ECLI:CZ:NSS:2011:KONF.82.2011:11
sp. zn. Konf 82/2011 - 11
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Milady Tomkové,
JUDr. Romana Fialy, JUDr. Michala Mazance, JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Marie Žiškové,
rozhodl o návrhu Českého telekomunikačního úřadu, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219
(adresa pro doručování: poštovní přihrádka 02, 225 02 Praha 025), na rozhodnutí kompetenčního
sporu mezi ním a Okresním soudem v České Lípě, a dalších účastníků sporu vedeného
u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 39 C 520/2010, o 10 005 Kč s příslušenstvím:
žalobkyně Telefónica Czech Republic, a. s., se sídlem Za Brumlovkou 266/2, 140 22 Praha 4,
IČ 60193336, a žalovaného E. B.,
takto:
I. P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci žaloby o 10 005 Kč s příslušenstvím, vedené
u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 39 C 520/2010, je soud.
II. Usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 24. 6. 2011, čj. 39 C 520/2010 - 45,
se zrušuje .
Odůvodnění:
Návrhem doručeným dne 20. 9. 2011 se navrhovatel (Český telekomunikační úřad)
domáhal, aby zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů (dále převážně jen „zákon o některých kompetenčních sporech“) rozhodl
kompetenční spor vzniklý podle ustanovení §1 odst. 1 písm. a) cit. zákona mezi ním a Okresním
soudem v České Lípě týkající se zaplacení částky 10 005 Kč s příslušenstvím.
Z předloženého spisu vyplynuly následující skutečnosti:
Žalobkyně (společnost Telefónica Czech Republic, a. s.) dovozuje založení smluvního
vztahu se žalovaným (E. B.) o poskytování služeb elektronických komunikací na základě
Předávacího protokolu na zřízení hlavní telefonní stanice ze dne 20. 11. 2007, jímž se žalovaný
stal účastníkem telefonní stanice číslo X.
Žalobkyně žalovanému vystavila fakturu (k žalobě přiložena jako náhradní doklad)
č. 2000305351 ze dne 20. 2. 2008 (za období 17. 1. 2008 – 16. 2. 2008) na částku 14 623,50 Kč.
Vzhledem k tomu, že žalovaný dobrovolně částku neuhradil, podala žalobkyně dne
13. 8. 2010 žalobu k Okresnímu soudu v České Lípě, v níž se domáhala, aby soud uložil
žalovanému povinnost zaplatit částku 10 005 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení.
Žalobkyně v návrhu uvedla, že se domáhá zaplacení částky 10 005 Kč odpovídající
poskytnutým službám třetích stran nebo též službám obsahu, jež nejsou službami elektronických
komunikací ve smyslu §2 písm. n) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích. Tyto
služby umožňuje objednat a využít žalobkyně svým účastníkům na základě Všeobecných
podmínek pro poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací
prostřednictvím pevných sítí vydaných v souladu s §273 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku; služby samotné však nabízejí svým jménem společnosti, kterým jsou
Českým telekomunikačním úřadem přidělena příslušná telefonní čísla (zejména 901, 902, 906,
909) zpoplatněná zvláštní sazbou zřetelnou i z čísla samotného. Žalovaný tyto služby využil,
u poskytovatelů je nereklamoval; cena za dané vyúčtované období je uvedena v samostatné části
pravidelného vyúčtování za služby oddělené od služeb elektronických komunikací; dle čl. 11.3
Všeobecných obchodních podmínek žalovaný souhlasil s oprávněním žalobkyně k výběru ceny
za tyto služby. Poskytovatelé služeb třetích stran (RADIOKOMUNIKACE a. s.
a GTS NOVERA a. s.) dali souhlas a oprávnění žalobkyni, aby platby od účastníků vybírala,
žalovaný jakožto poukázaný byl vůči poskytovatelům služeb třetích stran (poukazatelům) povinen
plnit ve prospěch žalobkyně jakožto poukazníka. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaný neuhradil
ani vyúčtování za služby elektronických komunikací poskytnuté žalobkyní za stejné období;
Český telekomunikační úřad zavázal žalovaného k úhradě těchto částek ve svém rozhodnutí
čj. 83 509/2008-635/III.vyř.-KRE ze dne 14. 1. 2009.
Okresní soud v České Lípě po zrušení platebního rozkazu, který se žalovanému
nepodařilo řádně doručit do vlastních rukou, usnesením čj. 39 C 520/2010 – 45 ze dne
24. 6. 2011 rozhodl o zastavení řízení (výrok I.) s tím, že po právní moci usnesení bude věc
postoupena Českému telekomunikačnímu úřadu (výrok II.), současně rozhodl o nákladech řízení
(výrok III.) a o vrácení soudního poplatku (výrok IV.). V odůvodnění soud konstatoval, že podle
ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále převážně jen
„o. s. ř.“), v občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spor a jiné právní věci
vyplývající z občanskoprávních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona
neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány; podle §103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží
k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé. Soud při zkoumání
pravomoci přihlédl k tomu, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o poskytování
veřejně dostupných služeb elektronických komunikací. Ačkoliv žalobkyně zastává právní názor,
že poskytnuté služby nejsou službami elektronických komunikací ve smyslu §2 písm. n) zákona
č. 127/2005 Sb. o elektronických komunikacích, soud dospěl k závěru, že pravomoc Českého
telekomunikačního úřadu zůstává zachována. Služby obsahu zákon o elektronických
komunikacích nedefinuje; služby, jejichž zaplacení žalobkyně požaduje, byly bezesporu
poskytnuty prostřednictvím sítě elektronických komunikací žalobkyně, byly vyúčtovány žalobkyní
jako poskytovatelem sítě a samotná skutečnost, že jde o služby třetích stran, zakládá pravomoc
Českého telekomunikačního úřadu. Protože není v dané věci dána pravomoc soudu
k rozhodování věci a je dána jinému orgánu, postupoval soud podle §104 odst. 1 o. s. ř., řízení
zastavil s tím, že po právní moc bude věc postoupena Českému telekomunikačnímu úřadu
(navrhovateli).
Český telekomunikační úřad (navrhovatel) po postoupení věci odmítl svou kompetenci
k rozhodnutí tohoto sporu v části žalobou uplatněného nároku na zaplacení cen za služby
obsahu. Navrhovatel rekapituloval ustanovení zákona o elektronických komunikacích, které
definují podmínky pro založení jeho pravomoci rozhodnout spor [zejména §108 odst. 1 písm. g),
§129 odst. 1, §64 odst. 1); zdůraznil, že podle §2 písm. n] se službou elektronických komunikací
rozumí „službou elektronických komunikací služba obvykle poskytovaná za úplatu, která spočívá zcela nebo
převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací, včetně telekomunikačních služeb a přenosových
služeb v sítích používaných pro rozhlasové a televizní vysílání a v sítích kabelové televize, s výjimkou služeb,
které nabízejí obsah pr ostřednictvím sítí a služeb elektronických komunikací nebo
vykonávají redakční dohled nad obsahem přenášeným sítěmi a poskytovaným službami elektronických
komunikací; nezahrnuje služby informační společnosti, které nespočívají zcela nebo převážně v přenosu signálů
po sítích elektronických komunikací“.
Pravomoc navrhovatele je dána v případě sporů o otázkách souvisejících se samotným
poskytováním služeb elektronických komunikací, eventuelně o ujednáních na ně úzce
navazujících (např. o smluvní pokutě). V případě služeb třetích stran se jedná o objednávku vůči
třetí straně na poskytnutí služby nabízející obsah prostřednictvím sítí a služeb elektronických
komunikací, proto poskytnutí této služby nelze považovat za službu elektronických komunikací
tak, jak je vymezena §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích; služby obsahu proto
nepředstavují služby elektronických komunikací, a proto je orgánem kompetentním
k rozhodování o ceně za tyto služby soud.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi správním úřadem a obecným soudem
se zvláštní senát řídil následující úvahou:
Stranami kompetenčního sporu podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů jsou podle §1 odst. 1
a) soudy a orgány moci výkonné, územní, zájmové nebo profesní samosprávy,
b) soudy v občanském soudním řízení a soudy ve správním soudnictví.
Kladným (pozitivním) kompetenčním sporem je dle §1 odst. 2 citovaného zákona spor,
ve kterém si jedna strana osobuje pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně
určených účastníků, o níž bylo druhou stranou vydáno pravomocné rozhodnutí; záporným
(negativním) sporem je podle téhož ustanovení spor, ve kterém jeho strany popírají svou
pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně určených účastníků.
Okresní soud v České Lípě v předcházejícím soudním řízení popřel svou pravomoc
rozhodnout věc a navrhovatel popírá svou pravomoc rozhodnout po postoupení věci; zvláštní
senát konstatuje, že se ve věci jedná o negativní (záporný) kompetenční spor, k jehož projednání
a rozhodnutí je povolán zákonem o některých kompetenčních sporech.
Zvláštní senát rozhoduje o kompetenčním sporu podle skutkového a právního stavu
ke dni svého rozhodnutí (srov. č. 485/2005 Sb. NSS).
Navrhovatel (též „Úřad“) je zřízen dle §3 zákona o elektronických komunikacích jako
ústřední správní úřad pro výkon státní správy ve věcech stanovených tímto zákonem, včetně
regulace trhu a stanovování podmínek pro podnikání v oblasti elektronických komunikací
a poštovních služeb.
Ustanovení §108 odst. 1 písm. g) zákona o elektronických komunikacích zakládá
pravomoc Úřadu rozhodovat ve sporech tam, kde tak stanoví tento zákon; pravidla
pro rozhodování účastnických sporů obsahuje zákon v §129 odst. 1: „Úřad rozhoduje spory mezi
osobou vykonávající komunikační činnost (§7) na straně jedné, a účastníkem, popřípadě uživatelem na straně
druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem
nebo na jeho základě. Úřad rovněž rozhoduje spory v případech, kdy na straně osoby vykonávající komunikační
činnost (§7) nebo účastníka, popřípadě uživatele, došlo ke změně na jinou osobu, zejména z důvodu postoupení
pohledávky, převzetí dluhu, přistoupení k závazku.“.
Podle ustáleného výkladu zvláštního senátu (srov. např. usnesení ze dne 14. 9. 2009,
čj. Konf 38/2009 – 12) je třeba současného naplnění dvou podmínek k tomu, aby byla dle výše
citovaných pravidel první věty §129 odst. 1 založena pravomoc navrhovatele rozhodnout
účastnický spor.
První podmínkou je osobní předpoklad spočívající jednak na straně osoby, která musí
vykonávat komunikační činnost, jíž se podle ustanovení §7 odst. 1 zákona o elektronických
komunikacích rozumí „a) zajišťování sítí elektronických komunikací, b) poskytování služeb elektronických
komunikací, c) provozování přístrojů dle §73 citovaného zákona“; službou elektronických komunikací
se rozumí dle ustanovení §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích “služba obvykle
poskytovaná za úplatu, která spočívá zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací,
včetně telekomunikačních služeb a přenosových služeb v sítích používaných pro rozhlasové a televizní vysílání
a v sítích kabelové televize, s výjimkou služeb, které nabízejí obsah prostřednictvím sítí a služeb elektronických
komunikací nebo vykonávají redakční dohled nad obsahem přenášeným sítěmi a poskytovaným službami
elektronických komunikací; nezahrnuje služby informační společnosti, které nespočívají zcela nebo převážně
v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací“. Osoba účastníka musí splňovat charakteristiku
stanovenou §2 písm. a) zákona o elektronických komunikacích („účastníkem se rozumí každý, kdo
uzavřel s podnikatelem poskytujícím veřejně dostupné služby elektronických komunikací smlouvu na poskytování
těchto služeb“), popřípadě osoba uživatele musí splňovat charakteristiku stanovenou §2 písm. b)
zákona o elektronických komunikacích („uživatelem se rozumí každý, kdo využívá nebo žádá veřejně
dostupnou službu elektronických komunikací“); veřejně dostupnou službou elektronických komunikací
se dle §2 písm. o) cit. zákona rozumí „služba elektronických komunikací, z jejíhož využívání není nikdo
předem vyloučen“.
Druhou nezbytnou podmínkou je věcný předpoklad, jenž vychází z ustanovení „pokud
se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě“, přičemž zaplacení ceny je podle
§64 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích jednou ze základních povinností účastníka
popř. uživatele veřejně dostupné služby elektronických komunikací.
Podle druhé věty §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích je pravomoc
navrhovatele rozhodnout spor založena rovněž v případech, ve kterých sice budou účastníky
osoby odlišné od osob uvedených ve větě první téhož ustanovení, k jejich účastenství však dojde
na základě změny závazku v osobě věřitele či dlužníka; to vše za předpokladu, že spor mezi
původními účastníky sporu byl oprávněn rozhodnout navrhovatel.
Z výpisů vycházejících z databáze navrhovatele a z obchodního rejstříku je zřejmé,
že žalobkyně je osobou vykonávající komunikační činnost; osoba žalovaného – smluvního
partnera ve vztahu poskytování služeb elektronických komunikací - naplňuje charakteristiku
účastníka podle §2 písm. a) zákona o elektronických komunikacích.
Pravomoc navrhovatele rozhodnout spor v této věci by byla dána tehdy, pokud by šlo
o spor o zaplacení ceny za služby elektronických komunikací; jak vyplývá z definice §2 písm. n)
zákona o elektronických komunikacích, nelze však službou elektronických komunikací rozumět
každou službu, která bude přístupná účastníkovi osobou vykonávající komunikační činnost
prostřednictvím její sítě a služeb elektronických komunikací; výjimkou patrnou z formulace
citovaného ustanovení jsou služby, jejichž užívání resp. přístup k jejich obsahu poskytovatel
(osoba vykonávající komunikační činnost) zprostředkuje sice svou sítí a prostřednictvím služeb
elektronických komunikací, nicméně obsah samotné služby závisí na poskytovateli takové služby.
Zvláštní senát při úvahách o povaze dotčených služeb vycházel z všeobecných podmínek
žalobkyně ze dne 1. 2. 2007, kterými mj. žalobkyně pro účastníky upravila v článku 11.1
oprávnění účastníka objednat si prostřednictvím sítě žalobkyně zboží nebo službu nabízené
smluvním partnerem žalobkyně (služby třetích stran), a dále mj. postup pro přístup ke službám
třetích stran (bod 11.3) a pro vyúčtování za užití služeb třetích stran (body 11.1 a 11.4). Z těchto
ustanovení vyplývá, že sama žalobkyně se nepovažovala za poskytovatele těchto služeb
a v souladu s tím i vyúčtování vystavila odděleně od vyúčtování služeb elektronických
komunikací, jejichž byla poskytovatelem.
Z podkladu přiloženého žalobkyní k žalobnímu návrhu – faktury č. 2000305351
a k ní přiloženého podrobného rozpisu hovorů vyplývá, že žalovanému byly vyúčtovány částky
za uskutečněná spojení na telefonní čísla počínající kombinací 900 resp. 906.
Telefonní číslo je podle §5 odst. 1 vyhlášky č. 117/2007 Sb., o číslovacích plánech sítí
a služeb elektronických komunikací (prováděcí vyhlášky k zákonu o elektronických
komunikacích) „[č]ást mezinárodního čísla, která následuje po kódu země a která stanovuje v národním
formátu adresu koncového bodu sítí uvedených v §3 pro přístup … ke službám elektronických komunikací
poskytovaným prostřednictvím těchto sítí“. Podle §5 odst. 3 a bodu 7 přílohy č. 1 citované prováděcí
vyhlášky počáteční číselná trojkombinace charakterizuje telefonní čísla pro přístup ke službám
elektronických komunikací s vyjádřenou cenou; pro počáteční trojčíslí 900 i 906 se takovými
službami rozumí zejména obchodní, odborné, inzertní a soutěžní služby.
Navrhovatel kompetenčního sporu (Český telekomunikační úřad) vydává podnikatelům
oprávnění k telefonním číslům v souladu se zákonem o elektronických komunikacích; z databáze
navrhovatele vyplývá, že volaná čísla počínající kombinací 900 a 906 nebyla přidělena žalobkyni
(společnosti Telefónica Czech Republic, a. s.), ale tato čísla byla Českým telekomunikačním
úřadem přidělena odlišným tj. třetím osobám, v posuzovaném případě společnostem
RADIOKOMUNIKACE, a. s. a GTS NOVERA a. s. (dále též jen „poskytovatel služby obsahu“).
Ve věci jde o spor o zaplacení ceny za využití služeb, které byly žalobkyní účastníkovi
zpřístupněny po zadání příslušného telefonního čísla přiděleného navrhovatelem třetím osobám
odlišným od žalobkyně, po zpřístupnění zvolené služby byl její obsah účastníkovi (žalovanému)
sdělen prostřednictvím sítě žalobkyně a jí poskytnutých služeb elektronických komunikací,
žalobkyně „služby obsahu“ sama neposkytla, pouze jejich užití zprostředkovala. Je zřejmé,
že pohledávka plynoucí z neuhrazení ceny za poskytnuté služby primárně vznikla mezi
žalovaným a poskytovatelem služby obsahu.
Zvláštní senát z výše uvedených důvodů shledal žalovaným využité služby za odpovídající
službám obsahu ve smyslu §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích, které dle stejného
ustanovení nejsou službami elektronických komunikací; spor o zaplacení ceny za takové služby
pak není sporem o plnění povinností uložených na základě zákona o elektronických
komunikacích. Tento závěr je stěžejní pro úvahu zvláštního senátu o rozhodovací pravomoci
navrhovatele, neboť vzhledem k charakteru služby nemohou být ve vzájemném vztahu
žalobkyně, žalovaného a poskytovatele služby obsahu splněny podmínky stanovené větou první
a příp. též druhou §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích.
Výhradní oprávnění žalobkyně požadovat po žalovaném zaplacení pohledávky namísto
poskytovatele služby obsahu (výběr ceny dle bodu 11.1 všeobecných podmínek) je předmětem
právního vztahu mezi poskytovatelem služby obsahu a žalobkyní, jak žalobkyně ostatně sama
uvádí v žalobním návrhu, v němž svou aktivní legitimaci dále dovozuje z právní úpravy poukázky
dle §535 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, žalobkyně se považuje
za poukazníka, žalovaného považuje za poukázaného a poskytovatele služby obsahu
za poukazatele.
V posuzovaném případě poskytnuté služby obsahu nejsou službou elektronických
komunikací, z pravomoci soudů se tato věc nevymyká, neboť podle §7 odst. 1 zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, soudy rozhodují „spory a jiné
právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle
zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.“
Z vyložených důvodů zvláštní senát rozhodl, že příslušným rozhodnout o nároku je soud
(§5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb.) a současně tak potvrdil dřívější judikaturu zvláštního senátu
(sp. zn. Konf 99/2009 či sp. zn. Konf 4/2011), od níž neshledal důvodu se odchýlit. Podle
§5 odst. 3 zákona o některých kompetenčních sporech zvláštní senát zrušil rozhodnutí okresního
soudu, které výroku zvláštního senátu odporuje, a kterým pravomoc soudu k jednání popřel.
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb.
závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní
orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále tedy bude Okresní soud v České Lípě
pokračovat v řízení o podané žalobě.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2011
JUDr. Pavel Vrcha
předseda zvláštního senátu