ECLI:CZ:NSS:2012:1.AFS.32.2012:30
sp. zn. 1 Afs 32/2012 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce L. D.,
zastoupeného JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem se sídlem Litoměřice, Mírové nám.
157/30, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem Ústí nad
Labem, Velká hradební 61, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 3. 2006, č. j.
4835/06-1500, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 27. 4. 2011, č. j. 15 Ca 73/2007 - 20,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti
Odůvodnění:
Vymezení věci
[1] Napadeným rozsudkem krajský soud zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného,
který zamítl odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Litoměřicích; tímto rozhodnutím úřad
zamítl pro opožděnost odvolání žalobce proti rozhodnutí o zřízení zástavního práva.
[2] O žalobě rozhodoval krajský soud opakovaně, neboť ke kasační stížnosti žalobce
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 21. 2. 2007, č. j. 1 Afs 126/2006 - 45, jeho dřívější
rozhodnutí (usnesení o odmítnutí žaloby) zrušil a zavázal krajský soud zabývat se otázkou,
zda soudnímu přezkumu podléhá rozhodnutí žalovaného o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí
finančního úřadu o zamítnutí odvolání pro opožděnost podle §49 odst. 2 písm. b) zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Krajský soud byl zavázán zhodnotit,
zda takové rozhodnutí je rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., tzn. zda se jím zakládají,
mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti žalovaného. Nejvyšší správní soud
k dané věci poznamenal, že odvolání jako řádný opravný prostředek je charakterizováno
tím, že účastník má subjektivní procesní právo na to, aby bylo projednáno v zákonem
předpokládaném procesním postupu. Nestane-li se tak, dochází k porušení účastníkova
subjektivního procesního práva. Podání odvolání je omezeno zákonnou lhůtou, jejíž zmeškání
má za následek ztrátu takového práva. Rozhodnutím o tom, zda účastník podal odvolání
včas či nikoli, pak dochází ke konstatování, zda účastník měl nebo neměl právo na přezkoumání
odvoláním napadeného rozhodnutí v řádném odvolacím řízení. V nezodpovězení této otázky
spočívala nepřezkoumatelnost předchozího rozsudku krajského soudu, pro kterou byl Nejvyšším
správním soudem zrušen.
[3] V odůvodnění kasační stížností nyní napadeného rozsudku krajský soud odkázal
na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2009,
č. j. 2 Afs 186/2006 - 54, který prakticky ve shodné věci, týkající se zřízení zástavního práva
k nemovitostem ve vlastnictví jiné osoby z rodiny žalobce uvedl, že rozhodnutí o zřízení
zástavního práva podle §72 zákona o správě daní a poplatků není vyloučeno ze soudního
přezkumu.
[4] K žalobcově námitce zachování lhůty pro odvolání proti rozhodnutí o zřízení zástavního
práva z důvodu nesprávného poučení o odkladném účinku soud zdůraznil, že podle §32 zákona
o správě daní a poplatků, má správce daně povinnost upozornit v poučení rozhodnutí
na případné vyloučení odkladného účinku. Ten však v tomto případě vyloučen nebyl,
neboť v případě podání odvolání proti rozhodnutí o zřízení zástavního práva je odkladný účinek
zákonem přiznán (není vyloučen). To proto, že zástavní právo vzniká až nabytím právní
moci rozhodnutí o něm; odvolá-li se tedy příjemce takového rozhodnutí, vzniká zástavní právo
až vydáním rozhodnutí o odvolání. V takovém případě výslovné upozornění na vyloučení
odkladného účinku v poučení rozhodnutí nemá své místo. V tomto ohledu odkázal krajský soud
též na shodnou judikaturu Nejvyššího správního soudu, rozsudek ze dne 3. 12. 2010,
č. j. 7 Afs 80/2010 - 110.
[5] Jako nedůvodnou označil soud rovněž námitku absence odůvodnění rozhodnutí o zřízení
zástavního práva; soud shledal odůvodnění dostatečné.
[6] K námitce včasnosti podání odvolání proti rozhodnutí o zřízení zástavního práva soud
uzavřel, že vzhledem k aplikaci §17 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., bylo rozhodnutí žalobci
doručeno 22. 6. 2004, od tohoto data mu začala běžet lhůta pro podání odvolání, která uplynula
dne 22. 7. 2004. Žalobce podal odvolání proti tomuto rozhodnutí až dne 10. 9. 2004 a soud
se proto ztotožnil se žalovaným, že odvolání bylo podáno pozdě a proto jej správce daně správně
zamítl pro opožděnost.
Kasační stížnost a vyjádření žalovaného k ní
[7] Žalobce (dále též i „stěžovatel“) se ve včas podané kasační stížnosti domáhá zrušení
rozsudku krajského soudu z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem [§103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.] a nepřezkoumatelnosti rozsudku [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s], neboť se soud
nezabýval jeho námitkou důsledků opomenutí poučení o odkladném účinku. Podstata
jeho žaloby totiž spočívala v tvrzení, že absence poučení způsobila prodloužení lhůty
pro odvolání a žalobou napadené rozhodnutí bylo proto nesprávné (jeho odvolání bylo podáno
včas a nemělo být proto zamítnuto pro opožděnost).
[8] Stěžovatel nesouhlasí s názorem krajského soudu, že absence poučení o odkladném
účinku nezakládá nezákonnost rozhodnutí. Toto poučení musí být v rozhodnutí přítomno
vždy - i když odvolání proti rozhodnutí má odkladný účinek. V důsledku výkladu
této problematiky krajským soudem nemůže opravný prostředek zabránit vykonatelnosti
rozhodnutí, na rozdíl od včas podaného opravného prostředku při absenci správného poučení
o odkladném účinku, neboť včas podané odvolání by vykonatelnosti zabránilo. Stěžovatel
proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení
[9] Žalovaný přes výzvu soudu vyjádření ke kasační stížnosti nepodal.
Právní hodnocení Nejvyšším správním soudem
[10] Soud nejprve posoudí námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku [§103 odst. 1
písm. d) s. ř. s]; podle navrhovatele se soud nezabýval jeho námitkou důsledků opomenutí
poučení o odkladném účinku. Dospěje-li k závěru, že v tomto ohledu je rozsudek krajského
soudu přezkoumatelný, posoudí druhou z kasačních námitek - nesprávné posouzení právní
otázky soudem [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]; podle stěžovatele absence poučení o odkladném
účinku vždy působí prodloužení lhůty pro podání opravného prostředku ve shodě s §32 odst. 4
zákona o správě daní a poplatků a v takovém případě by bylo odvolání podáno včas.
[11] Nejvyšší správní soud se tedy nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu je rozsudek
krajského soudu nepřezkoumatelný ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
pokud není z jeho odůvodnění zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci
v žalobě a proč žalobní námitky považuje za nedůvodné nebo vyvrácené zejména
tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Krajský soud ji nemůže
jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44,
publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS a na www.nssoud.cz). Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé,
že stěžovatel spatřoval nepřezkoumatelnost rozsudku v tom, že se krajský soud vůbec nezabýval
§32 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků, a tedy tím, že stěžovatel nebyl poučen o odkladném
účinku.
[12] Stěžovatelovu námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu však neshledal
Nejvyšší správní soud důvodnou. Krajský soud se velmi podrobně zabýval náležitostmi
rozhodnutí finančního úřadu podle §32 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, zejména
jeho písm. f). Tímto způsobem tak dostatečně reagoval na stěžovatelovy žalobní námitky. Krajský
soud zdůraznil, že má-li opravný prostředek odkladný účinek, jako je tomu v případě rozhodnutí
o zřízení zástavního práva, pak v poučení o opravném prostředku upozornění na případné
vyloučení odkladného účinku být nemusí. Přitom to bylo podle tvrzení stěžovatele
právě nesprávné poučení, od něhož odvozoval včasnost podaného odvolání.
[13] Nejvyšší správní soud se ztotožnil rovněž se závěrem krajského soudu, vztahujícím
se k tvrzené nutnosti poučit příjemce rozhodnutí vždy o odkladném účinku odvolání a vlivu
absence takového poučení na včasnost podání odvolání.
[14] Nejvyšší správní soud se předně neztotožňuje se stěžovatelem v tom, že z §32 odst. 4
zákona o správě daní a poplatků vyplývá, že jeho odvolání bylo podáno
včas, protože nebyl poučen o odkladném účinku. Stěžovatel přitom nijak nezpochybnil
argumentaci krajského soudu týkající se základních náležitostí rozhodnutí ve smyslu §32 odst. 2
zákona o správě daní a poplatků ani jeho závěr, že odvolání proti rozhodnutí správce daně
podle §72 zákona o správě daní a poplatků má odkladný účinek.
[15] Podle §32 odst. 2 písm. f) zákona o správě daní a poplatků jsou základní náležitosti
rozhodnutí poučení o místu, době a formě podání opravného prostředku s upozorněním
na případné vyloučení odkladného účinku. To tedy znamená, že adresát rozhodnutí
musí být upozorněn v poučení na odkladný účinek pouze tehdy, je-li vyloučen.
Jen tehdy totiž hrozí bezprostřední účinek rozhodnutí, jež poučení obsahuje. Není-li odkladný
účinek vyloučen, zmínka o něm v poučení být nemusí a zásadně ani nemá místo, neboť správní
orgán by zde jednal nad rámec zákonem stanovené povinnosti, byť zpravidla bez negativních
důsledků pro adresáta rozhodnutí. Právě vyloučení odkladného účinku odvolání a nevědomost
o této skutečnosti může vyvolat oslabení důraznosti v obraně daňového subjektu a naopak
jeho existence nemůže do oslabení stěžovatelovy obrany negativně zasáhnout. V tomto ohledu
se tak Nejvyšší správní soud zcela ztotožnil se závěrem krajského soudu.
[16] Existenci odkladného účinku odvolání koriguje §48 odst. 12 zákona o správě
daní a poplatků; podle něho odvolání nemá odkladný účinek, nestanoví-li tento nebo zvláštní
zákon jinak. Je tak nutno zkoumat, zda tento (či jiný) zákon nestanoví pro užití určitých institutů
výjimku.
[17] Možnost zřízení zástavního práva k zajištění daňové pohledávky a jejího příslušenství
je upravena v §72 zákona o správě daní a poplatků; ke zjištění předmětu zástavy má správce
daně oprávnění podle §16 tohoto zákona, v ostatním však platí ustanovení občanského zákoníku
o zástavním právu. Podle §160 odst. 1 občanského zákoníku vzniká zástavní právo na základě
rozhodnutí soudu nebo správního úřadu dnem nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.
[18] Rozhodnutí, proti kterému nelze uplatnit řádný opravný prostředek, je v právní moci
(§32 odst. 12 zákona o správě daní a poplatků). V případě stěžovatele tak právní účinky
rozhodnutí nastaly marným uplynutím třicetidenní lhůty pro podání odvolání.
Vzhledem k tomu, že zástavní právo vzniká až na základě právní moci rozhodnutí o zřízení
zástavního práva (neboť §72 zákona o správě daní a poplatků v tomto plně odkazuje
na občanský zákoník), není zákonnou náležitostí tohoto rozhodnutí poučení
o odkladném účinku v tom smyslu, že podané odvolání nemá odkladný účinek.
To právě proto, že v tomto případě odvolání odkladný účinek má, a to na základě „zvláštního“
zákona, jak normuje §48 odst. 12 zákona o správě daní a poplatků.
[19] Za těchto okolností pak nelze na odvolání stěžovatele podané dne 9. 9. 2004
(proti rozhodnutí doručenému dne 22. 6. 2004) nahlížet jako na včas podané,
neboť nelze dovodit důsledek uvedený v §32 odst. 4 pro případ nesprávného či chybějícího
poučení o odkladném účinku. Stěžovatel z dikce §32 odst. 4 věty druhé zákona o správě
daní a poplatků dovozuje další náležitost rozhodnutí, a to obecné poučení o odkladném účinku,
tedy poučení jak pro případ, že je vyloučen, tak pro případ, že vyloučen není. Citované
ustanovení však logicky a systematicky navazuje na předchozí odstavce §32 cit. zákona stanovící
základní zákonné náležitosti, které musí rozhodnutí obsahovat. Ustanovení §32 odst. 4
pak upravuje následky nedostatků a chyb v některých základních náležitostech rozhodnutí,
jak vyplývají z předchozích ustanovení. Výkladem provedeným stěžovatelem
by byla zcela popřena dikce i smysl §32 odst. 2 písm. f) zákona o správě daní a poplatků,
který zcela jednoznačně stanoví povinnost uvést upozornění týkající se pouze případu,
kdy podání opravného prostředku nemá odkladný účinek, a kdy je proto třeba na tuto skutečnost
daňový subjekt či jiné osoby upozornit. S ohledem na znění a smysl tohoto ustanovení
je pak nutno interpretovat §32 odst. 4 větu druhou zákona o správě daní poplatků.
(K téže problematice též shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 12. 2010,
č. j. 7 Afs 80/2010 - 110.)
[20] Jak soud již dříve vyslovil ve shora uvedeném rozsudku, tento výklad,
na němž se Nejvyšší správní soud shoduje s krajským soudem, je s ohledem na dikci i smysl §32
odst. 2 písm. f) zákona o správě daní a poplatků i dalších shora citovaných ustanovení jediný,
který lze rozumně hájit. Srovnatelně přesvědčivé výkladové alternativy
v daném případě neexistují, a proto zde není prostor pro uplatnění zásady in dubio mitius
(k ní viz stálou judikaturu Ústavního i Nejvyššího správního soudu; souhrnně s odkazy
na prejudikaturu viz např. body 60, 61 a 64 usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 16. 10. 2008, č. j. 7 Afs 54/2006 - 155, publ. pod č. 1778/2009 Sb. NSS).
[21] Z důvodů výše uvedených tedy Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle §110
odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[22] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení a žalovanému žádné náklady s tímto řízením nad rámec jeho běžné úřední činnosti
vznikly; soud mu proto náklady řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2012
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu