ECLI:CZ:NSS:2012:15.KSE.12.2011:86
sp. zn. 15 Kse 12/2011 - 86
ROZHODNUTÍ
Kárný senát Nejvyššího správního soudu ve složení: JUDr. Lenka Matyášová,
JUDr. Vladimír Veselý, Mgr. MUDr. Radan Kuča, JUDr. Jindřich Psutka, JUDr. Gabriela
Vilímková a Mgr. Martina Douchová, projednal v ústním jednání dne 21. 5. 2012 návrh
na zahájení kárného řízení o kárné odpovědnosti soudních exekutorů ze dne 19. 12. 2011, podaný
ministrem spravedlnosti JUDr. Jiřím Pospíšilem, proti JUDr. M. F., soudnímu exekutorovi,
Exekutorský úřad Český Krumlov, se sídlem Radniční 28, Český Krumlov,
takto:
JUDr. M. F., soudní exekutor,
Exekutorský úřad Český Krumlov, se sídlem Radniční 28, Český Krumlov,
I. Podle §116 odst. 2 písm. a) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a činnosti,
kárně obviněný
j e v i n e n
tím, že jako soudní exekutor, pověřený usnesením Okresního soudu v Prachaticích
č. j. 6 Nc 2541/2006 - 26 ze dne 9. 8. 2006 provedením exekuce vedené pod sp. zn.
125 Ex 292/06, v rámci prodeje nemovitostí povinných, nařízeného exekučním příkazem
č. j. 125 Ex 292/06 - 32, ze dne 26. 9. 2006, nedoručil žádnou z vydaných dražebních vyhlášek
č. j. 125 Ex 292/06 - 79, ze dne 11. 9. 2009 a č. j. 125 Ex 292/06 - 95 ze dne 25. 1. 2010 věřiteli
povinného České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, jehož
pohledávka byla podle výpisů z listu vlastnictví č. 253 k. ú. Lenora ze dne 16. 8. 2006 založeného
ve spise exekutora pod č. l. 11 a ze dne 22. 1. 2010 založeného ve spise exekutora pod č. l. 94,
zajištěna omezením převodu nemovitosti váznoucím na rozestavěné budově na parcele st. 485
zapsané na uvedeném listu vlastnictví, které je nutno považovat, podle části dvanácté
přechodných a závěrečných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., hlava I, bod č. 26, za právo
zástavní, a neumožnil tak tomuto věřiteli včas přihlásit svou zajištěnou pohledávku za povinným
a dosáhnout tak jejího uspokojení z rozvrhu rozdělované podstaty.
t e d y
závažně porušil povinnost stanovenou právní předpisem,
č í m ž se d o p u s t i l
kárného provinění podle §116 odst. 2 písm. a) exekučního řádu
II. Za toto kárné provinění se mu ukládá dle ust. §116 odst. 3 písm. a) exekučního řádu
n a p o m e n u t í .
Odůvodnění:
Kárnou žalobu podal ministr spravedlnosti dne 19. 12. 2011, a to na základě
výsledku prověření postupu jmenovaného exekutora v exekučním řízení vedeném
pod sp. zn. 125 Ex 292/06; informace o nesprávném postupu soudního exekutora byly kárnému
žalobci známy dne 11. 7. 2011, kdy bylo ministerstvu spravedlnosti doručeno podání Úřadu
pro zastupování státu ve věcech majetkových, jehož obsahem byla žádost o odškodnění
nesprávného úředního postupu kárně obviněného JUDr. M. F. Kárná žaloba byla podána včas (§
117 odst. 3 exekučního řádu).
I. Odůvodnění kárného návrhu
Kárný žalobce svůj návrh odůvodnil níže uvedeným zjištěním:
Kárně obviněný byl pověřen provedením exekuce proti povinným 1) S. T. a 2) H. T.
usnesením Okresního soudu v Prachaticích ze dne 9. 8. 2006, č. j. 6 Nc 2541/2006 - 26 pro
vymožení pohledávky oprávněné Československé obchodní banky, a.s. ve výši 1 576 323,50 Kč s
příslušenstvím. Exekučním příkazem ze dne 26. 9. 2006, č. j. 125 Ex 292/06 - 32 rozhodl kárně
obviněný soudní exekutor o provedení exekuce prodejem nemovitostí ve společném vlastnictví
povinných manželů zapsaných na listu vlastnictví č. 253 v k. ú. Lenora. Usnesením ze dne
11. 9. 2009, č. j. 125 Ex 292/06 - 79 a usnesením ze dne 25. 1. 2010, č. j. 125 Ex 292/06 - 95,
rozhodl o nařízení dražby předmětných nemovitostí; ani jednu z uvedených dražebních vyhlášek
však nedoručil Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen „ Úřad“), ačkoli mu
bylo z výpisu z katastru nemovitostí ze dne 16. 8. 2006 známo, že ve prospěch České republiky
vázne na části prodávaných nemovitostí, konkrétně na rozestavěné budově na parcele st. 485,
omezení převodu nemovitosti. Pohledávky takto zajištěné mají podle části dvanácté přechodných
a závěrečných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění o. s. ř, hlava I, bod č. 26 při
rozvrhu rozdělované podstaty stejné postavení jako pohledávky zajištěné zástavním právem. Pro
pořadí těchto pohledávek je rozhodující den vzniku práva omezení převodu nemovitosti, tj.
okamžik registrace smlouvy o jejím uzavření bývalým státním notářstvím. Dražební vyhlášky
nedoručoval kárně obviněný ani právním nástupcům původního věřitele Okresního národního
výboru Prachatice (zákon ČNR č. 425/1990 Sb. transformoval okresní národní výbory s
účinností ode dne obecních voleb v roce 1990 na okresní úřady, které ukončily svoji činnost 31.
prosince 2002; kompetence okresních úřadů převzaly zčásti krajské úřady a zčásti obecní úřady
obcí s rozšířenou působností státní správy.) V řízení před soudy, rozhodci nebo stálými
rozhodčími soudy, správními úřady a jinými orgány ve věcech týkajících se majetku státu namísto
organizačních složek, které jsou příslušné hospodařit s tímto majetkem podle zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích a podle zákona č.
202/2002 Sb., kterým se mění zákon. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, jedná Úřad pro
zastupování státu ve věcech majetkových. Jednání Úřadu zahrnuje veškeré procesní úkony, které
by v řízení podle zvláštního předpisu za stát mohla vykonat organizační složka.
Kárně obviněný nedoručoval oprávněnému z omezení převodu nemovitosti exekuční
příkaz k prodeji nemovitostí, jak mu ukládá o. s. ř.; z protokolů o dražebním jednání ze dne
20. 10. 2009 a 2. 3. 2010, č. l. 114 nevyplývá, že se soudní exekutor zabýval doručením dražebních
vyhlášek všem účastníkům řízení jako jednou z podmínek pro konání dražby. Vzhledem
k opomenutí kárně obviněného nebyl Úřad včas informován o probíhající exekuci tak, aby mohl
pohledávku do exekučního řízení přihlásit, o probíhající exekuci se dozvěděl až náhodou,
v souvislosti s připravovaným návrhem na výkon rozhodnutí, kdy nahlédl do katastru
nemovitostí, proto neprodleně kárně obviněného kontaktoval s dotazem na stav řízení. Na jeho
dotaz mu bylo ze strany soudního exekutora sděleno, že již proběhlo rozvrhové řízení
a rozvrhovaná podstata již byla vyplacena. V důsledku toho vznikla na majetku Úřadu (resp.
státu) reálná škoda. V opravném usnesení č. j. 125 Ex 292/06 - 189 ze dne 10. 12. 2010 kárně
obviněný uvedl, že přezkoumal omezení převodu nemovitosti a zjistil, že splňuje zákonné
předpoklady pro uspokojení z rozdělované podstaty, a to ve výši 257 070 Kč před skutečně
uspokojeným (řádně obeslaným a přihlášeným) zástavním věřitelem (s horším pořadím) CDV-2,
LTD. Tyto skutečnosti kárně obviněný soudní exekutor nikterak nepopírá, jak vyplývá z jeho
vyjádření ze dne 29. 11. 2011.
Kárný žalobce podotýká, že o tom, že kárně obviněný omezení převodu nemovitosti
váznoucí na listu vlastnictví pod Z- 3141/2002-306 zcela ignoroval, svědčí i fakt, že o jeho výmaz
požádal ve smyslu ust. §337h občanského soudního řádu katastrální úřad až dne 5. 11. 2010, tedy
poté, co se mu stěžovatel s neuspokojenou pohledávkou státu sám připomněl. Na základě výše
uvedeného považuje kárný žalobce za prokázané, že kárně obviněný postupoval v předmětném
exekučním řízení v rozporu s ust. §336c odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu
Kárný žalobce má za to, že soudní exekutor si v předmětném exekučním řízení nepočínal
svědomitě a pečlivě, jak mu ukládá čl. 5 odst. 1 Pravidel profesionální etiky a pravidel soutěže
soudních exekutorů, a dopustil se v něm závažného pochybení, které mělo za následek vznik
škody nezanedbatelného rozsahu. Účastenství věřitele povinného v rozvrhovém stadiu
exekučního řízení totiž může vyplývat jen z jeho postavení věřitele, který přihlásil pohledávku
za povinným nejpozději do zahájení dražebního jednání. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 20 Cdo 1636/2003 je v této souvislosti bezvýznamné, že v předcházejících stadiích řízení
k němu soud prvního stupně (tedy exekutor) nepostupoval v souladu se zákonem a nedoručil mu
usnesení o ceně a dražební vyhlášku. Zákon nepřihlášenému zástavnímu věřiteli neposkytuje
žádná procesní oprávnění, která by mohl v rozvrhu realizovat.
II. Vyjádření kárně obviněného soudního exekutora
Kárně obviněný soudní exekutor skutkový stav zjištěný kárným žalobcem nečiní
sporným; uvádí, že v předmětném řízení došlo k tomu, že vadně vyhodnotil informaci o omezení
převodu nemovitosti, která byla zapsána v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem
pro Jihočeský kraj, KP Prachatice, na LV: 253, k.ú. a obec: Lenora, vztahující se k rozestavěné
budově stojící na parc. č. 485, ve prospěch ONV Prachatice. Kárně obviněný měl za to,
že uvedená informace (tj. „omezení převodu nemovitostí“) představuje pouze zápis usnesení
o předběžném opatření. Praxe katastrálních úřadů totiž u tohoto procesní instrumentu volí
v popisné části stejné nebo velice podobné označení. Kárně obviněný se proto domníval,
že tento zápis představuje toliko poznámku procesní povahy, která pouze brání vlastníkovi
s nemovitostí nakládat. Zápis předběžného opatření (evidovaný v části C LV) jednak nebrání
provedení dražby samé, jednak nemá žádné hmotněprávní důsledky. Na základě tohoto právního
názoru proto nebyl věřitel ÚZSVM obesílán. Teprve po právní moci usnesení o rozvrhu
kárně obviněný zjistil, že výše uvedená poznámka na č. LV č. 253 představovala zápis
o hmotněprávním institutu podle §58 zák. č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 1991.
Tento zajišťovací nástroj byl zrušen zák. č. 509/1991 Sb. Podle §874 cit. zákona se práva
a povinnosti z omezení převodu nemovitostí, jež vzniklo před účinností zákona, řídí dosavadními
předpisy. Pro uspokojování výtěžku z prodeje nemovitostí, na které vázne omezení převodu
nemovitostí, platí pravidla uvedená v §337 odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném
do 31. 12. 1991 (do nabytí účinnosti novely č. 519/1991 Sb.).
Na svoji obranu kárně obviněný uvádí, že omezení převodu nemovitostí představovalo
zajišťovací nástroj, který nebyl znám ani AGBG, ani OZ z roku 1950, a vyskytoval se pouze
v OZ z roku 1964, a to v době od 1964 do 31.12.1991. K době, kdy kárně obviněný studoval
právnickou fakultu UK v Praze (1993-1999), nebylo již o tomto nástroji referováno, studium
se zaměřovalo pouze na výuku zástavního práva. Všechny výše uvedené skutečnosti vedly kárně
obviněného k tomu, že nereflektoval na zápis o omezení převodu nemovitostí jsa přesvědčen
o tom, že takový zápis nemá hmotněprávních účinků a je vyjádřením toliko procesního omezení
povinného. Ze strany kárně obviněného se nejednalo o úmyslnou či svévolnou chybu, ale pouze
o neúmyslné přehlédnutí, resp. jeho vadnou právní interpretaci.
III. Ústní jednání
Kárný žalobce při ústním jednání setrval na písemném návrhu. S ohledem na jinak pečlivý
přístup kárně obviněného k vedení exekuční agendy, což bylo kontrolou u něj provedenou
ve dnech 14. – 15. 7. 2010 zjištěno, navrhuje, aby bylo uloženo kárné opatření formou
napomenutí.
Kárně obviněný ke svému písemnému vyjádření dodal, že skutkový stav nikterak
nerozporuje a pochybení uznává, má však za to, že jeho pochybení nedosahuje míry závažnosti,
dále s odkazem na ust. §25 zákona č. 7/2002 Sb. a násl. §12 odst. 2 trestního zákoníku dává
senátu na zvážení, zda není možné konstatovat, že projednání skutku v řízení o náhradě škody
způsobené nesprávným úředním postupem dle zákona č. 82/1992 Sb. před Okresním soudem
v Českém Krumlově, není dostačující, není proto třeba vyvozovat z jeho pochybení kárnou
odpovědnost
IV. Posouzení věci kárným senátem
V projednávané věci není sporu o stavu skutkovém, kárně obviněný skutek, který je mu
kladen za vinu nepopírá. Sporným je, zda je tento skutek kárným proviněním dle §116 odst. 2
exekučního řádu. Kárné provinění spatřuje kárný žalobce konkrétně v jednání kontra legem,
jehož se měl obviněný exekutor dopustit porušením ust. §336c odst. 1 písm. a) občanského
soudního řádu. V daném případě tedy půjde o posouzení, zda exekutor postupoval v intencích
zákona, když nedoručil žádnou z vydaných dražebních vyhlášek č. j. 125 Ex 292/06 - 79, ze dne
11. 9. 2009, a č. j. 125 Ex 292/06 - 95, ze dne 25. 1. 2010 věřiteli povinného, a neumožnil
tak tomuto věřiteli včas přihlásit svou zajištěnou pohledávku za povinným a dosáhnout tak jejího
uspokojení z rozvrhu rozdělované podstaty.
Podle §46 odst. 1 exekučního řádu pověřený exekutor postupuje při provádění exekuce
rychle a účelně; při tom dbá ochrany práv účastníků řízení i třetích osob dotčených
jeho postupem.
Podle ust. čl. 5 Pravidel profesionální etiky a pravidel soutěže soudních exekutorů
ve věcech, v nichž byl soudem pověřen provedením exekuce nebo při výkonu další činnosti,
postupuje exekutor vždy nezávisle, svědomitě a pečlivě.
Ustanovení §336c občanského soudního řádu výslovně stanoví, kterým osobám
a úřadům se doručuje dražební vyhláška a jak se zveřejní. Podle odst. 1 písm. a) cit. zákona
dražební vyhláška se doručí oprávněnému, těm, kdo do řízení přistoupili jako další oprávnění,
povinnému, manželu povinného, osobám, o nichž je mu známo, že mají k nemovitosti předkupní
právo, věcné právo nebo nájemní právo, a osobám, které již přihlásily své vymahatelné
pohledávky nebo pohledávky zajištěné zástavním právem za povinným a příslušnými listinami
je prokázaly.
Institut omezení převodu nemovitostí nahrazoval (do určité míry) v době od 1. 4. 1964
do 31. 12. 1991 zástavní právo. Nadále ho již občanský zákoník neupravil, a proto bylo nezbytné
vyřešit další trvání právních vztahů, které vznikly před novelizací. I když konkrétní ustanovení
byla zrušena, přesto se aplikovala dále, ovšem jen některá z nich, resp. pouze ta, která upravují
práva a povinnosti smluvních stran (to znamená, že pokud na nemovitosti vázne omezení
převodu, je převod bez souhlasu věřitele absolutně neplatný). Existující omezení převodu
nemovitostí lze zjistit z katastru nemovitostí, kde jsou zapisována v části C listu vlastnictví.
Ustanovení §874 občanského zákoníku, které bylo účinné v době, kdy kárně obviněný
vedl řízení v roce 2010 (a to již od 1. 1. 1992!), jednoznačně stanoví, že práva a povinnosti
z omezení převodu nemovitosti, jež vzniklo před účinností tohoto zákona, se řídí dosavadními
předpisy; bylo tedy na místě se otázkou existujícího se zápisu na listu vlastnictví zabývat.
Obhajoba kárně obviněného stran neznalosti daného institutu omezení převodu
nemovitostí a jeho hmotněprávních účinků s odkazem na právní úpravu z dob jeho studií,
nemůže obstát. U soudního exekutora, jakožto osoby, u níž je vyžadována, nadto a priori
předpokládána znalost práva, tím více platí zásada ignorantia iuris non excusat, vyjadřující
povinnost osob znát ustanovení právních norem, jimiž se musí řídit. Vyplývá z ní nemožnost
zprostit se právní odpovědnosti za neznalost dané právní normy. Na tomto místě
lze podotknout, že je třeba činit rozdílu mezi omylem právním (error, ignorantia juris) a omylem
skutkovým, faktickým (error in. facti). Zatímco omyl právní, totiž neznalost právních předpisu,
zásadně je neomluvitelný, omyl o skutkových okolnostech omluvit lze, nejedná-li se o hrubou
nedbalost.
Kárný senát ve svém rozhodnutí čj. 15 Kse 6/2010 - 54, ze dne 19. 1. 2011 mimo jiné
konstatoval:„Kárnou odpovědnost exekutora nelze dovozovat ze skutečnosti, že tento zastává např. právní
názor odlišný od právního názoru kárného žalobce, tím spíše, vychází-li postup exekutora z relevantní judikatury
civilních soudů, v níž má právní názor exekutora oporu; jeho názor na postup v dané věci tedy nebyl zcela
ojedinělým názorovým excesem ani projevem svévole, který by zcela postrádal právní rámec. Nemohla zde být proto
založena kárná odpovědnost z hlediska závažnosti, ale zejména ani z hlediska dostatku subjektivní stránky,
protože obviněný exekutor vycházel z předpokladu určité aplikace právní úpravy. Nelze zde proto shledat zavinění
v jakékoli formě“. V projednávané věci se však nejednalo o konkurenci právních názorů, s nimiž
by bylo lze polemizovat, ale o stav, kdy soudní exekutor platné právo neznal, resp. neaplikoval.
Ústavní soud se ve své judikatuře několikráte vyslovil k postavení exekutora při výkonu
exekuční činnosti jako veřejného činitele (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06), uvedl, že tento svůj status získal podle zákona č. 120/2001 Sb.,
o soudních exekutorech a exekuční činnosti. Ustanovení §1 odst. 1 tohoto zákona mimo jiné
stanoví, že soudní exekutor je fyzickou osobou, kterou stát pověřil exekutorským úřadem. Podle
ustanovení §4 exekučního řádu má exekutor při výkonu exekuční činnosti postavení veřejného
činitele. Z uvedeného vyplývá, že exekučním řádem přenesl stát část výkonu své moci - specificky
moci soudní, jíž je třeba rozumět soudní řízení počínaje řízením nalézacím až po řízení
vykonávací, na soudní exekutory. Jimi sice jsou fyzické osoby, avšak tato skutečnost má význam
toliko právně technický či organizačně institucionální. Z hlediska funkcionálního vykonávají tyto
osoby státní moc. Jinými slovy - vykonává-li exekutor funkce, které by jinak byl povinen vykonat
stát, je při výkonu svěřené státní moci povinen dbát a respektovat základní práva těch osob,
ve vztahu k nimž přenesenou státní moc vykonává.
Podle §116 odst. 2 písm. a) exekučního řádu je kárným proviněním exekutora závažné
nebo opětovné porušení jeho povinností stanovených právním předpisem anebo usnesením
Komory nebo narušení důstojnosti exekutorského povolání jeho chováním. Kárným proviněním
je tedy jednání popsané intenzity (závažné) či opětovné, které je buď protiprávní (porušuje
povinnosti stanovené právními nebo stavovskými předpisy či usneseními Komory) nebo samo
o sobě ještě nemusí být protiprávní, ale nevhodností chování narušuje důstojnost exekutorského
povolání. Při hodnocení závažnosti porušení povinnosti je třeba vycházet ze všech okolností
konkrétního případu. Závažnost porušení povinnosti je proto určována zejména významem
chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu, jeho následky
a okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou kárně obviněného, jakož i mírou zavinění.
Ustanovení §25 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců
a soudních exekutorů, jehož se kárně obviněný soudní exekutor dovolává, odkazuje na přiměřené
použití ustanovení trestního řádu, nikoli však trestního zákoníku. Nelze proto v daném řízení
ve prospěch kárně obviněného uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe, vyjádřené v ust. §12
odst. 2 trestního zákoníku. V úvahu by mohlo přicházet pouze použití ust. §172 trestního řádu
odst. 2 per analogiam. Kárný senát by mohl nad rámec vymezený striktně v ust. §14 zák.
č. 7/2002 Sb. zastavit per analogiam kárné řízení v případech, kdy a) trest, k němuž může kárné
řízení vést, je zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen nebo
který ho podle očekávání postihne, b) bylo-li o skutku obviněného již rozhodnuto jiným
orgánem, kázeňsky, kárně anebo cizozemským soudem nebo úřadem a toto rozhodnutí lze
považovat za postačující, nebo c) jestliže vzhledem k významu a míře porušení nebo ohrožení
chráněného zájmu, který byl dotčen, způsobu provedení činu a jeho následku, nebo okolnostem,
za nichž byl čin spáchán, a vzhledem k chování obviněného po spáchání činu, zejména k jeho
snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, je zřejmé, že účelu trestního
řízení bylo dosaženo. V případě kárně obviněného soudního exekutora však kárný senát
neshledal žádný relevantní důvod pro aplikaci daného ustanovení trestního řádu; s kárně
obviněným zde není a nebylo vedeno jiné další kárné řízení, v němž by byl nebo by bylo lze
očekávat, že bude kárně trestán; kárně obviněný ani sám škodu, která vznikla, dobrovolně
neuhradil.
Na základě výše uvedených závěrů kárný senát uzavřel, že v projednávané věci došlo
ke skutku popsaném kárným žalobcem, přitom porušení právního předpisu považuje kárný senát
za závažné.
Při úvaze o uložení kárného opatření přihlížel kárný senát ke všem okolnostem,
které během řízení vyšly najevo, jakož i k osobě kárně obviněného soudního exekutora, u něhož
se jednalo o ojedinělé provinění, a proto uložení kárného opatření ve formě napomenutí
považuje za dostačující.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. května 2012
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně kárného senátu