ECLI:CZ:NSS:2012:1.AZS.22.2011:104
sp. zn. 1 Azs 22/2011 - 104
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové, JUDr. Zdeňka Kühna, Mgr. Daniely Zemanové
a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobců: a) Z. L., b) Z2. L2., zastoupený zákonným
zástupcem (otcem) - žalobce ad a), zastoupeni Mgr. Radimem Struminským, advokátem se sídlem
Svornosti 2, Havířov - Město, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Nad Štolou
3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 1. 2010, č. j. OAM-215/LE-BE02-ZA04-
2009, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
29. 9. 2011, č. j. 61 Az 4/2010 - 76,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2011, č. j. 61 Az 4/2010 - 76,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení projednávané věci
[1] Žalovaný v záhlaví specifikovaným rozhodnutím neudělil podle §12, §13, §14, §14a
a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky (dále jen „zákon o azylu“), žalobcům mezinárodní ochranu.
[2] Žalobce a) v žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 6. 8. 2009 uvedl, že jeho otec
byl Abcházec a matka Gruzínka. V roce 1992 k němu domů přišli lidé z jemu neznámé vojenské
skupiny a nutili jej bojovat se zbraní v ruce. Když odmítl, odvlekli jej, drželi jako rukojmí 22 dní
pod zemí, byla mu podávána droga a byl mučen. Následně se mu podařilo uprchnout,
po třech dnech se dostal domů, dva dny nato ozbrojenci zavraždili jeho rodiče. Při následném
výbuchu byl tlakovou vlnou odhozen do jámy s vodou, kde ležel několik dní. Jeho kamarádi
ho převezli do nemocnice v Rusku, kde podstoupil pětihodinovou operaci hlavy bez anestézie.
V Rusku začal pracovat jako řidič taxi a v roce 2002 se zde oženil s utečenkou z Abcházie,
s níž má syna [žalobce b)].
[3] V Rusku byl taktéž pronásledován, a proto v roce 2007 odjel nelegálně na Ukrajinu,
kde pobýval do března 2009. Následoval nelegální přesun do Maďarska a v červnu téhož roku
do České republiky. Zde požádal o mezinárodní ochranu, a to dle svých slov z důvodu strachu
před ozbrojenými lidmi, kteří jej nutili bojovat. Nyní má strach o sebe i svou rodinu.
Do své vlasti se nemůže vrátit, protože by jej i jeho rodinu vojáci zastřelili jako jeho rodiče.
K důvodům žádosti svého nezletilého syna o mezinárodní ochranu sdělil, že jsou shodné
s jeho důvody, a neuvedl žádnou skutečnost, která by se synem přímo souvisela.
[4] Žalovaný po provedeném správním řízení nedošel k závěru, že by žalobci mohli v Gruzii
pociťovat odůvodněný strach z pronásledování z důvodů uvedených v §12 písm. b) zákona
o azylu. Žalobce a) vykreslil svůj odchod z vlasti na základě skutečné historické události,
kdy v důsledku bojů mezi abchazskými separatisty a gruzínskou armádou bylo nuceno z oblasti
Abcházie uprchnout více než 200 tisíc lidí. Azyl jako právní institut není univerzálním nástrojem
pro poskytnutí ochrany před bezprávím, třeba i surovým, hrubým a těžce postihujícím jednotlivce
i celé skupiny obyvatel. Žalovaný dále citoval z rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 25. 5. 1998, č. j. 6 A 517/96, podle nějž osoby postižené vnitrostátním či mezinárodním
konfliktem, nebo občanskou válkou, a nucené opustit svou vlast nejsou považovány za uprchlíky
a dostává se jim proto speciální ochrany např. dle Ženevských úmluv z roku 1949 o ochraně
válečných obětí.
[5] Žalovaný považuje důvod žalobců pro opuštění Ruska, kde žili na základě statusu
uprchlíků, za z cela iracionální, neboť se k němu vyjadřuje žalobce a) velmi mlhavě a navíc
je nepravděpodobné, aby stejná skupina jako v roce 1992 vyvinula i po patnácti letech tolik úsilí
a vyhledala žalobce a) na území jiného státu. I v takovém případě měl požádat o pomoc příslušné
ruské či následně ukrajinské státní orgány. Žalobce a) se nyní při návratu obává nepochopení
ze strany mladší generace, proč v době vojenského konfliktu opustil vlast. Gruzínské zákony
zakazují diskriminaci na základě rasy, pohlaví, vyznání, postižení, jazyka nebo společenského
postavení. Přesto, že vymáhání těchto zákonů se setkává s určitými problémy, je žalovaný
přesvědčen, že v případě negativních reakcí na svou osobu, budou moci žalobci hledat pomoc
u příslušných gruzínských státních orgánů.
[6] Žalovaný uzavřel, že není dán ani důvod pro udělení doplňkové ochrany podle §14a
zákona o azylu, neboť žalobcům v případě návratu do vlasti nehrozí „vážná újma“ ve smyslu
§14a odst. 2 cit. zákona. Žadatel neuvedl žádnou hodnověrnou skutečnost, z níž by plynulo,
že měl v době pobytu v Gruzii potíže se státními orgány; nelze tedy předpokládat,
že by se žalobci stali v případě návratu předmětem zvýšeného zájmu gruzínských státních orgánů.
Proti žalobcům není vedeno trestní řízení, nehrozí jim ani újma uložením nebo vykonáním trestu
smrti. Taktéž nejsou ohroženi na životě či lidské důstojnosti případným svévolným násilím
v situacích ozbrojeného konfliktu (abchazsko-gruzínský ozbrojený konflikt byl formálně ukončen
příměřím ze dne 14. 5. 1994).
[7] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce a) jménem svým i svého syna žalobu,
kterou Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) zamítl v záhlaví označeným rozsudkem.
[8] Krajský soud se ztotožnil se závěry žalovaného. Má za to, že nebylo prokázáno, že žalobci
opustili zemi původu z důvodu pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod,
ani ze strachu z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité
sociální skupině, nebo zastávání politických názorů. Žalobce a) opustil svou zem
v době probíhajících bojů, kdy špatná situace postihovala veškeré obyvatelstvo. Žalovaný
přiléhavě odkázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze, podle nějž se na případy opuštění
země původu z důvodu válečného konfliktu vztahují jiné právní instituty než udělení mezinárodní
ochrany. Nebylo taktéž prokázáno, že by žalobce a) opustil Rusko a následně Ukrajinu,
kde pobýval se statusem uprchlíka, z azylově relevantních důvodů – tvrzení, že jej v Rusku,
patnáct let po událostech v Gruzii, vyhledali tamní ozbrojenci, není pravděpodobné.
Navíc se mohl o pomoc obrátit na ruské a ukrajinské státní orgány.
[9] Lékařské zprávy o zdravotním stavu obou žalobců nesvědčí pro závěr, že by se jednalo
o případy zvláštního zřetele hodné, jež by odůvodňovaly udělení azylu z humanitárních důvodů
[§14 zákona o azylu].
[10] Krajský soud měl za nedůvodnou i námitku porušení §14a zákona o azylu.
V této souvislosti zopakoval argumentaci žalovaného a doplnil, že osobní situaci žalobců,
jakož i vnitřní poměry v Gruzii, je nutno posuzovat k okamžiku vydání napadeného rozhodnutí
žalovaného a nikoliv k době, kdy žalobce a) opustil zemi původu. Soud neshledal důvodnými
ani obecné a nekonkrétní námitky týkající se porušení procesních předpisů.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[11] Jménem svým i svého syna napadl žalobce a) [dále též „stěžovatel“] rozsudek krajského
soudu kasační stížností. V té zejména namítl, že žalovaný i krajský soud učinili nesprávná
skutková zjištění ve vtahu k pronásledování žalobců po případném návratu do Gruzie,
které může být způsobeno tím, že stěžovatel odmítl bojovat v abchazsko-gruzínském konfliktu.
Důvodem odmítnutí byla rodinná příslušnost stěžovatele – jeho matka byla Gruzínka,
otec Abcházec. Je pravda, že stěžovatel neměl problém se státními orgány, nýbrž se soukromými
osobami a má odůvodněný strach, že po návratu do země původu by byl pronásledován i nadále.
[12] Podle §2 odst. 8 zákona o azylu, čl. 6 směrnice Rady 2004/83/ES a konstantní judikatury
Nejvyššího správního soudu (stěžovatel opětovně poukazuje na rozsudek ze dne 16. 9. 2008,
č. j. 3 Azs 48/2008 – 57) mohou být i soukromé osoby původcem pronásledování a vážné újmy.
Stěžovatel proto nesouhlasí s vyloučením soukromých osob z množiny původců pronásledování
či hrozby vážné újmy. Naopak je toho názoru, že zavraždění blízkých příbuzných, výhružky
fyzickou likvidací a podpálení jeho domu svědčí o pronásledování z důvodu příslušnosti
k sociální skupině.
[13] Stěžovatel je přesvědčen, že v zemi původu bude se svým synem pronásledován
a vystaven hrozbě z důvodu rodinné příslušnosti – příslušnosti k sociální skupině,
která se odmítala účastnit abchazsko-gruzínského konfliktu. Definice rodiny jakožto sociální
skupiny je v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne
19. 5. 2004, č. j. 5 Azs 63/2004 – 60).
[14] Stěžovatel nesouhlasí s názorem krajského soudu, že žalovaný měl dostatečné podklady
pro své rozhodnutí, vycházel ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu a rozhodnutí přesvědčivě
a úplně odůvodnil. V této souvislosti poukazuje stěžovatel na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003 – 89, podle nějž je na správním orgánu,
aby prokázal či vyvrátil pravdivost žadatelových tvrzení, přičemž elementární roli při zjišťování
skutkového stavu hrají zprávy o stavu dodržování lidských práv v zemi původu. Žalovaný
se spokojil pouze s Informací MV Velké Británie ze dne 15. 10. 2008 (Směrnice pro posuzování
žádostí o azyl) a se Zprávou o dodržování lidských práv za rok 2008, zpracovanou MZ USA,
ze dne 25. 2. 2009. Tyto dokumenty jsou vytvořeny především z informací státních či obdobných
orgánů Gruzie, jsou v nich popsány teoretické možnosti obrany lidských práv v této zemi,
avšak vůbec nezohledňují faktickou společenskou situaci.
[15] Stěžovatel s krajským soudem polemizuje i co do výkladu pojmu „obavy
z pronásledování“. Stěžovatel několikrát uvedl, že má stále odůvodněný strach z pronásledování
ze strany soukromých osob, přičemž z konstantní judikatury plyne, že správný výklad pojmu
„obavy z pronásledování“ zahrnuje pouhou hrozbu pronásledování, nikoli jeho požadovaný
konkrétní projev (fyzickou či jinou obdobnou újmu). Dle stěžovatele nebyl rovněž spolehlivě
zjištěn skutkový stav pro udělení humanitárního azylu. Předložené lékařské zprávy a propouštěcí
zprávy, které se týkají zdravotního stavu obou žalobců, jsou podle něj dostatečným důvodem
hodným zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu.
[16] Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání.
[17] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že krajský soud i žalovaný rozhodli
v souladu se zákonem, pro svá rozhodnutí si obstarali dostatečné podklady. Žalovaný provedl
podrobné dokazování a zabýval se všemi skutečnostmi, jež stěžovatel v průběhu řízení sdělil.
Rovněž posoudil situaci stěžovatele v případě jeho návratu do země původu. Původcem
pronásledování mohou být i soukromé osoby, avšak aby mohl žalovaný stěžovateli vyhovět,
muselo by se jednat ze strany soukromých osob o pronásledování či hrozbu vážnou újmou
z azylově relevantních důvodů a za podpory státu. V podrobnostech žalovaný odkázal
na odůvodnění rozsudku, s nímž se ztotožňuje.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[18] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal přípustnost kasační stížnosti a konstatoval,
že tato je podána včas [§106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního;
dále jen „s. ř. s.“], osobou oprávněnou [§102 s. ř. s.], která je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s.
zastoupena advokátem.
[19] Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost je částečně nepřípustná, a to z pohledu
důvodů v ní uplatněných. Podle §104 odst. 4 s. ř. s. není přípustná mimo jiné taková kasační
stížnost, jež se opírá o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí
má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohl.
[20] Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil mimo jiné námitku, že krajský soud nesprávně
vykládá pojem obavy z pronásledování, který dle stěžovatele zahrnuje i pouhou hrozbu
pronásledování, nikoli požadovaný konkrétní projev pronásledování. Tato kasační námitka
však nenachází svůj předobraz v žalobě, a proto je nutné mít ji, v souladu se shora citovaným
ustanovením soudního řádu správního, za nepřípustnou.
[21] Ve zbytku je kasační stížnost přípustná.
III.A Přijatelnost kasační stížnosti
[22] Nejvyšší správní soud se následně zabýval ve smyslu §104a s. ř. s. otázkou,
zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
[23] K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech mezinárodní
ochrany (azylu) lze pro stručnost odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39 (publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS;
všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Podle tohoto usnesení se o případ přijatelnosti kasační stížnosti může jednat
mj. tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad do právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) krajský soud
ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu; b) krajský soud v jednotlivém
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
[24] Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoli pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné.
[25] V nyní souzené věci k takto výraznému pochybení krajského soudu došlo. Nejvyšší
správní soud totiž dospěl k závěru, že kasační stížností napadený rozsudek je nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Byť stěžovatel tuto vadu rozsudku
v kasační stížnosti výslovně nenamítal, jedná se o natolik závažný nedostatek,
že k němu musí Nejvyšší správní soud při přezkumu rozhodnutí krajského soudu přihlédnout
z úřední povinnosti [§109 odst. 4 s. ř. s.].
[26] Podanou kasační stížnost lze tedy ve smyslu §104a s. ř. s. kvalifikovat jako přijatelnou.
[27] Jako nepřijatelnou Nejvyšší správní soud shledal toliko námitku stěžovatele,
že nebyl spolehlivě zjištěn skutkový stav pro udělení humanitárního azylu a že lékařské zprávy,
týkající se zdravotního stavu obou žalobců, jsou dostatečným důvodem hodným zvláštního
zřetele pro udělení humanitárního azylu.
[28] Jak vyplývá ze správního spisu, žalovaný se v této souvislosti zabýval zejména zdravotním
stavem, sociální a ekonomickou situací stěžovatele, přičemž přihlédl i k jejich věku. Obstaral
si příslušné lékařské zprávy a na jejich základě dospěl k závěru, že žadatelův zdravotní
stav nepředstavuje okolnost, kterou lze považovat za důvod hodný zvláštního zřetele.
[29] V této souvislosti je nutno zdůraznit, že na humanitární azyl není právní nárok
a posouzení důvodů žadatele je otázkou správního uvážení správního orgánu. Soudní přezkum
rozhodnutí o neudělení humanitárního azylu se odehrává „pouze v tom směru, zda nevybočilo
z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového
úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn
z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 7. 2009, č. j. 5 Azs 40/2009 – 74). Stěžovatel neuvádí, v čem konkrétně měl žalovaný
při zjišťování skutkového stavu pro udělení humanitárního azylu pochybit. Nejvyšší správní soud
proto pouze k obecně formulované námitce uzavírá, že žalovaný nevybočil při posuzování
důvodů žadatele pro udělení humanitárního azylu z mezí a hledisek stanovených zákonem
a ke svým závěrům dospěl řádným procesním postupem. V této části je tedy kasační stížnost
nepřijatelná; to ovšem nic nemění na shora uvedeném závěru o její přijatelnosti v částech
zbývajících.
III.B Nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu
[30] Stěžovatel v žalobě ze dne 28. 1. 2010 a jejím doplnění ze dne 23. 2. 2010 (podaném
v rámci zákonné dvouměsíční lhůty; §72 odst. 1 s. ř. s.) uplatnil několik žalobních námitek,
podepřených podrobnou argumentací včetně odkazů na judikaturu správních soudů. Krajský
soud však některé z nich opomněl zcela vypořádat, přičemž vypořádání těchto námitek
mělo zásadní vliv na posouzení důvodů pro možné udělení některé z forem mezinárodní ochrany
žalobcům.
[31] Ve vztahu k důvodům pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu stěžovatel
v žalobě uvedl, že existence důvodných obav z pronásledování má dvě složky: objektivní
a subjektivní, přičemž žalovaný se podle něj subjektivní složkou vůbec nezabýval. Žalovaný
při hodnocení opodstatněnosti obav z pronásledování nikterak nezohlednil skutečnost,
že stěžovatel byl již vystaven pronásledování, mučení, bití a uvěznění. Stěžovatel v žalobě
zdůraznil, že takový postup žalovaného je v rozporu s čl. 4 odst. 4 směrnice Rady 2004/83/ES
o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní
příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje
mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“).
[32] Stěžovatel v žalobě také namítal, že žalovaný nesprávně a neoprávněně vyloučil soukromé
osoby z množiny původců pronásledování či hrozby vážné újmy, ačkoli je takový postup
v rozporu s §2 odst. 8 zákona o azylu, čl. 6 kvalifikační směrnice i konstantní judikaturou
Nejvyššího správního soudu (stěžovatel cituje rozsudek zdejšího soudu ze dne 16. 9. 2008,
č. j. 3 Azs 48/2008 – 57). Stěžovatel doplnil, že je pronásledován z důvodu příslušnosti k sociální
skupině – své rodině (tuto argumentaci opřel zejména o rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 19. 5. 2004, č. j. 5 Azs 63/2004 – 60). Navíc gruzínské státní orgány nejsou schopny
či ochotny poskytnout stěžovateli ochranu před tímto pronásledováním (je tedy naplněna i druhá
podmínka podle §2 odst. 8 zákona o azylu). Stěžovatel v žalobě dále uvedl, že si žalovaný
neopatřil žádné informace o podmínkách života v Gruzii a o schopnosti gruzínských státních
složek zajistit mu ochranu před pronásledováním ze strany soukromých osob. Podle tvrzení
stěžovatele v žalobě se žalovaný vůbec nevyjádřil k jeho výpovědi z hlediska kritérií věrohodnosti
podle čl. 4 odst. 5 kvalifikační směrnice.
[33] Krajský soud ve vztahu k §12 zákona o azylu pouze zopakoval argumentaci obsaženou
v žalobou napadeném rozhodnutí a uzavřel, že žalovaný nepochybil, pokud žalobcům azyl
podle §12 cit. zákona neudělil. V souvislosti s touto formou mezinárodní ochrany se však krajský
soud ani v nejmenším nedotkl shora shrnutých, konkrétně a podrobně formulovaných žalobních
bodů týkajících se otázek pronásledování žalobců soukromými osobami z důvodu příslušnosti
k určité sociální skupině, ukazatelům odůvodněnosti obav podle čl. 4 odst. 4 kvalifikační
směrnice, subjektivní a objektivní složky důvodných obav z pronásledování, ani úrovní
vnitrostátní ochrany, jež může země původu poskytnout stěžovateli a jeho synovi
v případě návratu do vlasti. Toto pochybení se jeví o to výraznější v kontrastu se závěry
Nejvyššího správního soudu obsaženými v rozsudku ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008 – 57
(na nějž ostatně odkazoval v žalobě i stěžovatel), který dovodil, že „[u]stanovení §2 odst. 7 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu (ve znění účinném do 20. 12. 2007), je nutno vykládat v souladu s čl. 6 směrnice
Rady 2004/83/ES (tzv. kvalifikační směrnice), a to tak, že pokud jde o povahu původců pronásledování,
potažmo vážné újmy, uplatní se definice uvedená v tomto ustanovení také na osoby s nárokem na doplňkovou
ochranu. Jinak řečeno nestátní subjekty (soukromé osoby) mohou být původci jak pronásledování ve vztahu
k osobám majícím nárok na udělení azylu, tak vážné újmy ve vztahu k osobám s nárokem na doplňkovou
ochranu“. Dovodil-li tedy krajský soud, že nebyly dány důvody pro udělení azylu ani doplňkové
ochrany, aniž by jakkoli vypořádal žalobní bod namítající obavy z pronásledování soukromými
osobami, postupoval v rozporu s příslušnými ustanoveními kvalifikační směrnice, zákona o azylu
i judikatury zdejšího soudu. Krajský soud taktéž neposoudil věrohodnost výpovědi z hlediska
čl. 4 odst. 5 kvalifikační směrnice, jak stěžovatel požadoval v žalobě.
[34] V souvislosti s udělením doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu krajský soud
konstatoval, že nebylo prokázáno, že by žalobcům při jejich návratu do vlasti hrozila vážná újma
podle §14a odst. 2 cit. zákona. Dodal, že „abchazsko-gruzínský konflikt byl ukončen v roce 1994
dne 14.5., kdy obě strany podepsaly dohodu o příměří a odpoutání sil. Jak vyplývá z použitých informací o zemi
původu žalobce, které uvádí žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí, doposud většina bývalých uprchlíků
čeká na politické řešení, které by jim umožnilo bezpečný návrat, přičemž gruzínská vláda v roce 2007 vypracovala
akční plán strategie pro pomoc vnitřně vysídleným osobám. Je zapotřebí také podotknout, že žalobce se v průběhu
správního řízení nezmínil o tom, že by měl v zemi původu problémy se státními orgány a z pohledu hodnocení
vyplývajícího z informací o Gruzii nelze učinit závěr, že by žalobcům hrozila shora uvedená vážná újma“.
Tyto závěry krajského soudu jsou překvapivé vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel
v předcházejícím řízení konzistentně tvrdil, že nikdy neměl problémy se státními orgány,
nýbrž se soukromými osobami a že má za to, že jej gruzínské státní orgány nemohou v případě
návratu do vlasti před pronásledováním ze strany těchto osob dostatečně chránit. Tato tvrzení
stěžovatele (jež našla svůj odraz i v několika žalobních bodech) krajský soud nevypořádal,
a to i přesto, že z judikatury zdejšího soudu plyne, že podmínka účelné státní ochrany
proti pronásledování ze strany soukromých osob je jednou z okolností, jež je nutno
při posuzování možnosti udělit azyl či doplňkovou ochranu posuzovat (rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 12. 2008, č. j. 1 Azs 86/2008 – 101, publ. pod č. 1806/2009 Sb. NSS,
a ze dne 28. 7. 2009, č. j. 5 Azs 40/2009 – 74).
[35] Lze tedy shrnout, že krajský soud naprosto rezignoval na vypořádání většiny ze žalobních
námitek, které tvořily právní argumentaci, na níž byl postaven základ žaloby.
[36] Nejvyšší správní soud již v minulosti mnohokrát vyslovil, jakým způsobem jsou krajské
soudy povinny vypořádat žalobní námitky a jaké jsou požadavky na kvalitu odůvodnění
rozhodnutí krajských soudů, aby je bylo možno označit za přezkoumatelná. V této souvislosti
je nutno připomenout rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaný pod č. 133/2004 Sb. NSS, v němž uvedl, že „[n]edostatkem
důvodů pak nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů
skutkových. Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit
pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky
tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu
se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny“. V rozsudku
ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44 (publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS), pak zdejší soud
judikoval, že „[n]ení-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché,
mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby.
Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést,
v čem konkrétně její nesprávnost spočívá“.
[37] Jak je patrno z výše uvedeného, kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
nedostál ani základním požadavkům kvality právní argumentace, jež vyplývají nejen ze shora
citované judikatury Nejvyššího správního soudu, ale byly již také mnohokrát vyjádřeny v bohaté
judikatuře Ústavního soudu (např. nález ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06; nález ze dne
17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08; nález ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94; nález ze dne
26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97; všechny nálezy dostupné na http://nalus.usoud.cz).
[38] Nejvyšší správní soud proto z důvodu nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů
napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[39] Nejvyššímu správnímu soudu zbývá vypořádat kasační námitky, že žalovaný i krajský
soud „učinili nesprávná skutková zjištění v tom smyslu, že nebylo prokázáno, že budeme po návratu
do naší země pronásledováni za to, že žalobce ad. 1 odmítl bojovat v abchazsko-gruzínském konfliktu“. Žalobci
se přitom obávají pronásledování ze strany soukromých osob z důvodu příslušnosti k určité
sociální skupině a považují v této souvislosti za nesprávné, že žalovaný vyloučil z množiny
původců pronásledování či hrozby vážné újmy právě soukromé osoby. Současně stěžovatel
namítá, že žalovaný neshromáždil dostatečné podklady svědčící o skutečných možnostech obrany
lidských práv ze strany gruzínských státních orgánů.
[40] Jak vyplývá ze shora uvedeného, krajský soud žalobní námitky, jež jsou předobrazem
těchto kasačních bodů, vůbec neprojednal. V odůvodnění jeho rozsudku
tak nelze k těmto otázkám nalézt žádné přezkoumatelné úvahy. Nejvyšší správní soud v takovém
případě nemůže dotčené kasační námitky v této fázi řízení vypořádat, neboť by tak nepřípustným
způsobem nahrazoval chybějící důvody odůvodnění rozsudku krajského soudu a omezil
by tím právo stěžovatele podrobit závěry krajského soudu vztahující se k těmto žalobním
námitkám přezkumu v případném řízení před Nejvyšším správním soudem.
IV. Závěr
[41] Krajský soud se dostatečně nevypořádal s argumentací uvedenou v žalobě
a jeho rozhodnutí je tím pádem nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. Z uvedeného důvodu Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil
a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení [§110 odst. 1 s. ř. s.], v němž bude vázán právním
názorem vysloveným v tomto rozsudku [§110 odst. 4 s. ř. s.]. Na krajském soudu bude v dalším
řízení, aby řádně vypořádal všechny stěžovatelem uplatněné žalobní námitky, zejména
pak důvodnost jeho obav z pronásledování soukromými osobami pro příslušnost žalobců k určité
sociální skupině a námitky směřující k nedostatečnosti úrovně vnitrostátní ochrany v případě
návratu žalobců do vlasti.
[42] Krajský soud v novém rozhodnutí rozhodne též o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti [§110 odst. 3 s. ř. s.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2012
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu