ECLI:CZ:NSS:2012:1.AS.129.2012:41
sp. zn. 1 As 129/2012 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Josefa Baxy v právní žalobce: P. K., proti žalovanému:
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem Karmelitská 7, Praha 1, o žalobě proti
rozhodnutí ministra školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 26. 6. 2008, č. j. 11 985/2008-30,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
26. 6. 2012, č. j. 8 Ca 319/2008 - 56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce žádostí ze dne 14. 2. 2007 požádal žalovaného o vydání osvědčení o uznání
vzdělání – diplomu získaného v Polské republice na Jagellonské universitě v Krakově, Fakultě
práv a administrace, v oboru Právo.
[2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 2. 2007, č. j. 6 221/2007 – 30, podle §89 odst. 1
písm. a), §89 odst. 2 a §106 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění
dalších zákonů (zákon o vysokých školách) rozhodl o vydání osvědčení o uznání
vysokoškolského vzdělání absolvovaného na zahraniční vysoké škole v České republice, přičemž
osvědčení tvoří přílohu tohoto rozhodnutí. Předmětným osvědčením žalovaný uznal
rovnocennost vzdělání získaného žalobcem v Polské republice s vysokoškolským diplomem
a dodatkem k diplomu, vydaným v České republice veřejnou vysokou školou absolventu studia
v magisterském studijním programu „Právní specializace se zaměřením na právo Polska“.
[3] Žalobce proti rozhodnutí žalovaného brojil rozkladem, neboť nesouhlasil s určením
uznávaného magisterského studijního programu. Žalobce požadoval, aby žalovaný neuznal
rovnocennost vzdělání se studijním programem „Právní specializace se zaměřením na právo
Polska“, ale s magisterským studijním programem „Právo“. Ministr školství, mládeže
a tělovýchovy v záhlaví popsaným rozhodnutím rozklad zamítl a napadené rozhodnutí
žalovaného potvrdil.
[4] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem
rozhodnutí ministra školství, mládeže a tělovýchovy zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu
řízení. Uvedl, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně je nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost. Výrok rozhodnutí je totiž zcela nekonkrétní – nelze z něj seznat co, komu
a z jakých důvodů bylo uznáno. Stejně tak z odůvodnění tohoto rozhodnutí není patrné, o jakém
vzdělání se rozhodovalo a o jaký studijní program se jednalo. Z obsahu rozhodnutí nelze
v podstatě zjistit, zda se vztahuje právě k osvědčení vydanému žalobci, nebo nikoli,
a zda obsahem osvědčení je právě to, o čem žalovaný rozhodoval. Již z tohoto důvodu mělo
být prvostupňové rozhodnutí zrušeno.
[5] Městský soud dále spatřoval podstatnou vadu řízení v tom, že žalovaný v první instanci
rozhodl způsobem, jenž není právem aprobován. V tomto ohledu soud plně odkázal na závěry
vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2012, č. j. 9 As 96/2011 – 145.
Žalovaný vydal dva odlišné akty aplikace práva, z nichž ten, jehož výrok je neurčitý a nelze z něj
dovodit, jaké zahraniční vzdělání bylo žalobci vlastně poskytnuto, odkazuje na druhý. Vzájemná
existence těchto dvou aktů nemůže obstát. Ustanovení §89 a §90 zákona o vysokých školách
s postupem, který žalovaný zvolil, výslovně nepočítá a nelze jej z citovaných ustanovení dovodit
ani výkladem. Vydání osvědčení je upraveno v §154 až §158 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád
(dále jen „správní řád“), přičemž nelze dovodit, že by správní orgán vydával osvědčení způsobem,
jakým to učinil žalovaný, tedy že by vydal jednak rozhodnutí o vydání osvědčení a jednak
osvědčení samotné. Proto městský soud uzavřel, že prvostupňové rozhodnutí žalovaného
a osvědčení vydané pod týmž číslem jednacím a téhož dne jsou nezákonná. Ministr školství,
mládeže a tělovýchovy proto zatížil i své rozhodnutí nezákonností, pokud tyto akty nezrušil a věc
nevrátil k dalšímu řízení.
II. Kasační stížnost
[6] Žalovaný (dále též „stěžovatel“) brojí proti rozsudku městského soudu včas podanou
kasační stížností.
[7] Městský soud podle stěžovatele nesprávně vyvozuje, že by v případech,
kdy se Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy rozhodne žádosti o uznání zahraničního
vysokoškolského vzdělání a kvalifikace vyhovět, mělo namísto rozhodnutí o uznání vzdělání
vydávat osvědčení ve smyslu §154 a násl. správního řádu. Dle stěžovatele by ve všech případech
mělo být vydáno správní rozhodnutí, jímž by byla žádost buď zamítnuta, nebo by bylo
rozhodnuto o vydání „osvědčení“ žadateli, které by tvořilo přílohu výrokové části rozhodnutí.
[8] Při posuzování správních aktů vydávaných na základě §89 zákona o vysokých školách
je třeba přihlížet k jejich materiálním právním účinkům, nikoli vycházet z jejich formálního
označení. Pokud jde o žádost v případech, kdy je zahraniční vysokoškolské vzdělání automaticky
rovnocenné (na základě mezinárodního závazku České republiky, jak tomu ostatně bylo i ve věci
žalobce), je třeba vydat deklaratorní správní rozhodnutí. Pouze vydání osvědčení nepostačuje.
Pokud automatická rovnocennost dle mezinárodní smlouvy neexistuje, je třeba vydat
konstitutivní správní rozhodnutí.
[9] Zákon o vysokých školách sice zmiňuje v §89 a §90 pojem „osvědčení“, zmíněná
ustanovení však byla formulována před přijetím nového správního řádu, přičemž pro zařazení
určitého úkonu správního orgánu do režimu části čtvrté správního řádu není rozhodující pouhé
formální označení takového úkonu, ale materiální právní účinky, které je způsobilý vyvolat.
[10] Stěžovatel také nesouhlasí se závěrem soudu, že ve věci byly vydány dva akty aplikace
práva. Stěžovatel vydal toliko jeden správní akt, a to deklaratorní správní rozhodnutí. Text
označený jako „osvědčení“ není samostatným správním aktem, jedná se totiž o nedílnou součást
správního rozhodnutí (jeho výrokové části). Odkaz soudu na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 16. 2. 2012, č. j. 9 As 96/2011 – 145, není případný, neboť v této věci byla řešena
nostrifikační záležitost Západočeské univerzity v Plzni, která vydala rozhodnutí, jehož součást
byla zřejmě následně samotnou univerzitou zcela neformálně měněna a nesdílela jednotný právní
režim se správním rozhodnutím.
[11] Za nesprávný považuje stěžovatel též postup soudu, který označil jako žalovaného nikoli
ministra školství, mládeže a tělovýchovy, ale Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Určení
žalovaného odporuje §69 s. ř. s., ministerstvo nemá pasivní žalobní legitimaci, neboť správním
orgánem, který rozhodl v posledním stupni, je ministr. Z toho důvodu, pokud by žalovaným bylo
ministerstvo, soud měl řízení o žalobě zastavit.
[12] S ohledem na shora uvedené žalovaný požaduje zrušení rozsudku městského soudu
a vrácení věci k dalšímu řízení.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Nejvyšší správní soud se, vázán rozsahem a důvody podané kasační stížnosti, nejprve
zabýval námitkou nedostatku pasivní žalobní legitimace na straně stěžovatele [důvod podle §103
odst. 1 písm. c) s. ř. s.; III.A] a dále námitkou nesprávného posouzení právní otázky městským
soudem [důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.; III.B], přičemž sám neshledal důvody,
ke kterým by musel přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
III.A Pasivní žalobní legitimace
[15] Stěžovatel namítá, že pasivní žalobní legitimace svědčí v souzené věci ministru školství,
mládeže a tělovýchovy, který rozhodoval o rozkladu, nikoli přímo ministerstvu.
[16] Podle §69 s. ř. s. je žalovaným správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, nebo
správní orgán, na který jeho působnost přešla.
[17] Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu je při určování žalovaného
správního orgánu vždy nutno odlišit, proti jakému úkonu je žaloba podávána a kdo je účastníkem
řízení (srov. rozsudek NSS ze dne 25. 8. 2006, č. j. 4 As 57/2005 – 64). V nyní souzené věci
je nepochybné, že žaloba míří proti rozhodnutí ministra školství, mládeže a tělovýchovy.
Tato skutečnost však procesní subjektivitu ministra nezakládá, neboť ministr není samostatným
orgánem ministerstva, nýbrž pouze jeho funkční složkou sloužící mimo jiné k tomu,
aby v případě rozhodnutí ministerstva, jako ústředního orgánu státní správy, bylo možno věc
přezkoumat způsobem obdobným, jako se tomu děje v případě odvolání proti rozhodnutím
orgánů státní správy, které nejsou ústředními orgány státní správy, tj. mají nad sebou v hierarchii
správních orgánů nadřízený orgán. Žalovaným tak i v případě druhostupňového rozhodnutí
zůstává orgán, který o věci rozhodoval již ve stupni prvním, tj. Ministerstvo školství, mládeže
a tělovýchovy.
[18] V této souvislosti lze odkázat i na rozsudek ze dne 15. 1. 2004, č. j. 6 A 11/2002 – 26,
v němž zdejší soud dovodil, že „[v] rozkladovém řízení je orgán o rozkladu rozhodující a orgán I. stupně,
jehož rozhodnutí je přezkoumáváno, jediným správním orgánem vymezeným zákonným rámcem jeho věcné
příslušnosti; rozdílné je to, komu z hlediska jeho vnitřního organizačního uspořádání zákon zakládá funkční
příslušnost o rozkladu rozhodovat“. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy bylo zřízeno
zákonem č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České
republiky jako ústřední orgán státní správy pro předškolní zařízení, školská zařízení, základní
školy, střední školy a vysoké školy, pro vědní politiku, výzkum a vývoj, včetně mezinárodní
spolupráce v této oblasti, a pro vědecké hodnosti, pro státní péči o děti, mládež, tělesnou
výchovu, sport, turistiku a sportovní reprezentaci státu (§7 odst. 1 zákona č. 2/1969 Sb.).
Ve smyslu §89 odst. 1 písm. a) zákona o vysokých školách je pak ministerstvo věcně příslušné
k vydání osvědčení o uznání vysokoškolského vzdělání nebo jeho části v České republice. Žádný
právní předpis však věcnou příslušnost ministra jako samostatného správního orgánu
oprávněného rozhodovat ve věcech uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace
nezakládá, je u něj dána toliko funkční příslušnost k rozhodování o rozkladu proti rozhodnutím
ministerstva. V předmětné věci je tak za žalovaného ve smyslu §69 s. ř. s. nutno považovat
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, byť žaloba musí směřovat proti rozhodnutí
ministra o rozkladu.
[19] Tato kasační námitka není důvodná.
III.B Uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace
[20] Stěžovatel se dále neztotožnil s právním posouzením několika otázek městským soudem.
Nesouhlasí se závěrem soudu, že ve věci byly vydány dva odlišné akty aplikace práva, a současně
má za to, že nemělo být ve věci vydáno osvědčení podle §154 a násl. správního řádu,
jak požaduje městský soud, ale správní rozhodnutí. Podle stěžovatele je text, označený
jako „osvědčení“, nedílnou součástí správního rozhodnutí – jeho výrokové části, a nejedná
se tedy o samostatný správní akt.
[21] Podle §89 odst. 1 zákona o vysokých školách na žádost absolventa zahraniční vysoké školy vydá
osvědčení o uznání vysokoškolského vzdělání nebo jeho části v České republice: a) ministerstvo, jestliže je Česká
republika vázána mezinárodní smlouvou se zemí, kde je zahraniční vysoká škola zřízena a uznána,
a ministerstvo je touto smlouvou k uznání zmocněno, b) v ostatních případech veřejná vysoká škola,
která uskutečňuje obsahově obdobný studijní program. Podle §90 odst. 5 cit. zákona zjistí-li veřejná vysoká
škola nebo podle §89 odst. 2 ministerstvo, že jsou studijní programy po jejich srovnání v podstatných rysech
odlišné, žádost o uznání zamítne.
[22] Nejvyšší správní soud se již dříve problematikou uznávání zahraničního vysokoškolského
vzdělání podle dotčeného ustanovení zákona o vysokých školách v právně a skutkově obdobných
případech zabýval (jde zejména o věci vedené pod sp. zn. 9 As 77/2010, 9 As 78/2010,
9 As 79/2010, 9 As 80/2010, 9 As 81/2010, 9 As 82/2010, 9 As 83/2010, 9 As 93/2011
a 9 As 96/2011). Byť se jednalo o situace, kdy o uznání rozhodovala veřejná vysoká škola a nikoli
ministerstvo, lze závěry učiněné v těchto věcech aplikovat i na nyní souzenou věc, neboť zákon
pro procesní postup ministerstva a veřejné vysoké školy při uznávání zahraničního
vysokoškolského vzdělání a kvalifikace nestanoví žádné odlišnosti.
[23] Nejvyšší správní soud, stejně jako městský soud, vychází při hodnocení námitek
stěžovatele zejména ze závěrů učiněných zdejším soudem v rozsudku ze dne 16. 2. 2012,
č. j. 9 As 96/2011 – 145. Není případná námitka stěžovatele, že tento rozsudek nelze
na projednávanou věc aplikovat, neboť v něm byla řešena nostrifikační záležitost Západočeské
univerzity v Plzni, která neformálně měnila součást rozhodnutí označenou jako osvědčení
po jeho vydání a toto osvědčení tedy nesdílelo jednotný právní režim se správním rozhodnutím.
Ve věci řešené v popsaném rozsudku devátého senátu sice šlo o nostrifikační záležitost
Západočeské univerzity v Plzni, v tomto případě však nebyla prokázána žádná manipulace
s osvědčením, které tvořilo přílohu rozhodnutí o vydání osvědčení, tudíž oba tyto akty sdílely
stejný právní režim a situace tak je zcela obdobná jako v nyní řešené věci.
[24] Kasační soud ve shora popsaných věcech dospěl k následujícím podstatným závěrům:
[25] Těžištěm každého správního rozhodnutí je jeho výroková část, ve které správní orgán
(v souladu s §68 odst. 2 správního řádu) uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní
ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle §27 odst. 1 správního
řádu. Jedná se o nutné náležitosti, na základě kterých musí být jasné, srozumitelné a určité,
jaký výrok byl daným rozhodnutím založen, protože pouze výrok zavazuje a je nezastupitelnou
částí rozhodnutí; pouze z něj lze zjistit, jaké právo bylo přiznáno či jaká povinnost byla porušena,
pouze porovnáním výroku lze usuzovat na existenci překážky věci rozhodnuté, jen výrok
rozhodnutí může být vynucen správní exekucí atd. Skutečnost, zda bylo výrokem přiznáno právo
či uložena povinnost, příp. konstatováno její porušení, v tomto směru není rozhodná a nelze ani
akceptovat možnost, že by absence uvedených náležitostí výroku byla nahrazena dostatečnou
specifikací v odůvodnění rozhodnutí.
[26] „Osvědčení“ vydané na základě §89 odst. 1 zákona o vysokých školách je výsledkem
autoritativní rozhodovací činnosti správního orgánu, na jehož procesní postup jednoznačně
dopadá správní řád (§105 zákona o vysokých školách). Pokud správní orgán vyhoví žádosti
absolventa, de facto úředně potvrzuje, že žadatelem absolvované zahraniční vysokoškolské
vzdělání je rovnocenné s příslušným českým vysokoškolským vzděláním – v tomto ohledu jde
tedy o deklaratorní rozhodnutí úředně potvrzující práva a povinnosti. Současně však takové
rozhodnutí zakládá absolventu zahraniční vysoké školy veřejné subjektivní právo, aby pro účely
kvalifikace bylo jeho zahraniční vysokoškolské vzdělání posuzováno stejně jako vzdělání získané
na veřejné vysoké škole v České republice. Z tohoto pohledu jde ve skutečnosti o rozhodnutí,
které má konstitutivní účinky, neboť se jím právo kvalifikace zakládá. V případě osvědčení podle
§89 odst. 1 zákona o vysokých školách se tedy jedná o správní akt v podobě rozhodnutí, které
lze považovat za rozhodnutí smíšené povahy, které má dílem deklaratorní a dílem konstitutivní
účinky.
[27] V souladu s teorií správního práva je totiž třeba rozlišovat mezi konstitutivními,
deklaratorními či smíšenými správními akty (rozhodnutími) na straně jedné a jinými správními
úkony ve formě osvědčení na straně druhé. Jiné správní úkony upravené v části čtvrté správního
řádu (§154 a násl.) představují velkou a vnitřně nesourodou skupinu různě pojmenovaných
úkonů, při jejichž provádění správní orgány vykonávají působnost v oblasti veřejné správy.
Jde o úkony prováděné jednostranně a v konkrétních věcech vůči dotčeným osobám, nemají však
povahu rozhodnutí. Účinky jiných správních úkonů zpravidla nespočívají ve vzniku, změně
nebo zániku práv a povinností, jako je tomu v případě rozhodnutí. (Vedral, J. Správní řád.
Komentář. 2. vydání. Praha: Bova Polygon, 2012, s. 1218-1219).
[28] Nejvyšší správní soud považuje za nezbytné vycházet ze skutečné povahy konkrétního
úkonu správního orgánu v dané věci a nespoléhat pouze na jeho formální podobu nebo zákonné
označení. Jakkoli tedy zákon o vysokých školách hovoří o vydání osvědčení, nejedná
se o osvědčení ve smyslu části čtvrté správního řádu, ale o vydání správního aktu (rozhodnutí)
smíšené povahy. Takový akt samozřejmě může být formálně označen buď jako rozhodnutí,
či jako osvědčení; to ovšem nic nemění na skutečnosti, že nepůjde o osvědčení ve smyslu §154
a násl. správního řádu, ale o rozhodnutí ve smyslu §67 odst. 1. Jak ostatně stanoví §69 odst. 1
správního řádu v písemném vyhotovení rozhodnutí se uvede označení „rozhodnutí“ nebo jiné
označení stanovené zákonem. Sám správní řád tedy počítá s růzností terminologie ve zvláštních
zákonech i pro tyto případy (srov. Vedral, J. c.d., s. 1220). Zákon o vysokých školách tedy pojmu
„osvědčení“ v §89 odst. 1 používá pro ten případ, kdy je vzhledem k právním účinkům tohoto
aktu zjevné, že jde rozhodnutí smíšené povahy ve smyslu §67 odst. 1 správního řádu.
[29] Rozhodnutí správního orgánu je třeba chápat v materiálním slova smyslu
a je jím jakýkoliv individuální právní akt vydaný orgánem veřejné moci z pozice jeho
vrchnostenského postavení. V případě vydání takového správního aktu však jeho nezbytným
předpokladem je, že sám o sobě splňuje nezbytné náležitosti výrokové části rozhodnutí;
odůvodnění není třeba, pokud se vydáním osvědčení v plném rozsahu žádosti vyhoví (§68
odst. 4 správního řádu).
[30] Se stěžovatelem lze tedy souhlasit, že ve věci žádosti o uznání zahraničního
vysokoškolského vzdělání či kvalifikace je nutno vydat správní rozhodnutí. Ostatně opačný závěr
nevyplývá ani z kasační stížností napadeného rozsudku. V něm městský soud pouze konstatoval,
že není v souladu se zákonem postup, kterým je současně vydáno rozhodnutí o vydání osvědčení
a osvědčení samé. Co se týče povahy vydávaného aktu z hlediska jeho právních následků, je zcela
nepodstatné, zda je zahraniční vysokoškolské vzdělání považováno za rovnocenné na základě
mezinárodní smlouvy, či nikoli. Na rozdíl od názoru stěžovatele je totiž třeba dovodit, že vydaný
akt bude vždy smíšené (hybridní) povahy, nikoli jednou deklaratorní a jindy konstitutivní.
[31] V souzené věci ovšem stěžovatel z hlediska formy vytvořil vzájemnou, nesrozumitelnou
kombinaci dvou aktů - rozhodnutí a osvědčení. Výrok rozhodnutí o vydání osvědčení je zcela
neurčitý, nelze z něj dovodit, jaké zahraniční vzdělání bylo žalobci uznáno a na jaké zahraniční
vysoké škole toto vzdělání absolvoval. Toto rozhodnutí pak odkazuje na druhý vydaný akt –
osvědčení. Vzájemná existence těchto dvou aktů nemůže obstát, a to z následujících důvodů.
[32] Stěžovatel byl jako rozhodující správní orgán v dané věci vázán příslušnou právní
úpravou zákona o vysokých školách, konkrétně ustanoveními §89 a §90 zákona o vysokých
školách, která však s postupem, který byl stěžovatelem zvolen, výslovně nepočítá a nelze
jej z citovaných ustanovení dovodit ani výkladem. Esenciální náležitostí právního státu
je požadavek vázanosti zákonem, podle kterého lze státní moc uplatňovat jen v případech
a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon (čl. 2 odst. 2 Listiny;
k jeho povaze blíže např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. I. ÚS 512/02,
publikovaný pod č. 143, sv. 28, str. 271 Sb. n. u. ÚS, http://nalus.usoud.cz). Postup žalovaného,
který vydal „rozhodnutí o vydání osvědčení“ a současně „osvědčení“, v obecné rovině
neodpovídá zákonné úpravě a zejména odporuje požadavku předvídatelnosti činnosti veřejné
správy a právní jistoty adresátů této činnosti, mezi které nepatří pouze žalobce. Adresáty činnosti
veřejné správy jsou ve věci nostrifikace kromě samotných žadatelů o nostrifikaci též další
subjekty, a to např. potencionální zaměstnavatelé těchto žadatelů v souvislosti s ověřováním
dosažené úrovně jejich vzdělání při žádosti o zaměstnání.
[33] Za rozhodné považuje Nejvyšší správní soud, že postup zvolený stěžovatelem
v projednávané věci vykazuje s ohledem na vše výše uvedené takové podstatné vady řízení,
které mají za následek nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, a to pro jeho nesrozumitelnost;
ta je dána – vedle absence nutných náležitostí výrokové části předmětného rozhodnutí, jak uvedl
v napadeném rozsudku městský soud – též paralelní existencí osvědčení, které rozhodně nelze
považovat za nedílnou součást původního rozhodnutí. O žádosti žalobce bylo možné
rozhodnout jen jednou z výše uvedených forem rozhodnutí, a to rozhodnutím se všemi
podstatnými náležitostmi, nikoli oběma současně, jak se tomu stalo v projednávané věci.
[34] Na základě výše uvedeného lze tedy uzavřít, že stěžovatel ve věci žádosti žalobce vydal
dva odlišné akty aplikace práva – rozhodnutí o vydání osvědčení ze dne 19. 2. 2007,
č. j. 6 221/2007 – 30, a osvědčení („přílohu“ tohoto rozhodnutí) ze dne 19. 2. 2007,
č. j. 6 221/2007 – 30. Takový postup stěžovatele je v rozporu se zákonem a městský soud
proto nepochybil, zrušil-li napadené rozhodnutí o rozkladu.
IV. Závěr a náklady řízení
[35] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, proto ji dle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení
rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný nebyl
v řízení o kasační stížnosti úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci
v tomto řízení žádné náklady nevznikly, a proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2012
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu