ECLI:CZ:NSS:2012:1.AFS.56.2011:64
sp. zn. 1 Afs 56/2011 - 64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: Diakonie ČCE-hospic
Citadela, se sídlem Žerotínova 1421, Valašské Meziříčí, zastoupené JUDr. Jaroslavem
Tomáškem, advokátem se sídlem sady 5. května 46, Plzeň, proti žalovanému: Finanční
ředitelství v Brně, se sídlem náměstí Svobody 4, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 11. 8. 2009, č. j. 12795/09-1200–701996, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2011, č. j. 29 Ca 195/2009 – 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
[1] Projednávaný případ se týká daňového postavení církevních právnických osob, konkrétně
se zabývá otázkou daní z příjmů církevních právnických osob a interpretaci pojmu členství
a členský příspěvek v §24 odst. 2 písm. d) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění
pozdějších předpisů (dále též „ZDP“).
[2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 8. 2009, č. j. 12795/09-1200–701996, zamítl odvolání
proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Valašském Meziříčí ze dne 19. 12. 2008,
č. j.: 71031/08/405921804439, jímž byla žalobkyni, hospici Citadela, dodatečně vyměřena dle
ustanovení §46 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní poplatků, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „ZSDP“), daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2006
ve výši 87.000 Kč a současně podle §37b odst. 1 písm. a) ZSDP sděleno penále ve výši
17.400 Kč. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že žalobkyně je právnickou osobou vzniklou
a registrovanou podle zákona č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech, v platném
znění (dále jen „zákon o církvích“), k účelu poskytování domácí hospicové péče. Jejím
zakladatelem je Diakonie Českobratrské církve evangelické (dále jen „Diakonie“) a je považována
za poplatníka, který nebyl zřízen nebo založen za účelem podnikání, viz §18 odst. 3 a násl. ZDP.
Ze zprávy o výsledku daňové kontroly vyplývá, že žalobkyně neprokázala oprávnění daňového
výdaje v podobě uhrazeného příspěvku na činnost ústředí v celkové výši 508.000 Kč, proto
správce daně o tuto částku zvýšil základ daně.
[3] Proti citovanému rozhodnutí podala žalobkyně žalobu, v níž namítla, že žalovaný vymezil
pojem členství použitý v ustanovení §24 odst. 2 písm. d) ZDP příliš úzce a formalisticky.
Členství, které je nutnou podmínkou pro provozování činnosti daňového subjektu, je třeba podle
žalobkyně chápat šířeji, což doložila podobně jako v řízení před správním orgánem listinnými
důkazy: svými vnitrocírkevními předpisy a právní analýzou zpracovanou dvěma advokátními
kancelářemi.
[4] Krajský soud se ve svém rozsudku zcela ztotožnil s právním názorem správního orgánu,
když dospěl k závěru, že částku v souhrnné výši 508 000 Kč zúčtovanou do daňově účinných
nákladů předmětného zdaňovacího období, nelze uznat za prokázané náklady vynaložené
na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu §24 odst. 2 písm. d) ZDP či §24
odst. 1 ZDP. Podle soudu žalobkyně své důkazní břemeno neunesla a nepřesvědčila soud o svém
právním názoru, neboť neprokázala oprávněnost uplatněných výdajů, resp. nepředložila žádný
relevantní důkazní prostředek, ze kterého by se dala dovodit jejich oprávněnost. Z těchto důvodů
žalobu jako nedůvodnou výše citovaným rozsudkem zamítl.
II. Kasační stížnost
[5] Proti výše citovanému rozsudku podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) v zákonné
lhůtě kasační stížnost, a to z důvodů stanovených v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (tvrzená
nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení)
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a konečně v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (tvrzená
nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé). Konkrétní argumentace stěžovatele následuje v jednotlivých bodech
přezkumu kasační stížnosti.
III. Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
[6] Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil s tím, že se plně ztotožňuje s rozhodnutím
krajského soudu a nesouhlasí s argumentací stěžovatelky, že rozhodnutí není dostatečně
odůvodněno. Žalovaný trvá na svém právním názoru a považuje rozsudek krajského soudu
za řádně odůvodněný, což dokládá na citacích z jeho odůvodnění. Žalovaný se dále ztotožňuje
s rozhodnutím soudu ohledně podřazení členského příspěvku pod §24 odst. 2 písm. d).
V neposlední řadě se žalovaný vyjádřil k namítané nezákonnosti ve správním řízení s tím,
že stěžovatel tuto vadu ve své kasační stížnosti nikterak nekonkretizoval, tudíž se žalovaný
nemůže relevantně vyjádřit, nadále však trvá na zákonnosti jím vedeného správního řízení.
Žalovaný uzavírá své vyjádření návrhem, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost v plném
rozsahu zamítl.
IV. Řízení před Nejvyšším správním soudem a posouzení věci
[7] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti nejprve hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost splňuje zákonem požadované
náležitosti, je přípustná, byla podána včas a osobou oprávněnou.
[8] Důvodnost kasační stížnosti posoudil soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů. Zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
IV. A Kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[9] V kasační stížnosti stěžovatel zcela obecně namítá kasační důvod týkající se vad správního
řízení, aniž by však dále jakkoliv konkretizoval, v čem tvrzené porušení předpisů ze strany
správního orgánu spočívá a v jakých konkrétních pochybeních vytýkanou nezákonnost spatřuje,
pouze obecně cituje příslušné zákonné ustanovení. Nejvyšší správní soud tedy v souladu
se svou ustálenou judikaturou nevyhodnotil tuto část kasační stížnosti coby kasační bod.
IV. B Kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[10] Stěžovatelka namítá i nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí, a to ze tří důvodů.
[11] V prvé řadě spatřuje nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí v nedostatku důvodů
rozhodnutí, podle stěžovatelky totiž nepostačuje, že soud v rozsudku pouze souhlasil
s odůvodněním rozhodnutí správního orgánu a poukazem na soulad s právními předpisy.
[12] Nejvyšší správní soud v této souvislosti navazuje na svou předchozí judikaturu, zejména
pak na rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, publikovaný pod č. 133/2004 Sb.
NSS.), jehož nosná právní věta zní: „II. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena
na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí
se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady
lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné
v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny.“
[13] Podle ustálené judikatury tedy nelze nedostatkem důvodů pak rozumět dílčí nedostatky
odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů skutkových. Skutkovými
důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost,
budou takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam,
kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné
v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly
provedeny. Na podkladě uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že námitka
nepřezkoumatelnosti není opodstatněná. Krajský soud, třebaže se k některým otázkám vyjádřil
poměrně úsporně, dostál požadavkům kladeným na soudní rozhodnutí a svůj závěr ve vztahu
ke stěžovatelce řádně odůvodnil, a to zejména ve čtvrtém odstavci na straně 5 rozhodnutí
krajského soudu a prvním odstavci na straně 6 rozsudku.
[14] Druhá část námitky směřuje k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí rovněž pro nedostatek
důvodů, když stěžovatelka má za to, že odůvodnění rozhodnutí krajského soudu se opíralo
o důvody, které nebyly v daňovém řízení zjišťovány.
[15] Nejvyšší správní soud přezkoumal rozhodnutí krajského soudu a shledal, že krajský soud
v mnohém pouze myšlenkově navazuje na správní rozhodnutí (např. viz třetí odstavec na
straně 7 rozhodnutí krajského soudu) a při svém rozhodování se nezabýval ničím, co by se již
neřešilo v rámci daňového řízení. Stěžovatelce tedy nelze dát za pravdu v tom, že by se krajský
soud opíral o důvody, které nebyly zjišťovány v rámci správního řízení.
[16] Třetí část námitky napadající nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu
(a potažmo i krajského soudu) se váže k otázce, zda je pojem členství užitý §24 odst. 2 písm. d)
neurčitým právním pojmem se specifickými nároky na aplikaci a interpretaci, které podle
stěžovatelky správní orgán a potažmo i krajský soud nedodržely.
[17] Tzv. neurčitý právní pojem zahrnuje jevy nebo skutečnosti obsahově nejasné, které nelze
úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich obsah a rozsah se může měnit např. v závislosti
na místu a času či dalších skutkových okolnostech provázejících aplikaci normy. To však
neznamená, že každý právní pojem v zákonné normě je zároveň neurčitým právním pojmem.
Nejvyšší správní soud má za to, že pojem členství v zákoně o daních z příjmů pod obecné
vymezení neurčitých právních pojmů nespadá a správní orgán tedy specifickou povinnost
obecného vymezení, subsumování, výkladu a aplikace neměl.
[18] Nad rámec věci je však třeba podotknout, že přestože se o neurčitý právní pojem
nejedná, správní orgán ve svém rozhodnutí otázku členského poměru zevrubně analyzoval,
interpretoval ji v obecném i konkrétním kontextu a nepominul ani otázku ústavní konformnosti.
[19] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že tuto část kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. považuje za nedůvodnou.
IV. C Kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[20] V neposlední řadě Nejvyšší správní soud přistoupil k přezkumu klíčové otázky členského
příspěvku a jeho možného podřazení pod §24 odst. 2 písm. d). Z citovaného ustanovení
je zřejmé, že stěžovatelka byla povinna prokázat, že povinnost členství vyplývá ze zvláštního
právního předpisu, nebo že členství je nutnou podmínkou k provozování předmětu podnikání
(činnosti).
[21] Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá, že daný případ pod ustanovení §24 odst. 2
písm. d) spadá a tvrdí, že krajský soud tuto právní otázku nesprávně posoudil. Co se týče
konkrétní argumentace, pouze neurčitě odkazuje na obsah své správní žaloby v řízení před
krajským soudem.
[22] Stěžovatelka dále k této námitce vytýká krajskému soudu, že se zabýval pouze otázkou
neunesení důkazního břemene. Zde se však stěžovatelka mýlí ve výkladu rozhodnutí krajského
soudu a směšuje právní a skutkové otázky. Krajský soud totiž v rozsudku nezpochybnil skutková
tvrzení, která jsou nadto mezi žalobkyní a žalovaným nesporná (např. zaplacení příspěvku)
a v žádné části netvrdí, že by žalobkyně nebyla dostatečně důkazně aktivní po této stránce,
vyjádřil se pouze v tom smyslu, že žalobkyně nepřesvědčila soud a správní orgán o právní stránce
věci. Jinými slovy, správní orgán i soud považovaly její výklad sporné právní otázky příspěvků
a jejich podřazení pod §24 odst. 2 písm. d) za nesprávný.
[23] Pokud jde o přezkum sporné právní otázky, je nejprve nutno osvětlit strukturu církevní
náboženské osoby. Pod pojmem registrované církve a náboženské společnosti jsou chápány subjekty
vzniklé dle zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví
a náboženských společností a o změně některých zákonů („zákon o církvích a náboženských
společnostech“), ve znění pozdějších předpisů. Pod pojmem právnické osoby evidované podle zákona
upravujícího postavení církví a náboženských společností jsou chápány subjekty vzniklé dle zákona
č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností
a o změně některých zákonů. Jedná se zejména o právnické osoby založené registrovanou církví
a náboženskou společností dle §15b odst. 1 a evidovanou dle §16 a §16a zákona o církvích
a náboženských společnostech. Registrované církve a náboženské společnosti a právnické osoby
evidované podle zákona upravujícího postavení církví a náboženských společností patří mezi
ty poplatníky daně z příjmů právnických osob, kteří nejsou založeni nebo zřízeni za účelem
podnikání – viz §18 odst. 8 zákona o daních z příjmů obsahující demonstrativní výčet těchto
poplatníků.
[24] Stěžovatel, Diakonie-hospic Citadela, má tedy specifické právní postavení: de iure
je samostatnou církevní právnickou osobou zřízenou Diakonií Českobratrské církve evangelické,
hlavním posláním je charitativní činnost, primárně pak sociální služby-péče o umírající.
Základními vnitrocírkevními předpisy jsou Řád diakonické církve a Organizační řád. Z hlediska
zákona o daních z příjmů je považována za poplatníka, který nebyl zřízen nebo založen za účelem
podnikání. De facto je však v souladu s vnitřními církevními předpisy závislou právnickou osobou.
Diakonie-hospic Citadela je integrální součástí Diakonie ČCE, její vznik, fungování a zánik
je v rukou ústředí církve, členský příspěvek na činnost církve obecně zakotvený ve vnitřních
církevních předpisech pak odvádí na základě rozhodnutí ústředí.
[25] Ze zákonného znění plyne, že členské příspěvky lze coby daňové náklady z hlediska
§24 odst. 2 písm. d) zákona o daních z příjmů uznat ve dvou situacích: pokud povinnost členství
vyplývá ze zvláštního právního předpisu (typicky profesní komory jako Lékařská komora,
Advokátní komora nebo Komora daňových poradců) nebo v případě, kdy je členství nutnou
(např. ekonomickou) podmínkou k provozování předmětu podnikání (činnosti), tato nutnost
musí být objektivní a průkazná.
[26] Správní orgán zaujal názor (a rozsudek krajského soudu plně přejal jeho stanovisko),
že mezi Diakonií-hospicem a ústřední Diakonií neexistuje členský poměr ve smyslu zákona
o daních z příjmů a že je vyloučeno, aby byly příspěvky na činnost ústředí z hlediska daňového
zákona chápany jako členské příspěvky podle §24 odst. 2 písm. d) zákona o daních z příjmů.
[27] Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatelka předložila kromě stanovisek advokátních
kanceláří i svůj vnitrocírkevní dokument, Řád diakonické práce Českobratrské církve evangelické
(dále též „Řád“). Z tohoto církevního předpisu je mj. zřejmé, že stěžovatelka je integrální součástí
Diakonie a součástí větší struktury, v jejímž rámci je prováděna diakonická práce. Jednotlivá
střediska Diakonie se podílejí podle č. 19 bodu 1 písm. c) na financování Diakonie povinným
odběrem služeb nebo povinnými příspěvky. Tento příspěvek na činnost ústředí je povinným
odvodem závislým na dosažených příjmech, fakturovaných fixními položkami, a to z rozhodnutí
představenstva Diakonie, které podle Organizačního řádu stanoví jeho výši.
[28] Jedná se tedy nikoliv o členský poměr ve smyslu ZDP, který byl zákonnou podmínkou
nebo nezbytnou ekonomickou podmínkou k provozování činnosti, ale o prosté začlenění
církevní právnické osoby do organizační struktury zřizovatele, přičemž pojmy členství a začlenění
do organizační struktury nelze zaměňovat.
[29] Nejvyšší správní soud se tedy ztotožňuje s argumentací správního orgánu a krajského
soudu, že mezi Diakonií-hospicem Citadelou a ústřední Diakonií CČE není členský poměr
ve smyslu zákona o daních z příjmů, ale jde v zásadě o vztah zřizovatel - zřizovaný. Hospic
Citadela totiž sice má postavení samostatné církevní právnické osoby, ale podle vnitřních
předpisů je přes toto právní postavení integrální součástí Diakonie CČE a jeho vznik, fungování i
zánik je zcela v rukou ústředí. Co se týče ekonomické nutnosti členského příspěvku, stěžovatelka
provozuje svoji činnost z části z prostředků hrazených klienty hospice a z části z jiných zdrojů
(státní příspěvky, příspěvky z jiných veřejných zdrojů), nelze proto souhlasit s jejím názorem,
že bez zaplacení povinného příspěvku by nemohla provozovat svoji činnost.
[30] Členský příspěvek placený hospicem na činnost ústředí se tak (a i zde soud přijímá právní
názor správního orgánu) spíše blíží podílu na zisku, který nelze podřadit pod vymezení členských
příspěvků coby nákladů ve smyslu zákona o daních z příjmů. Lze tedy uzavřít, že příspěvky, které
hospic Citadela odvedl ústředí, nelze subsumovat ani pod jednu možnost předvídanou v §24
odst. 2 písm. d) zákona o daních z příjmů (zákonná podmínka či ekonomická nutnost).
[31] Soud neopomíjí ani ústavní dimenzi tohoto případu, konkrétně pak ústavně zaručené
právo církví a náboženských společností na autonomní správu vnitřních záležitostí a organizaci.
Ústavní soud v tzv. velkém církevním nálezu ze dne 29. 11. 2002, č. 4/2003 Sb., vyslovil: „Zásada
náboženského pluralismu a tolerance je dále provedena v čl. 15 odst. 1 a v čl. 16 Listiny. Čl. 15 odst. 1 Listiny
stanoví, že svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena a že každý má právo změnit
své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání. Podle čl. 16 Listiny každý má právo svobodně
projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou,
vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu (odst. 1). Církve a náboženské společnosti spravují
své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce
nezávisle na státních orgánech (odst. 2). Výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření
v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv
a svobod druhých (odst. 4)…Z toho, co bylo uvedeno, rovněž přímo vyplývá zásada autonomie církví
a náboženských společností spočívající především v tom, že stát do činnosti církví a náboženských společností nesmí
zasahovat a pokud se aktivita církví omezí na vnitřní záležitosti (zejména na organizační členění), není
principiálně možno tato opatření přezkoumávat před státními soudy.“
[32] V nálezu ze dne 20. října 2011, sp. zn. IV. ÚS 3597/10, který řešil otázku pracovního
poměru duchovního a vnitrocírkevních předpisů, Ústavní soud rozhodl, že trvání služebního
poměru duchovních nemůže být předmětem soudního přezkumu, protože státní moc není
oprávněna do záležitostí vnitřní autonomie církve zasahovat: „Zásada autonomie církví
a náboženských společností tak nachází výraz v maximálním možném omezení zásahů státu do jejich činnosti
s tím, že zejména vnitřní záležitosti těchto subjektů principiálně nelze činit předmětem soudního přezkumu.“
[33] Nejvyšší správní soud v obdobné otázce (které mešní víno má být používáno
při římskokatolické bohoslužbě) rovněž judikoval, že vnitřní otázky církve nemohou
být předmětem soudního přezkumu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2008,
č. j. 2 As 54/2007 - 94).
[34] Soud proto považuje za nutné zdůraznit, že plně respektuje ústavní právo církví
a náboženských společností na autonomii v otázkách organizace a vnitřního života církve. Soud
v této věci nikterak nepřezkoumává vnitřní předpisy církve, naopak ctí právo církve uspořádat
si samostatně svou vnitřní strukturu a pravidla. Opačný postup, tedy podrobení těchto otázek
soudnímu přezkumu, by vedl podle názoru Nejvyššího správního soudu k nepřípustnému
zasahování do sféry vnitřní autonomie církví, a byl by tak nepřípustným aktivismem soudní moci.
[35] Je však třeba odlišovat situace, v nichž církve řeší otázky církevní, které se týkají jejího
vnitřního života, tzv. za zavřenými dveřmi (postavení duchovních, mešní víno), od těch, v nichž
se autonomní vnitřní zřízení promítá do vnějšího světa (mezi něž patří i projednávaný případ),
a kde se církve či jimi zřízené právnické osoby pohybují v prostoru „světských“ daňových zákonů,
jež jsou souladu s principem rovnosti závazné pro všechny subjekty bez rozdílu jejich právního
původu.
[36] Tato vnitřní struktura vstupuje v ekonomických záležitostech do vnějšího světa stejně
jako kterýkoliv jiný právní subjekt, a je pouze na církvi samotné, aby předvídala ekonomické
důsledky a dopady, které její vnitřní uspořádání může mít v sekulárním světě daňových předpisů.
Zatímco tedy vnitřní uspořádání církevních subjektů (zde vztah mezi hospicem Citadelou
a ústředím Diakonie) zůstává skryto za hradbami kanonického práva a nepřístupné státní
ingerenci a soudnímu přezkumu, při rozhodování o problematice výdajů podle zákona o daních
z příjmů nelze připustit, aby vnitřní předpisy církve měnily či dokonce negovaly všeobecně platné
daňové normy.
[37] Na okraj Nejvyšší správní soud podotýká, že církvím zůstává právo pro své fungování
zohlednit platný daňový systém a případně přizpůsobit svou vnitřní organizační strukturu
s ohledem na ekonomickou prospěšnost či případnou daňovou výhodnost.
V. Závěr a náklady řízení
[38] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené závěry dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná. V řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet
z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), a proto zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110
odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[39] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměla
úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení
právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly; soud mu proto jejich náhradu nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2012
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu