ECLI:CZ:NSS:2011:KONF.88.2011:11
sp. zn. Konf 88/2011 - 11
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Milady Tomkové,
JUDr. Romana Fialy, JUDr. Michala Mazance, JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Mari e Žiškové,
rozhodl o návrhu Českého telekomunikačního úřadu, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219
(adresa pro doručování: poštovní přihrádka 02, 225 02 Praha 025), na rozhodnutí kompetenčního
sporu mezi ním a Okresním soudem v Kolíně, a dalších účastníků sporu vedeného
u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 113 EC 86/2011, o 956 Kč s příslušenstvím: žalobkyně
T-Mobile Czech Republic a. s., se sídlem Tomíčkova 2144, 149 00 Praha, IČ 64949681,
zastoupené JUDr. Michalem Marcinkou, advokátem, se sídlem Ladova 38 9/10, 779 00 Olomouc,
a žalované M. P.,
takto:
I. P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci žaloby o 956 Kč s příslušenstvím, vedené
u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 113 EC 86/2011, je soud.
II. Usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 27. 7. 2011, čj. 113 EC 86/2011 - 26,
se zrušuje .
Odůvodnění:
Návrhem doručeným dne 7. 10. 2011 se navrhovatel (Český telekomunikační úřad)
domáhal, aby zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některý ch
kompetenčních sporů (dále převážně jen „zákon o některých kompetenčních sporech“) rozhodl
kompetenční spor vzniklý podle ustanovení §1 odst. 1 písm. a) cit. zákona mezi ním a Okresním
soudem v Kolíně týkající se zaplacení částky 956 Kč s příslušenstvím.
Z předloženého spisu vyplynuly následující skutečnosti:
Žalovaná (M. P.) a žalobkyně uzavřeli dne 9. 12. 2009 smlouvu o poskytování služeb
elektronických komunikací; žalobkyně vystavila žalované mj. za „zprostředkovaný prodej“ daňovým
dokladem č. 0607263810 ze dne 20. 2. 2010 vyúčtování služeb ve výši 930 Kč, daňovým
dokladem č. 0606013710 ze dne 20. 1. 2010 vyúčtování služeb ve výši 26 Kč, v celkové výši 956
Kč.
Žalobkyně podala dne 4. 3. 2011 návrh na vydání elektronického platebního rozkazu
k Okresnímu soudu v Kolíně; domáhala se, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit částku
956 Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Žalobkyně v návrhu uvedla, že prostřednictvím SIM
karty a telefonního čísla X byla žalovaná identifikovatelná jak pro využívání služeb poskytnutých
žalobkyní, tak při objednávání a konzumování zprostředkovaných služeb třetích stran, které jsou
poskytovány prostřednictvím komunikační sítě žalobkyně. Žalobkyně byla oprávněna inkasovat
účtovanou částku pro třetí osoby; povinnost žalované k úhradě takových plnění byla sjednána ve
všeobecných obchodních podmínkách, které jsou součástí uzavřené smlouvy o poskytování
služeb elektronických komunikací, na základě těchto podmínek je žalobkyně oprávněna předložit
žalovanému plnění ve prospěch třetích osob k úhradě spolu s vyúčtováním ceny služeb
elektronických komunikací. Žalobkyně s odkazem na rozhodnutí zvláštního senátu ze dne 26. 10.
2010, čj. Konf 56/2010 - 12, dovodila, že uvedená plnění související s dodávkou služeb či zboží
třetími stranami žalovanému prostřednictvím komunikační sítě žalobce nemají povahu plnění dle
zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích.
Okresní soud v Kolíně po zrušení elektronického platebního rozkazu, který se nepodařilo
řádně doručit žalované do vlastních rukou, usnesením čj. 113 EC 86/2011 – 26 ze dne
27. 7. 2011 rozhodl o zastavení řízení (výrok I.) s tím, že po právní moci usnesení bude věc
postoupena Českému telekomunikačnímu úřadu (výrok II.), současně rozhodl o vrácení soudního
poplatku (výrok III.) a o nákladech řízení (výrok IV.). Soud zas tavil řízení dle §104 odst. 1
z. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť dospěl k závěru, že není dána
jeho pravomoc pro projednání věci dle §7 o. s. ř.; podle §129 odst. 1 zákona o elektronických
komunikacích rozhoduje Český telekomunikační úřad spory mezi osobou vykonávající
komunikační činnost na straně jedné a účastníkem, popřípadě uživatelem na straně druhé,
na základě návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká povinnosti uložených tímto
zákonem nebo na jeho základě. Úřad rovněž rozhoduje spory v případech, kdy na straně osoby
vykonávající komunikační činnost nebo účastníka, popřípadě uživatele, došlo ke změně na jinou
osobu, zejména z důvodu postoupení pohledávky, převzetí dluhu, přistoupení k závazku. Dle
soudu jde mezi účastníky o spor o zaplacení smluvní pokuty, zajišťující povinnost k úhradě
služeb elektronických komunikací. Pokud by rozhodující orgán nemohl posoudit výši či splatnost
hlavní pohledávky, mohl by stěží přezkoumat, zda vůbec nastaly podmínky pro splatnost smluvní
pokuty, která ji zajišťuje. Proto o smluvní pokutě za porušení či nesplnění povinnosti vyplývající
ze smlouvy uzavřené mezi osobou vykonávající komunikační činnost a účastníkem, popřípadě
uživatelem, rozhoduje ten orgán, který je podle zákona příslušný k rozhodování sporů o porušení
povinnosti samotné. Je-li v projednávané věci veden spor o smluvní pokutu za porušení
povinnosti hradit služby elektronických komunikací, je k rozhodnutí sporu pravomocný Český
telekomunikační úřad a nikoliv soud.
Český telekomunikační úřad (navrhovatel) po postoupení věci odmítl svou kompetenci
k rozhodnutí tohoto sporu. Navrhovatel poukázal na to, že soud v rozporu s žalobním návrhem
dospěl k závěru, že předmětem sporu je smluvní pokuta za porušení povinností vyplývajících
ze smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací. Předmětem sporu je požadavek
žalobkyně na zaplacení dlužné částky 956 Kč, jež je cenou za služ by třetích stran vyúčtovanou
za období od 20. 12. 2009 do 19. 1. 2010 a od 20. 1. 2010 do 19. 2. 2010 s příslušenstvím
a náklady řízení. Žalovaná si objednávala prostřednictvím SIM karty k telefonnímu číslu X služby
třetích osob, které jí žalobce zprostředkovával prostřednictvím své komunikační sítě. Povinnost
žalované k úhradě takového plnění byla sjednána ve Všeobecných podmínkách, které jsou
součástí Smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací.
Navrhovatel rekapituloval ustanovení zákona o elektronických komunikacích, které
definují podmínky pro založení jeho pravomoci rozhodnout spor [zejména §108 odst. 1 písm. g),
§129 odst. 1, §64 odst. 1) §1 odst. 2; zdůraznil, že podle §2 písm. n)] se službou elektronických
komunikací rozumí „službou elektronických komunikací služba obvykle p oskytovaná za úplatu, která spočívá
zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací, včetně telekom unikačních služeb
a přenosových služeb v sítích používaných pro rozhlasové a televizní vysílání a v sítích kabelové televize,
s výjimkou služeb, které nabízejí obsah prostřednictvím sítí a služeb elektronických
komunikací nebo vykonávají redakční dohled nad obsahem přenášeným sítěmi a poskytovaným službami
elektronických komunikací; nezahrnuje služby informační společnosti, které nespočívají zcela nebo převážně
v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací“ . Z tohoto vymezení pojmů je zjevné,
že pravomoc navrhovatele je dána v případě sporů o otázkách souvisejících se samotným
poskytováním služeb elektronických služeb, eventuálně o ujednáních na ně úzce navazujících
(např. o smluvní pokutě). V případě služeb třetích stran se jedná o objednávku vůči t řetí straně
na poskytnutí služby nabízející obsah prostřednictvím sítí a služeb elektronických komunikací
poskytovatele služeb elektronických komunikací. Poskytnutí této služby nelze považovat
za službu elektronických komunikací tak, jak je vymezena v §2 písm. n) zákona o elektronických
komunikacích, žalobkyně není poskytovatelem takové služby, smluvní vztah ji k poskytování
takové služby nezavazuje; služby obsahu nepředstavují služby elektronických komunikací, proto
je orgánem kompetentním k rozhodování o ceně za tyto služby soud.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi správním úřadem a obecným soudem
se zvláštní senát řídil následující úvahou:
Kladným (pozitivním) kompetenčním sporem je dle §1 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb.,
o rozhodování některých kompetenčních sporů, spor, ve kterém si jedna strana osobuje
pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně určených účastn íků, o níž bylo druhou
stranou vydáno pravomocné rozhodnutí; záporným (negativním) sporem je podle téhož
ustanovení spor, ve kterém jeho strany popírají svou pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci
individuálně určených účastníků.
Okresní soud v Kolíně v předcházejícím soudním řízení popřel svou pravomoc
rozhodnout věc a navrhovatel popírá svou pravomoc rozhodnout po postoupení věci; zvláštní
senát konstatuje, že se ve věci jedná o negativní (záporný) kompetenční spor, k jehož projednání
a rozhodnutí je povolán zákonem o některých kompetenčních sporech.
Zvláštní senát rozhoduje o kompetenčním sporu podle skutkového a právního stavu
ke dni svého rozhodnutí (srov. č. 485/2005 Sb. NSS).
Navrhovatel (též „Úřad“) je zřízen dle §3 zákona o elektronických komu nikacích jako
ústřední správní úřad pro výkon státní správy ve věcech stanovených tímto zákonem, včetně
regulace trhu a stanovování podmínek pro podnikání v oblasti elektronických komunikací
a poštovních služeb.
Ustanovení §108 odst. 1 písm. g) zákona o elektronických komunikacích zakládá
pravomoc Úřadu rozhodovat ve sporech tam, kde tak stanoví tento zákon; pravidla
pro rozhodování účastnických sporů obsahuje zákon v §129 odst. 1: „Úřad rozhoduje spory mezi
osobou vykonávající komunikační činnost (§7) na straně jedné, a účastníkem, popřípadě uživatelem na straně
druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem
nebo na jeho základě. Úřad rovněž rozhoduje spory v případech, kdy na straně osoby vykon ávající komunikační
činnost (§7) nebo účastníka, popřípadě uživatele, došlo ke změně na jinou osobu, zejména z důvodu postoupení
pohledávky, převzetí dluhu, přistoupení k závazku.“.
Podle ustáleného výkladu zvláštního senátu ( srov. např. usnesení ze dne 14. 9. 2009,
čj. Konf 38/2009 – 12) je třeba současného naplnění dvou podmínek k tomu, aby byla dle výše
citovaných pravidel první věty §129 odst. 1 založena pravomoc navrhovatele rozhodnout
účastnický spor.
První podmínkou je osobní předpoklad spočívající jednak na straně osoby, která musí
vykonávat komunikační činnost, jíž se podle ustanovení §7 odst. 1 zákona o elektronických
komunikacích rozumí „a) zajišťování sítí elektronických komunikací, b) poskytování služeb elektronických
komunikací, c) provozování přístrojů dle §73 citovaného zákona“; službou elektronických komunikací
se rozumí dle ustanovení §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích “ služba obvykle
poskytovaná za úplatu, která spočívá zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích e lektronických komunikací,
včetně telekomunikačních služeb a přenosových služeb v sítích používaných pro rozh lasové a televizní vysílání
a v sítích kabelové televize, s výjimkou služeb, které nabízejí obsah prostřednictvím sítí a služeb elektronických
komunikací nebo vykonávají redakční dohled nad obsahem přenášeným sítěmi a poskytovaným službami
elektronických komunikací; nezahrnuje služby informační společnosti, které nespočívají zcela nebo převážně
v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací“. Osoba účastníka musí splňovat charakteristiku
stanovenou §2 písm. a) zákona o elektronických komunikacích („ účastníkem se rozumí každý, kdo
uzavřel s podnikatelem poskytujícím veřejně dostupné služby elektronických komunikací smlouvu na poskytování
těchto služeb“), popřípadě osoba uživatele musí splňovat charakteristiku stanovenou §2 písm. b)
zákona o elektronických komunikacích („uživatelem se rozumí každý, kdo využívá nebo žádá veřejně
dostupnou službu elektronických komunikací“); veřejně dostupnou službou elektronických komunikací
se dle §2 písm. o) cit. zákona rozumí „ služba elektronických komunikací, z jejíhož využívání není nikdo
předem vyloučen“.
Druhou nezbytnou podmínkou je věcný předpoklad, jenž vychází z ustanovení „pokud
se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě“, přičemž zaplacení ceny je podle
§64 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích jednou ze základních povinností účastníka
popř. uživatele veřejně dostupné služby elektronických komunikací.
Podle druhé věty §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích je pravomoc
navrhovatele rozhodnout spor založena rovněž v případech, ve kterých sice budou účastníky
osoby odlišné od osob uvedených ve větě první téhož ustanovení, k jejich účastenství však dojde
na základě změny závazku v osobě věřitele či dlužníka; to vše za předpokladu, že spor mezi
původními účastníky sporu byl oprávněn rozhodnout navrhovatel.
Zvláštní senát zkoumal naplnění podmínek rozhodovací pravomoci navrhovatele
ve smyslu věty první i druhé §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích.
Z výpisů vycházejících z databáze navrhovatele a z obchodního rejstříku je zřejmé,
že žalobkyně je osobou vykonávající komunikační činnost; osoba žalované – smluvního partnera
žalobkyně - naplňuje charakteristiku účastníka podle §2 písm. a) zákona o elektronických
komunikacích.
Pravomoc navrhovatele rozhodnout spor v této věci by byla dána, pokud by šlo o spor
o zaplacení ceny za služby elektronických komunikací; jak vyplývá z definice §2 písm. n) zákona
o elektronických komunikacích, zároveň však nelze službou elektronických komunikací rozumět
každou službu, která bude přístupná účastníkovi osobou vykonávající komunikační činnost
prostřednictvím její sítě a služeb elektronických komunikací; výjim kou patrnou z formulace
citovaného ustanovení jsou služby, jejichž užívání resp. přístup k jejich obsahu poskytovatel
(osoba vykonávající komunikační činnost) umožní sice svou sítí a prostřednictvím služeb
elektronických komunikací, nicméně obsah samotné služby závisí na poskytovateli takové služby.
Z daňového dokladu přiloženého žalobkyní k žalobnímu návrhu – č. 0606013710 ze dne
20. 1. 2010 (za období 20. 12. 2009 – 19. 1. 2010) z položky „zprostředkovaný prodej“ vyplývá,
že žalobkyně žalované účtovala částku 26 Kč za SMS platby. Z daňového dokladu č. 0607263810
ze dne 20. 2. 2010 (za období 20. 1. 2010 – 19. 2. 2010) z položky „zprostředkovaný prodej“ vyplývá,
že žalobkyně žalované účtovala částku 930 Kč za „Premium SMS (SMS na speciální čísla se zvýšenou
sazbou)“ a volání na speciální čísla se zvýšenou sazbou (audiotex).
Zvláštní senát při úvahách o povaze předmětných služeb vycházel z Všeobecných
podmínek žalobkyně s účinností od 1. 10. 2009 přiložených k žalobnímu návrhu (téměř shodnou
úpravu obsahují aktuálně účinné – od 1. 3. 2011 - všeobecné podmínky pro spotřebitele dostupné
na internetových stránkách žalobkyně), kterými žalobkyně pro účastníky svých služeb upravuje
mj. režim využití služeb třetích stran (bod 1.2 všeobecných podmínek služby třetích stran
definuje jako „služby subjektů odlišných od společnosti T-Mobile“), jež je účastník oprávněn využívat
prostřednictvím sítě elektronických komunikací žalobkyně (bod 3.1.1. všeobecných podmínek),
přičemž si žalobkyně vyhradila, že neodpovídá za plnění třetích stran při poskytování služeb
třetích stran (bod 4.2.7 všeobecných podmínek). Žalobkyně dle bodu 5.2 všeobecných podmínek
vystaví účastníkovi vyúčtování též s vyúčtováním služeb třetích stran poskytovaných účastníkovi
s využitím sítě T-Mobile. Žalobkyně společně s poskytovateli služeb třetích stran účastníka
informuje o tom, že veškeré pohledávky těchto třetích stran byly postoupeny žalobkyni
příslušnou třetí stranou, která je z tohoto titulu oprávněna k jejich vyúčtování dle bodu 5.2
všeobecných podmínek, jakož i k následnému vymáhání u příslušného orgánu vlastním jménem
a na vlastní účet, účastník tuto skutečnost bere na vědomí. Seznam služeb třetích stran a jejich
poskytovatelů uveřejňuje žalobkyně na internetových stránkách své společnosti www.t-mobile.cz
(bod 5.3 všeobecných podmínek).
Zvláštní senát dále zjistil o službách, jež jsou předmětem vyúčtování žalované, a které
zveřejnila žalobkyně na internetových stránkách společnosti uvedených ve všeobecných
podmínkách, následující informace:
„T-Mobile Czech Republic a. s. (TMCZ) poskytuje uživatelům sítě T-Mobile přístup ke službám
provozovatelů audiotexových služeb. Provozovatelé těchto služeb, se který mi má TMCZ uzavřenu smlouvu,
je mohou prostřednictvím sítě T-Mobile provozovat na číslech s předčíslím 900, 906 a 909… T-Mobile Czech
Republic a. s. audiotexové služby neprovozuje, pouze umožňuje jejich provoz j ednotlivým smluvním partnerům
a zajišťuje výběr plateb za služby od zákazníků. T-Mobile neodpovídá za obsah a kvalitu těchto služeb
ani za jejich inzerci. Bližší informace o poskytovaných službách a cenách zveřejňují provozovatelé služby formou
inzerce v časopisech a TV programech.“ (srov. informace dostupné na adrese:
http://www.t-mobile.cz/web/cz/residential/TarifySluzby/AudiotexoveSluzby ve znění ke dni
rozhodování zvláštního senátu).
„Společnost T-Mobile Czech Republic, a. s. služby nabízené prostřednictvím Premium SMS & SMS
Platby neprovozuje, pouze zprostředkovává přístup zákazníků ke službám jednotlivých partnerských společností
včetně výběru plateb za služby objednané zákazníky od partnerů. Služba Premium SMS a SMS Platba
umožňuje poskytnout zákazníkům T-Mobile různorodé služby prostřednictvím SMS s vyšší než standardní cenou
v rozpětí 1 až 600Kč. Cena této zprávy se neřídí tarifem zákazníka, ale je účtována prémiovou cenou, kterou
stanoví provozovatel. Cena SMS je stejná pro všechny zákazníky T -Mobile i zákazníky ostatních českých
mobilních sítí. Cena je zákazníkům T-Mobile odečtena z jejich kreditu (Tw ist zákazníci) nebo zahrnuta
ve vyúčtování služeb T-Mobile v části služby třetích stran (pro tarifní zákazníky). Jelikož společnost T -Mobile
Czech Republic, a. s. poskytnutí služeb partnerských společností pouze zprostředkovává a poskytovatelem služeb
je výhradně partner, v případě reklamací či dotazů ke konkrétním službám se prosím obracejte na informační
linky samotných provozovatelů služeb, kterého vyhledáte podl e příslušného čísla v databázi Aktivních čísel
provozovatelů Premium SMS & SMS Platby .“ (srov. informace dostupné na adrese:
http://www.t-mobile.cz/web/cz/partnership/produkty.pro.partnery/premium.sms.a.sms.platba
ve znění ke dni rozhodování zvláštního senátu).
Z podaného výkladu výše uvedeného i z tvrzení žalobkyně v návrhu na vydání
elektronického platebního rozkazu vyplývá, že sama žalobkyně se nepovažuje za poskytovatele
těchto služeb třetích stran, jež žalovaná využila a jejichž zaplacení je po žalované požadováno.
Ve věci jde o spor o zaplacení ceny za využití služeb, jejichž obsah byl účastníkovi (žalované)
sdělen prostřednictvím sítě žalobkyně a jí poskytnutých služeb elektronických komunikací,
žalobkyně „služby obsahu“ sama neposkytla, za poskytovatele služeb obsahu se ani nepovažuje,
pouze umožnila jejich užití; podstatou poskytnuté služby není zcel a nebo převážně přenos signálů
po sítích elektronických komunikací, ale sdělení a užití obsahu služby jejímu uživateli. Je zřejmé,
že pohledávka plynoucí z neuhrazení ceny za poskytnuté služby primárně vznikla mezi žalovanou
a poskytovatelem služby obsahu; oprávnění žalobkyně požadovat po žalované v souladu
s článkem 5.2 a 5.3 všeobecných obchodních podmínek zaplacení pohledávky namísto
poskytovatele služby obsahu je předmětem právního vztahu mezi poskytovatelem služby obsahu
a žalobkyní a je, jak vyplývá z bodu 5.3 všeobecných obchodních podmínek, odvozena
od postoupení pohledávky, jež je institutem soukromoprávním.
Zvláštní senát z výše uvedených důvodů shledal žalovaným využité služby za odpovídající
službám obsahu ve smyslu §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích, které dle stejného
ustanovení nejsou službami elektronických komunikací; spor o zaplacení ceny za takové služby
pak není sporem o plnění povinností uložených na základě zákona o elektronických
komunikacích. Tento závěr je stěžejní pro úvahu zvláštního senátu o rozhodovací pravomoci
navrhovatele, neboť vzhledem k charakteru služby nemohou být ve vzájemném vztahu
žalobkyně, žalovaného a poskytovatele služby obsahu splněny podmínky stanovené větou první
a příp. též druhou §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích.
V posuzovaném případě poskytnuté služby obsahu nejsou službou elektronických
komunikací, z pravomoci soudů se tato věc nevymyká, neboť podle §7 odst. 1 zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, soudy rozhodují „spory a jiné
právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle
zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.“
Z vyložených důvodů zvláštní senát rozhodl, že přís lušným rozhodnout o nároku je soud
(§5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb.) a současně tak potvrdil dřívější judikaturu zvláštního senátu
(např. čj. Konf 99/2009 - 7 ze dne 31. 5. 2010, sp. zn. Konf 4/2011, v případě služby
PREMIUM SMS či SMS platby též sp. zn. Konf 56/2010 a sp. zn. Konf 73/2011), od níž
neshledal důvodu se odchýlit. Podle §5 odst. 3 zákona o některých kompetenčních sporech
zvláštní senát zrušil rozhodnutí okresního soudu, který výrok u zvláštního senátu odporuje,
a kterým popřel pravomoc soudu k jednání.
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb.
závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní
orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále tedy bude Okres ní soud v Kolíně pokračovat
v řízení o návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2011
JUDr. Pavel Vrcha
předseda zvláštního senátu