ECLI:CZ:NSS:2012:1.ANS.4.2012:43
sp. zn. 1 Ans 4/2012 - 43
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci navrhovatelky: E. M.,
v řízení o podání navrhovatelky ze dne 5. 3. 2012,
takto:
Podání navrhovatelky ze dne 5. 3. 2012 se odmítá .
Odůvodnění:
Nejvyšší správní soud obdržel dne 8. 3. 2012 podání navrhovatelky ze dne 5. 3. 2012
označené Dovolání dle s. ř. s. dle §7 odst. 6.
Navrhovatelka ve svém podání uvedla: 1) Žádám Nejvyšší správní soud v Brně o prošetření
diskriminace moji osoby Mě soudem v Praze z uvedených důvodů porušení Ústavy a listiny základních práv
a svobod čl. 37 odst. 2, čl. 36 odst. 3, čl. 36 odst. 2, čl. 36 odst. 1; 2) Žádám NSS v Brně o projednání
diskriminace moji osoby správními orgány Mě úřadem stavebním odborem Vsetín, Krajským úřadem stavebním
odborem Zlín a Městským soudem v Praze zamítnutí žaloby 11Ca113/2009 proti nečinnosti ministerstva
pro Místní rozvoj odboru územně stavebně správního vydaným usnesením dne 17. 2. 2012,
sp. zn. 11 A 23/2012, sp. zn. 11 A 24/2012; 3) Žádám NSS o přiznání peněžitého zadostiučinění
za vzniklou nemajetkovou a morální újmu za dobu 10 let a 2 měsíce částku 1,200.000 Kč.; 4)
V případě zamítnutí mých základních práv N.S.S. v Brně žádám o přikázání věci jinému soudu dožádáním
dle §9 odst. 3 k Ústavnímu soudu v Brně, proti diskriminaci moji osoby. K tomuto podání přiložila první
stranu usnesení Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) bez uvedení data vydání,
č. j. 11 Ca 113/2009 – 55, usnesení městského soudu ze dne 17. 2. 2012, č. j. 11 A 23/2012 – 16,
a usnesení městského soudu ze dne 17. 2. 2012, č. j. 11 A 24/2012 – 19.
Nejvyšší správní soud měl podání navrhovatelky za nejasné, proto ji usnesením ze dne
16. 3. 2012, č. j. 1 Ans 4/2012 – 10, vyzval, aby je doplnila tak, aby bylo zřejmé,
čeho se týká a čeho se navrhovatelka svým podáním domáhá. Současně ji poučil o pravomoci
soudů ve správním soudnictví, konkrétně pak o pravomocech Nejvyššího správního soudu,
a také o následcích nevyhovění této výzvě.
Na tuto výzvu reagovala navrhovatelka podáním ze dne 26. 3. 2012. V něm uvedla,
že upřesňuje své podání ze dne 5. 3. 2012 jako „Kasační stížnost“. Navrhovatelka považuje
vyloučení jejích základních práv, práva věcného břemene a práva být účastníkem řízení soudkyní
JUDr. Hanou Veberovou za diskriminační.
Navrhovatelka dále uvedla, že ruší své požadavky obsažené v přípisu ze dne 5. 3. 2012
a nahrazuje je požadavky novými: 1) Navrhuje, aby bylo nařízeno Městskému soudu v Praze
(dále jen „městský soud“) vydat nicotné rozhodnutí – zrušení zahájeného řízení ze dne 10. 3. 2010
a zrušení usnesení ze dne 28. 4. 2010, č. j. MUVS- S 2787/2010//OUPSŘ-330/Ev., vydané
Městským úřadem Vsetín. 2) Navrhuje přezkoumání žaloby ze dne 10. 4. 2009,
sp. zn. 11 Ca 113/2009, u městského soudu proti nečinnosti Ministerstva pro místní rozvoj
a nezákonnému zásahu odboru interního auditu a kontroly. 3) Navrhuje přezkoumání a přiznání
zadostiučinění za vzniklou morální a nemajetkovou újmu dle zákona č. 82/1998 Sb. 4) Navrhuje
postoupení věci Ústavnímu soudu vzhledem k jednoznačnému porušování jejích základních
lidských práv, práva věcného břemene a práva být účastníkem řízení. Z toho důvodu navrhuje
přikázání věci jinému soudu podle §9 odst. 3 s. ř. s. 5) Navrhuje, aby věc byla projednána bez
přítomnosti advokáta vzhledem k její jednoznačnosti a zjevnému porušování práv a bez poplatků,
vzhledem k malému důchodu navrhovatelky.
Byť navrhovatelka v zaslaném doplnění označila svůj návrh jako kasační stížnost,
nelze její podání za tento typ návrhu považovat. Navrhovatelka byla ve výzvě Nejvyššího
správního soudu poučena, že v řízení o kasační stížnosti se přezkoumávají rozhodnutí krajských
soudů. Z podání navrhovatelky však neplyne (a to i vzhledem k tomu, že vzala své původní
požadavky vyslovené v návrhu ze dne 5. 3. zpět), že by se dožadovala přezkoumání rozhodnutí
krajského (resp. městského soudu). Řízení před správními soudy je ovládáno zásadou dispoziční,
což znamená, že soudy přezkoumávají pouze ta rozhodnutí, která navrhovatel označí a v rozsahu
(na základě důvodů), která navrhovatel ve svém podání uvede. Soudy ve správním soudnictví
nemohou za navrhovatele domýšlet či dotvářet jeho návrh a z nevyřčeného vyvozovat úmysl
navrhovatele, kterým byl při podání svého návrhu veden.
Z obou podání navrhovatelky (z nichž první vzala zpět) a přiložených příloh
lze v hrubých obrysech odtušit, že stěžovatelka v bodě 1) požaduje, aby zdejší soud přikázal
městskému soudu vyslovit nicotnost označených usnesení Městského úřadu Vsetín – tento
požadavek byl zřejmě součástí podané žaloby, jež byla v této části městským soudem postoupena
k projednání Krajskému soudu v Brně. Nejvyšší správní soud, byť je vrcholným orgánem
soustavy správních soudů, není oprávněn s ohledem na zásadu soudcovské nezávislosti
podřízeným soudům nařizovat, jaké mají v řízení o žalobě vydat rozhodnutí. Může tak činit
pouze vyjádřením závazného právního názoru v řízení o kasační stížnosti, kterým se následně
krajský soud (resp. městský soud) musí řídit. V daném případě však městský soud o rozhodnutích
Městského úřadu ve Vsetíně věcně vůbec nerozhodoval. Případné rozhodnutí
ve věci může či mohlo být vydáno Krajským soudem v Brně a teprve v tomto řízení bude moci
navrhovatelka skutečnost, že měla být uvedená rozhodnutí Městského úřadu ve Vsetíně označena
za nicotná, namítat. Dokud však neexistuje, či není řádně označeno rozhodnutí krajského soudu,
které může Nejvyšší správní soud přezkoumat, není možno otázku nicotnosti rozhodnutí
správních orgánů projednat.
Stejně tak nemůže Nejvyšší správní soud vyhovět návrhu navrhovatelky, aby přezkoumal
její žalobu ze dne 10. 4. 2009, neboť k přezkoumání žalob proti rozhodnutím jsou příslušné
krajské soudy (resp. městský soud). Řízení o této žalobě je v současnosti vedeno u městského
soudu pod sp. zn. 11 Ca 113/2009 a bylo o ní věcně rozhodnuto dne 15. 3. 2012 (jak Nejvyšší
správní soud zjistil z veřejně dostupných zdrojů – www.justice.cz a následně i z vyjádření
městského soudu). Jakmile bude toto rozhodnutí navrhovatelce doručeno, bude moci uplatnit
všechny v úvahu přicházející procesní prostředky, a to včetně kasační stížnosti.
Pokud by navrhovatelka svým podáním mířila proti této věci (což se z jejího návrhu jasně
nepodává), nebylo by ani zde v tuto chvíli místo pro rozhodování Nejvyššího správního soudu.
Navrhovatelka dále požaduje přezkoumání a přiznání zadostiučinění za vzniklou morální
a nemajetkovou újmu. Z podání navrhovatelky však neplyne, proti komu směřuje
(proti jakému rozhodnutí a kým vydanému), tedy co by mělo být přezkoumáno. Nadto je potřeba
podotknout, že nároky uplatňované podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, spadají
do oblasti soukromého práva a rozhodují o něm tedy obecné soudy v občanském soudním řízení.
Jak byla ostatně navrhovatelka poučena ve výzvě Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2012,
soudy ve správním soudnictví poskytují ochranu veřejným subjektivním právům osob,
nikoli právům soukromým. Nejvyšší správní soud tedy nemá pravomoc k tomu, aby přiznal
navrhovatelce zadostiučinění za vzniklou morální a nemajetkovou újmu.
Stěžovatelka v závěru svého návrhu požaduje, aby Nejvyšší správní soud postoupil
věc podle §9 odst. 3 s. ř. s. Ústavnímu soudu. K tomu je třeba uvést, že postup podle §9 s. ř. s.
slouží ke změně místní příslušnosti krajského soudu rozhodující ve správním soudnictví
v nutných či vhodných případech. Nejvyšší správní soud však na základě tohoto (ani žádného
jiného zákonného ustanovení) nemůže rozhodnout o změně věcné příslušnosti
tak, aby o věci navrhovatelky rozhodoval Ústavní soud. Tato skutečnost samozřejmě
navrhovatelce nijak nebrání v možnosti, aby se na Ústavní soud prostřednictvím ústavní stížnosti
obrátila sama (v souladu s §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Výše uvedené lze tedy shrnout tak, že navrhovatelka neodstranila ani k výzvě soudu
odstranitelné nedostatky podmínek řízení, neboť všechny její současné požadavky jsou natolik
nejasné a nekonkrétní, že o nich není možno nadále vést řízení. Nejvyšší správní soud
proto postupoval v souladu s §37 odst. 5 s. ř. s. a návrh stěžovatelky odmítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2012
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu