ECLI:CZ:NSS:2012:1.AS.27.2012:32
sp. zn. 1 As 27/2012 – 32
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: Mgr. I. H., zastoupena
JUDr. Ludvíkem Ševčíkem, ml., advokátem se sídlem Kobližná 19, Brno, proti žalovanému:
Krajský úřad Kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 21. 7. 2011, čj. KUJI 65110/2011, sp. zn. OOSČ 208/2011 OOSC/21/ZK,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 1. 2012,
čj. 57 A 106/2011 – 29, o návrhu žalobkyně na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
I. Kasační stížnosti se odkladný účinek nepřiznává .
II. Žalobkyni se u k l á d á zaplatit České republice – Nejvyššímu správnímu soudu
soudní poplatek ve výši 1000 Kč za podání návrhu na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně byla rozhodnutím Městského úřadu Třebíč ze dne 29. 11. 2010,
čj. OSČ-Př-452/2010-JI-4, uznána vinnou z přestupků proti bezpečnosti a plynulosti provozu
na pozemních komunikacích dle §22 odst. 1 písm. e) bodu 1 a písm. l) zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích. Přestupku se dopustila tím, že dne 28. 9. 2010 řídila osobní motorové vozidlo,
aniž byla držitelkou řidičského oprávnění (to pozbyla dne 20. 7. 2010 v souvislosti s dosažením
12 bodů), a nezastavila před železničním přejezdem na příkaz dopravní značky „stůj, dej přednost
v jízdě“. Žalobkyni byla uložena sankce spočívající v pokutě 25 000 Kč a zákazu řízení
motorových vozidel po dobu 12 měsíců. Odvolání žalobkyně bylo zamítnuto rozhodnutím
žalovaného blíže označeným v záhlaví.
Žalobě proti rozhodnutí žalovaného nebyl přiznán odkladný účinek (viz usnesení
krajského soudu ze dne 14. 9. 2011, čj. 57 A 106/2011 – 17), následně byla rozsudkem
specifikovaným shora zamítnuta.
Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou
kasační stížnost, s níž spojila i návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. V návrhu
uvedla, že rozhodnutím správního orgánu je velmi výrazným způsobem omezena.
Nenahraditelná újma jí je způsobena tím, že řidičské oprávnění potřebuje k výkonu svého
povolání, a není tak schopna vykonávat svoji práci bez významných obtíží. Přiznání odkladného
účinku se dle názoru stěžovatelky nedotkne nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob
a nemůže být ani v rozporu s veřejným zájmem, neboť se přestupku nedopustila.
Stěžovatelka byla Nejvyšším správním soudem přípisem ze dne 17. 2. 2012,
čj. 1 As 27/2012 – 21, vyzvána, aby ve lhůtě 3 dnů své tvrzení, jímž odůvodnila návrh na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti, náležitě prokázala (tj. aby soudu předložila důkazní
prostředky prokazující její tvrzení). Soud stěžovatelku poučil, že splnění povinnosti důkazní
je předpokladem úspěchu návrhu na přiznání odkladného účinku. Stěžovatelka na tuto výzvu
ve stanovené lhůtě nereagovala, ostatně neučinila tak ani ke dni rozhodování o jejím návrhu.
Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 21. 2. 2012 k návrhu na přiznání odkladného účinku
uvedl, že stěžovatelka nepodpořila své tvrzení o hrozbě nenahraditelné újmy žádným důkazním
návrhem. Za této situace má žalovaný za to, že nejsou splněny podmínky pro přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
Podle §107 s. ř. s. kasační stížnost nemá odkladný účinek. Nejvyšší správní soud
jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení §73 odst. 2 až 5 s. ř. s. se užije přiměřeně.
Podle §73 odst. 2 s. ř. s. soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě
odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce
nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám,
a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Při rozhodování o návrhu
na přiznání odkladného účinku soud nijak nepředjímá, jaké bude meritorní rozhodnutí ve věci
samé.
Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že kasační stížnost zásadně odkladný účinek nemá.
Aby jí mohl takový účinek přiznat, musí stěžovatel v prvé řadě dostatečně podrobně a určitě
tvrdit, že mu hrozí újma nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku
může vzniknout jiným osobám. Na podporu svých tvrzení musí samozřejmě navrhnout
provedení patřičných důkazů. Stěžovatelka ve svém návrhu pouze obecně uvedla, že řidičské
oprávnění potřebuje k výkonu svého povolání a bez něho nemůže svoji práci vykonávat
bez významnějších obtíží. Nespecifikovala však, o jaké povolání se jedná, zda
je v zaměstnaneckém poměru či vykonává samostatně výdělečnou činnost atd. Stěžovatelka
je povinna nejen tvrdit, že jí výkonem rozhodnutí vznikne újma, nýbrž též svá tvrzení prokázat.
Nejvyšší správní soud vyzval stěžovatelku, aby své obecné tvrzení prokázala (obsah navržených
důkazních prostředků by přitom mohl tvrzení stěžovatelky konkretizovat). Na výzvu soudu
však stěžovatelka nereagovala.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka přes výzvu soudu neunesla
ani břemeno dostatečně konkretizovaného tvrzení, ani nesplnila svoji důkazní povinnost,
a tudíž neunesla břemeno důkazní. Proto nemohl soud jejímu návrhu na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti vyhovět a rozhodl, jak je uvedeno ve výroku.
Podání návrh na přiznání odkladného účinku podléhá dle položky 20 sazebníku soudních
poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, soudnímu poplatku
ve výši 1000 Kč. V této souvislosti musel soud zvážit, na základě jaké skutečnosti vzniká
navrhovateli povinnost tento soudní poplatek zaplatit, zda přímo ze zákona podáním návrhu
na přiznání odkladného účinku, nebo pravomocným rozhodnutím soudu, jímž byla navrhovateli
uložena povinnost soudní poplatek uhradit. Na posouzení této otázky závisí, zda ve výroku
usnesení, jímž bylo o návrhu na přiznání odkladného účinku rozhodnuto, má být navrhovateli
uložena povinnost uhradit soudní poplatek či nikoliv.
Vznik poplatkové povinnosti je v případě poplatků za řízení, mezi něž patří i poplatek
za návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti (viz zařazení položky 20 v sazebníku
poplatků), upraven v §4 odst. 1 zákona o soudních poplatcích. Toto ustanovení nicméně
výslovně nestanoví vznik poplatkové povinnosti spojené s návrhem na přiznání odkladného
účinku. Soud proto musel zvážit, podle kterého ustanovení §4 odst. 1 má být stanoven okamžik
vzniku poplatkové povinnosti spojené s návrhem na přiznání odkladného účinku.
Soud dospěl předně k závěru, že poplatek za podání návrhu na přiznání odkladného
účinku nelze podřadit pod §4 odst. 1 písm. d) cit. zákona, neboť toto ustanovení se týká toliko
poplatku za řízení o kasační stížnosti. Byť je přípustnost návrhu na přiznání odkladného účinku
vázána na podání kasační stížnosti, jedná se o samostatný návrh, do jisté míry nezávislý
na kasační stížnosti. To je ostatně vyjádřeno již tím, že každý z těchto návrhů (tj. kasační stížnost
a návrh na přiznání odkladného účinku) podléhá dle zákona poplatkové povinnosti samostatně.
Nelze odhlédnout ani od toho, že dle §4 odst. 1 písm. d) zákona o soudních poplatcích vzniká
poplatková povinnost podáním kasační stížnosti (tedy dnem, kdy je kasační stížnost podána),
kdežto návrh na přiznání odkladného účinku lze podat jak současně s kasační stížností,
tak kdykoliv poté za řízení o kasační stížnosti. Bylo by tedy nelogické, aby den vzniku poplatkové
povinnosti za podání návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se bez ohledu
na to, kdy byl tento návrh učiněn, odvíjel od data podání kasační stížnosti.
Soud musel dále posoudit, zda lze návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
podřadit pod §4 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích a zde užitý pojem „jiný návrh
na zahájení řízení“. Dospěl k závěru, že návrhem na přiznání odkladného účinku se žádné řízení
nezahajuje. Jedná se o návrh, který se činí v rámci řízení o kasační stížnosti. Jeho důsledkem
není zahájení řízení ve smyslu §32 s. ř. s., nýbrž založení povinnosti soudu o tomto procesním
návrhu rozhodnout. Pojmem „jiný návrh na zahájení řízení“ užitým v §4 odst. 1 písm. a) zákona
o soudních poplatcích je třeba pro účely soudního řízení správního rozumět jen takové návrhy,
kterými se zahajuje řízení ve věci samé a které zákon neoznačuje jako žalobu (§32 s. ř. s.
ve spojení s §4 odst. 1 s. ř. s. a contrario). Takovým návrhem, který není věcně osvobozen
od poplatkové povinnosti, je např. návrh na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části.
Nutno zdůraznit, že i dikce samotného zákona o soudních poplatcích rozlišuje
mezi „jiným návrhem na zahájení řízení ve věcech správního soudnictví“ [položka 18 bod 2
přílohy zákona – sazebník poplatků, srov. §4 odst. 1 písm. a)], na straně jedné, a „návrhem
na přiznání odkladného účinku ve správním soudnictví“ (položka 20 sazebníku poplatků),
na straně druhé. I prostým jazykovým výkladem tak lze dospět k závěru, že návrh na přiznání
odkladného účinku není „jiným návrhem na zahájení řízení“ ve smyslu §4 odst. 1 písm. a) zákona
o soudních poplatcích.
Za situace, kdy zákon určuje výši soudního poplatku za návrh na přiznání odkladného
účinku, ovšem vznik poplatkové povinnosti spojené s návrhem výslovně neřeší, musel soud
tuto mezeru zákona vyplnit analogickou aplikací ustanovení, které je institutu odkladného účinku
nejbližší. Soud se přitom přiklonil k tomu, že na návrh o přiznání odkladného účinku
je třeba pohlížet jako na návrh nejbližší návrhu na vydání předběžného opatření. Oba návrhy,
byť se jejich účel a podmínky, za nichž lze návrhu vyhovět, samozřejmě liší, mají z hlediska
procesního stejný režim. Proto by měly podléhat stejnému režimu i z hlediska vzniku poplatkové
povinnosti. Stejný závěr plyne též ze záměru zákonodárce, na který lze usuzovat z důvodové
zprávy k novele zákona o soudních poplatcích, provedené zákonem č. 218/2011 Sb. (důvodová
zpráva ze dne 9. 2. 2011, tisk PS PČR č. 269/0, dostupná v repozitáři PS PČR na adrese
www.psp.cz). Podle této důvodové zprávy k položce 20 sazebníku novela reaguje na negativní
stav, ve kterém bylo předběžné opatření zpoplatněno, zatímco na zpoplatnění návrhu na přiznání
odkladného účinku ve správním soudnictví zákon nepamatoval: „Svým charakterem, účelem
a důsledky jsou si oba tyto návrhy [na přiznání odkladného účinku a na vydání předběžného opatření]
podobné a je tedy namístě vedle návrhu na vydání předběžného opatření zpoplatnit rovněž návrh na přiznání
odkladného účinku ve správním soudnictví.“
Zákon o soudních poplatcích v §4 odst. 1 písm. h) stanoví, že poplatková povinnost
za návrh na vydání předběžného opatření vzniká uložením povinnosti zaplatit soudní poplatek.
Toto pravidlo je třeba per analogiam legis vztáhnout i na návrh na přiznání odkladného účinku.
Znamená to tedy, že povinnost zaplatit soudní poplatek za podání návrhu na přiznání
odkladného účinku vzniká dnem právní moci rozhodnutí, jímž byla navrhovateli uložena
povinnost soudní poplatek zaplatit.
Uvedený výklad je v souladu též se smyslem institutu odkladného účinku. Zákon soud
jasně zavazuje k bezodkladnému rozhodnutí o návrhu (§73 odst. 4 s. ř. s.), bez zbytečných
průtahů spojených s předchozím výběrem soudního poplatku.
Rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek za podání návrhu na přiznání
odkladného účinku je součástí výroku rozhodnutí o tomto návrhu [srov. text §4 odst. 1 písm. h)
zákona o soudních poplatcích, dle něhož se povinnost zaplatit poplatek ukládá v souvislosti
s rozhodnutím soudu o návrhu na vydání předběžného opatření, resp. návrhu na přiznání
odkladného účinku]. Soud tedy nevyzývá navrhovatele k zaplacení soudního poplatku po podání
návrhu, nýbrž mu uloží (není-li od poplatku osvobozen), aby poplatek zaplatil současně
s rozhodnutím o tomto návrhu, a to bez ohledu na to, zda bylo návrhu
vyhověno, nebo zda byl zamítnut (srov. Waltr, R. Zákon o soudních poplatcích a předpisy související.
Praha: C. H. Beck, 2006, s. 33). To platí samozřejmě za podmínky, že o návrhu bylo vůbec
rozhodováno, tedy návrh nepozbyl svého smyslu bezodkladným rozhodnutím soudu ve věci
samé.
V této souvislosti je vhodné poukázat na důsledky spojené s aplikací §4 odst. 1 písm. h)
zákona o soudních poplatcích na návrh na přiznání odkladného účinku, které soud
při svých úvahách rovněž zohlednil. O návrhu na přiznání odkladného účinku soud rozhoduje
bez ohledu na to, zda byl za podání tohoto návrhu uhrazen soudní poplatek, čímž se významně
urychluje proces rozhodování o tomto návrhu. Zastavení „řízení“ o návrhu na přiznání
odkladného účinku na základě §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích pro nezaplacení
soudního poplatku nepřichází do úvahy, neboť toto ustanovení se vztahuje jen na poplatky
za řízení splatné podáním návrhu. Osvobození od soudních poplatků dle §36 odst. 3 s. ř. s.
se vztahuje i na soudní poplatek za podání návrhu na přiznání odkladného účinku.
V nyní posuzovaném případě stěžovatelka soudní poplatek za podání návrhu na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti uhradila v plné výši ještě před rozhodnutím soudu
o tomto návrhu. Přesto jí však soud musel ve výroku II. tohoto usnesení uložit povinnost uhradit
soudní poplatek za podání uvedeného návrhu, neboť teprve dnem nabytí právní
moci tohoto usnesení vznikne stěžovatelce povinnost soudní poplatek uhradit. Částka,
která byla stěžovatelkou v souvislosti s návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
uhrazena, bude po nabytí právní moci tohoto usnesení použita na úhradu poplatkové povinnosti
za podání návrhu na přiznání odkladného účinku. Byť tedy soud stěžovatelce uložil povinnost
zaplatit soudní poplatek ve výši 1000 Kč, není stěžovatelka povinna soudu nic dalšího hradit,
neboť tato částka byla na účet soudu připsána již dne 22. 2. 2012.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. února 2012
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu