ECLI:CZ:NSS:2012:1.AS.64.2012:37
sp. zn. 1 As 64/2012 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: V. Š.,
zastoupeného JUDr. Radimem Divišem, advokátem se sídlem Plzeňská 420, Jesenice,
proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 2. 2011, č. j. DSH/15105/10, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 1. 2012, č. j. 17 A 14/2011 - 37,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 1. 2012, č. j. 17 A 14/2011 - 37,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Magistrátu města Plzně, odboru správních činností, oddělení dopravních
přestupků (dále též „magistrát“) ze dne 11. 10. 2010, č. j. MMP/65147/10, byl žalobce uznán
vinným ze spáchání přestupků proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních
komunikacích podle §22 odst. 1 písm. d) a §22 odst. 1 písm. l) zákona o přestupcích a přestupku
podle §16 odst. 1 písm. c) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, kterých
se měl dopustit tím, že dne 31. 3. 2010 v době okolo 23.20 hodin v Plzni, na vozovce pozemní
komunikace Zábělské ulice, byl kontrolován hlídkou Policie ČR, jako řidič osobního vozidla
tovární značky Fiat Linea, RZ: X, přičemž se na výzvu policisty, podle zvláštního právního
předpisu, odmítl podrobit vyšetření ke zjištění, není-li ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou
látkou, ačkoli toto vyšetření nebylo spojeno s nebezpečím pro jeho zdraví. Dále žalobce při řízení
u sebe neměl řidičský průkaz, osvědčení o registraci vozidla a zelenou kartu prokazující pojištění
odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Za tyto přestupky byla žalobci uložena
pokuta ve výši 27 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na
dobu 12 měsíců.
[2] Žalovaný rozhodnutím označeným v záhlaví zamítl odvolání žalobce a rozhodnutí
magistrátu potvrdil.
[3] Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 31. 1. 2012, č. j. 17 A 14/2011 - 37, rozhodnutí
žalovaného zrušil. První a druhý bod žaloby měl za nedůvodné, k dalšímu žalobnímu bodu uvedl,
že má za dostatečně prokázané, že řidičem motorového vozidla v době spáchání dopravního
přestupku byl žalobce. Krajský soud konstatoval, že žalobce nezpochybňoval, že při kontrole
nepředložil příslušné doklady, tj. řidičský průkaz, osvědčení o registraci vozidla a zelenou kartu.
Popíral ale, že se odmítl podrobit vyšetření, zda při řízení motorového vozidla nebyl ovlivněn
alkoholem. Podle krajského soudu existují pochybnosti o tom, zda podkladem pro výzvu
k podstoupení vyšetření byly v daném případě dostatečné indicie nasvědčující tomu, že žalobce
před řízením motorového vozidla požil alkoholické nápoje. Za situace, kdy správní orgány měly
k dispozici listinu obsahující výpověď P. N. (člen posádky záchranné služby přivolané v průběhu
podání vysvětlení k žalobci) učiněnou dne 26. 8. 2010 ve zcela jiném přestupkovém řízení
vedeném se žalobcem Komisí pro projednávání přestupků Městského obvodu Plzeň 4, ale
nezahrnuly ji do celkového hodnocení důkazů a odmítly vyslechnout P. N. jako svědka v tomto
řízení, ač žalobce vznesl tento důkazní návrh v průběhu odvolacího řízení, dopustily se zásadního
procesního pochybení. Vzhledem k tomu, že dle krajského soudu tímto správní orgány nezjistily
řádně skutkový stav věci, zrušil rozhodnutí žalovaného.
II. Kasační stížnost
[4] Žalovaný (dále též „stěžovatel“) brojí proti rozsudku krajského soudu včas podanou
kasační stížností. Namítá, že vycházel z tvrzení samotného žalobce, že se pokoušel podrobit
dechové zkoušce, avšak neuspěl, neboť nevydechl dostatečné množství vzduchu do dechového
analyzátoru. Dle stěžovatele zde bylo důvodné podezření, že odvolatel řídil vozidlo pod vlivem
alkoholu, což podporuje fakt, že se snažil popřít, že vozidlo vůbec řídil, snažil se z místa kontroly
„utéct“ a také skutečnost, že se dechové zkoušce chtěl podrobit, ale nevydechl dostatečné
množství vzduchu. Dne 23. 6. 2010 při ústním jednání navíc sám žalobce uvedl, že byl pod
vlivem analgetik a silně malátný. Uvedené lze považovat za „jiné indicie“, které ve smyslu
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2010, č. j. 5 As 24/2009 – 65, svědčí o tom,
že žalobce mohl řídit vozidlo pod vlivem alkoholu. Policisté tedy měli důvod vyzvat žalobce
k podrobení se lékařskému vyšetření. Žalobce přitom právě odmítnutím podrobit se lékařskému
vyšetření na výzvu policisty zmařil možnost zjistit, zda byl či nebyl při řízení vozidla pod vlivem
alkoholu, čímž naplnil všechny znaky přestupku. Na uvedené nemá vliv, zda se žalobce jevil
posádce rychlé záchranné služby jako střízlivý.
[5] Z důvodů výše uvedených považuje stěžovatel za nadbytečné doplňovat dokazování
o výslech svědka P. N. či svědkyně MUDr. V., jak nařídil krajský soud. Stěžovatel z důvodu
nesprávného posouzení právní otázky krajským soudem navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc
soudu vrátit k dalšímu řízení.
[6] Žalobce svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužil.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[7] Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, přičemž sám shledal vadu uvedenou v odst. 4 citovaného
ustanovení, k níž musel přihlížet z úřední povinnosti.
[8] Kasační stížnost je důvodná.
[9] Podle §22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích se přestupku dopustí ten, kdo se v
provozu na pozemních komunikacích „přes výzvu podle zvláštního právního předpisu odmítne podrobit
vyšetření, zda při řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti nebyl ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou,
ačkoliv takové vyšetření není spojeno s nebezpečím pro jeho zdraví.“ Zvláštním právním předpisem
je zde zákon o silničním provozu, který v §5 odst. 1 písm. f) stanoví, že řidič je „povinen podrobit
se na výzvu policisty, příslušníka Vojenské policie, zaměstnavatele, ošetřujícího lékaře nebo strážníka obecní
policie vyšetření podle zvláštního právního předpisu ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem.“
[10] Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku odkázal na rozsudek zdejšího soudu
ze dne 11. 3. 2010, č. j. 5 As 24/2009 – 65, který dovodil (zvýraznění doplněno): „Ustanovení §5
odst. 1 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve spojení s §16 zákona č. 379/2005 Sb.,
o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami,
již striktně neváže povinnost řidiče podrobit se lékařskému vyšetření, zda není ovlivněn alkoholem, na pozitivní
výsledek předchozí dechové zkoušky. Rozhodující podle této právní úpravy je výzva policisty nebo strážníka obecní
policie k podstoupení lékařského vyšetření. Taková výzva ovšem může být opodstatněná pouze v případě,
kdy na základě orientační dechové zkoušky či na základě jiných indicií vznikne důvodné podezření,
že kontrolovaná osoba řídí vozidlo pod vlivem alkoholu. Neuposlechnutím takové opodstatněné výzvy se řidič
dopouští přestupku dle §22 odst. 1 písm. d) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích.“
[11] Z předloženého soudního spisu vyplynulo, že podanou žalobou se žalobce domáhal
zrušení rozhodnutí žalovaného, neboť měl za to, že se žalovaný přezkumu prvostupňového
rozhodnutí věnoval v nedostatečném rozsahu, jeho rozhodnutí je vnitřně rozporné (těmto
námitkám krajský soud nepřisvědčil). Žalobce také namítal, že žalovaný opřel své rozhodnutí
o několik málo důkazů, že se nezajímal o jeho zdravotní stav, namítal rozpory v postupu policistů
a v záznamech o silničních kontrolách. Dále namítal, že správní orgány neprovedly důkaz
záznamem hovoru na tísňovou linku a neprovedly další výpovědi policistů, kteří by osvětlili, proč
údajný oznamovatel přestupku nebyl ztotožněn jako případný poškozený či svědek.
[12] Podle §75 odst. 2 s. ř. s. „soud přezkoumá v mezích žalobních bodů napadené výroky rozhodnutí.
Byl-li závazným podkladem přezkoumávaného rozhodnutí jiný úkon správního orgánu, přezkoumá soud
k žalobní námitce také jeho zákonnost, není-li jím sám vázán a neumožňuje-li tento zákon žalobci napadnout
takový úkon samostatnou žalobou ve správním soudnictví“.
[13] Z citovaného ustanovení (srov. i §109 odst. 4 s. ř. s.) tedy vyplývá, že soudní řízení
správní je striktně založeno na dispoziční zásadě. Tato zásada se promítá i do ustanovení §71
odst. 1 písm. d) s. ř. s., které ukládá žalobci povinnost označit rozsah napadení správního
rozhodnutí žalobními body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů
považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Rozsah napadení
správního rozhodnutí a uvedení důvodů totiž znamená povinnost žalobce tvrdit, že správní
rozhodnutí, nebo jeho část, odporuje konkrétnímu zákonu nebo jinému právnímu předpisu,
a toto tvrzení také odůvodnit. Činnost správního soudu je pak omezena právě takto vymezeným
rámcem soudního přezkumu, nejde-li o rozhodnutí nicotné. Absence nebo nedostatek tvrzení
žalobce o konkrétní nezákonnosti proto nutně způsobuje nemožnost přezkoumat napadené
správní rozhodnutí, právě z absentujícího důvodu (žalobního bodu).
[14] Nejvyšší správní soud k rozsahu přezkumné činnosti soudu v rozsudku ze dne
14. 2. 2008, č. j. 7 Afs 216/2006 – 63, uvedl, že „[j]e „jinou vadou řízení před soudem“ s vlivem
na zákonnost rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], pokud krajský soud přezkoumá a poté
zruší žalobou napadené správní rozhodnutí z důvodu (žalobní bod), který nebyl žalobcem uplatněn. Tento
nesprávný postup krajského soudu je nejen popřením dispoziční zásady, kterou je jinak ovládáno správní
soudnictví, ale znamená i zásah do principu rovnosti účastníků řízení (čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 37 odst. 3
Listiny základních práv a svobod a §36 odst. 1 s. ř. s.), neboť jim odnímá právo vyjádřit se ke skutkovým
a právním otázkám, které vzal soud za určující pro své zrušující rozhodnutí“.
[15] V dané věci krajský soud zrušil rozhodnutí žalovaného, neboť dle něj existují pochybnosti
o tom, zda podkladem pro výzvu k podstoupení vyšetření byly v daném případě dostatečné
indicie nasvědčující tomu, že žalobce před řízením motorového vozidla požil alkoholické nápoje.
Podle krajského soudu měl za této situace žalovaný provést důkaz listinou (záznam výslechu
zdravotníka P. N. v jiném správním řízení) či minimálně P. N. jako svědka vyslechnout.
Podstatné je, že žalobce námitku nedostatečnosti „jiných indicií“ vedoucích k důvodnému
podezření, že řídí pod vlivem alkoholu, neuplatnil ani v podaném odvolání, a co je podstatnější,
ani v žalobě.
[16] Krajský soud tak napadeným rozsudkem popřel princip vyjádřený zákonodárcem
v ustanovení §75 odst. 2, větě první s. ř. s., neboť přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího
správního orgánu mimo rámec vznesených žalobních bodů. Krajský soud nebyl oprávněn
sám vyhledávat možné nezákonnosti napadeného správního rozhodnutí a v jejich mezích poté
posuzovat zákonnost tohoto správního aktu.
[17] Nad rámec lze uvést, že vzhledem k obsahu správního spisu má Nejvyšší správní soud
za prokázané, že v daném případě existovaly indicie zakládající důvodné pochybnosti, že žalobce
řídil pod vlivem alkoholu. Utíkal od auta, nepředložil doklady, z výpovědí obou policistů jasně
plyne, že se choval agresivně a byl vulgární. Po převozu na služebnu pak nekoordinoval pohyby
a byl z něj cítit alkohol. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s hodnocením žalovaného, podle
nějž by výpověď zdravotníka N. nemohla pro objasnění skutkového stavu mnoho přinést, neboť
by tento svědek mohl vypovídat pouze k době, kdy byla prováděna prohlídka žalobce na služebně
Policie (přibližně 10 – 15 minut). Tento svědek tak nemůže vypovídat o skutečnostech, které
předcházely tomuto lékařskému vyšetření, ani které následovaly. Přičemž ze správního spisu (a
toto potvrdil i krajský soud) vyplývá, že policisté výzvu k podrobení se lékařskému vyšetření
učinili mnohem dříve, než se dostavila na služebnu Policie rychlá záchranná služba (nejpozději
příjezdem na služebnu). Podle Nejvyššího správního soudu je nezbytné existenci oněch „jiných
indicií“ vyvolávajících důvodné pochybnosti, že osoba řídí pod vlivem alkoholu posuzovat
v době, kdy tato výzva byla učiněna. Výzvu činili policisté, a to na základě skutečnosti, že žalobce
se pokoušel z místa přestupku utéct, nepodařilo se mu dostatečně vydechnout při dechové
zkoušce, choval se agresivně, vůči policistům užíval vulgární výrazy, byl z něj cítit alkohol apod.
Již tyto skutečnosti podle Nejvyššího správního soudu mohly založit důvodné podezření, že
žalobce řídil pod vlivem alkoholu. Výpověď zasahujícího zdravotníka o tom, jak se žalobce
choval vůči posádce rychlé záchranné služby, by v tomto směru nemohla ničeho změnit. Stejně
tak tvrzení P. N., že „neměl pocit, že by žalobce požil alkohol“ nemůže zpochybnit stav v době
zásahu policistů bezprostředně předcházející učinění výzvy k podrobení se dechové zkoušce.
IV.
Závěr a náklady řízení
[18] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že řízení před krajským soudem bylo stiženou
vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. I když stěžovatel
v kasační stížnosti nevznesl námitku porušení ustanovení §75 odst. 2, věty první s. ř. s. krajským
soudem, Nejvyšší správní soud k této vadě musel zcela v souladu s §109 odst. 4 s. ř. s.
přihlédnout i bez návrhu, a pro tuto vadu napadený rozsudek krajského soudu zrušit (§110
odst. 1 s. ř. s.) a věc mu vrátit k dalšímu řízení. V něm je krajský soud vázán právním názorem
vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[19] V dalším řízení krajský soud rozhodne také o náhradě nákladů řízení o této kasační
stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. června 2012
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu