ECLI:CZ:NSS:2012:1.AFS.62.2011:115
sp. zn. 1 Afs 62/2011 - 115
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně M. D.
zastoupené Mgr. Ondřejem Múkou, advokátem se sídlem Vyšehradská 423/27, 120 00 Praha 2,
proti žalovanému Magistrátu hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, 110 01
Praha 1, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 21. 12. 2009, č. j. S-MHMP 576726/2009 DPC1,
a ze dne 25. 1. 2010, č. j. S-MHMP 619688/2009 DPC1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2011, č. j. 3 Af 1/2010 - 74,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně je pořadatelkou každoročního mezinárodního veletrhu cestovního ruchu
a hotelnictví MADI
®
Travel Market, který se v roce 2007 konal ve dnech 6. – 8. 11. 2007,
resp. v roce 2008 ve dnech 4. – 6. 11. 2008, v Pražském veletržním areálu PVA Letňany.
Od návštěvníků veletrhu žalobkyně v těchto letech vybírala „registrační poplatek“ ve výši 300 Kč
pro předem registrované návštěvníky a ve výši 500 Kč při platbě na místě. Registrační poplatek
opravňoval k účasti na hlavní a všech doprovodných akcích po všechny tři dny veletrhu
a zahrnoval jeden výtisk katalogu a návštěvnickou jmenovku.
[2] Dne 29. 10. 2007, resp. dne 29. 10. 2008, splnila žalobkyně ohlašovací povinnost
k místnímu poplatku ze vstupného z předmětných veletrhů ve smyslu §14 odst. 2 zákona
č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §4 obecně
závazné vyhlášky hlavního města Prahy č. 23/2003 o místním poplatku ze vstupného. Žalobkyně
doručila Úřadu městské části Praha 18 (dále jen „správce poplatku“) vyplněné formuláře,
v nichž uvedla, že cena vstupenek je ve výši 0 Kč (akce je bez vstupného).
[3] Správce poplatku provedl dne 8. 11. 2007, resp. dne 5. 11. 2008, místní šetření a zjistil,
že bez zaplacení registračního poplatku není vstup na veletrh umožněn. Výzvami
ze dne 14. 3. 2008, č. j. MC 18 4543/2008 OE, a ze dne 16. 2. 2009, č. j. MC 18 1570/2009 OE,
pro poplatek za veletrh konaný v roce 2007, resp. výzvou ze dne 16. 2. 2009,
č. j. MC 18 1572/2009 OE, pro poplatek za veletrh konaný v roce 2008, vydanými podle §43
odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, správce poplatku žalobkyni požádal
o sdělení potřebných údajů a doložení evidence k výpočtu místního poplatku ze vstupného.
Následně vydal dne 26. 5. 2009, č. j. MC 18 4951/2009 OE, platební výměr na místní poplatek
ze vstupného za veletrh MADI TRAVEL MARKET 2007 ve výši 103 721 Kč. Odvolání
žalobkyně proti uvedenému platebnímu výměru zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne
21. 12. 2009, č. j. S-MHMP 576726/2009 DPC1. Obdobně platebním výměrem ze dne
4. 6. 2009, č. j. MC 18 5274/2009 OE, správce poplatku vyměřil žalobkyni místní poplatek
ze vstupného za veletrh MADI TRAVEL MARKET 2008 ve výši 102 846 Kč. Rovněž odvolání
žalobkyně proti tomuto platebnímu výměru žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 25. 1. 2010,
č. j. S-MHMP 619688/2009 DPC1.
[4] V záhlaví uvedená rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně žalobou u Městského soudu
v Praze. Vytýkala správním orgánům jednak procesní pochybení, jednak chybný výklad pojmu
„vstupné“ v §6 odst. 1 zákona o místních poplatcích a jeho nesprávnou aplikaci na projednávaný
případ. Městský soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 22. 6. 2011, č. j. 3 Af 1/2010 - 74.
V odůvodnění odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2011,
č. j. 1 Afs 5/2011 - 86, a přisvědčil žalovanému, že žalobkyní vybíraný registrační poplatek
byl ve skutečnosti vstupným podřaditelným pod definici obsaženou v zákoně o místních
poplatcích. Namítaná porušení procesních předpisů neshledal městský soud důvodnými.
II. Kasační stížnost
[5] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) včasnou
kasační stížnost, v níž především namítala bezdůvodné podřazení faktického registračního
poplatku pod termín vstupné. Podle legální definice vstupného v zákoně o místních poplatcích
nemůže být vstupným jakákoliv peněžní částka, ale jen částka, kterou účastník akce zaplatí
za to, že se jí může účastnit. To, že částka je zaplacena za možnost účasti na akci je podmínkou,
aby šlo o vstupné, nikoliv důsledkem, jak tvrdí městský soud a žalovaný. Podle stěžovatelky
je proto pro posuzování toho, zda jde o vstupné, nutno zkoumat, za co byla peněžitá
částka zaplacena.
[6] Na rozdíl od tvrzení soudu stěžovatelka od počátku vyvracela skutečnost, že registrační
poplatek byl placen pouze za možnost účastnit se akce. Registrační poplatek byl vybrán
za konkrétní služby poskytnuté účastníkům akce, které byly předem inzerovány
a které byly v rámci kontroly dokladovány. Nejednalo se o krytí obecných nákladů spojených
s pořádáním akce a režijních nákladů – soud a žalovaný tyto dva druhy nákladů účelově směšují.
Stěžovatelka zdůraznila, že se jednalo o služby poskytnuté konkrétním účastníkům akce,
kteří si je v rámci registračního poplatku zaplatili, nikoliv o obecné náklady na pořádání akce.
Mimo a nad rámec platné úpravy jde také výklad soudu, že pro vymezení vstupného
není rozhodné, že v rámci veletrhu probíhají vzdělávací akce, které poplatku ze vstupného
podle zákona o místních poplatcích nepodléhají.
[7] Stěžovatelka je přesvědčena, že městský soud nesprávně interpretoval pojem vstupné,
když jej vztáhl i na registrační poplatek. Navíc nijak nezdůvodnil, proč je výklad pojmu vstupné
vadný nebo nesprávný. Nezabýval se rovněž argumentací stěžovatelky o uplatnění zásady in dubio
mitius v posuzovaném případě.
[8] V replice ze dne 2. 9. 2010 stěžovatelka podrobně popsala rozdíly mezi náklady na služby
poskytnuté registrovaným účastníkům akce a obecnými náklady spojenými s pořádáním
této akce. Krajský soud se k většině této argumentace nevyjádřil, a jeho rozsudek
je proto nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
[9] K odkazu městského soudu na rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 1 Afs 5/2011 - 86, stěžovatelka uvedla, že s právními závěry Nejvyššího správního soudu
nelze souhlasit, neboť v konečném důsledku odepírají stěžovatelce právo na spravedlivý proces
a neposkytují stěžovatelce ochranu jejích práv ve smyslu čl. 90 Ústavy. Podle stěžovatelky
ze zákonné definice vstupného nelze zaujatý právní závěr dovodit. Pokud by měl být pravdivý,
znamenal by fakticky další výrazné zdanění prodeje služeb a zboží o 20 %, což je zákonná sazba
poplatku ze vstupného.
[10] Podle stěžovatelky je vstupným v souladu se zákonem č. 229/2003 Sb.,
kterým byl změněn zákon o místních poplatcích, peněžitá částka, jejímuž uhrazení odpovídá
protiplnění spočívající v možnosti účastnit se příslušné akce. Nelze však konstatovat, že každá
peněžitá platba, která podmiňuje účast na akci, je bez dalšího vstupným. Vstupným
totiž bude jen taková platba, které přímo odpovídá protiplnění spočívající v umožnění účasti
na akci. V projednávané věci se však správní orgány i soud odmítly zabývat dokazováním
spočívajícím v tom, za co fakticky byla peněžitá částka (registrační poplatek) zaplacena.
Stěžovatelka v průběhu celého správního řízení dokládala, že registrační poplatek byl vynaložen
na služby konkrétním účastníkům akce a na krytí výdajů souvisejících vzdělávacích akcí
(semináře, workshopy atd.).
[11] Stěžovatelce nelze klást k tíži, že zákonodárce, veden snahou o zjednodušení
poplatkového řízení, vymezil definici vstupného v §6 zákona o místních poplatcích jinak,
než jak pravděpodobně zamýšlel. Je však naprosto nepřípustné, aby tvrzený účel legislativní
změny byl soudem nahrazován zjevně extenzivním a nepřiléhavým výkladem,
který by byl v neprospěch stěžovatelky. Postup městského soudu při rozhodování o žalobě
byl z uvedených důvodů v příkrém rozporu se zásadami vyjádřenými v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2
odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny.
[12] Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
[13] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zdůraznil, že kasační námitky
jsou pouze účelové a ničím neprokázané. Uvedl, že výklad §6 odst. 1 zákona o místních
poplatcích provedený žalobkyní jde nad rámec zákona. Žalovaný z dikce zákona vycházel
a dospěl k jednoznačnému závěru, že registrační poplatky vybírané žalobkyní vykazují všechny
znaky vstupného. Podle žalovaného zákon o místních poplatcích nevyžaduje, aby správce
poplatku zkoumal, jak pořadatel akce naložil s vybranými finančními prostředky od účastníků
akce, ani mu nepřikazuje, aby analyzoval, jaké služby byly účastníkům akce poskytnuty. Shodný
názor vyslovil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 4. 5. 2011, č. j. 1 Afs 5/2011 - 86,
nebo městský soud v rozsudku ze dne 21. 4. 2010, č. j. 10 Ca 233/2008 - 58.
[14] Podle žalovaného postupovaly správní orgány i soud podle platných zákonů. Odkazy
na porušení Listiny základních práv a svobod a Ústavy stěžovatelka v kasační stížnosti ničím
nepodložila ani neuvedla, jak konkrétně měla být daná ustanovení porušena. Městský soud
postupoval v řízení v souladu s platnými právními předpisy a zajistil účastníkům řízení
spravedlivý proces. Zamítnutí žaloby nelze chápat jako neposkytnutí soudní ochrany. Soud
na základě výkladu právního předpisu a svého uvážení rozhodl, že v projednávané věci v průběhu
správního řízení nedošlo k porušení zákona.
[15] K příkladu uvedenému stěžovatelkou v kasační stížnosti, v němž vyčíslila finanční dopady
při zdanění fiktivní akce, žalovaný dodal, že popsaný imaginární případ je dalece vzdálen
konkrétnímu projednávanému případu a je rozdílně koncipován. Podstatou kasační stížnosti
je výklad §6 zákona o místních poplatcích, nikoliv finanční dopady daňových povinností.
Z toho důvodu se žalovaný k popsanému příkladu blíže nevyjadřoval. Závěrem navrhl,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[16] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti,
byla podána včas a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout
pro nepřípustnost. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích
jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[17] Kasační stížnost není důvodná.
[18] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval výkladem pojmu vstupné v §6 odst. 1 zákona
o místních poplatcích a jeho aplikací na projednávaný případ [důvod podle §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.], poté posoudil námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu pro nedostatek
důvodů [důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
[19] Interpretací pojmu vstupné podle §6 zákona o místních poplatcích se Nejvyšší správní
soud v obdobné věci stěžovatelky zabýval v rozsudku ze dne 4. 5. 2011, č. j. 1 Afs 5/2011 - 86,
publikovaným pod č. 2398/2011 Sb. NSS, www.nssoud.cz. Uvedený rozsudek zdejšího soudu
napadla stěžovatelka ústavní stížností, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 20. 9. 2011,
sp. zn. I. ÚS 2306/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz, odmítl, neboť v daném případě
neshledal žádné vybočení z pravidel ústavnosti, jež by kasační zásah Ústavního soudu
odůvodňovalo. Nejvyšší správní soud tedy v projednávaném případě neměl důvodu odchýlit
se od závěrů vyslovených ve svém rozsudku č. j. 1 Afs 5/2011 - 86.
[20] Podle §6 odst. 1 zákona o místních poplatcích ve znění účinném v rozhodné době
se poplatek ze vstupného vybírá ze vstupného na kulturní, sportovní, prodejní nebo reklamní akce, sníženého
o daň z přidané hodnoty, je-li v ceně vstupného obsažena. Vstupným se pro účely tohoto zákona rozumí peněžitá
částka, kterou účastník akce zaplatí za to, že se jí může zúčastnit. Z akcí, jejichž celý výtěžek je určen
na charitativní a veřejně prospěšné účely, se poplatek neplatí. Zákonná definice vstupného obsažená
v druhé větě tohoto odstavce byla do zákona o místních poplatcích vložena s účinností
od 1. 1. 2004 zákonem č. 229/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 565/1990 Sb., o místních
poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení),
ve znění pozdějších předpisů. Důvodová zpráva k tomuto zákonu ve vztahu k legální definici
vstupného uvedla: „Do novely zákona se navrhuje zapracovat vymezení pojmu ”vstupné”, jehož neexistence
velmi často způsobuje obcházení poplatkové povinnosti a časté spory mezi správcem poplatku a povinným
subjektem. Stanovením definice vstupného se předpokládá zjednodušení poplatkového řízení a odstranění
negativního jednání některých pořadatelů akcí, kteří velmi často nazývají faktické vstupné např. povinnou
konzumací nebo místenkou a následně odmítají platit místní poplatek.“ (tisk č. 260/0, Poslanecká
sněmovna, IV. volební období, digitální repozitář, www.psp.cz).
[21] Z textu zákonné definice vstupného vyplývá, že pojem vstupné je třeba v zásadě vykládat
z pozice účastníka akce; naopak pohled pořadatele akce je z hlediska zákona o místních
poplatcích bezvýznamný. Jinými slovy, za vstupné je třeba považovat to, co jako podmínku účasti
vnímá účastník akce, a nikoliv to, co jako vstupné označí pořadatel akce. Pro kvalifikaci určité
platby jako vstupného dále není rozhodné, za co byla peněžní částka konkrétně zaplacena, byla-li
jejím zaplacením podmíněna účast na akci. Není totiž rozhodné, zda účastník akce zaplacením
této částky získal pouze možnost vstoupit a účastnit se akce, nebo zda po zaplacení příslušného
finančního obnosu obdržel kromě samotného vstupu nějaké další hmotné či nehmotné statky.
I v případě akcí, na nichž se formálně zaplacení vstupného nevyžaduje, avšak účast na akci
je podmíněna nákupem určitého zboží nebo služeb, je nutno finanční částky zaplacené za takové
zboží či služby považovat za vstupné pro účely zákona o místních poplatcích v plné výši.
V neposlední řadě nemůže posouzení určité částky jako vstupného nijak ovlivnit skutečnost,
jak peněžní prostředky vybrané jako podmínka účasti na akci byly využity pořadatelem akce,
tj. zda je použil na obecné náklady spojené s pořádáním akce, na režijní náklady, na konkrétní
služby či zboží pro účastníky akce, nebo zda se jedná o pořadatelův zisk.
[22] Předestřený výklad potvrzuje úmysl zákonodárce patrný z citované důvodové zprávy.
Z ní je zřejmé, že zákonodárce hodlal zavedením zákonné definice vstupného zabránit obcházení
zákona, ať už ve formě jiného formálního označení vstupného nebo ve formě podmiňování
účasti na akci nákupem zboží či služeb. Na základě všech těchto úvah Nejvyšší správní soud
uzavírá, že jako vstupné podle §6 odst. 1 zákona o místních poplatcích je třeba chápat souhrn
veškerých finančních částek, jejichž zaplacením je podmiňován vstup, resp. účast účastníka
na akci, bez ohledu na to, za co byly tyto částky konkrétně zaplaceny nebo na jaký účel
byly využity pořadatelem akce.
[23] V projednávaném případě není mezi stranami sporu o tom, že žalobkyní pořádané
veletrhy jakožto kontraktační veletrhy sloužící k uzavírání dohod a smluv spadají pod rozsah §6
odst. 1 zákona o místních poplatcích ve spojení s §2 písm. d) obecně závazné vyhlášky hlavního
města Prahy č. 25/2003, a vstupné na nich vybrané podléhá místnímu poplatku ze vstupného.
Spornou otázkou je především to, zda lze za vstupné považovat žalobkyní vybíraný registrační
poplatek. Ze správního spisu vyplývá, že zaplacení registračního poplatku bylo povinné
pro všechny návštěvníky veletrhu. Podle zápisů o místním šetření ze dne 8. 11. 2007, resp. ze dne
5. 11. 2008, osobám, které neměly zaplacen registrační poplatek, nebyl umožněn vstup na veletrh.
Zaplacení registračního poplatku tak podle Nejvyššího správního soudu není možné hodnotit
jinak, než jako podmínku účasti na veletrhu. Ve smyslu §6 odst. 1 zákona o místních poplatcích
je proto třeba registrační poplatek považovat za vstupné, které podléhá místnímu poplatku
ze vstupného.
[24] Jak vyplývá z bodů [21] a [22] shora, zdejší soud se plně ztotožňuje s názorem městského
soudu, že zákon o místních poplatcích nepožaduje, aby byl zkoumán nějaký další účel poskytnuté
peněžní částky (kromě toho, že je podmínkou účasti na akci). Nemůže být proto úspěšná obrana
stěžovatelky spočívající v tvrzení, že registrační poplatek byl vybrán za konkrétní služby
poskytnuté účastníkům akce a že za něj účastníci získali katalog a jmenovku. Smysluplné
není rovněž lpění stěžovatelky na důsledném rozlišování mezi náklady na konkrétní služby
a obecnými náklady spojenými s pořádáním akce, resp. režijními náklady: z pohledu zákona
o místních poplatcích nemá toto rozlišování žádný význam, neboť nijak neovlivňuje závěr
o tom, zda je třeba registrační poplatek považovat za vstupné. V této souvislosti neshledal zdejší
soud napadený rozsudek městského soudu nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů,
jelikož se nevypořádal s rozlišováním těchto nákladů v replice žalobkyně. Pro posouzení věci
bylo zcela nadbytečné, aby se městský soud podrobně zabýval rozdíly mezi těmito náklady, a plně
postačovalo konstatování soudu, že „není rozhodné, zda z vybraného vstupného jsou hrazeny náklady
za služby související s pořádáním předmětné akce, režijní náklady apod.“ Do tohoto demonstrativního
výčtu nákladů lze nepochybně zařadit i stěžovatelkou zmiňované náklady na konkrétní služby
účastníkům veletrhu.
[25] Nelze přihlédnout ani k tvrzení stěžovatelky, že v rámci veletrhu jsou pořádány
doprovodné konference, workshopy a semináře, tedy akce vzdělávacího charakteru, jež místnímu
poplatku ze vstupného nepodléhají. Tyto doprovodné akce nebyly pořádány odděleně a zájemci
o účast na těchto vzdělávacích akcích je nemohli navštívit bez toho, aby současně museli zaplatit
registrační poplatek na veletrh.
[26] Nejvyššímu správnímu soudu dále není zřejmé, jakým způsobem mělo dojít k porušení
čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv
a svobod. Stěžovatelka k tomu v kasační stížnosti ostatně nic konkrétního netvrdí.
Nadto jak již bylo výše zmíněno (srov. bod [19] shora), rozsudek Nejvyššího správního soudu
vydaný v obdobné věci stěžovatelky č. j. 1 Afs 5/2011 - 86, z jehož závěrů zdejší soud
v projednávané věci vycházel, prošel testem ústavnosti a Ústavní soud ve zmiňovaném usnesení
sp. zn. I. ÚS 2306/11 žádné vybočení z ústavněprávních předpisů v dané věci neshledal.
[27] Argumentace stěžovatelky, že výklad zaujatý žalovaným a městským soudem by zakládal
další zdanění prodeje zboží a služeb o 20 % (sazba místního poplatku ze vstupného)
a byl by pro ni naprosto likvidační, je podle Nejvyššího správního soudu v dané věci nepřiléhavá.
Jak správně uvedl žalovaný, imaginární příklad mapující finanční dopady zdanění fiktivní akce,
není pro projednávanou věc rozhodný. Podstatou předmětné kasační stížnosti byla interpretace
pojmu vstupné obsažená v §6 zákona o místních poplatcích, nikoliv finanční dopady poplatkové
povinnosti na samotného poplatníka, resp. na jeho podnikatelskou činnost. Ekonomické
důsledky zaujaté interpretace pro stěžovatelku byly pro posouzení věci bezpředmětné,
proto se jimi zdejší soud nezabýval.
[28] Veškeré námitky stěžovatelky týkající se výkladu pojmu vstupné, jeho aplikace
na projednávaný případ a námitky nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu
pro nedostatek důvodů tedy shledal Nejvyšší správní soud nedůvodnými.
V. Závěr a náklady řízení
[29] Nejvyšší správní soud po přezkoumání napadeného rozsudku dospěl k závěru,
že se městský soud předloženou věcí zabýval dostatečně a jeho argumentace je přesvědčivá,
proto ze všech výše uvedených důvodů kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s., poslední věty,
zamítl jako nedůvodnou.
[30] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch,
a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o kasační stížnosti žádné
náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2012
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu