
oprávnění k telefonním číslům v souladu se zákonem o elektronických komunikacích;
jak z databáze navrhovatele vyplývá, čísla počínající kombinacemi 909 navrhovatel nepřidělil
žalobkyni (společnosti T-Mobile Czech Republic a. s.), ale osobě odlišné tj. třetí osobě
[v posuzovaném případě společnosti TANGER computersystems s.r.o. (dále též jen „poskytovatel
služby obsahu“)].
Ve věci jde o spor o zaplacení ceny za využití služeb, které byly žalobkyní účastníkovi
zpřístupněny po zadání příslušného telefonního čísla přiděleného navrhovatelem třetím osobám
odlišným od žalobkyně, po zpřístupnění zvolené služby byl její obsah účastníkovi (žalovanému)
sdělen prostřednictvím sítě žalobkyně a jí poskytnutých služeb elektronických komunikací,
žalobkyně „služby obsahu“ sama neposkytla, za poskytovatele služeb obsahu ani nepovažovala,
pouze umožnila jejich užití; podstatou poskytnuté služby není zcela nebo převážně přenos signálů
po sítích elektronických komunikací, ale sdělení a užití obsahu služby jejímu uživateli. Je zřejmé,
že pohledávka plynoucí z neuhrazení ceny za poskytnuté služby primárně vznikla
mezi žalovaným a poskytovatelem služby obsahu; oprávnění žalobkyně požadovat po žalovaném
v souladu s článkem 5.2 Všeobecných obchodních podmínek zaplacení pohledávky namísto
poskytovatele služby obsahu je předmětem právního vztahu mezi poskytovatelem služby obsahu
a žalobkyní.
Zvláštní senát z výše uvedených důvodů shledal žalovaným využité služby za odpovídající
službám obsahu ve smyslu §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích, které dle stejného
ustanovení nejsou službami elektronických komunikací; spor o zaplacení ceny za takové služby
pak není sporem o plnění povinností uložených na základě zákona o elektronických
komunikacích. Tento závěr je stěžejní pro úvahu zvláštního senátu o rozhodovací pravomoci
navrhovatele, neboť vzhledem k charakteru služby nemohou být ve vzájemném vztahu
žalobkyně, žalovaného a poskytovatele služby obsahu splněny podmínky stanovené větou první
a příp. též druhou §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích.
V posuzovaném případě poskytnuté služby obsahu nejsou službou elektronických
komunikací, z pravomoci soudů se tato věc nevymyká, neboť podle §7 odst. 1 zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, soudy rozhodují „spory
a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle
zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.“
Z vyložených důvodů zvláštní senát rozhodl, že příslušným rozhodnout o nároku je soud
(§5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb.) a současně tak potvrdil dřívější judikaturu zvláštního senátu
(např. čj. Konf 99/2009 - 7 ze dne 31. 5. 2010, sp. zn. Konf 4/2011, v případě služby
PREMIUM SMS též sp. zn. Konf 56/2010), od níž neshledal důvodu se odchýlit. Podle
§5 odst. 3 zákona o některých kompetenčních sporech zvláštní senát zrušil rozhodnutí
městského soudu, který výroku zvláštního senátu odporuje, a kterým popřel pravomoc soudu
k jednání.
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb.
závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní
orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále tedy bude Okresní soud v Kladně pokračovat
v řízení o návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 6. září 2011
JUDr. Pavel Vrcha
předseda zvláštního senátu