ECLI:CZ:NSS:2012:1.AS.72.2012:18
sp. zn. 1 As 72/2012 – 18
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: A. M.,
zastoupeného Mgr. Jiřím Ostrýtem, advokátem se sídlem Slezská 14, Praha 2, proti žalované:
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3,
proti rozhodnutí žalované ze dne 5. 12. 2011, č. j. CPR-10437-2/ČJ-2011-9CPR-V234, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2012, č. j. 49 Az
12/2012 - 31,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2012, č. j. 49 Az 12/2012 - 31,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ze dne 20. 9. 2011, č. j. KRPA-58013/ČJ-2011-000022, Policie České
republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, odbor cizinecké policie, oddělení
pobytové kontroly, pátrání a eskort uložila žalobci správní vyhoštění. Dobu, po kterou nelze
umožnit vstup na území členských států Evropské unie, stanovila na tři roky a počátek této doby
od okamžiku, kdy žalobce pozbude oprávnění k pobytu na území České republiky. Proti tomuto
rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím zamítla
a původní rozhodnutí potvrdila.
[2] Žalobce proti rozhodnutí žalované podal dne 16. 12. 2011 žalobu, adresovanou
Městskému soudu v Praze. Tomuto soudu byla žaloba doručena dne 19. 12. 2011. Usnesením
ze dne 21. 12. 2011, č. j. 11 A 362/2011 – 11, rozhodl Městský soud v Praze o postoupení věci
Krajskému soudu v Praze (dále jen „krajský soud“). Krajskému soudu došla věc žalobce dne
31. 1. 2012. Žalobu proti rozhodnutí žalované krajský soud v záhlaví popsaným rozsudkem
zamítl.
[3] Proti rozsudku krajského soudu brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností.
V ní namítá, že žalovaná i krajský soud nesprávně posoudily otázku, zda okamžité vycestování
představuje pro stěžovatele ohrožení na životě, tedy vážnou újmu ve smyslu §179 odst. 2 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Stěžovatel trvá na tom, že v jeho případě je dán důvod
znemožňující vycestování dle §179 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Proto navrhuje, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[4] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
II.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[5] Nejvyšší správní soud vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti přezkoumal napadený
rozsudek krajského soudu a shledal přitom, že řízení před krajským soudem, jež vedlo k vydání
tohoto rozsudku, trpělo vadami, ke kterým musí kasační soud přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 4 s. ř. s.). Řízení před krajským soudem bylo zmatečné (§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.),
neboť o žalobě rozhodoval nesprávně obsazený soud.
[6] Podle §31 odst. 2 s. ř. s. (ve znění účinném od 1. 1. 2012) ve věcech rozhodnutí
o správním vyhoštění rozhoduje specializovaný samosoudce. Podle úpravy úč inné
do 31. 12. 2012 se na obsazení soudu ve věcech rozhodnutí o správním vyhoštění vztahoval
§31 odst. 1 s. ř. s., podle kterého krajský soud ve věcech správního soudnictví, nestanoví-li zákon
jinak, rozhoduje ve specializovaných senátech složených z předsedy a dvou soudců.
[7] Podle čl. II odst. 5 zákona č. 303/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, o žalobách ve věcech
rozhodnutí o správním vyhoštění, rozhodnutí o povinnosti opustit území, rozhodnutí o zajištění
cizince, rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění cizince, jak ož i jiných rozhodnutí,
jejichž důsledkem je omezení osobní svobody cizince, podaných přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona, rozhodne specializovaný senát ve složení podle dosavadních právních předpisů.
To platí i v případě zrušení rozhodnutí krajského soudu na základě kasační stížnosti.
Zákon č. 303/2011 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2012.
[8] V nyní projednávané věci je nesporné, že žaloba ve věci rozhodnutí o správním vyhoštění
byla podána přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 303/2011 Sb., konkrétně dne 16. 12. 2011.
Tato žaloba však byla podána u místně nepříslušného soudu (Městský soud v Praze) a následně
usnesením postoupena soudu místně příslušnému (Krajský soud v Praze), kterému došla až dne
31. 1. 2012. Rozhodující pro posouzení otázky, zda o ní měl rozhodovat samosoudce
či specializovaný tříčlenný senát, je výklad pojmu „podání žaloby“, tedy zda je nutno podáním
žaloby rozumět podání u jakéhokoli soudu, byť místně (a případně i věcně) nepříslušného,
či zda je žaloba podána až ve chvíli, kdy dojde věcně a místně příslušnému soudu.
[9] Konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu zcela jasně upřednostňuje první
ze shora uvedených výkladů. Podle §72 odst. 1 s. ř. s. lze žalobu podat do dvou měsíců
poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení
nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou.
V případech žalob proti rozhodnutí o správním vyhoštění stanoví zákon o pobytu cizinců v §172
pro podání žaloby lhůtu deseti dnů ode dne doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním
stupni. Podle §32 s. ř. s. je řízení zahájeno dnem, kdy návrh došel soudu.
[10] Jak uvedl zdejší soud např. v rozsudku ze dne 24. 9. 2008, č. j. 6 Ads 83/2008 – 41,
soudní řád správní pro řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (§72 odst. 1 s. ř. s.)
nestanoví, u kterého soudu má být žaloba podána, jinak řečeno, nestanoví jako podmínku,
že žaloba musí být podána u věcně a místně příslušného soudu. Takovou podmínku nestanoví
v žádném ze svých ustanovení ani zákon o pobytu cizinců. Nejvyšší správní soud ve shora
citovaném rozsudku dále uvedl, že z „§32 s. ř. s. pouze vyplývá, že podáním návrhu u soudu je zahájeno
řízení a zahájení řízení má vedle účinků procesních i účinky hmotněprávní v podobě stavení běhu promlčecích
a prekluzívních lhůt. Zákon tedy v tomto ustanovení uvádí jen okamžik zahájení řízení u soudu. Otázka místní
příslušnosti soudu k projednání věci je pak řešena v ustanovení §7 s. ř. s. Má-li soud, u něhož byl návrh podán,
za to, že k jeho vyřízení z hledisek uvedených v ustanovení §7 odst. 2 až 5 s. ř. s. (nyní §7 odst. 2 až 3
s. ř. s., pozn. soudu) není místně příslušný, má postupovat v zákoně pr o tento případ stanoveným postupem.
V takovém případě je povinen postoupit podání k vyřízení soudu místně i věcně příslušnému dle §7 odst. 7 s. ř. s.
(nyní §7 odst. 5 s. ř. s., pozn. soudu). Z citovaných zákonných ustanovení tedy jednoznačně vyplývá závě r,
že řízení se u soudu, bez ohledu na jeho místní příslušnost, zahajuje v tomto případě podáním žaloby
a toto podání žaloby, tedy zahájení řízení u soudu, má v oblasti hmotného práva za následek i stavení běhu
promlčecích a prekluzívních lhůt. Postoupení žaloby místně příslušnému soudu v důsledku podání žaloby k soudu
místně nepříslušnému nemá vliv na běh lhůty k podání žaloby dle §72 odst. 1 s. ř. s., neboť řízení u soudu
jako takového je s popsanými hmotněprávními i procesními důsledky již zahájeno .“ Jinak řečeno, podáním
žaloby u soudu, byť místně nepříslušného, je zachována lhůta pro podání žaloby
(což není otázkou, jež je nutno řešit v nyní souzené věci). Současně je však také zahájeno řízení
ve věci, neboť žaloba byla podána. Na tom nemůže ničeho změnit ani následné postoupení věci
k vyřízení soudu příslušnému, neboť návrh již byl podán, řízení zahájeno a soud,
kterému byla věc postoupena, v něm toliko pokračuje (obdobně též rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 8. 2008, č. j. 8 As 2/2008 - 112, publ. pod č. 1721/2008 Sb. NSS).
[11] Nejvyšší správní soud současně poukazuje na obdobný právní názor, který za podobné
procesní situace zaujal Vrchní soud v Praze v rozhodnutí ze dne 24. 2. 1995, sp. zn. 4 Cdo 42/94,
publikovaném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 6/1997.
Podle tohoto rozhodnutí „v ustanovení §82 odst. 1 o.s.ř. není stanoveno, u kterého soud u má být žaloba
podána. Proto k zahájení občanského soudního řízení (které má za následek i stavení běhu promlčecích lhůt)
dochází dnem podání žaloby i u místně a věcně nepříslušného soudu, a to i když takový soud byl jen žalobcem
požádán o „doručení žaloby“ místně nebo věcně příslušnému soud u“.
[12] Nejvyšší správní soud aplikoval shora uvedená teoretická východiska na projednávano u
věc následujícím způsobem:
[13] Ze soudního spisu vyplynulo, že stěžovatel žalobu podal (k poštovní přepravě) dne
16. 12. 2011. Městskému soudu v Praze žaloba došla dne 19. 12. 2011 – tohoto dne
tedy bylo zahájeno ve smyslu §32 s. ř. s. řízení o žalobě. Usnesením ze dne 21. 12. 2011,
č. j. 11 A 362/2011 – 11, rozhodl Městský soud v Praze o postoupení věci krajskému soudu.
Krajskému soudu došla věc žalobce dne 31. 1. 2012. To ovšem nic nemění na skutečnosti,
že žaloby byla ve smyslu čl. II odst. 5 zákona č. 3 03/2011 Sb. podána dne 16. 12. 2011,
tedy v době přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 303/2011 Sb. a o věci měl proto rozhodnout
specializovaný senát ve složení podle dosavadních právních předpisů.
[14] Z napadeného rozsudku je však zřejmé, že ve věci roz hodovala samosoudkyně.
Z tohoto důvodu bylo řízení před krajským soudem, jehož výsledkem je kasační stížností
napadený rozsudek, zmatečné. Byť stěžovatel námitku zmatečnosti v kasační stížnosti neuplatnil,
Nejvyšší správní soud k ní přihlédl z úřední povinnosti a pro tuto vadu také rozsudek krajského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). Krajský soud bude v souladu
se závazným právním názorem zdejšího soudu (§110 odst. 4 s. ř. s.) povinen o žalobě
rozhodnout znovu, a to ve správném složení. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že z důvodu
vady zmatečnosti řízení nemohl věcně přezkoumat kasační námitku stěžovatele.
[15] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. května 2012
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu