ECLI:CZ:NSS:2011:NAO.64.2011:65
sp. zn. Nao 64/2011 - 65
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců Mgr. Daniely Zemanové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobkyně:
ZIP o.p.s., se sídlem Tomanova 3 - 5, Plzeň, zast. JUDr. Miloslavou Wipplingerovou,
advokátkou se sídlem Pražská 45, Plzeň, proti žalované: Akademie věd České
republiky, se sídlem Národní 1009/3, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2011, č. j. 8 A 37/2011 - 33,
o námitce podjatosti vznesené vůči soudci Nejvyššího správního soudu JUDr. Karlovi
Šimkovi,
takto:
Soudce Nejvyššího správního soudu JUDr. Karel Šimka není v y l o u č e n
z projednávání a rozhodování věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod
sp. zn. 7 As 99/2011.
Odůvodnění:
Žalobkyně ve věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 7 As 99/2011
podala námitku podjatosti proti soudci Nejvyššího správního soudu JUDr. Karlovi
Šimkovi, kterou odůvodnila tak, že jmenovaný soudce působil v Grantové agentuře
Akademie věd České republiky a vzhledem k tomuto svému poměru k žalované
je vyloučen z projednávání věci.
Ve svém vyjádření k námitce podjatosti JUDr. Karel Šimka uvedl, že v letech
2006 - 2009 působil jako zvolený člen Oborové rady č. 7 Grantové agentury Akademie
věd České republiky. Šlo o radu pro oblast sociálních a ekonomických věd a jeho činnost
spočívala v zajištění posouzení grantových projektů v uvedených oborech. Dle vyjádření
JUDr. Karla Šimky se jednalo o činnost z hlediska časového marginální, vykonávanou
vedle funkce soudce a honorovanou částkami z hlediska jeho celkového příjmu zcela
nepatrnými. S Akademií věd České republiky jako takovou jinak neudržuje žádné bližší
styky a subjektivně se necítí být podjatým, objektivní posouzení podjatosti potom nechává
příslušnému senátu zdejšího soudu.
Námitka podjatosti soudce není důvodná.
Podle §8 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí
věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům
je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli
na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním
řízení. Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce
v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Dle §8 odst. 5
s. ř. s. může podjatost soudce navrhnout účastník řízení nebo osoba zúčastněná na řízení,
přičemž o vyloučení soudce po vyjádření námitkou dotčeného soudce rozhoduje Nejvyšší
správní soud.
Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v §8 s. ř. s. představuje
výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci
s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod). Tak jak zákon tuto příslušnost stanovil, je tato zásadně dána, a postup, kterým
je věc odnímána příslušnému soudci a přikázána soudci jinému, je nutno chápat
jako postup výjimečný. Vzhledem k tomu lze vyloučit soudce z projednávání
a rozhodnutí přidělené věci jen vskutku výjimečně a z opravdu závažných důvodů, které
mu reálně brání rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě. Ústavní soud
v nálezu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. I. ÚS 370/04 (N 159/35 SbNU 181; dostupné
z http://nalus.usoud.cz), uvedl, že „nestrannost soudce je především subjektivní kategorií,
vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah
k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně
referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi
stěží nalezla uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce.
Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šíře, tedy i v rovině objektivní. Za objektivní ovšem nelze
považovat to, jak se nestrannost soudce pouze subjektivně jeví vnějšímu pozorovateli (účastníkovi řízení),
nýbrž to, zda reálně neexistují okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem
o tom, že soudce má k věci určitý, nikoliv nezaujatý vztah.Ústavní soud k tomu již v minulosti judikoval
na straně jedné, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv
na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti
(srov. sp. zn. I. ÚS 167/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 127,
str. 429), na druhé straně však vyslovil, že subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být
podnětem k jejímu zkoumání; rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska
objektivního. To znamená, že otázka podjatosti nemůže být postavena nikdy zcela najisto; nelze ovšem
vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, nýbrž i z právního rozboru
skutečností, které k těmto pochybnostem vedou (srov. sp. zn. II. ÚS 105/01, Sbírka nálezů a usnesení
Ústavního soudu, svazek 23, nález č. 98, str. 11).“
Žalobkyně spatřuje důvod vyloučení soudce v jeho vztahu k žalované Akademii
věd České republiky s poukazem na jeho působení v Grantové agentuře Akademie věd
České republiky. Pouze taková skutečnost sama o sobě nemůže založit pochybnosti
o podjatosti soudce ve vztahu k rozhodování o kasační stížnosti proti rozhodnutí
městského soudu o žalobě směřující proti aktu Akademie věd České republiky. Pouhé
bývalé členství soudce v Grantové agentuře Akademie věd České republiky, k němuž
nepřistupují žádné další okolnosti, z nichž by mohly plynout pochybnosti o nepodjatosti,
nekonstituuje natolik intenzivní vztah k Akademii věd České republiky, která vystupuje
jako účastník v řízení o kasační stížnosti, který by odůvodňoval vyloučení takového
soudce pro podjatost. Ze samotného faktu bývalého členství v orgánu žalobkyně totiž
nelze usuzovat na osobní sympatie či antipatie, případně jiný osobní vztah k žalobkyni,
který by byl na překážku nestrannému rozhodnutí. V této souvislosti je třeba také zmínit,
že působení JUDr. Karla Šimky v Grantové agentuře Akademie věd České republiky
skončilo v roce 2009, od ukončení jeho členství v této agentuře tak již uplynul delší
časový interval, což také oslabuje intenzitu vazby k žalobkyni. Dále není bez významu,
že soudce JUDr. Karel Šimka, jenž nyní čelí námitce podjatosti, působil v Grantové
agentuře Akademie věd České republiky, přičemž před městským soudem napadeným
aktem Akademie věd České republiky je výpověď dohody o rozsahu a podmínkách
provádění archeologických výzkumů uzavřené na základě §21 odst. 2 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů. Právě zmíněná výpověď
se tak jakkoli nedotýká poskytování grantů a ze spisového materiálu ani z námitky
podjatosti není možno vysledovat žádnou souvztažnost Grantové agentury Akademie věd
České republiky, jejímž členem JUDr. Karel Šimka v minulosti byl, k této výpovědi.
Jak již Nejvyšší správní soud vyslovil ve svém usnesení ze dne 29. 4. 2003,
č. j. Nao 19/2003 - 16 (dostupné z www.nssoud.cz), podjatost soudce zasahuje
do principu nezávislosti soudce. Institut soudce vychází z premisy nezaujatosti
a nestrannosti a jako takový tvoří pilíř demokratické společnosti. Proto vyloučit soudce
z projednávání a rozhodnutí věci postupem podle §8 odst. 1 s. ř. s. lze jen výjimečně
a ze skutečně závažných důvodů. V nyní projednávané věci s ohledem na shora uvedené
neshledal devátý senát Nejvyššího správního soudu v bývalém členství JUDr. Karla Šimky
v Grantové agentuře Akademie věd České republiky takové výjimečné a skutečně závažné
důvody, pro které by měl být vyloučen z projednávání věci vedené u zdejšího soudu pod
sp. zn. 7 As 99/2011.
Na základě výše uvedeného pak Nejvyšší správní soud rozhodl tak, jak je uvedeno
ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. října 2011
JUDr. Radan Malík
předseda senátu