ECLI:CZ:NSS:2012:1.AS.139.2011:95
sp. zn. 1 As 139/2011 - 95
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně:
TEMPLUM - společenské hry s. r. o., se sídlem Radlická 49, Praha 5, zastoupena
JUDr. Kateřinou Seidlovou, advokátkou se sídlem Ostrovského 3, Praha 5, proti žalovanému:
Energetický regulační úřad, se sídlem Masarykovo náměstí 5, Jihlava, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 7. 2010, č. j. 09404-4/2010-ERÚ, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2011, č. j. 62 A 2/2011 - 52,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovené zástupkyni se nepřiznává odměna za zastupování v řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Stručné vymezení věci
[1] Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení v záhlaví označeného úkonu žalovaného,
nazvaného „Postoupení podnětu k prošetření přerušení“. Krajský soud usnesením žalobu odmítl
podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s ve spojení §70 písm. a) a s §68 písm. e) s. ř. s.
jako nepřípustnou, neboť se v daném případě nejednalo o rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1
s. ř. s. V odůvodnění napadeného usnesení krajský soud uvedl, že žalovaný napadeným úkonem
(dopisem) pouze informoval žalobkyni o tom, který správní orgán je věcně příslušný zabývat
se podnětem, jež podala k žalovanému. Žádným způsobem tím tento úkon žalovaného
nezakládal, neměnil, nerušil nebo závazně neurčoval práva a povinnosti žalobkyně. Krajský soud
zároveň podotkl, že žaloba proti tomuto úkonu byla beztak podána opožděně.
II.
Stručné shrnutí důvodů v kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[2] Podáním označeným jako „odvolání“ ze dne 8. 7. 2011, které zdejší soud podle obsahu
vyhodnotil jako včas podanou kasační stížnost, se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá
zrušení usnesení krajského soudu. Současně žádá o vydání předběžného opatření.
[3] V kasační stížnosti obsáhle uvádí skutkové okolnosti případu týkající se údajného
neoprávněného přerušení dodávek elektřiny ze strany jejího dodavatele (Pražská energetika, a. s.).
Krajskému soudu pak s odkazem na ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
v platném znění konkrétně vytýká, že soud nesprávně učinil předmětem řízení přezkoumání
rozhodnutí, které bylo rozhodnutím I. stupně. Údajně se stal obětí nevhodného dělení žalobního
řízení. Procesní úkony, jimiž soud upravuje řízení, nemohou a nesmějí mít vliv na rozhodování
o věci samé. Takové úkony nemají vliv ani na předmět řízení ani na lhůty. Dále stěžovatelka
namítá, že se soud dopustil dalších vad řízení – nesprávně dospěl k závěru, že žaloba byla podána
opožděně, dále uvádí, že neexistovala ani překážka litispendence v žádné fázi správního řízení
a krajský soud nezohlednil ani skutečnosti, že stěžovatelka rovněž podala žalobu na nečinnost
a žalobu na určení dle občanského soudního řádu. Žalobu tak nebylo možno v plném rozsahu
odmítat. Stěžovatelka je přesvědčena, že krajský soud nevzal v potaz rozhodné skutečnosti,
předmět řízení ani druh žaloby. Jeho rozhodnutí vychází z nesprávných zjištění, pročež dospělo
k nesprávným závěrům. Konečně stěžovatelka namítá, že soud nepřihlédl ani k dalším
„specifickým okolnostem a specifikům a protiprávním jednáním úřadů“. Navrhuje
proto napadené usnesení krajského soudu zrušit.
[4] Žalovaný ve vyjádření napsal, že stěžovatelka neuvedla žádné konkrétní důvody, pro které
by bylo možno považovat usnesení krajského soudu za nezákonné, a ke kterým by se mohl
žalovaný vyjádřit. Napadené usnesení považuje žalovaný za zákonné. Dodává, že většině
požadavků stěžovatelky neodpovídá ani žádná pravomoc Nejvyššího správního soudu. Navrhuje,
aby byla kasační stížnost zamítnuta.
III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[5] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
a z důvodů uvedených v kasační stížnosti, neshledal přitom vadu rozhodnutí krajského soudu,
kterou by se musel zabývat i bez návrhu (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.).
[6] Stěžovatelka v celé své kasační stížnosti v podstatě argumentuje pouze na základě
občanského soudního řádu. Opomíjí tak skutečnost, že přezkum správních rozhodnutí správními
soudy představuje samostatný typ řízení, oddělený od systému civilního soudnictví, a řídící
se vlastním procesním předpisem, kterým je soudní řád správní (srov. rozsudek NSS
ze dne 13. 11. 2006, čj. 8 As 33/2005 - 52, všechna zde citovaná rozhodnutí NSS
jsou dostupná na www.nssoud.cz). Stěžovatelka své podání ze dne 8. 7. 2011 nadepsala
jako „odvolání“. Přesto, že stěžovatelka konkrétní důvod kasační stížnosti pod žádné ustanovení
v §103 s. ř. s. přímo nepodřadila, z obsahu kasační stížnosti [s. 3, bod f)] lze spolehlivě dovodit,
že brojí proti nezákonnosti rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí návrhu. Uplatňuje
tedy důvod podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. (srov. k tomu rozsudek NSS ze dne 21. 4. 2005,
čj. 3 Azs 33/2004 - 98, publ. pod č. 625/2005 Sb. NSS).
[7] Předmětem zkoumání v dané věci je jen a pouze otázka, zda krajský soud správně odmítl
žalobu stěžovatelky jako nepřípustnou, resp. (v případě, že žaloba nepřípustná nebyla)
jako opožděnou. Z tohoto důvodu se zdejší soud nemohl zabývat věcnými námitkami
stěžovatelky, zejména pokud jde o její tvrzení týkající se protiprávního jednání správních orgánů.
Námitky týkající se paralelního podání žaloby na nečinnost a žaloby na určení dle občanského
soudního řádu se také míjí s nyní posuzovanou věcí, neboť se jedná o zcela samostatná řízení,
navíc v tomto případě projednávaná odlišnými soudy. Podala-li stěžovatelka žalobu proti úkonu
žalovaného označenému „Postoupení podnětu k prošetření přerušení“, krajský soud byl povinen
postupovat dle příslušných ustanovení soudního řádu správního, tj. podle §65 a násl. s. ř. s.
Tak se v dané věci i stalo.
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Na základě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 9 Ca 21/2010,
postoupil městský soud Krajskému soudu v Brně žalobu stěžovatelky v části směřující
proti dopisu žalovaného ze dne 15. 7. 2010, čj. 09404-4/2010-ERU. Tímto dopisem žalovaný
oznamuje postoupení žádosti stěžovatelky z důvodu věcné nepříslušnosti. Podnětem
se stěžovatelka domáhala prošetření přerušení dodávek energie. Žalovaný zároveň stěžovatelku
informoval o existující překážce litispendence.
[10] Stěžovatelka kritizuje rozdělení její původně podané žaloby do vícero soudních řízení.
V tomto nelze se stěžovatelkou souhlasit. Z obsahu soudního spisu zdejší soud zjistil,
že vzhledem k rozsáhlosti, ale zejména rozličnosti žalobních petitů stěžovatelky, nebylo možné
žalobu projednat v jednom řízení. Její námitky směřovaly proti několika různým rozhodnutím
a jiným úkonům různých správních orgánů, jejichž sídla se nacházejí v obvodech různých
krajských správních soudů. Stěžovatelka se nepochybně mohla jednou žalobou domáhat
přezkumu několika správních rozhodnutí. Obsah námitek je přitom při vymezení předmětu řízení
klíčový a od této skutečnosti se nezbytně odvíjí věcná a místní příslušnost soudů,
které jsou nadány pravomocí o nich rozhodovat. Z tohoto důvodu bylo nezbytné žalobní návrhy
věcně roztřídit a oddělit k samostatným projednáním, jejichž výsledkem jsou samostatná
rozhodnutí ve věci. Postup předcházející vydání napadeného usnesení krajského soudu
byl tedy v souladu se zákonem.
[11] Stěžovatelka v kasační stížnosti tvrdí, že soud nesprávně učinil předmětem řízení
jiné rozhodnutí správního orgánu než to, které napadla. K tomu lze uvést následující. Z žaloby
jasně vyplývá, jaké „rozhodnutí“ žalovaného stěžovatelka výslovně napadá. Jde o „Postoupení
podnětu k prošetření řízení“ ze dne 15. 7. 2010, čj. 09404-4/2010-ERU (viz bod II. na s. 3
žaloby). Krajský soud nicméně nesprávně pominul usnesení žalovaného ze dne 15. 7. 2010,
sp. zn. ÚP-9404/2010-ERÚ, čj. 09404-2/2009-ERÚ. Jde o usnesení vydané stejný den
jako napadený úkon žalovaného, které napadenému úkonu bezprostředně předcházelo.
Právě tímto usnesením bylo podání stěžovatelky postoupeno pro nepříslušnost podle §12
správního řádu. A právě o tomto usnesení byla stěžovatelka písemností čj. 09404-4/2010-ERU
zpravena.
[12] Pokud jde o samotnou povahu „Postoupení podnětu k prošetření přerušení“ ze dne
15. 7. 2010, ze správního spisu jednoznačně vyplývá, že se jedná o vyrozumění stěžovatelky
ve formě dopisu o tom, jak bude naloženo s jejím podnětem ze dne 12. 7. 2010. Svůj podnět
stěžovatelka podala zčásti k věcně nepříslušnému orgánu a zčásti ve věci, o které již bylo vedeno
řízení. Krajský soud správně odkázal na §65 odst. 1 s. ř. s., který legislativně definuje pojem
„rozhodnutí“. Krajský soud však zcela pominul, že dopis žalovaného vychází z jeho usnesení
o postoupení věci. Právní povahu tohoto usnesení soud vůbec nehodnotil. Jak přitom uvádí
judikatura zdejšího soudu, pokud existuje povinnost správního orgánu postoupit žádost dle §12
správního řádu, její porušení by zřejmě bylo způsobilé negativně ovlivnit právní postavení
žalobce a založit tak jeho aktivní legitimaci podle §65 s. ř. s. Naopak nedostatek povinnosti
správního orgánu postupovat dle §12 správního řádu by vyloučil možnost negativního zásahu
do právní sféry žalobce sdělením, kterým by byl žalobce o této skutečnosti informován.
Posouzení této otázky je ovšem již věcným posouzením důvodnosti žaloby, neboť stěžovatelka
zásah do své právní sféry nepochybně tvrdila (shodně rozsudek ze dne 31. 3. 2011,
čj. 8 As 1/2011 - 98, bod 22).
[13] Krajský soud rovněž opomněl a vůbec nezmínil skutečnost, že žalovaný ve svém dopise
odmítl zahájit řízení též proto, že stěžovatelčino podání zčásti vyhodnotil jako týkající se věci,
o které se již vede správní řízení (§48 odst. 1 správního řádu). Toto podání žalovaného je nutno
v materiálním smyslu hodnotit jako rozhodnutí o zastavení řízení podle §66 odst. 1 písm. e)
správního řádu. O zásahu do právní sféry stěžovatelky v takovémto případě nemůže být žádných
pochyb.
[14] Tato námitka stěžovatelky je proto důvodná. Její žaloba byla přípustná.
[15] Krajský soud však dále uvedl, že nebýt důvodu nepřípustnosti žaloby, byl by tu v každém
případě důvod odmítnutí žaloby pro její opožděnost. K tomu uvádí zdejší soud následující.
Důvod odmítnutí žaloby pro výluku ze soudního přezkumu kvůli tomu, že žalobou napadený
úkon správního orgánu není „rozhodnutím“ ve smyslu legislativní zkratky v §65 odst. 1 s. ř. s.
[§46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s §68 písm. e) a §70 písm. a) s. ř. s.], vylučuje současnou
existenci důvodu odmítnutí žaloby pro opožděnost [§46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.] (shodně
rozsudek ze dne 28. 2. 2008, čj. 5 Afs 69/2007 - 64). Protože však žaloba nebyla nepřípustná,
musel dále zdejší soud zvážit, zda byla podána včas. Stěžovatelka tvrdí, že rozhodnutí
včas napadla.
[16] Ze správního spisu plyne, že rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 7. 2010 bylo stěžovatelce
doručeno datovou zprávou dne 21. 7. 2010. Podle §40 odst. 1 s. ř. s. lhůta stanovená tímto
zákonem počíná běžet počátkem dne následujícího poté, kdy došlo ke skutečnosti určující
její počátek. Skutečnost určující počátek běhu lhůty k podání žaloby je podle §72 odst. 1 s. ř. s.
oznámení (doručení) písemného vyhotovení rozhodnutí. Lhůta pro podání žaloby tak počala
běžet dne 22. 7. 2010. Podle §40 odst. 2 s. ř. s. lhůta určená podle měsíců končí uplynutím dne,
který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty. Konec dvouměsíční lhůty
pro podání žaloby proto v dané věci připadl na 21. 9. 2010. Žaloba byla Městskému soudu
v Praze elektronicky doručena dne 18. 10. 2010 (viz čl. 30 soudního spisu). Z výše uvedeného
tedy vyplývá, že žaloba byla podána opožděně.
[17] Žaloba stěžovatelky tak sice byla přípustná, nebyla však podána včas podle §72 odst. 1
s. ř. s. Zmeškání lhůty pro podání žaloby nelze prominout (§72 odst. 4 s. ř. s.). Krajský soud
měl proto žalobu odmítnout jako opožděnou [§46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].
[18] Nejvyšší správní soud připomíná judikaturu, dle níž neruší soudní rozhodnutí o odmítnutí
žaloby, pokud je věcně správné, avšak soud svůj výrok chybně odůvodnil. V těchto případech
plně postačuje, pokud Nejvyšší správní soud v odůvodnění rozsudku koriguje chybné právní
posouzení otázky a kasační stížnost z důvodu procesní ekonomie zamítne (srov. rozsudek ze dne
3. 2. 2006, čj. 1 Afs 129/2004 – 76, dále rozsudek ze dne 2. 3. 2005, čj. 2 As 1/2005 – 62).
Tak bylo postupováno rovněž v tomto případě.
[19] Návrhem na vydání předběžného opatření se zdejší soud nezabýval, neboť ve věci
rozhodl neprodleně.
IV.
Závěr a náklady řízení
[20] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[21] O náhradě nákladů řízení soud rozhodoval v souladu s §60 odst. 1 ve spojení s §120
s. ř. s. Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá na jejich náhradu právo.
Žalovaný náhradu nákladů řízení nepožadoval a ani soud z obsahu spisu žádné náklady
převyšující rámec jeho běžné administrativní činnosti neshledal. Proto soud rozhodl,
že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
[22] Stěžovatelce byla pro řízení o kasační stížnosti ustanovena právní zástupkyně. V takovém
případě platí hotové výdaje zástupce a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8 s. ř. s.). Ze spisu
však nevyplývá, že by ustanovená zástupkyně učinila jakýkoliv úkon v řízení o kasační stížnosti.
Neplyne z něj ani, že by zastoupení řádně převzala. Nárok na hotové výdaje ani odměnu
proto zástupkyni nevznikl. Uvedené ostatně ani sama nepožadovala. Proto jí zdejší soud žádnou
odměnu za zastupování nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2012
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu