ECLI:CZ:NSS:2012:1.AFS.14.2012:24
sp. zn. 1 Afs 14/2012 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: MUDr. J.
S., zastoupený JUDr. Ing. Jiřím Klavíkem, advokátem se sídlem Havlíčkova 99, 537 01 Chrudim,
proti žalovanému: Finanční úřad v Hradci Králové, se sídlem U Koruny 1632/1,
502 00 Hradec Králové, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 6. 2011,
č. j. 301193/11/228940602902, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2011, č. j. 31 Af 72/2011 - 18,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2011,
č. j. 31 Af 72/2011 - 18, se zrušuje .
II. Žaloba se odmítá .
III. Věc se p o s t u p u je k vyřízení Finančnímu ředitelství v Hradci Králové.
IV. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ze dne 7. 6. 2011, č. j. 301193/11/228940602902, Finanční úřad v Hradci
Králové zamítl návrh dlužníka na zastavení daňové exekuce z důvodu promlčení daňového
nedoplatku podle §181 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších
předpisů.
[2] Proti citovanému rozhodnutí brojil žalobce žalobou podanou u Krajského soudu
v Hradci Králové. Ten rozsudkem ze dne 31. 10. 2011, č. j. 31 Af 72/2011 - 18, žalobu zamítl.
Nepřisvědčil názoru žalobce, že vymáhání daňového nedoplatku na dani z příjmů fyzických osob
za rok 1993 je promlčeno.
II. Kasační stížnost
[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu včas podanou kasační
stížností namítaje, že je dán důvod podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“), tj. nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
[4] Stěžovatel je přesvědčen, že běh a délka lhůty pro promlčení práva vybrat a vymáhat
daňový nedoplatek uplynula před nabytím účinnosti daňového řádu, proto měl správce daně
v daném případě postupovat výlučně podle §70 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, ve znění pozdějších předpisů.
[5] Podle §97 zákona o správě daní a poplatků měl tento zákon povahu obecného
procesního předpisu ve věcech daní a poplatků; postupovalo se podle něho, nestanovil-li zvláštní
zákon jinak. Takovým zvláštním zákonem byl od 1. 1. 1993 do 31. 12. 2003 zákon
č. 212/1992 Sb., o soustavě daní, ve znění pozdějších předpisů. Obsahoval speciální úpravu
promlčení daňových nedoplatků, podle níž bylo možné daň vyměřit a vymáhat nejpozději
do deseti let počítaných od konce kalendářního roku, v němž byl poplatník povinen podat
přiznání.
[6] Stěžovatel se neztotožňuje s odkazem krajského soudu na judikaturu Nejvyššího
správního soudu, podle níž je úprava promlčení daňových nedoplatků upravená v zákoně
o soustavě daní nepoužitelná ve smyslu čl. 2 ústavního zákona č. 4/1993 Sb. Podle §4 odst. 3
zákona o soustavě daní bylo možné daň vyměřit či vymáhat nejpozději do deseti let počítaných
od konce kalendářního roku, v němž byl poplatník povinen podat přiznání.
Oproti tomu ustanovení §70 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků obsahovalo dvacetiletou
objektivní lhůtu pro promlčení daňových nedoplatků a tato lhůta se počítala až od konce
roku, v němž se nedostatek stal splatným.
[7] Ústavní zákon č. 4/1993 Sb. tak podle stěžovatele řeší pouze vztah dvou právních
předpisů stejné právní síly v případě, že se neuplatňuje zásada speciality. Například zákon
č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, byl sice federálním zákonem, nicméně
přesto se uplatňoval jako předpis speciální k zákonu o správě daní a poplatků; to potvrzuje
i judikatura Nejvyššího správního soudu. Z obdobných důvodů měl být přednostně uplatňován
rovněž zákon o soustavě daní.
[8] Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
[9] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti setrval na svých dřívějších vyjádřeních
obsažených v napadeném rozhodnutí nebo ve sdělení ze dne 23. 2. 2011,
č. j. 69586/11/228940601243, jakož i ve vyjádření ke správní žalobě ze dne 10. 4. 2007,
kde bylo podrobně popsáno jeho stanovisko k namítanému promlčení daňových nedoplatků
stěžovatele.
[10] Podle žalovaného argumentace stěžovatele nezohledňuje platné právní předpisy upravující
oblast daní. Správce daně postupoval v řešeném případě v souladu se zákonem a nezkrátil
stěžovatele na jeho právech. Proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti,
byla podána včas a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout
pro nepřípustnost. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích
jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[12] Kasační stížnost je důvodná.
[13] Nejprve Nejvyšší správní soud ex officio (§109 odst. 4 s. ř. s.) zkoumal, zda jsou dány
podmínky soudního přezkumu napadeného rozhodnutí ve smyslu §65 a násl. s. ř. s.
[14] Ze správního spisu vyplynuly následující skutečnosti. Dodatečným platebním výměrem
ze dne 14. 11. 1997, č. j. 160282/97/228913/4060, byla stěžovateli vyměřena daň z příjmů
fyzických osob za zdaňovací období roku 1993 ve výši 834 192 Kč. Vydáním exekučního příkazu
na srážky ze mzdy ze dne 27. 5. 1999, č. j. 128275/99/228940/6862, učinil správce daně úkon
směřující k vybrání daně. V této exekuci pokračoval a rozhodnutím ze dne 27. 3. 2006,
č. j. 82884/06/228940/2902, vyrozuměl nového plátce mzdy o nařízené exekuci srážkami
ze mzdy a vyzval ho k pokračování v těchto srážkách.
[15] Dne 29. 11. 2010 vznesl stěžovatel námitku promlčení daňového nedoplatku na dani
z příjmů fyzických osob za rok 1993 podle §70 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků.
Sdělením ze dne 23. 2. 2011, č. j. 69586/11/228940601243, správce daně stěžovateli oznámil,
že objektivní ani subjektivní promlčecí lhůta pro placení daně neuplynula. Na uvedené sdělení
reagoval stěžovatel přípisem ze dne 7. 4. 2011, v němž správce daně informoval, že z judikatury
Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 Aps 11/2008 - 73,
publikovaný pod č. 2228/2011 Sb. NSS, www.nssoud.cz) vyplývá, že o námitce promlčení
daňového nedoplatku musí správce daně rozhodnout rozhodnutím, proti kterému je přípustné
odvolání. Poté správce daně rozhodnutím ze dne 7. 6. 2011, č. j. 301193/11/228940602902,
zamítl návrh dlužníka na zastavení daňové exekuce z důvodu promlčení daňového nedoplatku
podle §181 odst. 2 daňového řádu s odkazem na §264 odst. 5 tohoto zákona. V poučení
žalovaný uvedl, že proti tomuto rozhodnutí nelze uplatnit opravné prostředky (§181 odst. 4
daňového řádu).
[16] Podle §264 odst. 1 daňového řádu se řízení nebo postupy, které byly zahájeny podle dosavadních
právních předpisů, ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona dokončí a práva a povinnosti z nich plynoucí se posoudí
podle ustanovení tohoto zákona, která upravují řízení nebo postupy, které jsou jim svou povahou a účelem
nejbližší. Pátý odstavec citovaného ustanovení pak stanoví, že běh a délka lhůty pro promlčení práva
vybrat a vymáhat daňový nedoplatek, která započala podle dosavadních právních předpisů a neskončila
do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona posuzuje podle ustanovení
tohoto zákona, která upravují lhůtu pro placení daně; okamžik počátku běhu této lhůty určený podle dosavadních
právních předpisů zůstává zachován. Účinky právních skutečností, které mají vliv na běh této lhůty
a které nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Právní skutečnosti nově zakládající stavění běhu lhůty pro placení daně podle tohoto zákona, které započaly
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, staví běh lhůty až ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
[17] V souladu s dikcí přechodných ustanovení rozhodl správce daně v posuzovaném
případě po 1. 1. 2011, tj. po nabytí účinnosti daňového řádu, o námitce promlčení stěžovatele
uplatněné dne 29. 11. 2010 podle ustanovení §181 daňového řádu upravujícího odklad
a zastavení daňové exekuce, neboť takový postup byl svou povahou a účelem nejbližší
rozhodování o námitce promlčení vznesené podle §70 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků.
[18] Zatímco lhůta pro placení daně podle §70 zákona o správě daní a poplatků
měla charakter promlčecí, podle nového daňového řádu je tato lhůta lhůtou prekluzivní (§160
daňového řádu) a správce daně je povinen přihlížet k zániku práva vymáhat daňový nedoplatek
z úřední povinnosti. Přechodné ustanovení (§264 odst. 5 daňového řádu) obsahuje pravidla
pro běh a délku lhůty pro promlčení práva vybrat daňový nedoplatek; výslovně však nestanoví,
jak nahlížet na skutečnost, že se novou právní úpravou současně mění charakter této lhůty z lhůty
promlčecí na lhůtu prekluzivní. Existují tedy dva možné výklady citovaného přechodného
ustanovení: buďto posuzovat charakter lhůty pro placení daně podle dosavadních právních
předpisů (zákona o správě daní a poplatků) s odůvodněním, že §264 odst. 5 daňového řádu
upravuje toliko běh a délku této lhůty, nikoliv její charakter, nebo nahlížet na charakter lhůty
pro placení daně po 1. 1. 2011 jako na lhůtu prekluzivní s odkazem na §160 daňového řádu.
[19] Podle konstantní judikatury Ústavního soudu „za situace, kdy právo umožňuje dvojí výklad,
nelze při řešení případu pominout, že na poli veřejného práva mohou státní orgány činit pouze to, co jim zákon
výslovně umožňuje (na rozdíl od občanů, kteří mohou činit vše, co není zákonem zakázáno - čl. 2 odst. 3 a 4
Ústavy). Z této maximy pak plyne, že při ukládání a vymáhání daní podle zákona (…) jsou orgány veřejné moci
povinny podle čl. 4 odst. 4 Listiny šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod. Jinak řečeno,
v případě pochybností jsou povinny postupovat mírněji (in dubio mitius)“ [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 666/02
ze dne 15. 12. 2003 (N 145/31 SbNU 291), http://nalus.usoud.cz]. Pro určení výkladu
příznivějšího pro daňový subjekt je vhodné nejprve objasnit rozdíl institutů promlčení a prekluze.
V případě promlčení je uplynutím lhůty subjektivní právo na plnění oslabeno, neboť vznese-li
dlužník námitku promlčení, zaniká nárok takové právo vymáhat; odpovídající právní povinnost
však přetrvává (uhradí-li tedy dlužník svůj závazek, přestože je již promlčen, nenastává na straně
věřitele bezdůvodné obohacení). Naopak marné uplynutí prekluzivní lhůty způsobuje zánik práva
(a společně s ním i zánik nároku toto právo vymáhat), k němuž je nutné přihlížet z úřední
povinnosti. V případě plnění prekludovaného závazku by tak na straně původního věřitele
vzniklo bezdůvodné obohacení.
[20] Z uvedených důvodů se Nejvyšší správní soud přiklonil k interpretaci §264 odst. 5
daňového řádu příznivější pro daňové subjekty; tou je nepochybně druhý nastíněný výklad,
že lhůta pro placení daně je lhůtou prekluzivní, neboť uplynutí této lhůty způsobí zánik práva
státu vymáhat daňové nedoplatky a správce daně přihlíží k zániku tohoto práva ex officio,
tj. aniž by se toho musel daňový subjekt sám dovolat. Lze tak konstatovat, že promlčecí lhůta,
jež započala běžet podle §70 zákona o správě daní a poplatků a neskončila do dne nabytí
účinnosti daňového řádu, má po 1. 1. 2011 charakter lhůty prekluzivní podle §264 odst. 5
v návaznosti na §160 daňového řádu.
[21] Z ustanovení §181 daňového řádu vyplývá následující:
(1) Správce daně může daňovou exekuci na návrh dlužníka nebo z moci úřední částečně
nebo zcela odložit, zejména šetří-li se skutečnosti rozhodné pro zastavení daňové exekuce, vyloučení
předmětu exekuce ze soupisu věcí nebo podmínky pro posečkání úhrady nedoplatku. Nestanoví-li
správce daně v rozhodnutí o odložení daňové exekuce jinak, právní účinky již provedených exekučních
úkonů zůstávají zachovány. Pominou-li důvody, které vedly k odkladu daňové exekuce, a nedojde-li
k jejímu zastavení, rozhodne správce daně o pokračování v daňové exekuci.
(2) Správce daně na návrh příjemce exekučního příkazu nebo z moci úřední daňovou exekuci
zcela nebo zčásti zastaví, pokud a) pro její nařízení nebyly splněny zákonné podmínky, b) odpadl
důvod, pro který byla daňová exekuce nařízena, c) povolí posečkání úhrady nedoplatku,
d) bylo pravomocně rozhodnuto, že postihuje majetek, k němuž náleží právo nepřipouštějící exekuci,
nebo věci nepodléhající exekuci, e) zaniklo právo vymáhat nedoplatek, f) předpokládaný výtěžek
nepostačí ani ke krytí exekučních nákladů, g) by pokračování v daňové exekuci bylo spojeno
s nepoměrnými obtížemi, h) dlužník, jehož mzda je exekvována, nepobírá nejméně po dobu jednoho
roku mzdu alespoň v takové výši, aby z ní mohly být srážky prováděny, i) bylo nařízeno více daňových
exekucí a k úhradě vymáhaného nedoplatku postačí pouze některá z nich, nebo j) je tu jiný důvod,
pro který nelze v daňové exekuci pokračovat.
(3) Rozhodnutí o odložení, jakož i o pokračování v odložené daňové exekuci, nebo rozhodnutí
o zastavení daňové exekuce se doručuje všem příjemcům exekučního příkazu. Jde-li o částečné zastavení
daňové exekuce, doručuje se rozhodnutí pouze dlužníkovi a plátci mzdy, poskytovateli platebních služeb
nebo jinému poddlužníkovi (dále jen „poddlužník“), kterého se částečné zastavení týká.
(4) Proti rozhodnutím podle odstavce 3 nelze uplatnit opravné prostředky.
[22] V posuzovaném případě Nejvyšší správní soud nejprve hodnotil, zda žalobou napadené
rozhodnutí, jímž byl zamítnut návrh daňového dlužníka na zastavení daňové exekuce z důvodu
promlčení daňového nedoplatku, lze chápat jako rozhodnutí o zastavení daňové exekuce
ve smyslu §181 odst. 3 daňového řádu. Pokud by tomu tak nebylo, neuplatnil by se v daném
případě §181 odst. 4 daňového řádu o vyloučení možnosti podat proti takovému rozhodnutí
opravný prostředek a takové rozhodnutí by v souladu s §109 odst. 1 daňového řádu bylo možné
napadnout odvoláním.
[23] Zdejší soud považuje za vhodné poukázat v této souvislosti na svou dřívější judikaturu
týkající se rozhodnutí správce daně o prominutí daňového nedoplatku podle §65 zákona
o správě daní a poplatků, v níž byla řešena otázka, zda zákon o správě daní a poplatků vylučuje
obecně podání odvolání proti rozhodnutím o prominutí, ale i neprominutí daňového nedoplatku,
nebo zda užití tohoto opravného prostředku vylučuje pouze v případech vyhovění žádosti,
tedy v případech, kdy daňový nedoplatek je prominut. V rozsudku ze dne 24. 5. 2006,
č. j. 1 Afs 85/2005 - 45, www.nssoud.cz, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že „opravný
prostředek (odvolání) je vyloučen tam, kde je žadateli (odvolateli) zcela vyhověno anebo tam, kde jeho užití
výslovně zákon vylučuje. (…) z §65 odst. 5 [zákona o správě daní a poplatků] lze dovodit, že je-li vyhověno
žádosti o prominutí daňového nedoplatku, pak je odvolání nepřípustné (je li vyhověno, není proti čemu brojit).
Jinak je tomu však v případě nevyhovění žádosti o prominutí nedoplatku na dani správcem daně.
V takovém případě je nutno užití opravného prostředku připustit.“ Obdobný závěr vyslovil Nejvyšší
správní soud rovněž v rozsudku ze dne 27. 7. 2006, č. j. 2 Afs 207/2005 - 55, publikovaném
pod č. 1472/2008 Sb. NSS, www.nssoud.cz). Nadto dodal, že „[v] pochybnostech o tom, zda určitý
úkon může být předmětem přezkumu (a to nejen soudního, ale i přezkumu v rámci řízení dle [zákona o správě
daní a poplatků]) či nikoliv, je vždy zapotřebí se přiklonit k závěru, že jej přezkoumat lze. Předmětné
ustanovení je tedy nutné vykládat tak, že možnost využití řádného opravného prostředku, tj. odvolání,
je daňovému poplatníku odňata pouze v případech úplného vyhovění žádosti (…).“
[24] Z daňového řádu vyplývá, že správce daně může daňovou exekuci zastavit z úřední
povinnosti nebo na návrh příjemce exekučního příkazu, jsou-li dány důvody vymezené v §181
odst. 2 daňového řádu. Rozhodnutí o zastavení daňové exekuce se pak doručuje daňovému
dlužníkovi a všem ostatním příjemcům exekučního příkazu. Daňový dlužník,
jakožto jeden z příjemců exekučního příkazu, je tedy oprávněn podat návrh na zastavení daňové
exekuce [např. z důvodu promlčení, resp. prekluze práva vymáhat daňový nedoplatek podle §181
odst. 2 písm. e) daňového řádu], na jehož základě správce daně zváží, zda jsou či nejsou dány
důvody pro zastavení exekuce. Shledá-li správce daně návrh daňového dlužníka důvodný,
rozhodne o zastavení daňové exekuce; stejně tak může správce daně rozhodnout o zastavení
daňové exekuce z důvodu zániku práva vymáhat nedoplatek z úřední povinnosti. Rozhodnutí
o zastavení daňové exekuce doručí správce daně v souladu s §181 odst. 3 daňového řádu;
proti takovému rozhodnutí nebude přípustné odvolání, neboť správce daně plně vyhověl návrhu
daňového subjektu a rozhodl v jeho prospěch (přiměřeně srov. např. §98 odst. 4 daňového řádu
upravující sjednání daně, §140 odst. 4 a §144 odst. 4 daňového řádu upravující vyměření
a dodatečné vyměření daně, §155 odst. 4 upravující vratitelný přeplatek).
[25] Oproti tomu rozhodnutí správce daně, jímž zamítne návrh daňového dlužníka
na zastavení daňové exekuce z důvodu promlčení, resp. prekluze práva vymáhat daňové
nedoplatky podle §181 odst. 2 daňového řádu, doručí správce daně pouze daňovému subjektu,
jak ostatně učinil v projednávaném případě. O takovémto rozhodnutí není důvodu vyrozumívat
ostatní příjemce exekučního příkazu, neboť se ke dni vydání rozhodnutí na dosavadním způsobu
provádění exekuce ničeho nemění. Rozhodnutí o zamítnutí návrhu na zastavení daňové exekuce
tedy nelze chápat jako rozhodnutí o zastavení daňové exekuce ve smyslu §181 odst. 3 daňového
řádu. Správnost závěrů vyslovených správcem daně v rozhodnutí o zamítnutí návrhu na zastavení
exekuce podaného daňovým dlužníkem je možné napadnout řádným opravným prostředkem
(§109 odst. 1 daňového řádu), neboť zákon podání odvolání proti rozhodnutí o zamítnutí
návrhu na zastavení exekuce nevylučuje. Takový závěr navíc plně odpovídá shora citované
ustálené judikatuře Nejvyššího správního soudu i subsidiaritě soudního přezkumu správních
rozhodnutí.
[26] Je tak patrné, že charakter pozitivního a negativního rozhodnutí o návrhu na zastavení
daňové exekuce je odlišný. Kromě rozdílů vyplývajících z možnosti či nemožnosti podání
řádného opravného prostředku proti danému rozhodnutí se liší i okruh subjektů,
jimž jsou tato rozhodnutí doručována.
[27] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že možnost podat řádný
opravný prostředek proti rozhodnutí o zastavení exekuce podle §181 odst. 4 daňového řádu
je daňovému dlužníku odňata pouze v případě pozitivního rozhodnutí o zastavení daňové
exekuce. Rozhodnutí, jímž správce daně zamítne žádost daňového dlužníka na zastavení exekuce
z důvodu promlčení, resp. prekluze práva vymáhat daňový nedoplatek, není rozhodnutím
ve smyslu §181 odst. 3 daňového řádu, a proto je proti němu odvolání přípustné (§109 odst. 1
daňového řádu).
V. Závěr a náklady řízení
[28] Správce daně tedy s ohledem na výše uvedené stěžovatele nesprávně poučil o nemožnosti
užití odvolání. Ten se proto obrátil na správní soud. Ustanovení §46 odst. 5 s. ř. s.
stanoví, že podal-li navrhovatel návrh proto, že se řídil nesprávným poučením správního orgánu
o tom, že proti jeho rozhodnutí není přípustný opravný prostředek, soud z tohoto důvodu tento návrh odmítne
a věc postoupí k vyřízení opravného prostředku správnímu orgánu k tomu příslušnému. Byl-li návrh podán
včas u soudu, platí, že opravný prostředek byl podán včas.
[29] S ohledem na výše uvedené se Nejvyšší správní soud nezabýval námitkami stěžovatele
směřujícími do merita věci, neboť správnost závěrů správce daně ve vztahu k námitce promlčení
vznesené daňovým dlužníkem bude nejprve přezkoumána finančním ředitelstvím v odvolacím
řízení.
[30] Nejvyšší správní soud tedy posoudil návrh žalobce, podaný ke správnímu soudu
jako odvolání, neboť správní orgán ve svém rozhodnutí nesprávně žalobce poučil o nemožnosti
podat odvolání. Jelikož důvody pro odmítnutí žaloby byly dány již v řízení před krajským
soudem, Nejvyšší správní soud postupem podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
(věta za středníkem) ve spojení s §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. prvým výrokem zrušil napadený
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové a druhým výrokem žalobu odmítl. Třetím výrokem
Nejvyšší správní soud postoupil věc k vyřízení opravného prostředku Finančnímu ředitelství
v Hradci Králové, jako orgánu k jeho vyřízení příslušnému (§46 odst. 5 s. ř. s.).
[31] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 3 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., podle kterého žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. února 2012
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu