ECLI:CZ:NSS:2012:1.AFS.61.2012:33
sp. zn. 1 Afs 61/2012 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: Povodí Labe, státní
podnik, se sídlem Víta Nejedlého 951, 500 03 Hradec Králové, zastoupený JUDr. Jaroslavem
Stachem, advokátem se sídlem Jana Masaryka 632, 500 12 Hradec Králové, proti žalovanému:
Finanční ředitelství v Hradci Králové, se sídlem Horova 17, 500 02 Hradec Králové,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 7. 2011, č. j. 3093/11-1700-606207, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 4. 2012,
č. j. 31 Af 97/2011-46,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Finanční úřad v Hradci Králové provedl u žalobce v období od 22. 4. 2010 do
24. 11. 2010 kontrolu podmínek čerpání investiční dotace poskytnuté žalobci z Národního fondu
na projekt „Vodní dílo Poděbrady, rekonstrukce zdí plavební komory“ (dále též „Projekt“)
na základě rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 14. 12. 2005,
č. j. 12/2005-430-OPI/6 (dále též „Rozhodnutí MŽP“). V průběhu kontroly bylo zjištěno
porušení rozpočtové kázně podle ustanovení §44 odst. 1 písm. b) zákona č. 218/2000 Sb.,
o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla),
ve znění pozdějších předpisů, proto Finanční úřad v Hradci Králové platebním výměrem ze dne
30. 11. 2010, č. j. 266663/10/228980607899, vyměřil žalobci odvod do Národního fondu
za porušení rozpočtové kázně ve výši 25.606.882 Kč.
[2] Porušení rozpočtové kázně bylo shledáno v tom, že žalobce při výběrovém řízení
na veřejnou zakázku související s realizací Projektu omezil počet uchazečů losem, přičemž
tomuto losování byli podle písemné dokumentace žalobce přítomni pouze tři jeho zaměstnanci.
Takový postup podle správce daně nebyl dostatečně transparentní a porušoval tak bod 13.1
Rozhodnutí MŽP, podle něhož je příjemce dotace povinen řádně přidělit veřejnou zakázku
související s realizací Projektu či jeho části podle platných českých zákonů, tj. zejména podle
zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, v rozhodném znění. Žalobci bylo dále vytknuto
porušení bodu 12.7 písm. e) Rozhodnutí MŽP, tj. povinnost zpracovat a doručit poskytovateli
písemnou zprávu o průběhu projektu (tzv. monitorovací zprávu) po konci každého kalendářního
čtvrtletí, a porušení bodu 13.6 Rozhodnutí MŽP, tedy povinnosti zajistit, aby ve smlouvě o dílo
bylo zajištěno oprávnění Ministerstva životního prostředí ke kontrole postupu realizace dodávky
u dodavatele Projektu.
[3] Odvolání žalobce proti citovanému platebnímu výměru žalovaný rozhodnutím ze dne
11. 7. 2011, č. j. 3093/11-1700-606207, zamítl a odvoláním napadené rozhodnutí Finančního
úřadu v Hradci Králové potvrdil.
[4] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou podanou u Krajského soudu v Hradci
Králové; ten rozsudkem ze dne 25. 4. 2012, č. j. 31 Af 97/2011-46, podanou žalobu zamítl.
Krajský soud nepřisvědčil námitce, že žalovaný nezákonně vycházel
z rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 18. 2. 2009,
č. j. ÚOHS-S329/2008/VZ-1073/2009/510/Mon. Jako nedůvodné označil krajský soud
i námitku dodržení transparentnosti výběrového řízení, námitku nepřípustné retroaktivity
Rozhodnutí MŽP o poskytnutí dotace či námitku nezákonného hodnocení důkazu předloženého
žalobcem v odvolacím řízení. Neztotožnil se s žalobcem ani ohledně údajného nepřípustného
uvážení správce daně o otázce porušení zákona o veřejných zakázkách.
II. Kasační stížnost
[5] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu včas podanou kasační
stížností, ve které namítá nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení následujících právních
otázek krajským soudem.
[6] Stěžovatel zcela zásadně nesouhlasil se závěrem krajského soudu, že okamžikem přijetí
dotace přistoupil na všechny dotační podmínky bez ohledu na to, kdy tak učinil, zda před
vypsáním výběrového řízení či až následně, případně až po realizaci dotované stavby. V této
souvislosti stěžovatel uvedl, že v průběhu celého řízení se žádný orgán nezabýval jeho námitkou,
že rozhodnutí o poskytnutí dotace je jednostranný správní akt, jenž nevyžaduje žádnou akceptaci;
neakceptaci v podstatě ani nepřipouští. Z toho důvodu podle stěžovatele nebyla ani možná
případná změna dotačních podmínek.
[7] V souvislosti s losováním v průběhu výběrového řízení stěžovatel uvedl, že realizoval
výběrové řízení s vynaložením odborné péče a v souladu s platnou právní úpravou roku 2005.
Přitom zdůraznil, že v této době nebyla publikována žádná zásadní judikatura upravující postup
při losování, což sám krajský soud v napadeném rozsudku přiznal. I přesto však krajský soud
stěžovateli vytýkal, že neprovedl výběrové řízení tak, aby odpovídalo právnímu vědomí roku
2012. Výběrové řízení, zejména pak losování, bylo veřejné, o jeho termínu byli uvědomeni
uchazeči o veřejnou zakázku a někteří z nich se losování i zúčastnili. To prokazuje i vyjádření
Ing. H., zástupce společnosti Chládek a Tintěra, Pardubice a. s. Uvedený důkaz však
podle názoru stěžovatele žalovaný ani krajský soud nehodnotili v souladu se zákonem.
[8] Stěžovatel na základě výše uvedeného dovodil, že ani správní orgány ani krajský soud
nerozlišily mezi vlastním aktem losování a transparentností tohoto aktu. Všem uchazečům bylo
sděleno, že jejich počet bude omezen losem v určitém místě a termínu; uchazeči tak měli
možnost losování sledovat a zajistit jeho transparentnost. V této souvislosti stěžovatel doplnil,
že z žádného právního předpisu nevyplývá, že by musela být pořizována prezenční listina
auditoria, které jako veřejnost losování sleduje.
[9] Dále stěžovatel vytkl krajskému soudu, že při svých úvahách vycházel z výše
specifikovaného rozhodnutí ÚOHS a navazujícího rozsudku Krajského soudu v Brně,
a to i přesto, že se jednalo o jiné řízení, které pro tuto věc nemohlo mít žádný význam. Stěžovatel
odmítl také tvrzení krajského soudu, že se žalovaný ve svém rozhodnutí předmětným
rozhodnutím ÚOHS neřídil. Je naopak přesvědčen, že všechny zúčastněné orgány z tohoto
rozhodnutí vycházely. Poukázal dále na nepřesný odkaz krajského soudu na bod 20.3 rozhodnutí
o poskytnutí dotace, neboť k naplnění toho bodu v projednávané věci nedošlo.
[10] Stěžovatel dále zdůraznil, že za porušení zákona o rozpočtových pravidlech, respektive
zákona o veřejných zakázkách, je nutné považovat takové porušení, které bude znamenat
porušení rozpočtové kázně, tedy toho, zda byl zasažen samotný účel poskytnutí peněžních
prostředků a jeho naplnění. Ne každé porušení příslušné povinnosti představuje zároveň
neoprávněné použití prostředků spojené s nutností vrácení peněžních prostředků zpět
do veřejného rozpočtu. V této souvislosti stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 16. 7. 2008, č. j. 9 Afs 202/2007-68. Krajský soud se však přes výslovnou námitku
stěžovatele touto věcí dostatečně nezabýval a přistupoval tak k dané problematice formalisticky,
čímž je zvýrazněna nezákonnost napadeného rozhodnutí.
[11] Na základě svých tvrzení stěžovatel shrnul, že napadený rozsudek krajského soudu
je zcela v rozporu s účelem dotační politiky, a to mimo jiné z důvodu, že dotační podmínky byly
nastaveny prakticky až po realizaci díla, kdy je již nebylo možno změnit, a kdy nebyla
ani vznesena jakákoliv námitka na průběh zadávacího řízení.
[12] Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
[13] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti setrval na svých tvrzeních uvedených
v napadeném rozhodnutí a ve vyjádření k podané žalobě.
[14] Zopakoval, že podle §3 písm. e) rozpočtových pravidel porušení rozpočtové kázně
představuje mj. porušení podmínek, za kterých byly příslušné peněžní prostředky poskytnuty.
Přistoupí-li příjemce dotace na podmínky stanovené rozhodnutím o poskytnutí dotace,
které ukládají povinnost dodržet zákon o veřejných zakázkách, je nutné striktní splnění těchto
podmínek vyžadovat. Pokud by stěžovatel v rámci žádosti deklaroval, že na uvedenou podmínku
nemůže přistoupit z důvodu chybného zadání veřejné zakázky, veřejné prostředky by neobdržel.
[15] K otázce hodnocení důkazů žalovaný uvedl, že hodnocení důkazů bylo provedeno
v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a že výsledné hodnocení je smysluplně
odůvodněno v kontrolní zprávě a v rozhodnutí o odvolání.
[16] Dále žalovaný odkázal na závěry krajského soudu ohledně transparentnosti výběrového
řízení a na rozhodnutí ÚOHS a následný rozsudek Krajského soudu v Brně. Dodal, že z těchto
rozhodnutí vyplývá, jak na problematiku transparentnosti nahlíží orgán dohledu a Krajský soud
v Brně. V předmětné věci byla argumentace obsažená v těchto rozhodnutích použita,
neboť se jednalo o velmi podobnou skutkovou podstatu. Proč by měl být takový postup
nezákonný, není podle žalovaného zřejmé.
[17] K námitce stěžovatele, že porušením zákona o veřejných zakázkách nebyl porušen účel
poskytnutí dotace, žalovaný uvedl, že již samotný výdej veřejných zdrojů dodavatelům,
kteří nebyli vybráni v transparentním výběrovém řízení, vzbuzuje pochyby o účelném vynaložení
peněžních prostředků. Účelnost vynaložených peněžních prostředků totiž kromě realizace
fakturovaných prací ovlivňuje i skutečnost, zda částka vynaložená z veřejných zdrojů nemohla být
podstatně nižší v případě, že by byl dodavatel zakázky vybrán transparentně. Žalovaný
tak z popsaných důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[18] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou, a není na místě kasační stížnost odmítnout pro nepřípustnost.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[19] Kasační stížnost není důvodná.
[20] Nejprve Nejvyšší správní soud hodnotil námitku transparentnosti výběrového řízení [ad
IV. A); důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], poté se zabýval námitkou nepřípustné
retroaktivity rozhodnutí o poskytnutí dotace [ad IV. B); důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]
a námitkou nesprávného hodnocení důkazů žalovaným i krajským soudem [ad IV. C); důvod
podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Následně se věnoval námitce nezákonné aplikace rozhodnutí
ÚOHS v projednávaném případě [ad IV. D); důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Závěrem
se vyjádřil k tvrzenému rozporu postupu žalovaného s dotační politikou státu [ad IV. E); důvod
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
[21] Na úvod Nejvyšší správní soud předesílá, že se obdobnou problematikou ve věci téhož
stěžovatele zabýval již ve svém rozsudku ze dne 15. 8. 2012, č. j. 1 Afs 15/2012-38, nebo ze dne
19. 9. 2012, č. j. 1 Afs 59/2012-33; ze závěrů v těchto rozhodnutích vyslovených proto vycházel
i v nyní projednávaném případě.
IV. A) Námitka transparentnosti výběrového řízení
[22] Stěžovatel v podané kasační stížnosti zpochybnil především závěry krajského soudu
o porušení zásady transparentnosti v průběhu výběrového řízení. Krajský soud v této souvislosti
konstatoval, že zákon sice výslovně nestanoví jako podmínku transparentnosti veřejné zakázky
přítomnost notáře nebo veřejnosti při „losovačce“, protože takto konkrétně ani právní norma
formulována být nemůže. Zásada transparentnosti má ovšem podle krajského soudu zajistit,
aby zadávání veřejných zakázek probíhalo průhledným, kontrolovatelným, čitelným a přehledným
způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o regulérnosti postupu zadavatele. Právě zadavatel měl
proto v projednávaném případě povinnost zabezpečit, aby průběh losování nevyvolával žádné
pochybnosti a aby byl jasně kontrolovatelný, což mohl stěžovatel zajistit právě např. přítomností
notáře nebo účastí veřejnosti. Krajský soud poukázal na judikaturu správních soudů, z níž plyne,
že je-li losování prováděno pouze za účasti pracovníků zadavatele, a jediným výstupem z tohoto
losování je zápis sepsaný těmito pracovníky, nelze takové losování považovat za dostatečně
transparentní. Proto uzavřel, že žalovaný se s otázkou transparentnosti „losovačky“ řádně
vypořádal; na základě řádně odůvodněného dokazování dospěl k závěru, že nebyly prokázány
skutečnosti zajišťující naplnění požadavků rozhodnutí o poskytnutí dotačních prostředků
v případě zadávacího řízení.
[23] Ze správního spisu vyplynuly následující skutečnosti. Stěžovatel vyhlásil podlimitní
veřejnou zakázku podle §25 odst. 2 zákona o veřejných zakázkách na stavební práce Projektu.
Oznámení zadávacího řízení bylo dne 1. 4. 2005 uveřejněno na centrální adrese pod evidenčním
číslem 50006702. V podmínkách zadávacího řízení zadavatel omezil účast v užším řízení na 5
zájemců a stanovil, že kritériem výběru bude los. V termínu pro podání nabídek bylo doručeno
stěžovateli 12 žádostí o účast v užším řízení; všichni tito uchazeči splnili kvalifikační předpoklady.
Proto tříčlenná komise pro vyhodnocení kvalifikace zájemců (jmenovaná dne 9. 5. 2005) složená
výlučně ze zaměstnanců stěžovatele provedla dne 16. 5. 2005 výběr ze zájemců podle §40 odst. 1
zákona o veřejných zakázkách losem (srov. písemný záznam o posouzení a vyhodnocení žádostí
o účast v užším řízení zájemců o veřejnou zakázku na stavební práce VD Poděbrady,
rekonstrukce zdí plavební komory, ze dne 16. 5. 2005 založený na č. l. 14 správního spisu
předloženého žalovaným k věci vedené u Nejvyššího správního soudu
pod sp. zn. 1 Afs 64/2012). Odmítnutým uchazečům bylo zasláno rozhodnutí o odmítnutí,
ostatním byla zaslána výzva k podání nabídky v užším řízení. Následně vybrala komise
pro otevírání obálek na jednání dne 13. 7. 2005 z pěti učiněných nabídek dle kritéria nejnižší
nabídkové ceny nabídku společnosti Metrostav a. s.; s touto společností poté stěžovatel
(jako objednatel díla) uzavřel dne 3. 8. 2005 smlouvu o dílo na „VD Poděbrady, rekonstrukce zdí
platební komory ř. km 177.158.“
[24] Na základě žádosti stěžovatele o poskytnutí dotace (registrované Ministerstvem životního
prostředí dne 11. 1. 2005 pod č. 12/2005-430-OPI) rozhodlo Ministerstvo životního prostředí
dne 14. 12. 2005, č. j. 12/2005-430-OPI/6, o poskytnutí dotace pro financování předmětného
Projektu v rámci operačního programu Intrastruktura Priorita 1, opatření 1.4. Podle bodu 3.3
Rozhodnutí MŽP byl příjemce „oprávněn si Dotaci ponechat pouze v případě, kdy splní veškeré podmínky
tohoto Rozhodnutí a příslušných právních předpisů. V opačném případě mu může být uložena povinnost navrátit
část nebo celou částku Dotace postupem podle platných předpisů.“
[25] Ve dnech 22. 4. 2010 až 24. 11. 2010 provedl Finanční úřad v Hradci Králové daňovou
kontrolu týkající se mj. dotace poskytnuté na předmětný Projekt. V jejím průběhu ověřoval
skutečnosti rozhodné pro stanovení povinnosti odvodu za porušení rozpočtové kázně. Bylo
zjištěno, že finanční prostředky z Národního fondu (Evropského fondu pro regionální rozvoj)
byly poskytnuty ex post, tj. na základě již zrealizovaných a uhrazených nákladů v celkové výši
25.606.882 Kč. Správce daně ve zprávě o daňové kontrole konstatoval: „Vzhledem k tomu,
že průběhu losování byli přítomni pouze zástupci zadavatele, čímž nebyla zajištěna nestrannost průběhu losování a
tím vyloučena možnost ovlivnění výběru uchazečů pro podání nabídky, nelze dle správce daně považovat tuto část
výběrového řízení za transparentní ve smyslu §25 odst. 1 zákona č. 40/2004 Sb. Transparentnost losování
mohla být daňovým subjektem zajištěna nezávislou osobou, např. přítomností notáře, který by průběh losování
zaznamenal či přítomností zájemců o veřejnou zakázku. Výběr losováním pětice uchazečů, kteří byli vyzváni
k podání nabídky, byl proveden pouze za přítomnosti pracovníků Povodí Labe, státního podniku, (…) a tento
výběr losem byl určující pro další průběh výběrového řízení (…)“ (srov. s. 22 a 23 zprávy o výsledku daňové
kontroly č. 2474 ze dne 24. 11. 2010, č. j. 260341/10/228980607899). Na základě provedené
daňové kontroly proto správce daně dne 30. 11. 2010, č. j. 266663/10/228980607899, stěžovateli
doměřil odvod do Národního fondu za porušení rozpočtové kázně ve výši poskytnuté dotace.
Odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl.
[26] Předmětem sporu v projednávané věci je především otázka, zda v průběhu výběrového
řízení porušil stěžovatel zásadu transparentnosti zakotvenou v §25 odst. 1 zákona o veřejných
zakázkách, resp. interpretace §44 odst. 1 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech.
[27] Porušením rozpočtové kázně je podle §44 odst. 1 písm. b) zákona o rozpočtových
pravidlech „neoprávněné použití nebo zadržení peněžních prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu,
státního fondu, Národního fondu nebo státních finančních aktiv jejich příjemcem.“ Za neoprávněné použití
uvedených peněžních prostředků se dle §3 písm. e) téhož zákona (ve znění účinném
do 29. 12. 2011) považuje „jejich výdej, jehož provedením byla porušena povinnost stanovená právním
předpisem, rozhodnutím, případně dohodou o poskytnutí těchto prostředků, nebo porušení podmínek, za kterých
byly příslušné peněžní prostředky poskytnuty; dále se jím rozumí i to, nelze-li prokázat, jak byly tyto peněžní
prostředky použity.“ Porušením povinnosti stanovené právním předpisem ve smyslu citovaného
ustanovení je přitom bezpochyby rovněž porušení povinnosti stanovené zákonem o veřejných
zakázkách, nikoliv pouze porušení povinnosti, kterou přímo stanoví zákon o rozpočtových
pravidlech.
[28] Stěžovateli bylo vytýkáno porušení §25 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách, který
stanoví, že zadavatel je v zadávacím řízení povinen „dodržovat zásady stejného zacházení se všemi
zájemci a uchazeči s výjimkami uvedenými v §87, zákazu diskriminace a transparentnosti.“ Podrobným
výkladem tohoto ustanovení se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15. 9. 2010,
č. j. 1 Afs 45/2010 – 159 (případ tzv. „karlovarské losovačky“). V uvedeném rozsudku zdejší
soud zdůraznil, že zásada transparentnosti patří k hlavním principům zákona o veřejných
zakázkách (to platí i pro nový, v současné době účinný zákon o veřejných zakázkách, tedy zákon
č. 137/2006 Sb.) a odkázal na judikaturu Soudního dvora k početným směrnicím Evropské unie
v oblasti práva veřejných zakázek, k jejichž transpozici do českého práva došlo prostřednictvím
těchto zákonů. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku dále konstatoval, že význam zásady
transparentnosti v prvé řadě směřuje k cíli samotného práva veřejných zakázek, kterým je zajištění
hospodárnosti, efektivnosti a účelnosti nakládání s veřejnými prostředky. Zákon tohoto cíle
dosahuje především vytvářením podmínek pro to, aby smlouvy, jejichž plnění je hrazeno
z veřejných prostředků, byly zadavateli uzavírány při zajištění hospodářské soutěže
a konkurenčního prostředí mezi dodavateli. Právě k zajištění konkurence mezi dodavateli slouží
rovněž zásada transparentnosti. Požadavek transparentnosti přitom není splněn tehdy, pokud
jsou v zadavatelově postupu shledány takové prvky, jež by zadávací řízení činily
nekontrolovatelným, hůře kontrolovatelným, nečitelným a nepřehledným nebo jež by vzbuzovaly
pochybnosti o pravých důvodech jednotlivých kroků zadavatele. Podmínkou dodržení zásady
transparentnosti je tedy průběh zadávacího řízení takovým způsobem, který se navenek jeví jako
férový a řádný (blíže viz body [40] až [44] uvedeného rozsudku a v nich citovaná judikatura).
[29] Krajský soud dospěl v nyní projednávané věci k závěru, že stěžovatel porušil zásadu
transparentnosti a odkázal na svou dřívější judikaturu (rozsudek ze dne 14. 5. 2007,
č. j. 31 Ca 166/2005 – 125), podle níž v případě, že je losování prováděno pouze za účasti
pracovníků zadavatele a jediným výstupem z tohoto losování je zápis sepsaný těmito pracovníky,
nelze takové losování považovat za dostatečně transparentní. Nejvyšší správní soud se s tímto
závěrem plně ztotožňuje. Předmětné zadávací řízení proběhlo způsobem, který se navenek nejeví
jako férový a řádný, a stěžovatel se tak dopustil porušení zásady transparentnosti stanovené
v §25 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách. Proběhlo-li losování uchazečů do užšího řízení
pouze za přítomnosti zaměstnanců stěžovatele, tedy bez účasti jakékoliv třetí osoby,
která by mohla regulérnost a objektivnost výběru dosvědčit, lze důvodně pochybovat
o transparentnosti provedeného výběru, a tím pádem i celého zadávacího řízení na předmětnou
veřejnou zakázku.
[30] Podle stěžovatele je nepřípustný postup žalovaného, který pochybení při zadávání veřejné
zakázky dovodil na základě výkladu náležitostí „losovaček“ prováděných podle zákona
o veřejných zakázkách, k němuž dospěla soudní judikatura teprve v nedávné době.
[31] Stěžovatelovy námitky, že si nemohl být v roce 2005 vědom, že při zadávání předmětné
zakázky postupuje v rozporu se zákonem, musí Nejvyšší správní soud taktéž odmítnout.
K námitce, že jde o závěr plynoucí teprve z nedávné judikatury a že tedy uvedený výklad
nelze aplikovat zpětně, Nejvyšší správní soud opětovně odkazuje na rozsudek
č. j. 1 Afs 45/2010 – 159, v němž se vypořádával s obdobnou kasační námitkou. V citovaném
rozsudku poukázal na skutečnost, že právní normy, aby mohly plnit svou regulatorní funkci, musí
být často formulovány jen velmi obecným způsobem. Tak je tomu i v případě ustanovení
§25 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách, které z povahy věci nemůže kazuisticky vyjmenovat
všechny případy, na které dopadá porušení zásady transparentnosti. Pojem „zásada
transparentnosti“ spadá do kategorie tzv. neurčitých právních pojmů; jejich definování obecně
v právních předpisech pro jejich povahu samu nemusí být vhodné, dokonce ani možné. To platí
tím spíše o právních zásadách, jejichž obecnost a abstraktnost je již samotným klasifikačním
znakem právních zásad jako specifického druhu právních pravidel. Neurčité právní pojmy
zahrnují jevy nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich obsah
a rozsah se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy. Při interpretaci
neurčitého právního pojmu se správní orgán musí zabývat konkrétní skutkovou podstatou,
jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám musí alespoň rámcově obsah a význam
užitého neurčitého pojmu objasnit, a to z toho hlediska, zda posuzovanou věc lze do rámce
vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu zařadit. Proto se zjištění, zda v daném případě byla
porušena zásada transparentnosti, musí odvíjet od hodnocení všech okolností konkrétního
případu, z nichž správní orgán učiní závěr, zda je daný pojem naplněn či nikoli. Zákonodárce
užitím neurčitých pojmů dává orgánu aplikujícímu právní předpis prostor, aby posoudil,
zda konkrétní situace patří do rozsahu neurčitého pojmu či nikoli (body [50] až [51] rozsudku).
[32] Jestliže v nynějším případě správní orgány vyložily pojem „zásada transparentnosti“ výše
popsaným způsobem a krajský soud jejich výklad následně aproboval, nejedná se o retroaktivní
uložení nějaké „nové“ povinnosti, ale o zcela standardní výklad práv a povinností, které
stěžovateli ze zákona plynuly od momentu jeho účinnosti.
[33] Nejvyšší správní soud dále odmítl i tvrzení stěžovatele, že z žádného právního předpisu
nijak nevyplývá, že by musela být pořizována prezenční listina auditoria, které jako veřejnost
losování sleduje. V této otázce se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s vysvětlením krajského
soudu, který uvádí, že právní norma ani nemůže být takto konkrétní a pamatovat na všechny
možné situace, přičemž podrobnosti povinnosti dodržení zásady transparentnosti vyplývají
pokaždé z okolností konkrétního případu. Pokud tedy zákon o veřejných zakázkách vyžadoval
dodržení transparentního průběhu zadávacího řízení, stěžovatel si podle zdejšího soudu musel
být vědom toho, že účastní-li se výběru uchazečů do užšího řízení („losovačky“) pouze
zaměstnanci stěžovatele, nebude se vnějšímu pozorovateli jevit takové losování dostatečně
průhledné a objektivní, vyhovující zásadám obsaženým v §25 odst. 1 zákona o veřejných
zakázkách (srov. i bod [29] shora). V tomto ohledu jsou tedy liché odkazy stěžovatele
na nedostatečně konkrétní úpravu obsaženou v právních předpisech.
IV. B) Námitka nepřípustné retroaktivity rozhodnutí o poskytnutí dotace
[34] Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu i žalovaného, že okamžikem přijetí
dotace přistoupil na všechny dotační podmínky, i když o poskytnutí dotace bylo rozhodnuto
až po vypsání výběrového řízení. K tomu krajský soud uvedl, že podle zákona o rozpočtových
pravidlech se za porušení rozpočtové kázně považuje i porušení podmínek, za kterých byly
příslušné peněžní prostředky poskytnuty; nemůže být proto rozhodné, kdy se příjemce dotace
porušení těchto podmínek dopustí. Krajský soud odmítl argument, že stěžovatel nemohl splnit
podmínky rozhodnutí o poskytnutí dotace, neboť započal s realizací Projektu již před vydáním
Rozhodnutí MŽP; stěžovatel na podmínky stanovené Rozhodnutím MŽP přistoupil, neboť
právě toto rozhodnutí bylo titulem pro čerpání dotace. Krajský soud dodal, že stěžovatel měl
možnost požádat o změnu dotačních podmínek, avšak ze správního spisu nevyplynulo, že by tak
učinil. Nelze tedy hovořit o retroaktivitě, neboť v době rozhodnutí o poskytnutí finančních
prostředků či uzavření smlouvy byly nastoleny podmínky, k jejichž splnění se stěžovatel zavázal
a tato povinnost pak spočívala výhradně na něm.
[35] Údajnou retroaktivitu rozhodnutí o poskytnutí dotace spatřuje stěžovatel v tom,
že mu byl stanoven odvod za porušení rozpočtové kázně z důvodu pochybení při zadávání
veřejné zakázky, k němuž však došlo ještě před vydáním rozhodnutí Ministerstva životního
prostředí o poskytnutí dotace.
[36] Jak Nejvyšší správní soud ověřil ze správního spisu, smlouvu o dílo, jejímž předmětem
je projekt „VD Poděbrady, rekonstrukce zdí plavební komory“, uzavřel stěžovatel
se zhotovitelem (Metrostav a.s.), tedy s uchazečem vybraným k realizaci předmětné zakázky, již
dne 3. 8. 2005. Rozhodnutí Ministerstva životního prostředí o poskytnutí dotace na Projekt bylo
vydáno až dne 14. 12. 2005 (blíže srov. body [23] až [25] shora).
[37] Výklad stěžovatele, že v důsledku právě uvedeného na něj byly zpětně uvaleny povinnosti,
kterým již nebyl schopen dostát, považuje zdejší soud za zavádějící. Stěžovateli totiž plynula
povinnost postupovat při zadávání předmětné zakázky podle zákona o veřejných zakázkách
přímo z §2 odst. 1 písm. b) tohoto zákona. Příslušné části rozhodnutí Ministerstva životního
prostředí o poskytnutí dotace, které stanovily, že stěžovatel jako příjemce dotace je povinen
postupovat při zadávání veřejných zakázek podle zákona o veřejných zakázkách (zejm. bod 13.1
Rozhodnutí MŽP), pouze deklarovaly již existující povinnost. Navíc je třeba připomenout
skutečnost, kterou zmiňoval již krajský soud, že stěžovatel měl možnost požádat o změnu
dotačních podmínek uvedených v rozhodnutí Ministerstva životního prostředí, které mohou být
provedeny na základě tzv. změnových rozhodnutí (podle čl. 22.1 Rozhodnutí MŽP je možné
na základě písemné odůvodněné žádosti příjemce měnit podmínky poskytnutí finančních
prostředků). Nejvyšší správní soud tedy neshledává jako relevantní námitku stěžovatele,
že rozhodnutí Ministerstva životního prostředí o poskytnutí dotace, ačkoliv se jedná
o jednostranný správní akt, nepřipouští případnou změnu dotačních podmínek.
[38] Stěžovatel v kasační stížnosti dále argumentoval, že dotace byla poskytnuta bez jakékoli
námitky na průběh zadávacího řízení. Uvedenou argumentaci by bylo možné právně kvalifikovat
(byť tak stěžovatel výslovně nečiní) jako námitku, podle níž zpětným odnětím takto přidělených
dotací dochází k zásahu do zásady legitimního očekávání.
[39] K výkladu zásady legitimního očekávání v daném kontextu Nejvyšší správní soud
odkazuje zejména na judikaturu Soudního dvora týkající se zpětného vymáhání finančních
prostředků čerpaných z rozpočtu EU. Zdejší soud si je přitom vědom toho, že jak legislativa EU,
tak i judikatura Soudního dvora řeší pouze případy týkající se nakládání s finančními prostředky
pocházejícími ze strukturálních fondů a z jiných dostupných finančních nástrojů EU. Dotace
pocházející čistě ze státního rozpočtu členského státu EU se řídí zákony daného státu
(až na výjimky týkající se nediskriminace, rovného zacházení a nenarušení hospodářské soutěže
v rámci jednotného trhu EU). I přesto je možné níže uvedené zásady posuzování čerpání
a nakládání s dotacemi z rozpočtu EU vztáhnout i na finanční prostředky čerpané pouze
ze státního rozpočtu. Bylo by nelogické a v rozporu se zásadou jednoty právního řádu, kdyby
přidělování a kontrola nakládání s finančními prostředky z rozpočtu EU a z domácího rozpočtu
členského státu nepodléhalo obdobným standardům.
[40] Klíčovými evropskými předpisy upravujícími zpětné vymáhání finančních prostředků
čerpaných z rozpočtu EU byla nejprve nařízení Rady (EHS) č. 2052/88 a nařízení Rady (EHS)
č. 4253/88. K jejich zrušení došlo s platností od 1. 1. 2000 nařízením Rady (ES) č. 1260/1999,
které obě předchozí nařízení nahradilo, přičemž plně zachovává a recipuje principy, na kterých
byla uvedená nařízení postavena.
[41] Z judikatury Soudního dvora k uvedeným předpisům plyne, že za dodržení všech
podmínek dotací jsou odpovědni výlučně příjemci podpor. Skutečnost, že poskytovatel
finančních prostředků opomněl upozornit na nesrovnalosti při provádění dané akce, nevylučuje
ani neomezuje odpovědnost příjemce dotace. Opačný výklad by vedl ke stavu, kdy by byl
příjemce dotace zbaven veškeré odpovědnosti za nesrovnalosti, které nebyly oznámeny
poskytovatelem. Předpokladem práva dovolávat se legitimního očekávání je v takovém případě
poskytnutí konkrétních ujištění ze strany příslušného orgánu, která mohou vzbudit legitimní
očekávání u toho, komu jsou určena, a dále skutečnost, že tato ujištění jsou v souladu
s použitelnými právními předpisy [rozsudek Soudního dvora ze dne 25. 3. 2010, Sviluppo Italia
Basilicata (C-414/08, Sb. rozh., s. I-02559); viz zejména body 102 a 107 rozsudku]. Zásady
legitimního očekávání se tak nemůže dovolávat příjemce, který se dopustil zjevného porušení
platné právní úpravy [rozsudek Soudního dvora ze dne 13. 3. 2008, Vereniging Nationaal
Overlegorgaan Sociale Werkvoorziening a další (spojené věci C-383/06 až C-385/06, Sb. rozh.,
s. I-01561); bod 56]. Soudní dvůr proto neshledal, že by došlo k zásahu do zásady legitimního
očekávání ani v případě, v němž příslušný vnitrostátní orgán nemohl v okamžiku, kdy rozhodl
o poskytnutí pomoci, nevědět, že příjemce nedodržel pravidla pro zadávání veřejných zakázek,
neboť vybral poskytovatele pověřeného uskutečněním operace financované z této pomoci ještě
před tím, než mu byla pomoc poskytnuta [rozsudek Soudního dvora ze dne 21. 12. 2011, Chambre
de commerce et d'industrie de l'Indre (C-465/10, dosud nezveřejněný ve Sb. rozh.)].
[42] Samotná skutečnost, že v nynějším případě bylo Ministerstvo životního prostředí
(jako poskytovatel dotace) při rozhodování o poskytnutí dotace obeznámeno s tím, jakým
způsobem zadal stěžovatel zakázku na realizaci Projektu, neznamená, že by se stěžovatel mohl
v řízení o porušení rozpočtové kázně úspěšně dovolávat zásady legitimního očekávání.
Stěžovateli se nedostalo žádných konkrétních ujištění ze strany poskytovatele dotace ohledně
souladu jeho postupu při zadávání předmětné veřejné zakázky se zákonem. Z výše popsaného
není pochyb o tom, že se stěžovatel svým postupem dopustil zjevného porušení zákona
o veřejných zakázkách (srov. část IV. A tohoto rozsudku). Ani tato námitka tak není důvodná.
IV. C) Námitka nesprávného hodnocení důkazů
[43] Stěžovatel v kasační stížnosti upozornil i na nezákonné hodnocení důkazů žalovaným
a krajským soudem. Konkrétně poukázal na vyjádření Ing. M. H., zástupce společnosti Chládek a
Tintěra, Pardubice a. s., které bylo podle jeho názoru v řízení zhodnoceno nezákonným
způsobem. Ke shodně formulované žalobní námitce krajský soud poznamenal, že žalovaný
vycházel v řízení především z písemných záznamů svědčících pro jednoznačný závěr, že
výběrovému řízení byli účastni jen zaměstnanci stěžovatele. Žádné jiné písemné důkazy ve formě
záznamů či protokolů stěžovatel v řízení nepředložil. Prohlášení společnosti Chládek a Tintěra,
Pardubice a. s. o tom, že podle jejího názoru zadavatel veřejných zakázek postupoval v souladu se
zákonem a že uchazeči byli o losování informováni a v některých případech se ho i zúčastnili, je
podle krajského soudu příliš obecné a nelze jej považovat za důkaz vyvracející písemnou
dokumentaci předloženou stěžovatelem.
[44] Ze správního spisu vyplývá, že Ing. M. H., náměstek generálního ředitele společnosti
Chládek a Tintěra, Pardubice a. s. na žádost zástupce stěžovatele zaslal dne 27. 1. 2011 na adresu
advokátní kanceláře zástupce stěžovatele vyjádření k průběhu výběrových řízení v roce 2005
realizovaných stěžovatelem. V něm konstatoval: „Zadavatel, dle našeho názoru, při zadání veřejné
zakázky postupoval v souladu se zákonem o veřejných zakázkách a zúžení uchazečů losováním probíhalo
transparentně. O termínu losování jsme byli předem informování a u některých losování byla naše společnost
zastoupena. Námitky k průběhu výběrového řízení jsme neměli, avšak konkrétnější informace nemůžeme
poskytnout, protože podklady k neúspěšným obchodním případům nearchivujeme.“
[45] K tomuto novému důkazu předloženému stěžovatelem až v průběhu odvolacího řízení
žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že příjemce dotace je podle §71 zákona o veřejných
zakázkách povinen uchovávat dokumentaci o zadání veřejné zakázky po dobu 5 let od uzavření
smlouvy. Stěžovatel tedy měl povinnost prokázat, že zadávací řízení (zejm. losování zájemců
o účast v užším řízení) proběhlo v souladu se zákonem o veřejných zakázkách. Tyto skutečnosti
stěžovatel podle žalovaného v řízení neprokázal (srov. strany 17 – 18 napadeného rozhodnutí
žalovaného).
[46] S hodnocením předmětného důkazu (vyjádření Ing. H.) žalovaným i krajským soudem se
Nejvyšší správní soud ztotožnil. Předně je nutno zdůraznit, že podle zprávy o výsledku daňové
kontroly daňový subjekt předložil ke kontrole všechny relevantní doklady (srov. strana 38 zprávy
o daňové kontrole ze dne 24. 11. 2010, č. j. 260341/10/228980607899). Z nich jednoznačně
vyplynulo, že výběru zájemců do užšího řízení se zúčastnili jen zaměstnanci stěžovatele (Ing. K.,
Ing. V. a Ing. J.; srov. písemný záznam o posouzení a vyhodnocení žádostí o účast v užším řízení
ze dne 16. 5. 2005). Na základě důkazu předloženého stěžovatelem v průběhu odvolacího řízení
se správce daně dostavil na jednání do provozovny stěžovatele dne 10. 2. 2011 a požadoval
předložit knihy návštěv za období roku 2005 a 2006, konkrétně i za duben 2005, kdy se konalo
otevírání obálek na akci VD Poděbrady, a doložit knihu odeslané pošty za dané období k ověření
zaslání pozvánek na otevírání obálek. Stěžovatel v průběhu jednání uvedl, že knihy návštěv za
požadované období byly patrně skartovány. Z předložené knihy odeslané pošty nevyplynuly
souvislé záznamy o odeslané poště všem uchazečům výběrového řízení; dokumenty v ní byly
označeny všeobecně, např. „oznámení“, „žádost“ (srov. protokol o jednání ze dne 10. 2. 2011,
č. j. 53923/11/228981607305).
[47] Nejvyšší správní soud konstatuje, že předložené písemné prohlášení Ing. H. bylo veskrze
obecné a nevztahovalo se konkrétně k průběhu zadávacího řízení na předmětný Projekt; z těchto
důvodů v projednávané věci nemůže zvrátit skutečnosti zřetelně vyplývající z ostatních důkazů
předložených v průběhu řízení vztahujících se k danému Projektu a konkrétně k „losovačce“ dne
16. 5. 2005, z nichž jednoznačně vyplývá, že se jednání o výběru zájemců do užšího řízení dne
16. 5. 2005 účastnili pouze zaměstnanci stěžovatele. Z průběhu odvolacího řízení navíc jasně
vyplynulo, že případné další důkazy, jimiž by bylo možné účast třetích osob na jednání dne
16. 5. 2005 prokázat, stěžovatel buďto skartoval, nebo se jednalo o dokumenty obecné a
neprůkazné (např. kniha odeslané pošty); žádné další důkazy stěžovatel v průběhu daňového
řízení ani v řízení před krajským soudem nenavrhl (např. výpověď svědků, kteří se předmětného
jednání účastnili apod.). Jak správně poznamenal žalovaný v napadeném rozhodnutí, důkazní
břemeno k prokázání transparentnosti výběrového řízení přitom leželo na daňovém subjektu a
právě on byl povinen dodržení §25 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách prokázat a řádně
uchovat dokumenty související s předmětnou veřejnou zakázkou po dobu 5 let (§71 zákona o
veřejných zakázkách).
[48] Lze proto uzavřít, že z důkazů předložených v řízení jednoznačně a bez jakýchkoli
pochybností vyplynulo, že výběru uchazečů o předmětnou zakázku do užšího řízení se zúčastnili
pouze tři výše zmínění zaměstnanci stěžovatele (srov. zejména zpráva o daňové kontrole ze dne
24. 11. 2010 a písemný záznam o posouzení a vyhodnocení žádostí o účast v užším řízení ze dne
16. 5. 2005). Zmíněné skutkové závěry z výše uvedených důvodů nemohlo zvrátit ryze obecné
písemné vyjádření Ing. H. vyžádané zástupcem stěžovatele deklarující pouze subjektivní názor
společnosti Chládek a Tintěra, Pardubice a. s., že zadávací řízení vypisované stěžovatelem
probíhala v souladu se zákonem. Námitka nezákonného hodnocení důkazů v projednávaném
případě tedy není důvodná.
IV. D) Námitka nezákonné aplikace rozhodnutí ÚOHS
[49] Stěžovatel dále namítal, že krajský soud, stejně jako správní orgány, vycházel
při posuzování porušení zákona o veřejných zakázkách z výše specifikovaného rozhodnutí
ÚOHS, které se sice týkalo stěžovatele, avšak bylo vydáno v jiné věci. Krajský soud v tomto
ohledu konstatoval, že se správce daně v souladu se zákonem o rozpočtových pravidlech zabýval
porušením podmínek, na které příjemce dotace při jejím čerpání přistoupil, jež v sobě zahrnovaly
také dodržování zákona o veřejných zakázkách. Krajský soud potvrdil, že v kompetenci správce
daně bylo i zkoumání dodržení podmínek stanovených zákonem o věřených zakázkách.
Nezákonnost krajský soud neshledal ani ve skutečnosti, že žalovaný v řešeném případě podpůrně
vycházel i z rozhodnutí ÚOHS ze dne 18. 2. 2009 vydaného v jiné věci téhož stěžovatele,
v němž byly popsány základní zásady zadávacího řízení. Úvaha žalovaného o transparentnosti
losování vycházející z citovaného rozhodnutí ÚOHS nebyla nezákonná, neboť vycházela z §25
odst. 1 zákona o veřejných zakázkách.
[50] Podle Nejvyššího správního soudu nelze a apriori shledat chybným postup, kdy se správní
orgány a krajský soud inspirují rozhodovací praxí ÚOHS a Krajského soudu v Brně v otázce
požadavků na zadávací řízení podle zákona o veřejných zakázkách. Správce daně a žalovaný
na zmíněné rozhodnutí ÚOHS pouze odkázali na podporu svých argumentů ohledně porušení
zásady transparentnosti, nicméně vycházeli rovněž z výsledků vlastního šetření (srov. zejména
str. 22 – 23 zprávy o výsledku daňové kontroly č. 2474 ze dne 24. 11. 2010,
č. j. 260341/10/228980607899). V předmětném řízení si správní orgány otázku transparentnosti
zadání předmětné veřejné zakázky posuzovaly samy, a to na základě údajů sdělených samotným
stěžovatelem nebo na podkladě listinných důkazů v řízení předložených (srov. písemný záznam o
posouzení a vyhodnocení žádostí o účast v užším řízení zájemců o veřejnou zakázku na stavební
práce VD Poděbrady, rekonstrukce zdí plavební komory ze dne 16. 5. 2005).
[51] Lze tak uzavřít, že správní orgány v předcházejícím řízení náležitě zjistily skutkový stav
a jejich závěr, že zadávací řízení neproběhlo transparentně, tj. v souladu s §25 odst. 1 zákona
o veřejných zakázkách, má oporu v předloženém správním spise. Skutečnost, že v rámci
své argumentace odkázal žalovaný i na citované rozhodnutí ÚOHS ze dne 18. 2. 2009
a podpůrně využil interpretaci §25 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách zastávanou Úřadem pro
ochranu hospodářské soutěže v jiné věci téhož stěžovatele, není sama o sobě nezákonná. Právě
naopak. Nejvyšší správní soud již výše v tomto rozsudku konstatoval, že pokud se losování,
při němž došlo k omezení počtu uchazečů o veřejnou zakázku, účastnili pouze zaměstnanci
stěžovatele, lze důvodně pochybovat o transparentnosti takového zadávacího řízení
(srov. zejména bod [29] shora). Námitka tedy není důvodná.
[52] Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že krajský soud poněkud nepřesně na straně 8 svého
rozsudku uvedl, že žalovaný konstatoval v projednávané věci porušení bodu 20.3 Rozhodnutí
MŽP. Z vydaného platebního výměru správce daně vyplývá, že stěžovateli bylo vytýkáno
porušení toliko bodů 13.1, 12.7 písm. e) a 13.6 rozhodnutí o poskytnutí dotace. Toto dílčí
pochybení krajského soudu ovšem v daném případě nemůže mít vliv na přezkoumatelnost
rozhodnutí krajského soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75, publikovaný pod č. 133/2004 Sb. NSS, www.nssoud.cz),
neboť z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že námitka týkající se nezákonnosti
podpůrného použití rozhodnutí ÚOHS (i všechny ostatní žalobní námitky) byla krajským soudem
řádně vypořádána.
IV. E) Námitka rozporu postupu žalovaného s dotační politikou státu
[53] Závěrem stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že postup žalovaného v projednávaném
případě byl v rozporu s dotační politikou státu. V tomto ohledu krajský soud zdůraznil,
že k porušení rozpočtové kázně ve smyslu §44 zákona o rozpočtových pravidlech dochází
nesplněním byť i jen jedné z podmínek, za kterých byla dotace poskytnuta. Použití prostředků
poskytnutých z veřejných zdrojů musí být pod přísnou kontrolou státu, neboť s nimi nakládá
osoba, která zpravidla není v pozici orgánu veřejné moci. Z důvodu hospodárného využití těchto
prostředků je tedy na místě důsledná kontrola jejich využití. Skutečnost, že stěžovatel nepoužil
finanční prostředky v rozporu s jejich účelovým určením a že dotované dílo bylo řádně a včas
realizováno, nemělo samo o sobě (a v daném případě ani nemohlo mít) vliv na posuzování toho,
zda byly dodrženy další závazné podmínky stanovené poskytovatelem při poskytnutí dotace.
[54] Se stěžovatelem lze souhlasit potud, že při hodnocení neurčitého pojmu „neoprávněné
použití nebo zadržení peněžních prostředků“ [§44 odst. 1 písm. b) zákona o rozpočtových
pravidlech] je nutné, krom jiného, vycházet i z účelu poskytnutých veřejných prostředků a jeho
naplnění. Jinými slovy, nikoliv každé porušení příslušné povinnosti je zároveň neoprávněným
použitím prostředků, které by jako takové muselo nutně vést k navrácení prostředků
do veřejného rozpočtu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2008,
č. j. 9 Afs 202/2007 – 68). Stěžovateli ovšem nelze přisvědčit v tvrzení, že se krajský soud jeho
námitkou zabýval ryze formalisticky. Podle Nejvyššího správního soudu se krajský soud touto
námitkou zabýval důkladně na straně 12 svého rozsudku a jeho odůvodnění vyhovuje
požadavkům na přezkoumatelnost soudních rozhodnutí vyplývajícím z judikatury Nejvyššího
správního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS, www.nssoud.cz). Z výše
uvedeného je zřejmé, že stěžovatel brojí spíše proti způsobu vypořádání jeho námitky, než proti
nedostatečnému či formálnímu odůvodnění této otázky krajským soudem.
[55] Nejvyšší správní soud dodává, že v nynějším případě byl postup správce daně plně
na místě. Stěžovatel nebyl nucen vracet poskytnutou dotaci z důvodu nějakého drobného
„formálního“ pochybení, ale proto, že netransparentním způsobem zadal veřejnou zakázku
v hodnotě miliónů korun. Lze tak důvodně usuzovat na to, že popsané závažné pochybení
při výběru konečného dodavatele Projektu mohlo ovlivnit výslednou cenu Projektu
a tím i hospodárnost a efektivitu využití prostředků ze státního rozpočtu. Nejvyšší správní soud
považuje banalizaci takového pochybení stěžovatelem za nepřípadnou; námitka postupu
žalovaného v rozporu s dotační politikou státu proto není důvodná.
V. Závěr a náklady řízení
[56] Nejvyšší správní soud proto ze všech výše uvedených důvodů kasační stížnost
podle §110 odst. 1 s. ř. s., poslední věty, zamítl jako nedůvodnou.
[57] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch,
a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady nad rámec běžné
úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se mu náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2012
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu