ECLI:CZ:NSS:2012:1.AS.3.2012:34
sp. zn. 1 As 3/2012 – 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně:
AUTOSTAR S+Š, s. r. o., se sídlem Na Nivkách 301, Třebíč, zastoupena JUDr. Jaroslavem
Pavlasem, Ph.D., advokátem se sídlem Náměstí 18, Velké Meziříčí, proti žalovanému:
Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, Praha 10, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 1. 10. 2009, čj. 6342/560/09, 70593/ENV/09, OH/47/2009, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2011,
čj. 10 Ca 382/2009 – 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Dne 31. 3. 2009 se inspektoři České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu
Havlíčkův Brod (dále jen „správní orgán I. stupně“) dostavili do provozovny žalobkyně v Třebíči
(prodejna autodílů, autoopravna). Jednateli žalobkyně panu Pavlu Švihálkovi,
který byl v provozovně přítomen, se inspektoři prokázali služebním průkazem a oznámili
mu zahájení kontroly dodržování povinností v oblasti odpadového hospodářství. Jednatel
žalobkyně kontrolorům sdělil, že nyní musí odjet do Brna a večer do Spolkové republiky
Německo a že doklady týkající se nakládání s odpady jsou uloženy u externího účetního. Navrhl,
aby byla kontrola provedena dne 3. 4. 2009. Inspektoři tento návrh neakceptovali a poukázali
na to, že žalobkyně má ještě jednoho jednatele, který může pana Švihálka zastoupit,
popř. lze přítomností při kontrole pověřit některého ze zaměstnanců. Jednatel žalobkyně
na tyto návrhy nepřistoupil, inspektorům neumožnil provést kontrolu.
[2] Správní orgán I. stupně na základě těchto skutečností zahájil se žalobkyní správní řízení
o uložení pokuty za správní delikt dle §66 odst. 2 písm. c) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech,
pro porušení povinnosti dle §16 odst. 1 písm. h) téhož zákona. Rozhodnutím ze dne 31. 7. 2009,
čj. ČIŽP/46/OOH/SR01/0908821.005/09/HPS, udělil žalobkyni pokutu ve výši 300 000 Kč.
Odvolání žalobkyně bylo zamítnuto rozhodnutím žalovaného blíže označeným v záhlaví.
[3] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu, kterou městský soud
jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že z protokolu o kontrole
ani námitek žalobkyně proti tomuto protokolu nevyplývá, že by jednání inspektorů
bylo v rozporu se zákonem nebo že by závěry správního orgánu nebyly dostatečně podloženy
skutkovými zjištěními. Za umožnění kontroly nelze považovat to, že inspektoři objeli autem
celý areál firmy, neboť se jedná o stavební dvůr, který je v užívání i dalších firem. Z jednání
pana Švihálka jasně vyplývá, že žalobkyně neposkytla správnímu orgánu I. stupně potřebnou
součinnost, čímž došlo k porušení povinnosti stanovené v §16 ods t. 1 písm. h) zákona
o odpadech. Inspektorům nebyl umožněn přístup do příslušných částí objektu a přes jejich výzvu
jim nebyla předložena ani dokumentace odpadového hospodářství. Pan Švihálek neměl snahu,
aby byla kontrola v předmětný den provedena. Nikdo (ať již zaměstnanci, nebo jednatelé)
neposkytl inspektorům potřebnou součinnost, tj. nepředložil jim dokumenty ani je neprovedl
po areálu firmy. Je tedy jasné, že nemohlo dojít k řádnému provedení kontroly. Žalobkyně
v řízení neprokázala existenci žádného závažného důvodu, pro který by nebylo možno kontrolu
provést. To je pro danou věc rozhodující. Pan Švihálek se sice musel dle vlastních slov podrobit
v daný den lékařskému vyšetření, to však nikterak nedoložil. Výši uložené pokuty vyhodnotil
městský soud jako zákonnou, odpovídající okolnostem daného případu a závažnosti jednání
žalobkyně.
II.
Shrnutí argumentů obsažených v kasační stížnosti
[4] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou
kasační stížnost z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
[5] Stěžovatelka namítá, že z postupu správního orgánu I. stupně je rozpoznatelná snaha
provést kontrolu za každou cenu. Stěžovatelka neměla snahu vyhýbat se kontrole, jeden
z částečně dostupných jednatelů se snažil o součinnost a domluvu s inspektory. Jednatel Švihálek
byl v den kontroly na cestě do Brna na lékařské vyšetření kvůli onemocnění zánětlivého
charakteru. Jednatel Svoboda byl mimo Třebíč, a proto se jednatel Švihálek zastavil cestou
do Brna v provozovně stěžovatelky. Když z provozovny odjížděl, všiml si auta správního orgánu
I. stupně přijíždějícího do areálu, v němž má stěžovatelka provozovnu. Proto se otočil a vrátil
do provozovny. Inspektorům vysvětlil, že je nemocný, není schopen se hned na místě prokázat
neschopenkou. Jednatel Švihálek byl jednáním inspektorů, kteří mu i za těchto okolností oznámili
zahájení kontroly, zcela překvapen a zklamán. Argumenty inspektorů byly pouze administrativní,
prováděné tzv. od stolu, zcela neodpovídající situaci toho dne. Neprojevili žádnou snahu provést
kontrolu v jiném, pro obě strany přijatelném termínu. Inspektoři mohli provést fyzickou
kontrolu, dokumentace mohla být doložena v náhradním termínu v nejbližších nadcházejících
dnech. Doklady pouze osvědčují proběhlou likvidaci odpadů, odkaz na rozsudek NSS
ze dne 8. 1. 2004 je zavádějící, neboť nelze nikterak manipulovat s doklady vydanými
přímo žalovaným (např. povolením o nakládání s odpady). Inspektoři však tento zásadní důvod
obešli a snažili se vykreslit věc jako společensky nebezpečnou.
[6] Stěžovatelka namítá, že správní orgán I. stupně neprokázal, že pokuta byla stanovena
vzhledem k závažnosti ŽP, popřípadě k míře jeho poškození. Ani dodatečně neměl snahu
provést další kontrolu. Formulace „provádět další kontroly u žaloby bylo tedy důvodné“
obsažená ve správním rozhodnutí není podpořena ani slovem o tom, jak byl porušen zákon
o odpadech a proč tedy pohlíží správní orgán I. stupně na stěžovatelku jako na společensky
nebezpečnou.
[7] Soud dle stěžovatelky nesprávně vyhodnotil skutkový děj, z něhož jasně
plyne, že se stěžovatelka nebránila kontrole ze strany správního orgánu I. stupně,
ale pouze žádala o sjednání jiného termínu, a to z vážných osobních a provozních důvodů.
Postup inspektorů lze považovat za nepřiměřené vynucování výkonu kontroly z pozice síly.
Inspektoři se chovali velmi neprofesionálně a nekorektně až arogantně. Již předem sdělili
jednateli stěžovatelky, že má očekávat uložení velké sankce za neumožnění kontroly. Stěžovatelka
se domnívá, že se nechovala ani nepostupovala v rozporu se zákonem a nezavdala příčinu
k uložení značně vysoké a nepřiměřené pokuty. Tímto tedy žalovaný nevzal v úvahu všechny
okolnosti a neprovedl dostatečné prošetření a dokazování, a proto ve věci nesprávně rozhodl.
Městský soud tyto skutečnosti ve svém rozsudku zcela ignoroval.
[8] Stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III.
Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
[9] Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 10. 11. 2011 uvedl, že se ztotožňuje se závěrem
městského soudu, dle něhož stěžovatelka neprokázala žádný důvod, pro který by nebylo možno
kontrolu provést. Ve svém odvolání stěžovatelka výslovně uvedla, že její jednatel Švihálek
nesouhlasil s tím, aby se kontroly zúčastnila jiná pověřená osoba nebo zaměstnanec stěžovatelky.
Stěžovatelka nedoložila, že poskytla inspektorům správního orgánu I. stupně potřebnou
součinnost. Ani neprokázala, že v daný den se jednatel Švihálek skutečně podrobil lékařskému
ošetření, na čemž vystavěla svoji obranu. Žalovaný proto navrhuje, aby byla kasační stížnost
zamítnuta.
IV.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou, že z jednání pana Švihálka (jednatele
stěžovatelky) s inspektory správního orgánu I. stupně nelze dovozovat, že by stěžovatelka bránila
provedení kontroly dodržování právních předpisů na úseku odpadového hospodářství [§103
odst. 1 písm. b) s. ř. s., IV.A.]. Poté posoudil námitku nepřiměřenosti uložené sankce [§103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., IV.B.].
IV.A.
Naplnění skutkové podstaty správního deliktu
[12] Stěžovatelce byla rozhodnutím správního orgánu I. stupně ve spojení s rozhodnutím
žalovaného uložena pokuta za správní delikt dle §66 odst. 2 písm. c) zákona č. 185/2001 Sb.,
o odpadech. Skutkovou podstatu správního deliktu naplnila stěžovatelka tím, že porušila
svoji povinnost stanovenou v §16 odst. 1 písm. h) zákona o odpadech. Tu lze přitom porušit
třemi různými způsoby – neumožněním přístupu do objektů a prostorů nebo nepředložením
dokumentace nebo neposkytnutím pravdivých a úplných informací souvisejících s nakládáním
s odpady. K porušení povinnosti může dojít jak jednáním, tak opomenutím (např. mlčením,
faktickou nečinností) původce odpadu (srov. rozsudek NSS ze dne 27. 9. 2006,
čj. 2 As 50/2005 – 53). Stěžovatelce je konkrétně kladeno za vinu, že neumožnila kontrolnímu
orgánu přístup do prostorů provozovny a na vyžádání nepředložila dokumentaci související
s nakládáním s odpady.
[13] Kontrola byla prováděna správním orgánem I. stupně podle zákona č. 552/1991 Sb.,
o státní kontrole (viz §2 tohoto zákona). Povinnosti kontrolních orgánů jsou upraveny
v tomto zákoně, není mezi nimi však zahrnuta povinnost předem oznámit kontrolovanému
subjektu, či dokonce s ním sjednat datum a čas provedení kontroly. Státní kontrolou se rozumí
kontrolní činnost zaměřená mj. na plnění povinností vyplývajících z obecně závazných právních
předpisů (§3 odst. 1 zákona o státní kontrole). Jejím cílem je prověřit, zda kontrolovaný subjekt
dodržuje zákonem stanovené povinnosti a na základě šetření učiněného zpravidla v provozovně
kontrolovaného subjektu shrnout získané poznatky (tzv. kontrolní zjištění) v protokolu
o kontrole. Jestli na základě těchto zjištění budou přijata ze strany příslušných správních orgánů
některá další opatření, je jinou a zcela samostatnou otázkou. Může se jednat o uložení nápravných
opatření nebo o řízení o správním deliktu, jak tomu bylo v nyní posuzovaném případě.
[14] Předpokladem naplnění základního cíle státní kontroly, tj. nezkresleného zjištění
skutečného stavu plnění povinností stanovených obecně závaznými právními předpisy
(zde zákonem o odpadech), je překvapivost provedené kontroly (viz rozsudek NSS ze dne
8. 1. 2004, čj. 6 A 99/2002 – 52, dále rozsudek ze dne 27. 9. 2006, čj. 2 As 50/2005 – 53,
publ. pod č. 1034/2007 Sb. NSS, a též rozsudek ze dne 21. 10. 2010, čj. 9 As 46/2010 – 97).
Stěžovatelka poukazuje na to, že termín kontroly měl být předem domluven, resp. správní orgán
I. stupně měl vyjít vstříc provozním požadavkům stěžovatelky a akceptovat jednatelem
stěžovatelky navržený termín (inspektoři se dostavili do provozovny v úterý, jednatel navrhl
provedení kontroly v pátek). Nejenže zákon takovou povinnost kontrolnímu orgánu neukládá,
ale její plnění by mohlo mařit účel samotné kontroly, neboť by v mezidobí mohlo dojít
k manipulaci s příslušnými dokumenty, ale i faktickým stavem přímo v provozovně. Stěžovatelka
sice poukazuje na to, že v jejím případě tvoří dokumentaci k odpadovému hospodářství
rozhodnutí žalovaného o povolení nakládání s odpady, s nimiž z povahy věci manipulovat
nelze. Opomíjí však, že součástí dokumentace mají být též jiné doklady vztahující
se k odpadovému hospodářství a že by v mezidobí mohlo dojít k manipulaci stavu
přímo v provozovně ve snaze zakrýt skutečný stav nakládání s odpady.
[15] Odpovědnost za správní delikt dle §66 odst. 2 písm. c) zákona o odpadech
je odpovědností objektivní, k jejímuž vzniku není třeba zavinění ze strany odpovědné osoby.
Odpovědnosti za uvedený správní delikt se nelze zprostit, neboť zákon o odpadech neobsahuje
ustanovení, dle něhož právnická osoba za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže,
že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti
zabránila. Stěžovatelka v převážné části kasační stížnosti popisuje, že její jednání
bylo opodstatněno vážnými důvody, které objektivně bránily provedení kontroly. Těmito důvody
byla neodkladná cesta jednatele Švihálka do Brna k lékařskému vyšetření, nemožnost zajistit
dostatečně kompetentní náhradní osobu, uložení dokumentace odpadového hospodářství
mimo provozovnu u externího účetního. Tyto důvody jsou z hlediska založení odpovědnosti
za správní delikt dle §66 odst. 2 písm. c) zákona o odpadech zcela nerozhodné.
Mohly být významné pouze z hlediska výkonu správního uvážení při ukládání sankce. Kritéria,
k nimž se přihlíží při stanovení výměry pokuty, jsou v §67 odst. 2 zákona o odpadech stanoveny
pouze demonstrativním způsobem, ani tak vyloučeno zohlednit jakékoliv jiné skutečnosti,
např. existenci omluvitelných důvodů.
[16] Ze správního spisu zjistil soud následující skutečnosti. Stěžejním důkazním prostředkem
v řízení o udělení pokuty byl protokol sepsaný dne 29. 4. 2009 dvěma inspektory správního
orgánu I. stupně. Ti se dne 31. 3. 2009 dostavili do provozovny stěžovatelky za účelem provedení
kontroly dodržování právních předpisů na úseku odpadového hospodářství. Z tohoto protokolu
plyne, že inspektoři oznámili jednateli stěžovatelky panu Švihálkovi zahájení kontroly a požádali
ho o předložení potřebných dokladů. Na to jednatel reagoval slovy, že inspekce přijela vyrábět
problémy a že je nemocen. Inspektoři vyzvali pana Švihálka k předložení potvrzení o pracovní
neschopnosti. Jednatel odvětil, že žádné potvrzení nepotřebuje, neboť je soukromník
a nikdo mu nic nezaplatí. Poté pan Švihálek inspektorům oznámil, že odjíždí, neboť za hodinu
musí být v Brně, a večer jede do Německa. V reakci na tyto informace inspektoři požádali
pana Švihálka, zda by zavolal druhému jednateli stěžovatelky a tím umožnil provedení kontroly.
Pan Švihálek reagoval tak, že panu Svobodovi (druhému jednateli) nezavolá, jeho telefonní
číslo inspektorům nepředá, protože odpadové hospodářství má na starosti on sám a druhý
jednatel o tom nic neví. Inspektoři minimálně třikrát vyzvali pana Švihálka, aby umožnil provést
kontrolu, vpustil inspektory do podnikatelských prostor a předložil veškeré doklady související
s odpadovým hospodářstvím, event. odložil svůj odjezd do Brna. Pan Švihálek odpověděl,
že se měla inspekce na kontrolu předem nahlásit, aby si mohl udělat čas, a navrhl náhradní termín
dne 3. 4. 2009. Inspektoři na tento návrh nepřistoupili z důvodu jiných pracovních povinností
v tomto dni a poučili pana Švihálka, že zákon jim nestanoví povinnost předem oznámit
provedení kontroly. Nato pan Švihálek reagoval slovy „chováte se jako gestapo“. Z protokolu
dále plyne, že pan Švihálek neprojevil snahu pověřit některého ze zaměstnanců stěžovatelky
k provedení kontroly fyzického nakládání s odpady.
[17] Proti protokolu podala stěžovatelka námitky, neboť dle ní obsahuje množství
lží a polopravd, které však blíže neoznačila, neuvedla na pravou míru. Uvedla pouze, že jednatel
Švihálek odjížděl dne 31. 3. 2009 na kontrolu k lékaři do Brna, při cestě se zastavil v provozovně,
kam dorazil těsně před příchodem inspektorů. Jednatel inspektorům sdělil, že se jim nemůže
ihned věnovat z důvodu nemoci a navrhl počínaje pátkem 3. 4. 2009 jakýkoliv termín,
který si inspekce sama určí. To nebylo ze strany inspektorů přijato.
[18] Stěžovatelka se dále v řízení o uložení pokuty vyjádřila tak, že inspektoři byli v prostorách
stěžovatelky, neboť tam proběhl asi čtvrt hodinový rozhovor s jednatelem stěžovatelky.
Dokumentace odpadového hospodářství nemohla být předložena, neboť nebyla prováděna
kontrolní činnost. Druhý jednatel pan Svoboda byl toho dne pracovně mimo Třebíč.
Zaměstnanci stěžovatelky jsou automechanici, kteří nemohou být z titulu svého pracovního
zařazení pověřeni k provádění kontroly nakládání s odpady. Tudíž se nejedná o bezdůvodné
odepření kontrolní činnosti. V námitce proti protokolu je uveden jasně jediný důvod,
pro který ten den nebylo možno začít provádět kontrolní činnost.
[19] Nejvyšší správní soud má tedy za prokázané, že se dne 31. 3. 2009 dostavili
do provozovny stěžovatelky dva inspektoři správního orgánu I. stupně. V prodejně náhradních
dílů hovořili cca 15 – 20 minut s jednatelem stěžovatelky panem Švihálkem. Inspektoři oznámili
zahájení kontroly a opakovaně vyzvali jednatele k předložení dokladů a umožnění vstupu
do zbylých částí provozovny (zejména do dílny). Na to jednatel reagoval tak, že musí neodkladně
odjet do Brna, druhý jednatel ani žádný ze zaměstnanců jej zastoupit nemohou. Navrhl sjednání
termínu provedení kontroly na den 3. 4. 2009. Doklady nepředložil, neboť údajně byly uschovány
u účetního, který pracuje pro stěžovatelku externě, a tudíž není přítomný v její provozovně.
Tato skutková zjištění, vyplývající z protokolu správního orgánu I. stupně a vyjádření
stěžovatelky (námitky proti protokolu, vyjádření k podkladům pro rozhodnutí), stěžovatelka
nezpochybňuje.
[20] Jednatel Švihálek se odmítl inspektorům věnovat a rovněž tak vyloučil, že by potřebnou
součinnost mohl poskytnout druhý z jednatelů, popř. některý zaměstnanec. Toto jednání
pana Švihálka, které je plně přičitatelné stěžovatelce, je nutno hodnotit jako neumožnění výkonu
kontrolní činnosti. Inspektorům nebyla předložena požadovaná dokumentace
ani jim nebylo umožněno provést obhlídku provozovny. Stěžovatelka tak neumožnila
inspektorům provést ani faktickou kontrolu, ani dokladovou kontrolu.
[21] Stěžovatelce nelze dát za pravdu, že inspektoři mohli provést kontrolu, obhlédnout
provozovnu, neboť jim v tom nikdo fyzicky nebránil. Oprávnění inspektorů vstupovat
v nezbytně nutném rozsahu do cizích objektů užívaných pro podnikatelskou činnost je upraveno
v §81 odst. 1 písm. a) zákona o odpadech. Obsahem tohoto oprávnění je, že inspektoři mohou
po prokázání se služebním průkazem vstoupit do cizích objektů, jestliže jim v tom nikdo nebrání.
Tomuto oprávnění odpovídá povinnost kontrolované osoby vyplývající z §16 odst. 1 písm. h)
zákona o odpadech umožnit inspektorům přístup do objektů a prostorů. Smyslem
této povinnosti uložené zákonem původcům odpadu je zajistit bezpodmínečný volný přístup
inspektorů do objektů a prostorů těchto osob, a tak i bezproblémový výkon fyzické kontroly
odpadového hospodářství.
[22] Z obsahu protokolu o kontrole, stejně jako vyjádření stěžovatelky plyne, že inspektorům
nikdo fyzicky nebránil vstupu do ostatních částí provozovny stěžovatelky. Současně však jednatel
stěžovatelky inspektorům oznámil, že v tento den jim nebude ze strany ani jednoho z jednatelů
či zaměstnanců stěžovatelky poskytnuta součinnost. Z toho je možné dovodit minimálně
implicitní vyjádření nesouhlasu stěžovatelky s prohlídkou provozovny, což postačuje pro přijetí
závěru, že inspektorům nebyl umožněn vstup do všech prostorů provozovny. Inspekce neměla
žádné poznatky o tom, že by v provozovně existovalo bezprostřední nebezpečí poškození
životního prostředí v důsledku nesprávného nakládání s odpady, které by vyžadovalo okamžitý
zákrok. Nebylo tedy vůbec na místě, aby se inspektoři pokoušeli vniknout do ostatních částí
provozovny silou a případně čelili odporu ze strany osob přítomných v provozovně.
[23] Stěžovatelka je sankcionována za to, že neumožnila správnímu orgánu I. stupně provést
kontrolu, neboť mu neumožnila přístup do všech prostorů a nepředložila požadovanou
dokumentaci k odpadovému hospodářství. Ze shromážděných podkladů pro správní rozhodnutí
plyne, že se stěžovatelka tohoto jednání vskutku dopustila, čímž správnímu orgánu I. stupně
zabránila provést kontrolu.
[24] Soud má tedy zato, že zjištění učiněná správním orgánem I. stupně, resp. žalovaným jsou
dostatečná a opodstatňují závěr, že stěžovatelka neumožnila výkon kontrolní činnosti. Městský
soud ani žalovaný nepochybili, jestliže toto jednání stěžovatelky subsumovali pod skutkovou
podstatu tzv. jiného správního deliktu dle §66 odst. 1 písm. c) zákona o odpadech.
[25] Vzhledem k argumentaci stěžovatelky obsažené v kasační stížnosti je vhodné doplnit,
že pro závěr o naplnění skutkové podstaty shora uvedeného správního deliktu není podstatné,
zda stěžovatelka vskutku porušovala své povinnosti v oblasti odpadového hospodářství
a zda svým jednáním ohrozila životní prostředí. Proto nemá pro posouzení dané věci žádný
význam, že se správní orgán I. stupně nepokusil v následujícím období provést další kontrolu
plnění povinností dle zákona o odpadech, a tedy že neprokázal porušení povinností stěžovatelky
v oblasti odpadového hospodářství.
[26] Námitka je nedůvodná.
IV.B.
Výše uložené sankce
[27] Za správní delikt dle §66 odst. 2 písm. c) zákona o odpadech lze uložit pokutu do výše
1 000 000 Kč. Při stanovení výše pokuty se přihlíží zejména k závaznosti ohrožení životního
prostředí, popřípadě k míře jeho poškození (§67 odst. 2 zákona o odpadech). Konkrétní
výše uložené pokuty je tedy výsledkem výkonu správního uvážení, přičemž kritéria, jimiž se mají
správní orgány řídit, jsou stanovena toliko demonstrativním výčtem.
[28] Není úlohou správního soudu správní úvahu nahrazovat, jeho role spočívá v kontrole
postupu správních orgánů, které jsou povinny ve své úvaze zaobírat se zákonnými kritérii
pro uložení sankce. Pokud se správní orgán takovými kritérii zabýval a vyložil, které okolnosti
hrály ve věci roli, pak soud správní úvahu nenahrazuje vlastní úvahou (rozsudek NSS ze dne
16. 2. 2006, čj. 6 Ads 2/2005 – 95). Soud by mohl správní úvahu nahradit úvahou vlastní
jen tehdy, jestliže by stěžovatelka v řízení o žalobě navrhla moderaci uložené pokuty
a byly by splněny i další podmínky upravené §78 odst. 2 s. ř. s. (rozsudek ze dne 30. 11. 2005,
čj. 1 As 30/2004 – 82). To však v daném případě neučinila.
[29] Stěžovatelka v kasační stížnosti obecně tvrdí, že výše uložené sankce je nepřiměřená.
Toto své tvrzení však explicitně neodůvodňuje. Stěžovatelka v kasační stížnosti argumentuje
tím, že byly dány vážné provozní důvody na její straně, které bránily provedení kontroly.
Soud již shora uvedl, že toto tvrzení není s to zpochybnit založení odpovědnosti za správní
delikt, nicméně může mít vliv na výši uložené sankce. Proto soud přezkoumal důvodnost
tohoto tvrzení ve vztahu k výši udělené sankce. Z kontextu kasační stížnosti lze dále dovodit,
že nepřiměřenost sankce spatřuje stěžovatelka v tom, že žalovaný neprokázal závažné ohrožení
životního prostředí v důsledku jednání stěžovatelky.
[30] Nejvyšší správní soud se tedy nejprve zaměřil na otázku, zda byly na straně stěžovatelky
dány závažné (omluvitelné) důvody motivující její protiprávní jednání, které měl žalovaný vzít
v úvahu při ukládání sankce. Dle stěžovatelky jsou těmito důvody především neodkladná cesta
jednatele Švihálka do Brna k lékařskému vyšetření, dále nemožnost zajistit dostatečně
kompetentní náhradní osobu a v neposlední řadě uložení dokumentace odpadového hospodářství
mimo provozovnu u externího účetního.
[31] Ze správního spisu plyne, že k odvolání stěžovatelka přiložila lékařskou zprávu ze dne
15. 4. 2009 vystavenou MUDr. R. z Centra dětských odborných zdravotnických služeb Brno, p.
o. Z potvrzení se podává, že jednatel Švihálek byl telefonicky objednán na 31. 3. k vyšetření. Pro
celkovou slabost se však nedostavil. V odvolání stěžovatelka tvrdí, že z důvodu zdravotních
problémů navštívil pan Švihálek lékaře v místě bydliště a v následujících dnech ležel doma a léčil
se až do 20. 4. 2009. Lékařská zpráva ani jiné potvrzení o návštěvě lékaře dne 31. 3. v místě
bydliště jednatele předložena nebyla, a to nejen žalovanému v řízení o odvolání, ale ani v řízení o
žalobě, ačkoliv žalovaný ve svém rozhodnutí poukázal na to, že ve spise není žádný doklad
o návštěvě lékaře dne 31. 3. 2009.
[32] Soud má tedy za to, že stěžovatelka neprokázala své tvrzení, na němž vystavěla
svoji obranu, tj. že jediné osobě, která je schopna jednat za stěžovatelku ve věcech odpadového
hospodářství, bránil v poskytnutí součinnosti nezbytné k provedení kontroly ze strany správního
orgánu I. stupně závažný důvod. V ranních hodinách, kdy inspektoři navštívili provozovnu
stěžovatelky, hovořil pan Švihálek nejen o cestě do Brna, ale též večerní cestě do Spolkové
republiky Německo. Z toho je třeba usuzovat, že subjektivně se cítil po stránce zdravotní natolik
dobře, že by si troufnul absolvovat v jeden den cestu do Brna a následně i zcela jistě zdlouhavou
cestu do Německa. Lze jen stěží uvěřit tvrzením stěžovatelky, z nichž je třeba dovodit,
že po odchodu inspektorů z provozovny se fyzický stav pana Švihálka zhoršil natolik, že nemohl
absolvovat ani cestu na vyšetření do Brna (což doložil lékařskou zprávou ze dne 15. 4. 2009)
a pro celkovou slabost vyhledal ošetření v místě bydliště. Toto tvrzení se tedy jeví jako naprosto
účelové. Jeho reálný základ mohla stěžovatelka prokázat předložením potvrzení o návštěvě lékaře
v místě bydliště pana Švihálka, což však neučinila. Lékař by toto potvrzení jistě vystavil pro účely
správního řízení i zpětně na základě svých záznamů ve zdravotnické dokumentaci pacienta.
[33] I v případě, že by existoval vážný důvod, který by bránil účasti jednatele Švihálka
při kontrole správního orgánu I. stupně dne 31. 3. 2009, mohla stěžovatelka nepochybně
alespoň prostřednictvím některého ze zaměstnanců umožnit inspektorům prohlédnout
si celou provozovnu. Tedy nejen prodejnu, u níž lze předpokládat, že k nakládání s odpady
neslouží, ale především dílnu a přiléhající prostory, a nahlédnout do té části dokumentace
odpadového hospodářství nacházející se v provozovně. Tato součinnost mohla být inspektorům
zajištěna stěžovatelkou (resp. jejím jednatelem) pomocí zaměstnanců vykonávajících druh práce
automechanik či prodavač autodílů, neboť tyto úkony provedené v rámci kontroly nevyžadují
žádných specifických znalostí či dovedností. Pokud byla vskutku podstatná část dokumentace
k odpadovému hospodářství uložena u externího účetního, bylo nepochybně v možnostech
stěžovatelky operativně dohodnout s účetním předání dokumentace inspektorům,
a to buď v provozovně stěžovatelky, nebo v kanceláři účetního nebo v sídle oblastního
inspektorátu České inspekce životního prostředí či na jakémkoliv jiném k tomu vhodném místě.
Jednatel stěžovatelky zodpovědný za oblast odpadového hospodářství by poté mohl inspektorům
dodatečně zodpovědět dotazy a poskytnout nezbytné informace odborného charakteru
či vysvětlení. Takto však stěžovatelka nepostupovala.
[34] Soud tedy shledal, že stěžovatelka neprokázala existenci omluvitelného důvodu
svého protiprávního jednání, které mělo být vzato v úvahu při ukládání sankce.
[35] Stěžovatelka dále tvrdí, že správní orgán I. stupně neprokázal, že svým jednáním závažně
ohrozila životní prostředí nebo jeho poškození. Soud opakuje, že §67 odst. 2 zákona o odpadech
obsahuje pouze demonstrativní výčet kritérií. Skutková podstata správního deliktu,
za který byla stěžovatelce uložena pokuta, se od ostatních skutkových podstat upravených
v tomto zákoně liší. Nesankcionuje totiž jednání, kterým je ohroženo nebo poškozeno životní
prostředí, nýbrž jednání, jímž pachatel brání řádnému výkonu státní správy (kontrolní činnosti).
Bráněním výkonu státní správy totiž přímo nedochází k ohrožování či poškozování životního
prostředí. Z toho plyne, že určujícími kritérii při ukládání sankce nemůže být míra ohrožení
či poškození životního prostředí, nýbrž kritéria jiná, která správní orgán vyloží a řádně odůvodní
ve svém rozhodnutí.
[36] Správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí vyložil, že bránění výkonu státní správy
je vysoce společensky nebezpečné a představuje velmi závažné a hrubé porušení zákona
o odpadech. Dále uvedl, že již v roce 2004 byla stěžovatelka sankcionována za porušení
povinností dle zákona o odpadech, a proto cílem dané kontroly bylo přesvědčit
se, zda byly v minulosti zjištěné závady odstraněny. Neumožněním kontroly nebylo možné
prověřit současný stav nakládání s odpady včetně vedení související dokumentace, z toho důvodu
nebylo možné zjistit, zda při nakládání s odpady nedocházelo k ohrožování nebo poškozování
životního prostředí. Pokuta musí být pro delikventa citelná, aby měla přiměřený výchovný účinek.
Žalovaný se ve svém rozhodnutí ztotožnil s úvahou správního orgánu I. stupně a doplnil,
že výše uložené pokuty splňuje i požadavek předvídatelnosti, neboť v souvislosti s neumožněním
kontroly byla v minulosti aprobována Nejvyšším správním soudem (rozsudek
sp. zn. 6 A 99/2002) pokuta ve výši 200 000 Kč, přičemž tehdy platná horní hranice činila
300 000 Kč. Nyní uloženou pokutu ve výši 300 000 Kč nelze vzhledem k posunutí horní hranice
na 1 000 000 Kč považovat za nepřiměřenou.
[37] Soud má tedy za to, že správní orgány řádně a logickým způsobem odůvodnily
výši uložené sankce, přičemž nevykročily z mezí správního uvážení (tj. uložily druh sankce
předvídaný zákonem a nepřekročily zákonem stanovenou horní hranici). Vzhledem k charakteru
protiprávního jednání v daném případě nemohlo mít pro stanovení konkrétní výše sankce
význam, zda stěžovatelka při nakládání s odpady ohrožovala či poškozovala životní prostředí.
Ostatně správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí přiléhavě uvedl, že v důsledku zabránění
provedení kontroly nebylo možné zjistit, zda k ohrožení či poškození životního prostředí došlo.
Z toho důvodu je třeba hodnotit jednání stěžovatelky vskutku jako společensky nebezpečné.
[38] Námitka je nedůvodná.
V.
Závěr a náklady řízení
[39] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Neshledal přitom žádnou
vadu, k níž by byl povinen přihlédnout i bez návrhu (§109 odst. 4 s. ř. s.).
[40] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná,
a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v tomto řízení žádné náklady
převyšující náklady běžné administrativní činnosti nevznikly, a proto mu soud náhradu nákladů
řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. února 2012
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu