ECLI:CZ:NSS:2012:1.AS.50.2012:23
sp. zn. 1 As 50/2012 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobců: a) Doc. Ing. P.
O., CSc., b) Ing. L. A., c) B. B., d) M. H., e) I. H., f) O. K., g) M. M., h) L. P., i) K. P., j)
Ing. H. P., k) Ing. F. Š., l) D. V., m) P. Z., n) J. Z., o) Z. Ž., všichni zastoupeni JUDr.
Alžbětou Prchalovou, advokátkou, se sídlem Brno, Dřevařská 25, proti žalovanému: Magistrát
města Brna, se sídlem Brno, Kounicova 67, za účasti osob zúčastněných na řízení: 1. V. N., 2. Z.
N., oba zastoupeni JUDr. Jiřím Gottweisem, advokátem, se sídlem Brno, Kapucínské náměstí 5,
3. Mgr. L. J. a 4. R. J., o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 5. 2011,
sp. zn. 5400/OD/MMB/0157959/2011-Pos, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2011, čj. 30 A 79/2011 - 65,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Rozhodnutím žalovaného uvedeným v záhlaví bylo zamítnuto odvolání žalobců
proti rozhodnutí Úřadu městské části města Brna, Brno-Židenice, kterým tento úřad zamítl
žádost o vydání deklaratorního rozhodnutí o neexistenci veřejně přístupné účelové komunikace
na pozemku p. č. 4560/5 v k. ú. Židenice v Brně. Proti rozhodnutí žalovaného podali žalobci
žalobu. Při podání žaloby nikdo z žalobců nezaplatil soudní poplatek. Krajský soud proto žalobce
vyzval usnesením ze dne 23. 8. 2011, čj. 30 A 79/2011 – 26, aby každý zaplatil soudní poplatek
ve výši 2.000 Kč, celkem tedy 15 x 2.000 Kč.
[2] V reakci na uvedenou výzvu zaslala zástupkyně žalobců kolkové známky v hodnotě
2.000 Kč s tím, že poplatek je předkládán žalobci. Současně krajský soud upozornila „na nález
Ústavního soudu ČR č.j. I ÚS 664/03, II ÚS 359/07“. Soud se přesto následně dotázal zástupkyně
žalobců na osobu plátce. Mgr. Karel Prchal v substituci za právní zástupkyni žalobců sdělil,
že plátcem poplatku ve výši 2.000 Kč jsou „všichni žalobci dohromady“.
[3] Krajský soud následně řízení o žalobě zastavil podle §9 odst. 1 in fine zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Dle názoru krajského soudu byl k placení soudních
poplatků povinen každý z patnácti žalobců sám za sebe. To plyne z §2 odst. 2 zákona o soudních
poplatcích, podle něhož je poplatníkem poplatku za řízení ten, kdo podal žalobu nebo jiný návrh,
kterým se zahajuje řízení. Ustanovení §2 odst. 8 téhož zákona není relevantní, jelikož se vztahuje
na případy nerozlučných společníků. To není případ správního soudnictví.
V něm jedná každý z žalobců výlučně sám za sebe. Soud v tomto odkazuje na §33 odst. 8 s. ř. s.,
který stanoví, že podá-li více osob společný návrh, jedná v řízení každý sám za sebe s účinky
jen pro svou osobu. Konstrukce soudních poplatků ve správním soudnictví není stavěna
na společném placení. K argumentaci žalobců, kteří poukázali na nálezy sp. zn. I. ÚS 664/03
a II. ÚS 359/07, krajský soud uvedl, že v nich Ústavní soud řešil odlišné okolnosti.
V nálezech se řešila otázka placení poplatků v žalobách proti vícero rozhodnutím při existenci
jednoho žalobce, naproti tomu v nyní projednávané věci jde o žalobu proti jednomu rozhodnutí
ze strany vícero žalobců.
II.
Shrnutí argumentů uvedených v kasační stížnosti
[4] Proti usnesení krajského soudu podali žalobci (dále jen „stěžovatelé“) včas kasační
stížnost. V ní uvedli, že ji podávají z důvodů vymezených v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Stěžovatelé namítají, že krajský soud nevzal v úvahu, že jsou podílovými spoluvlastníky
předmětné parcely. Tím se jejich případ liší od rozsudku NSS, na který odkazoval krajský soud.
Stěžovatelé v této souvislosti odkazují na §139 odst. 1 občanského zákoníku,
podle kterého jsou z právních úkonů týkajících se společné věci oprávněni a povinni
všichni spoluvlastníci společně a nerozdílně. Krajský soud pochybil, pokud dovodil, že žaloba
byla podána každým žalobcem zvlášť. S odkazem na §139 občanského zákoníku
se pak stěžovatelé dovolávají aplikace §2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích,
dle nějž, vznikne-li více poplatníkům povinnost zaplatit poplatek, platí jej společně a nerozdílně.
[5] Stěžovatelé dále argumentují, že nález Pl. ÚS 69/06 dokládá platnost závěrů uvedených
v nálezu sp. zn. I. ÚS 664/03, na který poukazovali již v přípise při platbě poplatku.
V daném případě, dle názoru stěžovatelů, počet žalobců neovlivňuje délku, složitost
ani nákladnost soudního rozhodování, a placení poplatků za každého žalobce zvlášť
tak je nespravedlivé. K tomu stěžovatelé dodávají, že krajský soud poslal právnímu zástupci
žalobců pouze jedno vyhotovení usnesení, čímž potvrdil vlastní přesvědčení o společném
a nerozdílném jednání žalobců. Stěžovatelé odkazují na další rozhodnutí Ústavního soudu
(II. ÚS 745/06, II. ÚS 359/07). Usnesení krajského soudu je protiústavní.
[6] Na úplný závěr stěžovatelé pro dokreslení situace uvádějí, že převážná část spoluvlastníků
dotyčné parcely jsou důchodci bez dostatečných finančních prostředků na zdlouhavé soudní
spory týkající se předmětné parcely.
[7] Žalovaný ani osoby zúčastněné na řízení vyjádření ke kasační stížnosti nepodali.
III.
Právní názor Nejvyššího správního soudu
[8] Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.), neshledal přitom vady, k nimž by musel
přihlédnout i bez návrhu.
[9] Nejvyšší správní soud ve shodě se stěžovateli vyhodnotil kasační námitky jako námitky
podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy námitky tvrdící, že došlo k nezákonnému rozhodnutí
o zastavení řízení.
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Stěžejním bodem kasační stížnosti je výklad §2 odst. 8 zákona č. 549/1991 Sb.,
o soudních poplatcích, podle něhož vznikne-li více poplatníkům povinnost zaplatit poplatek, platí
jej společně a nerozdílně. Nejvyšší správní soud se shoduje s názorem krajského soudu,
který správně uvedl, že se toto ustanovení vztahuje pouze k případům nerozlučných společníků.
Správní soudnictví je naopak postaveno na principu společníků samostatných.
[12] Nic na tom nemění ani fakt, že všichni stěžovatelé jsou podílovými spoluvlastníky
předmětné parcely a ve věci argumentují §139 občanského zákoníku. Soukromoprávní charakter
vlastnictví je totiž třeba odlišit od samostatnosti jednotlivých žalobců v rámci správního
soudnictví. Ta plyne z §33 odst. 8 s. ř. s., podle něhož v případě společného návrhu podaného
více osobami jedná každá za sebe a s účinky pro svou osobu.
[13] Ostatně Nejvyšší správní soud již ve svých předchozích rozhodnutích
(srov. např. rozsudek NSS ze dne 10. 8. 2011, čj. 1 As 74/2011 – 261, Tejnka, s. r. o., část V.D.,
publ. pod č. 2410/2011 Sb. NSS; obdobně rozsudek ze dne 25. 5. 2011, čj. 6 As 8/2011 - 145
ve věci Pražské inforádio, s. r. o.; všechna zde citovaná rozhodnutí NSS jsou dostupná
na www.nssoud.cz) zaujal názor, že mezi žalobci ve správním soudnictví nevzniká nerozlučné
společenství, tak jak jej zná soudnictví civilní v §91 odst. 2 o. s. ř. Každý žalobce
je tedy ve správním soudnictví vždy oprávněn disponovat s žalobou nezávisle na ostatních
žalobcích.
[14] V rozsudku ze dne 9. 12. 2010, čj. 9 As 43/2010 - 50, poukázal zdejší soud na skutečnost,
že i spoluvlastníci nemovitosti jsou samostatnými účastníky správního řízení. Účastenství v řízení
jim nezakládá skutečnost, že se jejich práva upínají k totožné věci, nýbrž to, že v řízení
může být dotčeno právo každého ze spoluvlastníků. Před soukromoprávní podstatou
spoluvlastnictví je třeba upřednostnit zmíněný veřejnoprávní akcent. Procesní samostatnost
ve správním řízení se odráží i do samostatnosti účastenství v soudním řízení správním.
Tím se zcela jasně odlišuje od nerozlučného společenství dle §91 odst. 2 o. s. ř. Tato nezávislost
žalobců pak nutně musí vést k tomu, že je každý sám za sebe povinen zaplatit soudní poplatek.
[15] Nejvyšší správní soud dále souhlasí s názorem krajského soudu, že rozhodnutí Ústavního
soudu, kterých se stěžovatelé dovolávají, jsou od posuzované věci zcela odlišná. V nálezu
sp. zn. I. ÚS 664/03 ze dne 16. 3. 2006 (N 56/40 SbNU 547; všechna zde cit. rozhodnutí ÚS
jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx) se soud zabýval situací,
kdy jeden žalobce žaloval vícero správních rozhodnutí. Od toho se pak odvíjela i argumentace
Ústavního soudu. Ten ve svém nálezu dovodil, že neúměrné násobení soudního poplatku
v právně i věcně shodných žalobách podaných jednou osobou podstatně omezuje právo na přístup
k soudu, jež je zaručeno čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ústavně konformním
výsledkem interpretace zákona o soudních poplatcích proto nebyla interpretace,
podle níž byl účastník řízení povinen platit soudní poplatek za každé správní rozhodnutí,
pokud jde o rozhodnutí, která jsou skutkově a právně stejná, týkají se týchž účastníků atp.
[16] Ke stejným závěrům jako právě analyzovaný nález sp. zn. I. ÚS 664/03 dospěly i nálezy
sp. zn. II. ÚS 745/06 ze dne 17. 5. 2007 (N 83/45 SbNU 239) a sp. zn. II. ÚS 359/07 ze dne
1. 11. 2007 v případu Zemědělského družstva Měčín (N 178/47 SbNU 367), resp. nález
sp. zn. Pl. ÚS 69/06 ze dne 29. 1. 2008 (N 22/48 SbNU 243; 269/2008 Sb.).
[17] V nynějším případě, ve kterém se výše poplatku každého žalobce v důsledku aplikace §33
odst. 8 s. ř. s. nikterak nezvyšuje, nelze hovořit o porušení základního práva dle čl. 36 odst. 2
Listiny.
[18] Stěžovatelé upozorňují, že řada z nich jsou důchodci, kteří nemají prostředky
na zdlouhavé soudní spory. K tomu lze jen stručně uvést, že pokud si některý ze stěžovatelů
nemohl dovolit zaplacení soudního poplatku, mohl požádat o osvobození od soudních poplatků.
O tom byli ostatně všichni stěžovatelé prostřednictvím své advokátky řádně poučeni.
Nikdo ze stěžovatelů ovšem ani přes poučení tohoto práva nevyužil.
[19] K tvrzení stěžovatelů, že počet žalobců nemá vliv na trvání, složitost ani na výši soudních
nákladů, zdejší soud uvádí, že funkce soudních poplatků nespočívá pouze v náhradě nákladů.
Plná úhrada těchto nákladů ostatně nejenže není dost dobře možná, ale v případě správního
soudnictví by nebyla ani vhodná. Placení soudního poplatku má dvě základní funkce: (1) fiskální,
jejímž cílem je, aby ti, kdo služeb soudů využívají, přispěli na úhradu nákladů spojených
s jejich činností; (2) regulační, jejímž cílem je odradit od svévolných, šikanózních, malicherných
a obdobně bezdůvodných návrhů, které by soudy zbytečně zatěžovaly (srov. rozsudek ze dne
29. 6. 2011, čj. 7 Ans 1/2011 - 55).
[20] K argumentu, že krajský soud dodal společnému zástupci pouze jeden stejnopis usnesení,
lze jen stručně uvést, že v případě společného zastoupení není povinností soudů zasílat zvlášť
stejnopisy pro každého ze zastupovaných účastníků. To by ostatně bylo v rozporu se smyslem
zastoupení (viz §42 odst. 2 věta prvá s. ř. s.). Naopak, tuto povinnost může mít samotný
zástupce (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 387/03 ze dne 28. 1. 2004) dle profesních pravidel
advokacie.
[21] Nejvyšší správní soud nad rámec nezbytně nutného poznamenává,
že jakkoliv má každý základní a nezcizitelné právo na přístup k soudu (čl. 36 Listiny), podání
žaloby ze strany všech spoluvlastníků nebylo z hlediska soudního řádu správního nezbytné.
[22] Celý komplex námitek je proto nedůvodný.
IV.
Závěr a náklady řízení
[23] Stěžovatelé se svými námitkami neuspěli; jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly
najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), Nejvyšší
správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou.
[24] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelé, kteří v tomto řízení úspěch neměli, nemají právo ani na náhradu
nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady v řízení o kasační stížnosti nevznikly. Proto mu soud
nepřiznal náhradu nákladů řízení. Osoby zúčastněné na řízení mají dle §60 odst. 5 s. ř. s. právo
na náhradu jen těch nákladů, které jim vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou soud
uložil. V tomto řízení jim však nebyla uložena žádná povinnost, a proto soud rozhodl,
že ani tyto osoby nemají právo na náhradu nákladů řízení.
[25] Na závěr lze jen stručně poznamenat, že na zaplacení soudního poplatku z této kasační
stížnosti Nejvyšší správní soud netrval, neboť opak by znamenal jen další řetězení
téhož problému a nebyl by v souladu se zásadou hospodárnosti řízení (viz též rozsudek NSS
ze dne 28. 4. 2004, čj. 6 Azs 27/2004 - 41, publ. pod č. 486/2005 Sb. NSS).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. června 2012
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu